Viviane se narodila jako druhorozená do už rozvrácené rodiny. Jejími rodiči nebyl nikdo jiný než Laurence a Claudine Grimaldi, hlavy malé země Monako.
Spolu s bratrem vyrůstala za zdmi paláce, který mohl být potěšením, ale i hrozbou zároveň. Jejich dětství bylo ztřeštěné. Společně neustále něco podnikali nebo někam či někomu utíkali. Vymýšleli spolu různé hry a bylo divu, že jim palác nespadl na hlavu. Dokud povinnosti nenastoupily, bylo téměř vše bezproblémové a zalité Sluncem.
Štěstím, které potkalo ji a nikoliv jejího bratra bylo, že nebyla korunní dědic. Zatímco otec zasypával jejího bratra nároky, které by podle něj měl jako následník trůnu splňovat, na Viviane věčně zapomínal. Nesnášela ho už od útlého věku, a přestože mu to nikdy napřímo neřekla, její názor se za ta léta nezměnil.
Jakmile trochu vyrostli, začal otec seznamovat Nivena s vládnutím, které ho bezpodmínečně čekalo, a Viviane často zůstávala osamělá. Snažila se zabavit po svém; jízdou na koni, kreslením a malováním, keramikou nebo šermem. Nejraději měla ty aktivity, při kterých dokázala vypnout realitu a soustředit se jen na tady a teď. Nejčastěji to brala výtvarným směrem, kde se mohla skvěle sebevyjádřit a ještě z toho mohlo vzejít něco pěkného a užitečného. Dalším odvětvím koníčků byl sport, většinou ten adrenalinový, který jí pomáhal upustit páru a nechal volný proud emocím, které by se jinak snažila udržet na uzdě. Nebylo také výjimkou, že z paláce v nestřežených chvílích utíkala. Přestože palác rozhodně nebyl nejmenší, bavilo ji objevovat skryté kouty svého města, potažmo země. Ráda se vydávala na občas i několikadenní výlety v přestrojení. Doma se to nesetkalo se zrovna velkým nadšením, ale nikdo s tím nic nezmohl. Vivi měla zkrátka svoji hlavu a i kdyby ji zavřeli do cely, pravděpodobně by ji to v ničem nezabránilo.
Zbylý volný čas, kterého měla stále dost ji často doháněl také k učení. Tomu věnovala ve výsledku dost času. Nebavilo ji to, ale využívat nově nabyté informace nebo díky nim rozumět světu v jiných barvách měla ráda. Nejen proto byla také po čertech chytrá.
Když tedy nastal čas zvolit si budoucnost, stočila se zatím k výběru vysoké školy. Ráda dodávala důraz na fakt, že si vysokou školu vybrala z vlastní vůle. Přestože se to od ní, jakožto monacké princezny, očekávalo, věděla dobře ona i ostatní, že kdyby nechtěla studovat, nikdo by s tím moc nezmohl.
Nastoupila na stejnou univerzitu jako její bratr, jinými slovy jedinou, která se v Monaku nacházela. Jako obor si vybrala soukromé bankovnictví a správu majetku. Názvem se jí to nezdálo jako moc, ale program zněl slibně. A nedalo by se říct, že měla něco lepšího na práci.
Do selekce se rozhodla odjet až na poslední chvíli. Nebo spíše na mínusovou. Kvůli škole se jí do Illei jet nechtělo a mimo to měla také vyhraněný pohled na selekci. Celý koncept považovala za padlý na hlavu, nespravedlivé pro prince i dívky vybrané do selekce. Ona sama by se být na jakémkoliv místě v této události asi zbláznila. Nakonec se do Illei přeci vydala. Školu přednostně dokončila a trávit čas jen se svými rodiči v paláci rozhodně nechtěla. Vydala se tedy na Nový rok vstříc neznámu. Za čím přesně? To netušila.