Již očekávaný uzlíček štěstí se narodil na začátku března. Perfektni načasování, kdy přivést dítě na svět. Aaron se narodil pyšnému otci, který si ze všeho nejvíce přál jen syna. Syna, který by mohl pokračovat v odkazu Knoxů – být detektivem a chránit Angeles před kriminálníky.
Aaron znal vůni střelného prachu dříve než lásku svého otce. Tu si mohl vydobít respektem. Byl veden ke spořádanému životu, vše mu bylo předkládáno na černobílém talíři.
“Aarone, tohle nedělej, to je špatné. Aarone, tohle je správně.” Neexistovalo nic mezi. A tak malý chlapec vyrůstal v černobílém světě. Bylo pro něj těžké vyvážit a posoudit, co je správné a co ne. V dětství býval často úzkostlivý, bojácný. Co když udělám něco špatně a tatínek se bude zlobit? To byla jediná myšlenka, která se mu honila celé dětství v hlavě.
Když jeho děděček byl ještě živ, rád bral Aarona jakožto osmiletého chlapce na střelnici. Společně stříleli z pistole. Učil ho různých technik, přesnosti. Vyprávěl mu různé příběhy, jak rodina Knoxů zachránila město a jak být detektivem jim proudí krví. Na dědečka si pamatoval jako na vrásčitého muže s holí a s cigaretou stále v ústech.
Tím, že byl Aaron zvídavý kluk, ne jednou se stalo, že vyrazil z domu za dobrodružstvím. Ale když mu bylo asi osm let, tak se rozhodl vydat se do lesa. Hrál si na detektiva a chtěl vyřešit vraždu, která se stala mnoho let zpátky v oném lese. Jenže zabloudil. Sám, jen s malým baťůžkem, kde si schovával zmrzlinu na později a svého plyšového medvídka. Začalo se stmívat. Lesem se ozývaly jen prapodivné zvuky. Zněly jako plížící se hrozba. Aaron měl strach. Don dneška by dokázal popsat, jak mu bušilo srdce, když se rozhlížel kolem sebe a nevěděl, kudy má jít. Nevěděl, jak se vrátit domů.
Když se za ním ozvaly nějaké kroky, chlapec se rozplakal. Bál se. Ale pak zjistil, že mu vlastně nic nehrozilo. Byla to skupinka lidí, kteří vypadali, jako by do tohohle světa nepatřili, ale zároveň jako by na nich bylo cosi správně. Ujali se ho, přivedli ho do svého úkrytu, kde s nimi mohl strávit noc. Aaron se chtěl podělit o svou zmrzlinu, ale jelikož byla docea teplá noc, celá se mu roztála v baťohu a umazala mu medvídka.
Jistá žena mu medvídka vyčistila. Dala ho do pořádku. Vyprávěli mu příběhy, dobrodružství, o kterých si mohl nechat jen zdát. A když se zeptali na jeho jméno, zpanikařil. Tušil, že by otec tyhle lidi neměl rád. Neměl by rád jejich postoj k řádu a zákonům. A tak jen vykoktal přezdívku Ark.
Noc sice byla dlouhá, ale Aaron ji rád označuje za největší dobrodružství ve svém životě. Sblížil se unikátními lidmi. S lidmi, kteří přemýšleli úplně jinak. A I když ráno mu pomohli najít cestu domů, tajně s nimi zůstal v kontaktu. Věděl totiž, že navždy zůstanou v jeho srdci. Protože to byli oni, kteří zachránili ustrašeného chlapce v lese a ukázali mu I jiný směr, kterým se dá jít.
Když už úzkosti nezvládal, popadl zápisníček a zapisoval. Zapisoval, zapisoval. Až se jeho chaotické poznámky proměnily na poezii. V patnácti, když nastoupil na střední policejní školu, viděl svého otce poprvé se usmát. Jeho matka mu vždy říkala, ať dělá, co ho baví. Ať jde za svými sny. Ale on nevěděl, co je jeho snem. Chtěl jen uznání od otce. A toho docílil už jen tím, že následoval otcův odkaz.
Na policejní akademii poznal dívku. Jmenovala se Ingrid a hned jak ji viděl? Zamiloval se do ní. Byla to jeho první velká láska. Psal ji poezii, každý den by mohla najít útržek papírku ve své skříňce. Nemusel psát, že je od něj. Moc dobře to věděla. Z psaníček brzy vznikla velká láska. Stali se nerozlučními. Ale Aaron neměl tolik času. Jeho otec chtěl, aby stále trénoval, aby byl lepším. A jejich vztah se stal toxickým. Často se hádali. Dokonce pošťuchovali. Ona na něj křičela, tropila mu žárlivé scény. A Aaron to trpěl. Ale jen do doby, dokud Ingrid po něm nehodila vrhací nůž. Vyhnul se, ale to byl konec jejich vztahu.
Jestli je něco, co by nejradši zapomněl, byly by to jeho sedmnáctileté narozeniny. Byl tehdy doma. Byl víkend. Aaron seděl ve svém pokoji. Jejich rodiče se často hádali. A teď tomu nebylo jinak. Vzduchem se nesl křik, nadávky. A to vše ze strany otce. Pak už se ozval ohlušující výstřel. Výstřel, který Aaron slyšel tisíckrát a moc dobře věděl, co znamenal. Vyběhl ze svého pokojíku, jen abych našel svého otce stát s pistolí v ruce. Na zemi ležela jeho matka. Mrtvá.
Dalších pár měsíců měl v mlze. Svět se točil dál, on musel fungovat dál. Myslel si, že jeho otec bude ve vězení. Ale smrt jeho matky byla klasifikovaná jako sebevražda. Otec mu omílal. Viděl jsi to špatně, ona se zabila sama, Aarone. Já tu zbraň v ruce nedržel. Vzala mi ji.
Aaron se cítil už jako blázen. Ale věděl, že se to ututlalo jen proto, že on sám patřil k detektivům. Byla to prachsprostá protekce. Prolezl ročníkem jen tak tak. Skoro to nedal. Ale když odmaturoval, jeho psychický stav se dal do lepší kondice. Nastoupil na vysokou školu kriminalistiky a psychologie. A tam se skutečně našel. Našel se v hloubkách psychologie, které mu pomohly porozumět tomu, jak lidé fungují. A když dostudoval, nastoupil k policii jako jeho otec před ním. Stal se operativním detektivem. Chodil do terénu, měl vzdělání I na forenzní vědu. Myslel si, že tím si získal otcovu lásku. Ale otec nehl ani vrbou.
Aaronův svět se pomalu rozpadal. Připadal si, že systém, ve kterém žili, zabil jeho matku. A proto, když se mu naskytla možnost přidat se k rebelům, neváhal. Byl rád. Ale byl chytrý dostatečně na to, aby jim prozradil o sobě co nejméně. Pro rebely byl jen Ark. Pro ostatní Aaron Knox.