Jako novorozeně byla ponechána v chladném listopadovém ránu na prahu sirotčince, zabalená jen v tenké dece. Na jejím štítku bylo jediné slovo: Elena. Žádné příjmení, žádný dopis, žádná stopa, která by prozradila, odkud pochází a proč jí tam někdo nechal. Sirotčinec se stal jejím domovem, a i když tam nebyla nikdy zcela sama, neměla ani později pocit, že někam skutečně patří.
Dětství v sirotčinci nebylo snadné jak to tak bývá, šikana byla na denním pořádku a mnohdy se mezi šikanovanými objevila i ona sama. Naučila se být silná, vytrvalá a odolná vůči posměškům a nepochopení. Když ostatní děti našly rodiny, které je přijaly, ona zůstala. Často se dívala na dveře s nadějí, že se pro ni někdo vrátí, ale den za dnem se smířila s tím, že její rodinou budou jen ostatní děti a vychovatelky. Už od útlého věku Elena snila o vzdělání. Milovala knihy, které nacházela ve skromné knihovně sirotčince, a trávila hodiny čtením o světech za hranicemi svého malého útočiště. Toužila po vědění, protože cítila, že právě to jí může otevřít dveře do lepšího života za který musela bojovat ona sama. Překonávání překážek se stalo její druhou přirozeností. Když se zdálo, že nebude mít prostředky ani podporu na studium, získala stipendium díky své vytrvalosti a vynikajícím výsledkům ve škole. Musela se probojovat proti předsudkům – často ji podceňovali jen proto, odkud pocházela, ale ona využila každé příležitosti, aby dokázala, že není jen „ta holka ze sirotčince“.
Studium na vysněné škole bylo splněným snem, ale ani to nebyla jednoduchá cesta. Pracovala na několika brigádách, aby si mohla dovolit knihy a základní potřeby. Často se cítila vyčerpaná, ale nikdy neztratila svou vizi. Nakonec promovala s vynikajícími výsledky, a když stála na pódiu při slavnostním zakončení, cítila hrdost nejen na sebe, ale i na všechny, kdo jí na té cestě věřili, byť jich nebylo mnoho. Během svého života Elena zkusila i pár romantických vztahů, ale žádný z nich nevydržel. Nebylo to tím, že by neuměla milovat – naopak, její city byly hluboké a upřímné. Problém tkvěl v tom, že většina jejích partnerů si představovala, že se přizpůsobí jejich představám o ideální ženě. Ona však nehodlala obětovat svou svobodu a sebeúctu.
Vyrostla v prostředí, kde se musela spoléhat jen sama na sebe, a odmítala předat otěže svého života někomu jinému. Ať už šlo o tlak, aby zpomalila s kariérou, přestala pracovat na svých cílech, nebo dokonce zapomněla na své sny, Elena se nikdy nepodvolila. „Pokud tě mám milovat, musíš mě přijmout takovou, jaká jsem,“ řekla jednou jednomu ze svých partnerů, když jejich vztah končil. Bylo to bolestivé, ale věděla, že i v lásce je důležité zůstat věrná sama sobě a nikoliv vše obětovat pro toho druhého. Ačkoli si občas přála mít po boku někoho, kdo by sdílel její sny a hodnoty, naučila se, že spokojenost nemusí nutně znamenat být ve vztahu. Sama o sobě byla dost silná, aby zvládla cokoliv, co jí život připravil. A kdo ví, možná někde na cestě najde někoho, kdo ji bude milovat právě pro tu nezlomnost a odhodlání, které ji dovedly tak daleko.