Seznam Všech Postav

Zde najdeš všechny postavy napříč ročníky. Můžeš využít funkci filtrování, což
urychlí tvé hledání. Je to rychlejší než se ptát co má kdo za postavy!

Postavy Abecedně

A jestli to doposud nebylo tak hrozné, teď to přijde. Narodila se jako prvorozená dcera relativně normálnímu páru španělského imigranta, řidiče autobusu, a zdravotní sestry původem z New Yorku. Matka, zanícená věřící, samozřejmě musela své dceři dopřát plnohodnotné křesťanské vzdělání, a tak Abigail docházela od útlého věku do křesťanských vzdělávacích institucí. Zpočátku se to jevilo jako relativně normální a první roky by se daly označit jako harmonické, a to i díky narození sestry, když bylo Abigail 6 let.
Problémy začaly na vyšších stupních, kde Abigail narazila na striktní puritánské vyučující, z nichž mnozí neváhali použít i fyzické tresty. Někdy v této době začala mít Abigail panické ataky. Zpočátku ne tak silné, ale její učitelé - naprosto nechápaví ignoranti - ji namísto pomoci měli tendenci ještě trestat a zavalili ji extra hodinami četby Bible a modliteb.
Když bylo Abigail 12 let, zasáhlo New York ničivé zemětřesení, během nějž jejich rodina přišla o dům. Těžko říct, co bylo první - zda jejich matce nejdřív přeskočilo a pak se s otcem rozvedli, nebo naopak. Jisté je, že teprve teď se roztočila spirála neštěstí, do které Abigail padala hlouběji a hlouběji. Na doporučení vyučujících začala brát matka Abigail k různým pochybným kněžím z exotických křesťanských sekt, aby ji ‘vyléčili’ z jejích panických záchvatů a úzkostí. Přirozeně to nefungovalo, naopak Abigail upadala do čím dál tím horších stavů. K úzkostem se přidaly deprese a to byl ten poslední kousek skládačky, který potřebovala, aby se chytla nesprávné party jako formy úniku před denní realitou. Byla to hispánská parta, takže k nim měla přirozeně blízko a cítila se s nimi víc doma, než ve svém skutečném domově. Samozřejmě, nebyla to parta zaměřená na zlepšování svých akademických výsledků. Řada ze členů party měla za rodiče gangstery a partou kolovaly drogy. Chvilku Abigail odolávala, každý přeci moc dobře zná, jak vypadají feťáci po pár letech a nechtěla s takovou vyhlídkou mít nic společného. Jenže si zjistila, co přesně to mají za drogy a s chvilkou googlení se dozvěděla, že benzodiazepiny jsou lékem proti úzkostem, které Abigail sužovaly už řadu let. To byl nejzásadnější bod zlomu jejího života - právě tehdy se její život začal propadat do propasti beznaděje. Začala si prášky od kamarádů brát a začala se cítit skvěle - úzkosti ustaly a začalo se jí dařit i ve škole. Rodinný život se taky pocitově stabilizoval, všechno bylo zalité slunce. Jak ale každý moc dobře ví, benzodiazepiny jsou extrémně návykové jak psychicky, tak fyzicky, a časem člověk musí brát větší a větší dávky při zachování stejného efektu.
Abigail bylo 15 let, když byla v drogové závislosti až po uši a už bez benza nebyla schopná fungovat. Prášky si brala bez okolků už domů a zobala je zamčená v koupelně, kde si schoulená ve vaně užívala pocit blaženosti a přijemné otupenosti. Stinnou stránkou bylo, že vzhledem k množství, které její tělo vyžadovalo, byla u své party beznadějně zadlužená a nepřímo tak dlužila i jejim gangsterským rodičům. Jednoho osudového večera se zavřela do koupelny a snad jen díky třesoucím se rukou dveře nedomkla. Nasypala si hrst prášků, zapila je vodou z kohoutku a jak bylo jejím zvykem, lehla si do vany, aby se oddala nadcházejícím příjemným pocitům. Jenže… místo příjemných pocitů začaly jejím tělíčkem zmítat prudké nekontrolovatelné křeče. Fakt, že ležela ve vaně, tomu celému vůbec nepřidával - začala sebou mlátit, z úst jí tekly zpěněné sliny smíšené s krví z rozkousnutého jazyka. Brzy přiběhla Francisca, její mladší sestra, která na ni vyplašeně zírala a běžela pro matku. Dorazily právě včas, když začala Abigail zvracet a dusit se vlastními zvratky. Matka, ač zdravotní sestra, neudělala vůbec nic, odevzdala duši Abigail do rukou Boha a tiše se modlila, zatímco Abigail, stále se zmítající v křečích a bojující o holý život, hleděla na matku a sestru s očima prozrazujícíma strach a naprostou hrůzu, a slzami pomalu stékajícími po jejích tvářích. Brzy se jí začala zmocňovat milosrdná tma, když upadla do bezvědomí z nedostatku kyslíku. Poslední věc, kterou si z toho dne pamatuje, byla sestra křičící její jméno a její tvář, když k ní přiběhla.
Probudila se až následujícího dne na jednotce intenzivní péče, kdy se dozvěděla, že jen díky pohotovosti své devítileté sestry přežila. Následoval kolotoč výslechů od lékařů, policistů i sociálky. Abigail se naprosto odřízla od světa a přestala komunikovat. Jediná osoba, se kterou zvládla prohodit aspoň pár slov, byla její sestra. Když ji propustili z nemocnice, dozvěděla se, že je jejich matka zavřená v blázinci. Pro někoho by to byl důvod cítit úlevu, možná i škodolibou radost s nenávistí, ale Abigail necítila vůbec nic. Když Francisca dostala vyznamenání od starosty New Yorku, necítila žádnou radost. Její sestra pro ni byla vším, zachránila ji, a ona nebyla schopná cítit radost a hrdost, a z hloubi duše se za to nenáviděla.
Trvalo to několik týdnů, než se znovu začala otevírat světu. Z části za to mohl jejich otec, v jehož péči se děvčata nacházela. Byla vděčná, že na rozdíl od jejich matky se do nich nesnažil cpát náboženské nesmysly a nechal ji dostatek času se vyrovnat sama se sebou. Soudní spory mezi rodiči i prarodiči z matčiny strany šly tou dobou naprosto mimo ni, nechtěla s tím mít nic společného.
Následujících pár let se neslo v normálním duchu. Problémy s drogami neměla a se starou partou se přestala vídat. Střední školu si odchodila. Byla sice vděčná, že je konečně na normální škole, ale nadšení z mladších let vyprchalo. Během studia docházela do nemocnice na pravidelné kontroly a ze závislosti se pomaličku dostávala. Zatěžovalo to už tak napjatý rodinný rozpočet a v Abigail to prohlubovalo už tak katastrofální pocit viny.
Po dokončení střední školy už na vysokou nešla, necítila se na to a nechtěla ještě víc zatížit rodinný rozpočet. Práci se jí ale moc nedařilo najít, zůstávala doma nezaměstnaná a volný čas začala věnovat jejich matce, kterou začala navštěvovat v psychiatrické léčebně. Prostředí v ní vyvolávalo úzkostné pocity, ale snažila se obrnit tím, že chce být lepší člověk, že chce matce odpustit a zase s ní navázat normální vztah. To se nesetkalo s pochopením ani u táty, ani u sestry. S tou se kvůli matce několikrát i pohádaly a celá situace začala roztáčet kolo neštěstí nanovo.
Záhy se ozval neznámý muž s tím, že Abigail dluží peníze. Byl to člen pouličního gangu, k němuž měli tehdy vazby Abigailini kamarádi z první party. Toto však byl plnohodnotný mafián, jehož úkolem bylo z Abigail dostat peníze. Nebo je z ní vytřískat. Samozřejmě, Abigail neměla šanci dluh splatit. Dostala možnost dluh splatit vlastním tělem nebo prodejem drog. Ani do jednoho se jí nechtělo, ale klesnout tak hluboko, aby se nechala prodávat pouličním gangem, nechtěla. Netušila však, že s ní měl gangster své plány…
Scházeli se spolu pravidelně, aby předala vydělané peníze a převzala si novou dávku drog k prodeji. Připadala si kvůli tomu provinile, ale musela uznat, že ji to bavilo. Byla to v podstatě jednoduchá práce a věděla moc dobře, kde je odbyt největší. A že to vydělávalo hezky. Dluh se tenčil a s gangsterem brzy začali randit. Myslela si, že konečně našla svůj smysl života, že bude někam patřit a bude se cítit jako doma. Velmi brzy se vzali, aniž by o tom kdokoliv z její rodiny věděl. Bohužel, místo šťastného manželství ji čekalo brutální vystřízlivění. Vyšlo najevo, že ji její nový manžel chtěl jen jako obyčejnou hračku na své perverznosti, začal ji bít - zprvu jen na místech, která nebyla na první pohled vidět, ale netrvalo to dlouho, a začal ji tlouct i do tváře a po celém těle. Abigail pod pohrůžkou její vlastní smrti a především pod hrozbou ublížení její sestře tiše trpěla a začala znovu brát drogy, které jako jediná věc na světě dokázaly trochu tišit nejen bolest fyzickou, ale především tu duševní. Kromě benzodiazepinů začala brát i opiáty, které zvládaly mírnit bolest způsobenou jejím manželem. Ten jí milerád drogy poskytoval - byl to způsob, jak ovládnout její mysl a připoutat ji bezpodmínečně k sobě. A jelikož jí je dávkoval přímo on, nehrozilo nebezpečí, že by se mohla předávkovat. Nikdy se o tom nikomu nezmínila, ani svému manželovi, ale během tohoto období otěhotněla. Nebylo ale překvapením, že nedlouho poté potratila jako důsledek drog a především stupňujícího se domácího násilí.
Jednoho večera jeli společně autem s novou zásobou drog na prodej. Jestli to byla čirá náhoda nebo je někdo udal, těžko říct. Zastavila je však policie, která s pomocí psů našla ukryté množství drog. Jak je Abigailiným dobrým sebedestruktivním zvykem, vrhla se pod imaginární autobus sama a přiznala se, že jsou drogy její. Jejím štěstím bylo, že nebyla nikdy trestaná a vyvázla jen s podmínkou. Musela však jeden rok docházet do léčebny a musela být ukázkovým občanem. Během tohoto období se s ní její manžel rozvedl, aby především chránil sám sebe. Abigail zůstala naprosto osamocená, bez peněz a se závislostí na drogách na krku. V tuto chvíli Abigail zradil především systém, který ji nedokázal ochránit a nařízená léčba závislosti byla k smíchu. Doktor se na ni podíval ve dveřích, napsal jí recept na silnější paralen a tím to haslo. Během tohoto období neměla nejmenší tušení, co se děje v její rodině a styděla se sama za sebe natolik, že jí to bránilo svou rodinu kontaktovat.
Na odvykačce se seznámila s pár kamarády a sestěhovali se společně do vybydleného domu na okraji New Yorku. Po roce pseudoléčby znovu spadla do starých návyků a společně se svými kamarády záhy z vybydleného domu vytvořili feťácké doupě plné smetí, špíny a použitých stříkaček a ampulí. Ke cti jí budiž to, že nikdy nespadla do nejtvrdších drog a injekčně drogy nepoužívala. Dlouhodobé užívání opiátu a benzodiazepinů si však začínaly vybírat svou daň i tak. Ve vlasech se začaly objevovat ojedinělé stříbrné vlasy a především její tělesná schránka chřadla. Na jídlo pořádně nebyly peníze a trpěla podvýživou. Čím větší kost a kůže se z ní stávala, tím horší na ni účinek na ni drogy měly. Celé to nemohlo skončit jinak než dalším předávkováním a i tentokrát při ní stál nějaký hodně svědomitý anděl strážný, resp. jeden z jejích opiových bratří. Chtěli byste však po tom nebožákovi, který měl v mozku leda tak opičku s činelkami, příliš, pokud byste očekávali, že zavolá záchranku. Místo toho zavolal Francisce, o které Abigail občas mluvila. Ta přijela jak nejrychleji mohla, jen aby našla Abigail v bezvládném stavu způsobeném kombinací předávkování a extrémní podvýživy. Přiběhl k ní okamžitě i Charlie, Fransciscin pes. Nešťastně do ní šťouchal čumákem, olizoval jí tvář, ale Abigail nereagovala. Francisca ji s vypětím sil odtáhla přes feťácké doupě do auta a urychleně ji odvezla do nemocnice, kde si Abigail poležela dobrý týden.
A právě Francisca byla prvním člověkem, koho Abigail spatřila po probuzení. Tehdy ještě netušila, že Franscisca obětovala svůj vztah s přítelem proto, aby jí pomohla. Kdyby to tehdy bývala věděla, mohla budoucnost vypadat docela jinak.
Po dostatečném zotavení se Abigail přestěhovala s pomocí Francisci a jejích kamarádů zpátky domů, ale ne na dlouho. Lékaři doporučili, aby se Abigail dlouhodobě léčila v odvykacím centru, kde by byla pod dohledem 24/7. Dokonce šli tak daleko, že Francisce narovinu řekli, že je to už Abigailina poslední šance, kterou pokud promarní, pravděpodobně zemře. Bylo jim doporučeno soukromé odvykací centrum, které bylo příšerně drahé.Nějakým zázrakem však tou dobou proběhla zpráva o nadcházející Selekci, do které se Francisca přihlásila. Nutno podotknout, že jen kvůli tomu, aby si rodina mohla dovolit zaplatit Abigail léčbu. Než došlo k prvním kolům výběrů, zůstávala Abigail doma. Podobně jako po prvním předávkování, i tentokrát se uzavřela do sebe a upnula se na Fransciscina psa, se kterým se stali nerozlučnou dvojkou a není nejmenších pochyb, že to byl pro ni významný prvek, který bránil tomu, aby se vrátila do starých kolejí. Se psem začala chodit na procházky do lesa nebo k vodě, kde spolu trávili většinu dne, zatímco ostatní byli v práci.
Když byla Franscisca vybrána jako jedna z účastnic, dramaticky se proměnil život celé rodiny, především pak Abigail. Té mohla Franscisca zaplatit dlouhodobý pobyt v soukromém odvykacím zařízení. Nebyla by to ovšem Abigail, aby si z plánů ostatních neudělala trhací kalendář. Jakmile pojala podezření, že ‘je v pohodě’ a zároveň definitivně skončila její podmínka, vzala z odvykačky do zaječích, doma pobrala peníze a vyrazila vstříc Angeles, kde si umanula, že bude svojí sestřičce konečně oporou pro změnu ona, a že udělá všechno pro to, aby se vykoupila z předlouhého seznamu hříchů, které tíží její křehkou dušičku.

Abigail Evelyn Álvarez

služebná

introverted_space_dust

Alejandra se narodila do smíšené rodiny v Illéi. Sice její otec pochází ze Španělska, ale její matka je z Angeles. Je narozená třetí v pořadí, ale jediná dívka mezi třemi bratry. Děství pro ní nikdy nebylo zrovna veselé, protože uživit takhle početnou rodinu bylo pro její rodiče velké sousto. Často neměli pomalu ani co do úst, takže Alejandra spíše trpěla, než aby si užívala své dětství. Rodiče na své děti neměli čas, protože oba dva byli neustále v práci, takže se všichni sourozenci vychovávali prakticky sami. Alejandra byla ale velmi vnímavým dítětem kterému takový život nestačil. Toužila chodit do pořádné školy aby se z ní jednou mohla stát malířka nebo módní návrhářka, ale bohužel díky nedostatku financím musela nastoupit na státní školu, což nebylo úplně něco co by chtěla. Dost se ve škole trápila, protože jí to nebavilo, takže často chodila za školu, poflakovala se s partou pochybných kamarádů a po čase se přidala do jednoho z místních gangů. Alejandra v gangu našla svou životní lásku - Mattea. Byl to jeden ze členů, takže je pojilo něco, co měli společné. Už od začátku se zdálo, že tenhle pár je pro sebe jako stvořený, protože si rozuměli ve všech aspektech života. Byli nerozluční jako siamská dvojčata, což bylo pro ostatní členy gangu dost otravné, ale jejich lásku jim přáli, protože přeci jen to byli jejich blízcí přátelé.
Alejandra úspěšně dostudovala střední školu a ihned po ní se s Matteem přestěhovala do společného bytu který si pronajali. První roky jejich lásky byly krásné. Dokonce se rozhodli vzít, což se i stalo a společně vkročili do manželství a nové životní cesty. Láska mezi nimi kvetla poměrně dlouhou dobu. Sice se občas hádali kvůli tomu, že se Matteo dostával dost často do problémů s drogami. Ne že by je on sám bral, ale prodával je, což se Alejandře pochopitelně ani trochu nelíbilo, ale Matteo si nedokázal pomoct. Jednou to došlo až tak daleko, že Matteo přišel domů celý domlácený a od krve. Alejandra v tu chvíli dala Matteovi na vybranou, aby si vybral mezi ní a svými kamarády kteří ho dostávali do problémů. Ona sama z jejich gangu odešla krátce po svatbě, ale Matteo stále zůstával součásti, což vedlo k častým hádkám a dost velkým neshodám v jejich vztahu. Dokonce to vyústilo až k tomu, že požádala o rozvod, protože takový život si nepřála. V den, kdy se mělo konat rozvodové řízení se stalo něco, co jí kompletně změnilo celý život i jí samotnou. Matteo byl smrtelně pobodám feťákem který si přišel k němu pro drogy. Bohužel, následky zranění byly tak vážné, že Matteo při převozu do nemocnice zemřel. I když se chtěla Alejandra rozvést, tak Mattea milovala. Myslela si, že když požádá o rozvod, že jí dá nakonec přednost a skoncuje s drogami i kamarády co ho táhli ke dnu. Nikdy by jí však nenapadlo, že by to mohlo skončit jeho smrtí. Zhroucená a nešťastná skončila na půl roku v psychiatrické léčebně, protože po jeho smrti přestala jíst a pít. Naprosto upadla depresím a s nikým nekomunikovala. Stala se z ní prázdná schránka bez výrazu. Jako kdyby z ní vyprchal veškerý život. Naštěstí jí léčení pomohlo a ona se mohla znovu začlenit do běžného života, jenomže už nic nebylo jako dřív. Sice se snažila stát pevně na zemi a jít dál, ale ztráta jejího manžela pro ní byla opravdu těžká. I když se snažila si dát svůj život do kupy tím, že začala pracovat v kosmetické firmě která vyráběla rtěnky, tak pořád myslela na to samé, na Mattea. Její život jí přestal dávat smysl, protože Matteo pro ní znamenal celý svět. Sice už znovu do žádných depresí neupadla, ale sama se stala součásti skupiny rebelů. Nejprve chtěla jen někam patřit, ale nakonec se členové stali její největší oporou. Najednou její život dostal nový směr. Cítila se zase o něco živá a měla pocit, že konečně někam patří. Všechno zlé pro něco dobré. Jenomže ani tenhle její nový život nebyl zrovna jednoduchý. Skrývat se ve stínech a plánovat útoky na královskou rodinu Schreave? Jo, bylo to zábavné a svým způsobem jí to naplňovalo, protože k lidem z vyšší vrstvy chovala odpor, ale toužila po něčem větším, takže se nechala zaměstnat do paláce jako komorná. Díky svému vzhledu se rychle dostala do přízně prince Mattiase, takže se nakonec stala jeho osobní komornou. A nyní jen vyčkává na to, až bude moct udeřit, protože její chvíle teprve přijde. Smrt monarchii.
Timeskip: Nelze mluvit o přímém timeskipu, ale během únosu několika vážených hostů paláce, Alejandra zemřela. Nedožila se dokonce ani konce Selekce. Padla za oběť jistému sadistickému zvrácenému únosci, který se s její uříznutou hlavou pochlubil svým obětem. Pokud chcete vědět více, zkuste si vyhledat dění na "Degustačním rautu".

Alejandra Rubio

komorná

npc

Jen pár minut po své sestřičce přišla na svět i Alexandra. Už od mala všechny v zámku zlobily, jen Alex byla konzervovanější. Tehdy měla se sestrou krásný vztah, ten pokračoval i v době Anetiny přípravy na trůn, Anet začala brzy ovládat etiketu, jenže všechna pohádka se rozplynula se smrtí korunního prince Francie... Tehdy si Alex matka odtáhla stranou a svěřila se jí se zasnoubením Anet. Nemohla tomu uvěřit a už vůbec ne, že to Anet neví! Nejraději by za ní ihned šla a o snoubenci jí řekla, ale matka jí to zakázala, jen jí připomene, že by se měla začít věnovat etiketě. Anet se vdá do Francie a trůn připadne Alex. Tehdy jí to přišlo šílené, ale začala pilněji studovat, zato Anet jakoby to vycítila se začínala stávat uvolněnější. Jednou se Alex dokonce svěřila, že měla v plánu se trůnu vzdát, tehdy tomu Alex nevěřila, ale brzy to pochopila. Anet byla zkrátka na královský život dost netrpělivá a možná si neuvědomovala důsledky svých rozhodnutí. Jejich vztah ještě vzkvétal když za ní o samotě přišla matka, že má Anet připravit na svatbu tak, aby ona netušila že se bude vdávat. Nejdříve to Alex chtěla popřít a hned to běžet říct Anet, ale měla strach, že by s ní jinak udělali to stejné. Vdali ji za někoho neznámého. Dokonce si to začala i užívat, vždy chtěla být svědkem na svatbě Anet, teď si to mohla užít! Navíc jí přijde, že se k sobě Anet a Dominique hodí.
Z Anet pomalu, ale jistě získávala všechny informace, které poté zpracovala pro rodiče a naplánovali svatbu. To, co se stalo si Alex uvědomila příliš pozdě, po Anetině odletu do Illey ji navštívili rodiče a řekli jí, že by byli rádi aby do Illey jela i ona, protože Anet jim nebere telefony a oni jí potřebují něco vzkázat. Začala se o sestru obávat, sice Alex je mladší, ale vždy cítila větší míru zodpovědnosti. Vzkaz přenechali Alex, ta ho má v Illee předat sestřičce, bohužel si však vůbec není jistá, jestli na ni bude mít Anet náladu. Ještě si živě pamatuje jak ji vyhodila v den svatby ze svého pokoje.

Alexandra Marie Habsburská

česká královna

npc

Jako starší z dvojčat se narodila do královské rodiny, kde vždy cítila tíhu povinností sotva se stala dospělou, které s tím přicházely, i když se snažila vyhýbat záležitostem spojeným s trůnem a nástupnictví, stejně jako její matka. Její rodiče se poznali velmi rychle a stejně tak rychle se i vzali, takže těhotenství přišlo po pár měsících známosti.
Měla přesto poměrně klidné dětství, jelikož se od těchto věcí držela stranou. Její rodiče se rozvedli, když byla ještě malá, což ji hluboce ovlivnilo, zvlášť poté, co zjistila, že její otec byl nevěrný její matce krátce potom co se narodili. To pro ni bylo neodpustitelné, a proto se se svým otcem přestala vídat a opětovné sblížení nepřicházelo v úvahu. Ani tehdy, když jí prosil aby se s ním a jeho novou rodinou sešla. Často o něm mluvila jako o muži, bez jakékoliv úcty a svědomí.
Nejbližším mužským vzorem se pro tak ni stal její strýc Isaac, současný král, který v její životě částečně nahradil figuru otce. Kromě něj má slabost i pro část své rodiny, včetně Isaacovy dcery, své sestřenice, kterou podporuje jako budoucí královnu a vidí v ní naději pro zemi. I přes všechny rozpory a bolestné rodinné vazby zůstává vůči své zemi loajální a je odhodlaná ji podpořit v každém čase, přičemž doufá, že její úsilí přispěje ke stabilní budoucnosti trůnu. Jako malá měla i poměrně dobrý vztah se svým bratrancem Andricem, ale ten po čase ochladnul.
Když dospívala, její role v rodině začala nabývat nových rozměrů. Se svou matkou sdílela silné pouto, které jim pomáhalo vzájemně překonávat bolest z rodinných roztržek a zklamání které se dost často objevovali. A to ze strany jejího druhého strýce, kterého příliš v lásce neměla stejně jako jeho Postupně začaly obě podporovat její sestřenici, dceru jejího strýce Isaaca. I když byla sestřenice nemanželská, se stala příslibem pro budoucí vládu a nadějí pro jejich zemi. Byl to krok, který by předchozí generace pravděpodobně nepřijaly, ale ona i její matka věřily, že právě sestřenice má potřebné kvality stát se královnou kterou země potřebuje a kterou si zaslouží.
Tento vztah a podpora v ní vyvolávaly hlubší smysl pro loajalitu, protože věřila, že právě tato cesta zajistí království stabilitu a nový směr. I když byla se svou sestřenicí často v pozadí, jejich společné chvíle a diskuse o budoucnosti jí dodávaly pocit, že na jejích činech záleží. Tím, že ji podporovala ve snaze získat trůn, se snažila vyjádřit nejen lásku ke své rodině, ale také loajalitu k zemi, kterou si přála chránit a zlepšit.
Tato podpora ji zároveň odvedla dál od jejího otce, který neměl zájem o dobro království a jehož činy jí zůstaly cizí i po tolika letech.
Krom mnoha povinností, které byly spojené s postavením pomáhala v nadacích jako dobrovolník a později tomu zasvětila část svého života.
Přesto se snažila si i ve zbývajícím čase, si najít několik koníčků které jí naplňovali a dokázali dělat radost. Jednou nich byly koně a jezdectví, pro ni bylo tím nejkrásnějším únikem ze světa. Každý pohled na koně jí přinesl radost, a každý trénink jí poskytoval pocit svobody a síly. Jenže jednoho dne, během klidné vyjížďky, z ničeho nic vyskočil pes ze křoví a vyděsil jejího koně. Nestihla se ani pořádně připravit, když kůň prudce na mokré cestě uklouzl. Ztratila rovnováhu, spadla a utrpěla vážná zranění. které jí na nějaký čas upoutalo na lůžko.
Od té doby, ačkoliv k nim stále cítím určitou náklonnost, strach začal překrývat její dřívější lásku. Už si nedokážu představit, že by na koně znovu sedla. Stačil pohled na jejich sílu a nekontrolovatelnost, aby si vybavil svůj vlastní pád a tu bezmoc, kterou tehdy prožívala.

Amalia Catharina Van den Berg

nizozemská princezna

christinatemesson

Mia García se narodila jako jedináček páru Elijahovi Garcíovi a Emmě Anderson. Její dětství by se dalo charakterizovat jako směs chaosu a bolesti. Její otec Elijah byl zpočátku klidný a úspěšný lékař, ale v jeho povaze vždy číhala temnota. Matka Emma, bývalá prostitutka, byla slabou ženou, která se sice pokusila začít nový život, ale její minulost ji nikdy nepustila. Mia vyrůstala v prostředí, kde láska byla spíš iluzí než realitou, a i když měla na začátku dětství pár klidných let, rychle si zvykla na drsnější stránku života.
Když bylo Mie osm let, její život se změnil nenávratně. Emma zemřela na pohlavní chorobu, kterou si nesla z dob svého dřívějšího života. Elijahova reakce na tuto ztrátu byla devastující. Ztratil práci lékaře a místo toho se utápěl v alkoholu, což z něj udělalo tyrana. Mia, která dříve vnímala otce jako svého ochránce, se brzy stala obětí jeho násilnické povahy. Tato zkušenost zanechala hluboké jizvy na její psychice a utvrdila ji v přesvědčení, že svět je místo, kde přežijí jen ti nejsilnější.
Navzdory těmto traumatům Mia nehodlala skončit jako její rodiče. Věděla, že jedinou cestou ven je vzdělání. Začala studovat ekonomiku, i když se jí učení nedařilo snadno. Se značným úsilím a velkou dávkou odhodlání nakonec školu dokončila, ačkoliv výsledek byl spíš důkazem její tvrdohlavosti než talentu. Po škole se rozhodla opustit Illeu a začít nový život. Díky malému dědictví, které po sobě zanechala její matka, se jí podařilo odjet do Česka, odkud její matka původně pocházela.
V nové zemi začala Mia pracovat jako uklízečka v hotelu. Byla to práce, která ji nebavila, ale zároveň byla odrazovým můstkem. Díky svému šarmu a schopnosti přizpůsobit se situacím se jí podařilo najít zaměstnání u královské rodiny jako komorná. Zde poprvé pocítila, že by mohla mít víc, než jí život doposud nabídl. Mia se zamilovala do prince Ferdinanda, který byl tehdy zasnoubený. I když si uvědomovala, že její city jsou neopětované, nedokázala si pomoct. Její ambice a touha po lepším životě jí však nedaly klid.
Jednoho dne se jí podařilo upoutat Ferdinandovu pozornost a jejich vztah se postupně přehoupl do intimního poměru. Mia byla přesvědčená, že má konečně šanci na život, o kterém snila, ale Ferdinand měl jiné plány. Jejich vztah skončil a Mia se s rozchodem nedokázala smířit. Její zlomené srdce se proměnilo v posedlost a potřebu pomsty. Když zjistila, že Ferdinand odjel na venkov, rozhodla se to zkusit znovu, tentokrát násilím.
Mia za ním přišla, ale když ji Ferdinand odmítl, její frustrace přetekla. Znásilnila ho a za trest mu způsobila bolest, kterou mu zanechala na zádech v podobě jizev. Tento čin ji přinutil uprchnout z Česka, protože věděla, že její činy by nezůstaly bez následků. I přesto však její city k Ferdinandovi nevyhasly a její posedlost přetrvávala.
Věděla, že aby unikla svému starému životu, musí zcela změnit svou identitu. Z Mii Garcíi se stala Amélie Anderson. Změnila si vzhled, jméno, a dokonce i způsob, jakým se prezentovala. Stala se novým člověkem, i když její minulost ji stále pronásledovala.
V této době se znovu setkala se svým otcem, který se mezitím propadl na samotné dno. Alkohol ho přivedl na ulici a zadlužil ho natolik, že už neměl kam jít. Mia, nyní Amélie, v sobě nenašla žádné zbytky soucitu. Naopak, rozhodla se mu vrátit všechno utrpení, které jí způsobil. Vysmála se mu, zatímco do jeho hrdla nalévala whisky smíchanou s prášky na spaní. Když se snažil zvracet, zabránila mu v tom a nechala ho udusit. Tehdy ji našel jeden z rebelů a přibral mezi své.
Amélie pokračovala ve svém novém životě, ale když zjistila, že Ferdinand odjíždí do Illey, její staré city se vrátily. Byla odhodlaná znovu zasáhnout do jeho života, tentokrát jako někdo jiný, kdo by ho dokázal zmanipulovat a získat to, co si vždy přála. Moc, uznání a jeho lásku, i kdyby měla být vynucená. Povedlo se jí získat v paláci práci jako komorná.

Amélie Anderson

komorná

essie.s

23. září se narodila prvorozená princezna Českého království. Už jako dítě byla připravovaná na to, že jednou převezme trůn. Její život byl dokonale naplánovaný. O čem ale nevěděla bylo, že je zasnoubená, jako malou ji rodiče zasnoubili s francouzským princem Dominiquem, původní plán byl, že bude spolu s Anetou vládnout v Českém království. Aneta tedy rostla ve sladké nevědomosti, snila že jednou potká někoho koho bude opravdu milovat. Se svou mladší sestřičkou měla vždy dobrý vztah, bere ji jako nejlepší kamarádku, i když ji někdy štvala, ale co se dá dělat? Její životní pohádka pokračovala i po smrti francouzského korunní prince, pro Anetu to nic neznamenalo, jen jí to bylo líto. Její rodiče však začali kout pikle. Jejich plán s Anetou na trůně v Českém království a Dominiquem jako králem se rozplynul. Bylo třeba vymyslet to jinak. Jediné řešení připadalo Český trůn převést na Anetinu mladší sestru a nerušit Anetin domluvený sňatek, provdat ji do Francie. Ani tehdy neměli zájem se s Anetou o své plány podělit. Teda doteď do jejích 22 let neměla nejmenší ponětí, co se to děje. Před rokem se jí mladší sestra začala vyptávat jak si představuje svoji svatbu, šaty, dokonce s ní šla zkoušet. Je až s podivem, že jí to nepřišlo zvláštní... Se sestrou měly vždy přátelský a otevřený vztah, takže si myslela, že je to jen téma, které spolu ještě neprobraly... Jenže tři dny před odletem do Illey, se vše změnilo... Brzo ráno ji probudili, že přijede delegace z cizí země, takže se má připravit, teda připravit...
Zavázali jí oči šátkem a strojili ji do svatebního. Šátek jí sundali před kostelem, myslela si, že je to vtip. Nebyl, dostala nakázáno se usmívat celou dobu, říct ano a slib přečíst z ozdobného papíru, jakmile si to přečetla zděšeně se podívala na sestru. Ano, sestra to z ní vypáčila. Takže teď je to Aneta Julie Moreau.

Aneta Julie Moreau

francouzská královna

_andule_

Antonio se narodil jako druhé dítě do italsko-turecké rodiny. Už od malička cítil, že se narodil do šťastné a milující rodiny. Dětství měl kupodivu klidné, dokonce i on sám byl klidným dítětem, i když trochu zvědavým. Již od útlého věku všichni věděli, že je extrémně inteligentní, ale taky v jistých ohledech trochu líný, protože Antonio neměl sebemenší zájem o to, aby se rozvíjel. Nejradši si hrál s autíčky, vystřihoval z papíru různé patvary, nebo hodiny a hodiny trávil tím, že se pokoušel skládat origami. A tak se zdálo, že rodiče s nim nebudou mít žádné problémy, protože jim dělal radost. Nicméně, když se dostal do puberty, tak nastal dost velký zlom. Antonio se začal projevovat jako narcista, co viděl jen sám sebe. Rád se hádal, rád se pral a nebo dělal své starší sestře naschvály. Utíkal z paláce, pral se kde mohl, nebo chodil opilý domů. Jednou dokonce sedl opilý za volant a to i přes to, že neměl v té době řidičák. Několikrát se dostal do problémů a rodiče veškeré problémy za něj museli řešit. Antonio jim nikdy za nic nepoděkoval a dál se choval jako rozmazlený spratek. V jednu chvíli se dostal do problémů s drogami. Ne že by je sám bral, ale prodával je. Kdykoliv se dostal na večírek, tak dealoval drogy. To samozřejmě rodiče absolutně netušili. Až do doby, než kvůli němu skoro zemřel mladý kluk. Ten se totiž málem předávkoval a skončil v nemocnici. Když zjišťovali podrobnosti, tak se přišlo na to, že má drogy právě od Antonia. Antonio vyvázl s pořádným trestem. Dostal domácí vězení a musel se účastnit charitativních akcí. Včetně toho, že chodil rozdávat jídlo bezdomovcům, nebo uklízel ulice. Jeho otec dokázal být přísný, takže na všechny tresty které sám vymyslel i řádně dohlížel. Antonio své tresty sice přijal dost těžko, ale nakonec se snažil polepšit. To mu vydrželo zhruba rok, protože pak přišel další problém. Začal ustavičně chodit na večírky a den co den byl opilý. Párkrát si namlátil hubu tím, že někde spadl a nebo sám přes ní dostal, protože vyvolával konflikty. Jednou to došlo tak daleko, že on sám dal ránu novinářovi a ten skončil se zlomeným nosem v nemocnici. Tohle Tonyho chování vrhlo stín na celou jeho rodinu, takže se rodiče rozhodli, že ho pošlou na odvykačku, protože jeho problém s alkoholem byl vážně neúnosný. Samozřejmě že se mu to nelíbilo, ale nakonec si přiznal, že má vážně problém a postavil se tomu čelem. Z odvykačky se vrátil s hlavou vztyčenou a začal se chovat vzorně. Vrátil se k malování nebo svému oblíbenému skládání origami, našel zálibu v modelingu a plně začal plnit povinnosti prince. Dokonce si pořídil francouzkého buldočka - Ronyho, který se stal jeho parťákem do života. Nyní se Antonio společně se sestrou rozhodl, že se zúčastní Selekce a navštíví Illéu. Doufá, že změna prostředí pro něj bude něčím přínosná, protože v Itálii začal zažívat ponorku. A taky věří, že si užije zábavu, protože jako malý často poslouchal příběhy o tom, jak se jeho rodiče dali během Selekce dohromady, ale i to, jak je jejich cesta obohatila.
Timeskip: Antonio se už během Selekce vrátil k užívání návykových látek. Jeho vztah se sestrou se rapidně zhoršil a dokonce vygradoval v jeho okamžitý odjezd z Illéi. Po návratu do Itálie pečlivě pracuje na svém kultu osobnosti a v čele konzervativců, kteří stále věří tomu, že nejlépe se vládne penisem, se pokouší převzít "vládu" nad Itálií. Angelicu veřejně označí jako zcela nekompetentní osobu k vládě, byť sám trpí těžkými deziluzemi. Angelica se i přesto nedokáže svého bratra zbavit a tak mu přenechá správu Sicílie, což je záhy svět sám o sobě. Právě zde naleznete hromadu Antoniových soch a propagandistického merche.

Antonio Napolitano

italský princ

npc

Dalo by se říct, že Atlas nikdy nebyl úplně nejostřejší pastelka v penále. Narodil se do obyčejné italské rodiny, i když vzhledově měli do Italů dost daleko. Jeho babička s dědečkem se sem kdysi přestěhovali a počali zde svou dceru - Ginevru. Krásná brunetka se zelenýma očima, která se vystudovala květinářkou. Ta se bezhlavě zamilovala do přistěhovalého Maxima, který byl veterinář. Odcestoval do Itálie za prací. Byla to láska na první pohled a dalo by se říct, že i když se znali měsíc, už se sestěhovali, vzali se a čekali dítě - malého Atlase. Vzhledem k tomu, že oba dva byli vášniví milovníci řecké mytologie a chtěli pokračovat v italských jménech, zvolili proto jména Atlas a Amadeo. Dalo by se říct, že mu tím chtěli ukázat, jak moc ho nesnáší, protože jinak si to vysvětlit nedokázal. Zvlášť, když si z něho dělávali srandu jeho vrstevníci. Často se tak oháněl pěstmi a dalo by se říct, že se z něho stával hromotluk než nějaký poslušný chlapec. Už jako malý dával dost jasně najevo, že se opravdu nebude chtít moc učit a trvalo mu i docela dlouho, než se pořádně rozmluvil a rozchodil. Možná byl lenivý, možná mu trvalo delší dobu. Než na to přišel.
Když došel na základní školu, tak trpěl. Dělali si z něho srandu ať už jeho jmény, tak i tím, že není Ital. On si vždycky stál za tím, že je. Že má i občanství a narodil se v téhle zemi. Kolikrát se tyhle debaty strhly v příšernou hádku a rvačku. Museli je roztrhávat učitelky, které kolikrát ani nestačili a pravidelně školu navštěvovali jeho rodiče. Dostali doporučení, aby mu našli nějaký koníček, kde by mohl svou agresi ze sebe dostat, ale nebyli na tom finančně úplně nejlépe, aby si mohli něco takového dovolit. Hledali všude možně a takové kroužky byly až ve velkých městech, což značilo cestu autobusem i několik hodin s přestupem. A to se nelíbilo ani jednomu z nich. Ale štěstí se na ně usmálo, když Maxim jel k jednomu psímu pacientovi a jeho majitel byl čirou náhodou bývalý trenér. Proto se s ním dohodl, že místo peněz by byl rád, kdyby mohl trénovat jejich syna, který má problémy s agresí. Sice s tím Julius moc nesouhlasil, ale nakonec na to přikývl. Usoudil, že by to mohlo být příjemné zpestření. A tak se Atlas začal prát v rámci koníčku. Ukázalo se, že mu to docela i šlo. Měl na to talent a Julius se rozhodl, že ho začne přihlašovat do menších soutěží. Samozřejmě začátky byly těžké, ale postupně se propracovával do vyšších příček.
Střední škola pro něj byla jedna velká neznámá. Spíše ji zanedbával než aby do ní chodil. Většinou místo školy býval někde v kleci a pral se. Absenci si vždy rozvrhl tak, aby ji splňoval a on nepropadával nebo nemusel opakovat ročník. To by nebylo pro něj úplně nejlepší. Ne, že by mu to vadilo, ale zklamal by tak své rodiče. A to on nechtěl. Proto se aspoň trochu snažil a věnoval se učivu, kdy i tu maturitu dal s odřenýma ušima. Co se týkalo vysoké, to jim jasně řekl, že na tu nepůjde. Chce se věnovat zápasům. Vidí v tom jasný potenciál a našel si v tom jistý smysl. Nebrali mu to, ale ani ho v tom nepodporovali. Nikdy neměli rádi takovou formu násilí, ale chtěli, abych jejich jediný syn byl šťastný.
Atlas začal zápasit na profesionální úrovni. Začal si tím i vydělávat. Udělal si řidičák na motorku a auto, pilotní průkaz na malá letadla. Zkusil i lukostřelbu, která ho nadchla neskutečným způsobem. Ale nic se nevyrovnávalo samotnému zápasení. Koupil si i skromný byt, ve kterém začal žít. I když měl peněz na rozdávání, pořád nechtěl úplně dávat najevo, že je z něho najednou boháč. Proto i část svých peněz posílal rodičům jako důkaz toho, že je jim vděčný za všechno. Vlastně díky nim se dostal do takové pozice a měl takovou možnost k lepšímu životu. I když se s nimi moc nestýkal a trávil s nimi jen významné dny, pořád jim dával najevo svou lásku.
Celé tohle jeho štěstí trvalo do věku, kdy mu bylo třicet let. Jednalo se o jeden z velkých zápasů, který pro něj byl opravdu důležitý. Trénoval na něj ve dne a v noci, spal kvůli tomu opravdu málo. Ale jeho šance byly vysoké. Lidé si sázeli na jeho jméno a pořizovali si trička s názvem jeho týmu. Tenhle zápas byl osudným v jeho kariéře. Jeho protivník, který si zvolil přezdívku Sinister měl hubu plnou keců. Samozřejmě, že díky tomu to v Atlasovi jen bublalo a měl chuť se do něj pustit ještě před samotným začátkem. Ozval se rozhodčí a pustili se do sebe. Byla to řežba, oba byli celí od krve. Zápas trval poměrně dlouho a Sinister měl v jednu chvíli nad Atlasem. Dokonce to vypadalo, že vyhraje, ale Atlas nabral poslední síly a udeřil. Sinister padl k zemi. Zůstal chvíli v bezvědomí, než se konečně probudil. Rozhodčí rozhodl a vítezem se stal právě Atlas. Měl z toho neskutečnou radost, než o několik dní později četl ty příšerné zprávy. Sinister, po zápase trpěl na neskutečnou bolest hlavy a při cestě v autě zkolaboval a měl nehodu. Skončil v umělém spánku, kdy mu diagnostikovali krvácení do mozku. Jakmile ho probudili, nebyl jako dříve. Choval se jako malé dítě, nezvládal pořádně mluvit. Nezvládal chodit ani jíst sám. Tehdy Atlas se zápasením skončil, protože zničil někomu život.
Julius z toho nadšený nebyl a tak mu nabídl, aby alespoň trénoval mladší generace. Nechtěl, ale potřeboval jisté rozptýlení. Potřeboval přestat myslet na to co se stalo a chtěl ukázat budoucím zápasníkům, jak praštit aby se tohle nestalo. Těmhle tréninkům se věnoval tři roky, ale nebylo to úplně nic pro něj. A Julius to na něm viděl. Proto za ním tehdy přišel a prozradil mu o jistém konkurzu na pozici bodyguarda korunní princezně. Napřed si myslel, že si z něho dělá srandu, ale nakonec se tam zapsal. Neměl nejmenší tušení, co by od toho měl očekávat. Co by měl umět nebo naopak neměl. Co by si měl dovolit nebo neměl. Čas se krátil a nakonec to přišlo. Možná měl Atlas jisté kouslo nebo opravdu šarm, ale vybrali si právě jeho. Pořád to přirovnával k jistému štěstí a na takové pozici nemá opravdu co dělat. Ale je to pro něj jistá změna, která ho svým způsobem začala také naplňovat.
Jednoho deštivého večera, když se vracel do svého bytu cosi dolehlo k jeho uším. Ozývalo se to od popelnic, kam se také vydal. Viděl tam bílý igelitový sáček, který se vrtěl sem a tam a také pískal. Přidřepl si k němu a opatrně ho otevřel. Ze sáčku na něj vykoukly dva černé korálky a růžový čumáček. Byla to fretka, která se mu vešla do jedné dlaně. Bylo to ještě mládě, kterého se někdo chtěl zbavit. Nemohl ho tam nechat na pospas jisté smrti a tak si ho Atlas vzal domů. Doma ho pořádně vykoupal a zabalil do teplých dek. Mezitím, co ho zahříval zkoumal, jak se o takovou fretku stará. Napsal si seznam a pak se společně vydali do zverimexu, kde nakoupili všechno potřebné. Když se ho prodavačka zeptala na jméno, nevěděl. Nepřemýšlel nad tím, chtěl mu napřed říkat jenom fretka. Ale nakonec ho pojmenoval jako Eron, protože jednou zahlédl na sociálních sítích reklamu na nějakou knihu, kde se jedna hlavní postava tak jmenovala. A vlastně by se dalo říct, že se z nich stala i nerozlučná dvojka. Erona má doma již třetím rokem a už by ho asi pryč nedával.

Atlas Amadeo Mancini

bodyguard

demrys01

Ava se narodila její matce, v sedmnácti letech, poté co utekla se svým přítelem z domova. Samozřejmě že jakmile se malá Ava narodila, přítel její matky se zalekl povinnosti a utekl od nich pryč. Ava tak vyrůstala napůl na ulici a napůl v domovech pro matky s dcery. Nebylo to milé dospívání, ale protože její matka utekla a moc si toho sebou nevzala, aby ty dvě odkázány na to co málo mají a na pomoc druhých. Její maminka se snažila zajistit Avě dětství nejhezčí, ne vždy to však šlo. Do svých osmi let tak Ava dostávala dárky leda tak na své narozeniny, někdy ani to ne, nechodila do školy a učila se jen to co byli ochotni naučit v domově, když zrovna její máma byla na pracích. V jejich osmi letech se však usmálo štěstí, její matka přišla zpátky s správou, že nabírají nové zaměstnance do paláce…byl to risk, bůh ví kolik lidí se přihlásilo s nimi, no i přesto to ty dvě hodlali zkusit. Práce přislíbila konstantní střechu nad hlavou, pravidelné jídlo a teplou vodu k užití. Byl to jako dar z nebes. Peněz sice moc slíbeno, nebylo, ale o ty jim nešlo. Čekali vcelku dlouho na odpověď, tak dlouho že skoro až nedoufaly, no jakmile se objevil ten dopis o přijetí, oslavovaly ten den do sytosti. Ava samozřejmě neměla žádné chování a byla furt poněkud malá aby chápala kam se to přesouvá, no byla z paláce unešená. Chvíli dokonce měla zákaz vycházet z pokoje, mezitím co její maminka pracovala v kuchyni, než se naučí nějaké základy jak se chovat. Nakonec jí však samozřejmě pustila. Služebnictvo co jí znalo jí mělo rádo a rozmazlovalo, cítila se jako princezna a to jí nedosahovala ani pod kotníky. Občas se dokonce štípla aby se ujistila, že to není nějaký krásný a dlouhý sen.
Po třech letech brousila znovu palácem a zrovna pomáhala utírat prach dalším dámám, když uviděla na chodbě mladou dívenku, u něco mladší než ona sama. Mohlo jí být tak devět, usmála se a zamávala na ní. Byla první dítko co zde poznala. Postupně se s ní začala víc a víc bavit, když zjistila že je to samotná princezna mohla se jít zbláznit nadšením. Ihned to vyprávěla její mamince, která byla sice ráda že si našla kamarádku, no varovala jí, že si musí dávat pozor, je to přece její princezna. Po nějaké době dívky prostě spolu vyrůstaly a stály si po boku. Ava byla vždycky takovou menší rádkyní Evelyn. Byla starší a věděla tak spousty věcí. Když jí pak Evelyn poctila tím, že jí jmenovala její dvorní dámou, nemohla jí poděkovat více. Do té doby byla totiž smířená s tím, že jakmile jí odbyde osmnáct, přidá se do řad zaměstnanců paláce k její matce a pravděpodobně skončí i s ní v kuchyni. Bylo jí lehce líto opouštět matku v pokoji pro služebnictvo a přemístit se do lepšího pro dvorní dámu, ale zároveň byla nějak ráda, že neskončí tak zoufalá jako ona. Zůstala tak stát po boku Evelyn kdy to jen šlo a pomáhat jí s vším co bylo potřeba. Byla pro ní kamarádkou a přitom vzorem a doufala že to cítí stejně. Zároveň se však začala ukazovat její lehce rebelská část povahy a tam občas šla proti všemu co jí učili. Nakonec se však usadila pouze s tím, že každých pár týdnů mění styl vlasů či jinak rebeluje a s dvěmi psy, které si tak trochu prostě vydupala nebo prostě jen ujede na pár dní na motorce či v jejím autě pryč bez ohlášení.

Ava Sabbath

dvorní dáma

valina_2405

Narodit se s příjmením Illéa je privilegium, které každý člen rodu ctí a rád dokazuje. Ben si váží štěstí, které mu přineslo milující rodinu a spokojené dětství. Přestože kvůli komplikacím při porodu Ben přišel o šanci mít sourozence, jeho rodině se i přesto dobře vedlo. Tedros a Agatha brali svého jediného syna jako požehnání a vedli ho k zásadovému a čestnému životu. Oba byli stoupenci královské rodiny a syna vychovávali zrovna tak. Doufali, že z Bena vyroste člen palácové gardy, jenže on si nikdy vztah k fyzickému zdokonalování nevytvořil a jakékoliv dokazování síly včetně klukovských rvaček mu byly proti srsti. Mnohem raději ležel s nosem v učebnicích a hltal všechno, co mu mohlo vysvětlit fungování světa. Celý život strávil v nejvyšších společenských kruzích a už jako kluk snadno pochytil pravidla etikety. To bylo téma, které ho nejvíce ovlivnilo. Liboval si v jejich řádu a disciplíně a oslovovala ho především ta, která by se již dala považovat za překonaná. Rodiče mu chtěli poskytnout nejlepší možné vzdělání a přestože měli jisté výhrady k Benově nápadu, svolili k jeho nástupu na prestižní britskou střední školu pro bohaté chlapce.
V šestnácti letech napsal úhledný milostný dopis dívce, do níž byl zamilovaný. Ta se jeho způsobům sice vysmála, ale Benedict se nenechal zlomit a přestože se od něj tak formální chování neočekávalo, nikdy svá pravidla neporušil. Mezi spolužáky ho sice považovali za zvláštního, ale svým charismatem a laskavostí si dokázal získat několik dětí na svou stranu. Do Británie se zamiloval již během svého prvního roku na střední a nedělalo mu problém pochytit jejich vybrané způsoby, které se propsaly do jeho osobnosti. Miloval učení a na škole byl velmi spokojený, což se odráželo i v jeho výsledcích. Po maturitě se o něj pralo několik vysokých škol a přestože rodiče chtěli, aby se vrátil do Angeles, Benedict zahájil studia psychologie na Cambridge. Během studia objevil svou lásku ke skládání puzzle a dokonce se zúčastnil několika školních turnajů v této činnosti. Netřeba dodávat, že jich pár vyhrál. Odpromoval se všemi poctami a přestože toužil po tom, aby mohl za celou třídu pronést závěrečný projev, jedna spolužačka měla lepší průměr než on a tak z toho nic nebylo. Jeho srdce zatoužilo po domovině a přestože uvažoval o pokračování ve studiu, rozhodl se vrátit do Angeles a tam si udělat akreditované kurzy etikety, kterou mohl díky licenci soukromě vyučovat. Benedictova babička byla sestrou otce Doriana Illéy, takže posléze získat místo v paláci bylo pro Bena hračka. Samozřejmě se hlásil s vyšperkovaným životopisem, ale nemohl popřít jistý nepotismus, který už k jejich rodu patřil. V paláci fungoval už od šestadvaceti jako mistr etikety a přepečlivě dohlížel na to, aby veškeré aktivity probíhaly podle protokolu. Do jeho agendy spadala i kontrola členů dvora, zda opravdu dodržují všechna pravidla, nedělají paláci ostudu a zda není někde prostor k nápravě. Nejvíce si však cenil, když mohl ve správných způsobech radit korunnímu princi, který v jeho očích rostl do největšího krále, jaký kdy Illéa spatřila. Kariérní růst mu naštěstí do hlavy nestoupl a zůstával tím příjemným mladíkem s jiskrou v oku, který s léty zrál do rozumného muže.
Osudovým mu bylo setkání po letech s onou spolužačkou, která jako jediná odpromovala s lepším průměrem než měl on. Zjistil, že Deborah se přestěhovala z Británie do Illéy, kde právě chtěla začít nový život s malou dcerou po tom, co ji opustil její partner. Trvalo jen několik měsíců, než se jejich známost rozvinula ve vážný vztah. Bylo jim spolu dobře a Benedictovi nevadilo vychovávat její osmiletou dceru. Benedict a Deborah spolu chodili tři roky a plánovali, že se sestěhují. Bohužel jim štěstí nebylo souzeno a když se jednou Deborah vracela za tmy z práce, srazil ji opilý řidič a ona na následky zranění zemřela v nemocnici. Ještě stačila jmenovat Benedicta poručníkem své dcery Annabelle, aby ji nemuseli deportovat zpět do Británie. Přestože nebyla jeho, přirostla Benovi k srdci natolik, že se zavázal, že se postará o její výchovu. Po dlouhých soudních tahanicích byl naštěstí opravdu stanoven jejím poručníkem a mohl tak zafinancoval jedenáctileté Annabelle prestižní dívčí penzionát, kde se jí kromě špičkového vzdělání dostane i stravy a ubytování. Zvládne Benedict vybalancovat svůj kariérní život s tím osobním, který je teď bohatší o poručence bez rodičů? Benedict si zachovával optimistickou mysl, přestože to po ztrátě milované ženy šlo velmi obtížně. Se zahájením Selekce s radostí přijal učitele etikety vylosovaných dívek, neboť si byl jist, že svým znaleckým okem brzy v jejich řadách odhalí tu, která má největší potenciál stát se královnou.

Benedict Illéa

mistr etikety

purpurovaz

Britani Grabowski

diplomatka

essie.s

Jako u všech jeho příběh začíná narozením. Jeho je ale obestřen záhadou a stovkami otázek. Kde se narodil? Komu se narodil? A proč jej vlastně hned po narození vložili do systému? Byla jeho máma příliš chudá na to, aby si jej nechala nebo jej jeho otec nechtěl? To jsou otázky, které jej provázejí celý jeho život. Ale naneštěstí nikdy na ně nedostal odpověď.
Vyrůstal v dětském domově, kde to k smrti nesnášel. Nebylo zde moc důvodů k lásce. Tety byly hodné a staraly se o něj, ale když máte málo finančních prostředků a spoustu dětí, o které se musíte starat život je o něco těžší. Nebýt jeho biologického bratra, dávno by z dětského domova utekl. Ale spolu s ním zůstal až do konce. Byli nerozlučná dvojka, před spaním si opakovali, že na světě neexistuje nic, co by je mohlo rozdělit. A Caspian se toho držel zuby nehty. Když mu bylo sedm a jeho bratrovi pět, chtěl Calien adoptovat mladý pár, který nemohl sám mít děti. Nikdy to bratrovi neřekl, ale on se stal důvodem proč jej nikdy neadoptovali. Sám neví, jak to tehdy do detailu udělal, ale v podstatě donutil potencionálního adoptivního otce na něj zvednout hlas a kdyby nepřišla vychovatelka, dostal by i pár pohlavků. Nehledě na to, co pak bylo řečeno, pár se ukázal nekvalifikovatelný k adopci dítěte. A tak zůstali bratři Jonesovi spolu. Přesto jej ale zlé myšlenky neopustily. Co kdyby měl bratr lepší život, kdyby mu to nepokazil? I vychovatelky uznaly, poté co viděli, jak je Calien smutný, nic neříkat. Vždyť by se chudáček cítil ještě hůře. A tak mu tenhle krutý podraz vůči vlastní rodině prošel. Cítil se hrozně, ale on by jinak zůstal ve Whites sám a co by se pak dělo?
Dospívání se ukázalo jako výzva pro všechny v Caspianově okolí. Byl klasický puberťák, který za své neštěstí trestal své okolí, hlavně ty, co za nic nemohli. Ve skutečnosti šlo pouze o banality, které z jeho strany mohl vyřešit klidněji, ale na konci dne se daly srovnat omluvou a hnutím se dál. Nadělal si tak spoustu nepřátel a ztratil těch pár přátel co měl. Mrzelo jej to? Ano. Ale posunul se dál. Vždy si říkal, že ti nejdůležitější lidi ve vašem životě zůstanou nehledě na to co se děje a pokud na něj někdo zanevře kvůli jednomu momentu, do jeho života nepatří. On se radši soustředil na ty pozitivnější věci ve svém životě. Jako třeba že mu šel docela zeměpis a tělocvik ve škole. Alespoň něco, když nic jiného. A taky mohl pomáhat v dětském domově, třeba se naučil pracovat s dřevem a taky lecco opravit.
Když mu bylo osmnáct, musel z dětského domova odejít, zatímco jeho bratr musel zůstat ještě dva roky. Vše se připravovalo už několik měsíců dopředu. Muselo se najít bydlení a taky práce. Systémové požadavky byly jednoznačné, aby si udržel byt, musí chodit do práce nebo studovat. Ale jeho vysoká škola nelákala. Chtěl zůstat ve Whites, tedy alespoň dokud jeho bratr neodejde ze systému rovněž. Chtěl mu být nablízku. Tak si našel práci v loděnici. Pro spoustu lidí to byla podřadná práce, ale jemu to nevadilo. On se tvrdé práce rozhodně nebál. Opravoval lodě, uklízel. Prostě dělal vše co bylo potřeba. A tak se zrodil jeho sen o moři. Stát se kapitánem a věčně se plavit na moři. Jediný způsob jak toho docílit je nechat se zaměstnat palácem. Mohl by se stát kapitánem královského námořnictva, podstoupit výcvik, ale nechtěl opustit bratra. Tak mezitím se přihlásil na vojenský výcvik, který tu během zimy probíhal a mezitím navštěvoval svého bratra, kdykoli měl možnost. A když mu zbyly nějaké drobné navíc, uložil je do sklenice. Za ty dva roky se mu přeci jen něco nahromadilo. Už od patnácti se stal terčem nejednoho oka dámy. A kdo je on, aby je odmítal. To jej nikdy nenapadlo, ba naopak si takovou pozornost užíval.
Do osmnáctin jeho bratra odpočítával dny. Pomalu se chystal na odjezd a také pomalu ukončil svůj výcvik, aby se mohl nechat zaměstnat přímo palácem. Samozřejmě jej ale na to připravil, řekl mu svůj plán a po ne tak dlouhém přemlouvání se rozhodli společně odjet na další výcvik, tentokrát na jih. A tak také učinili. Trénovali dlouho a tvrdě, ale společně přišli na to, že je to jejich osud stát se námořníky. První byli jen lodní krysy. Nejnižší z nejnižších. Ponižování důstojníky a kapitánem. A Caspianův sen se pomalu řítil do nížin. Místo toho aby objevoval moře, bránil Illéu na moři, tak drhl palubu a naléval drinky důstojníkům. Měl své momenty, kdy si říkal, kam to povede, ale nevzdával to. Mohl být na moři, cestovat z místa na místo a díky tomu viděl nejeden div světa, neuvěřitelná místa. Vyprávění o nich používá právě k získávání žen a jak se ukázalo jeho bratr na tom nebyl jinak. Jenže narozdíl od Caspiana se chtěl i usadit. Caspian nepotkal zatím dívku, kvůli které by nad tím vůbec uvažoval. Asi potřebuje dívku, která by sdílela jeho zájem cestovat na moři. Jeho bratr potkal se s dívkou svých snů a rozhodl se stát vojákem v paláci. Starý Caspian by asi udělal vše, co by mohl aby je rozeštval. Nechtěl o bratra přijít, ale už byl dospělý. Navíc se mu podařilo splnit si sen. Postupně se vypracoval z lodní krysy na důstojníka a nakonec nahradil i kapitána, který odešel z královských služeb. Sen o moři byl jeho ne Caliena, a proto jej chtěl žít dál. Už se chystala svatba, na rozlučku se svobodou se bratři Jonesové naposledy vypravili na moře společně. Vypůjčili si menší loď a vydali se na menší ostrůvek. Tam strávili noc a ráno se měli vrátit nazpět. Po cestě je však chytla bouřka a loď se s nimi potopila. Caspian se vyplavil na břehu, kdežto Calien se ztratil na moři. Po pár týdnech byl oficiálně prohlášen za mrtvého, ač se jeho tělo stále nenašlo. Svatba Caliena se zrušila. A Caspian se zcela uzavřel do sebe. Oddal se alkoholu, chtíči a ženám. Třeba ale jednoho krásného dne najde někoho, kvůli komu zbourá své zdi a pustí někoho k sobě. Ale nyní je ještě příliš brzo. Do Illejského paláce se vrací kvůli truchlení.

Caspian West Jones

kapitán královského námořnictva

npc

Skoro přesně před 27 lety se nové královně a králi narodila dvojčata. Charles a Diego. A tenhle příběh bude o Charlesovi, respektive začátek příběhu, jeho život bude snad dlouhý. Jak se dalo čekat, už i jeho raný život v královské rodině se nesl ve znamení přepychu a dostatku vše, co kdy malý budoucí král potřeboval. Jinými slovy, na co si ukázal to taky dostal, i když se jednalo třeba o obyčejné lízátko nebo drobnou hračku. Jeho děda Ryan byl v tomhle ohledu docela měkký a i když se to Helene nelíbilo, nemohla s tím nic nadělat. Jelikož jeho rodina dodržovala už dlouhá staletí tradice, byl v nich vychováván i on. Přesné dodržování tradic ho mělo vychovat v klidného a vzorného korunního prince, jako byl například jeden z jeho prapraprapraprapradědečků. Jenomže to se ne vždy povede. Díky svému tátovi, který se dost zajímal o armádu, pochytil i on tuhle lásku a vášeň. A aby toho nebylo málo, našel zálibu i v historii, předně historii jeho země a až poté historii ostatních zemí. Jako malý chlapec měl v oblibě hrát si s Diegem na vojáky, kteří dobyli svět a opět tak přinesli Spojenému království jeho dávno ztracené kolonie. Ovšem, tohle zůstalo jen u snění, Helene mu vysvětlila, že to nemůže udělat i ve skutečném životě. Co víc dodat k Charlesovu a Diegovo dětství než to, že bylo plné dobrodružství, kdy objevovali zákoutí paláce, sídel a zahrad. Skutečně toho bylo hodně co dělat. Co se týká jeho vzdělání, kvůli bezpečnosti měl první roky soukromé vzdělání s dobrými učiteli, ale jakmile přišla řada na střední vzdělání, prosadil si, že chce jít studovat na Eton College, chlapecké škole, kde se za rok platili nekřesťanské peníze. Kromě klasické výuky, měl navíc hodiny cizích jazyků a více hodin historie, etikety, politiky a dalších věcí, které pro něj budou jednou důležité. K jeho smůle jej politika až zas tak moc nebavila. Naopak světové události, které se událi v rozmezí xy let jej pohltily, obzvláště tedy války a historie umění, blíže teda architektury. A v budoucích letech to bylo i zaměření jeho vyššího vzdělání. Když mu bylo 18 let, stejně jako jiní předci i on nastoupil do vojenského výcviku a získal si svou hodnost. Bavilo jej to, takže to pro něj bylo snadné. Mimo to se začal věnovat i cyklistice, což mu přišlo jako super dopravní prostředek, když se potřeboval rychle dostat z jedné strany paláce na druhý v krátkém čase. Ne jedna váza už kvůli němu omylem spadla na zem. V době, kdy nastoupil do armády se začal věnovat i jiu-jitsu, z čehož jeho máma vždycky omdlévala, ale táta byl nadšený. Pak přišlo studium na vysoké škole a tam se všechno zvrtlo. Poprvé tam zkusil větší množství alkoholu a drogy, o rozkoši s ženami je asi zbytečné mluvit což? Zkrátka od studia vysoké školy se z něj stal v soukromí divoch, který si užíval anonymity a svou svobodu. Ale na veřejnosti byl společně se svým bratrem zlatíčko. Co jinému mu také zbývalo, kdyby se babička dozvěděla, že si užívá i s muži, stáhne jej z kůže, což nechtěl. Sice za něj máma čas od času vyžehlila nějaký problém, ale od jeho 22 let se to tak nějak uklidnilo. V té doby byl nejvíc rozjetý, cestoval i po světě a navštěvoval luxusní večírky pod záminkou navazování spojeneckých vztahů. V domnění, že mu tahle činnost jde ho Helene poslala i s jeho 2 mladšími sourozenci poslala do Illeyi, aby to dokázal. Samozřejmě u něj nesměla chybět ani jeho osobní strážkyně.

Charles Cillian Ryan Windsor

britský korunní princ

deadghost4962

Claudia se narodila do portugalské královské rodiny jako prvorozené dítě. Již od malička byla vychovávaná tak, jak se na královské dítě patří. Měla nespočet učitelů, chův a byla neustále pod dozorem. Nic nesměla dělat špatně, protože jí bylo již od nepaměti kladeno na srdce, že si nemůže dovolit dělat chyby. Claudia byla poslušným dítěmem a to i přes to, že když jí byly dva roky, tak se jí narodil mladší bratr - Antonio. Ze začátku na Antonia dost žárlila, protože jí rodiče přestali věnovat věškerou pozornost, což nenesla vůbec dobře, ale čím byla starším, tím víc chápala, že nejhorší spory jsou v rodině. Claudia a Antonio vyrůstali v milující rodině a nic jim nechybělo. Jak by taky mohlo, že ano? Nicméně, ona sama nebyla šťastná a rozhodně si neužívala to, že je korunní princeznou. Nikdy nestála o takovou moc. Nikdy nechtěla být na očích před celým národem a dost jí vadilo, že jí královské povinnosti omezují a ona nemůže žít svůj život po svém. Neustále žít v přetvářce jí unavovalo a po čase podlehla depresím a začala se sebepoškozovat. Jednou to Claudia tak přehnala, že málem vykrvácela na své posteli. Naštěstí jí zachránila její komorná a Claudia byla v péči lékařů. Utajit takto velkou věc bylo pro královskou rodinu těžké, ale nakonec se jim podařilo princezniny problémy ututlat. Životem frustrovaná Claudia si našla něco, co jí přinášelo radost. Zjistila, že jí móda není cizí a začala navrhovat oblečení. Nejprve jen pro sebe, ale nakonec se rozhodla, že si vytvoří svou módní značku, což se také stalo. Claudia vytovřila značku - Claudias a od té doby se tomu věnuje. Našla útěchu také v knihách, motorkách a boxu. Více méně se smířila s tím, že jednou povede svou zemi, ale prozatím se snaží žít tak, aby neudělala ostudu své rodině, ale zároveň si ten život užívala. Dělá co jí baví a to je pro ní hlavní. Se svým bratem Antoniem se rozhodla, že se zúčastní selekce jako host a pokusí se navázat nějaká spojeneství.

Claudia Maria Castro

portugalská královna

npc

Když si spolu znovu začali palácový terapeut a vášnivý pejskař a odtažitá italská bodyguardka, Daf by dala sedm prstů, že se lidi v jejich okolí sázeli, jak dlouho jim pokus číslo dva vydrží a dokonce osm prstů na to, kolik blízkých přátel si myslelo, že narozením trojčat si chtěl Aidan Molinari svou ženu pojistit. Ať už to bylo jakkoli a dle tátových slov, která byla pravdě přeci jen nejblíž, jejich maminka prostě neodolala tomu, jak je okouzlující. Tak jako tak byla výchova hned tří malých neřádů opravdu náročná a milující. Daf, Raf a Dan už jako děti rádi zkoušeli, hranice rodičů a vylomeniny, které dokázali vymyslet byli opravdu kuriózní a pokud v jejich domácnosti probíhal herní večer šlo o chvíli, která se rovnala vyhlášení souboje na život a na smrt. Přesto byl vztah tří sourozenců už ze začátku pevný, Daf věděla, že tady pro ni bráchové vždycky budou, ať už ji budou muset zachraňovat před bubákama a později těmi, kteří nebudou jen imaginární.
Dětství měli poklidné, především z toho důvodu, že jejich rodiče nebyli úplně otevření tomu, aby se jejich děti stali součástí palácového koloběhu. Trio občas chodilo pomáhat tátovi se štěňátky, tehdy se také Dafne dostala ke svému prvnímu psisku. Pes saluki, který neměl zrovna dobrý začátek a byl nalezený v jednom opuštěném domě v chudší části Angeles. Pes byl uvázaný ke starým kamnům a byl v žalostném stavu. Bál se lidí, ale s dětmi měl dobrý vztah přestože byl hodně plachý. Aidan byl zásadně proti tomu, aby ho zapojili do programu. Bylo to hodně riskantní. Mohl ohrozit nejen lidi, ale také ostatní psy. Daf ho pod jeho dohledem začala socializovat a nakonec došlo na tátova slova. Její pejsek Tamir nebyl zapojený do programu, nicméně z ní a štěněte se stala tak nerozlučná dvojka, že ho začala učit coursingu, což byla pro změnu parketa její maminky Layly. Kromě vypomáhání na terapiích ji do paláce lákala ještě knihovna. Dafné byla ukázková knihomolka a milovnice tajemných a hlavně strašidelných míst. Při svých čtenářských chvilkách nepotřebovala společnost a bohatě si vystačila sama, naopak dávala velmi kritickým pohledem najevo každému, kdo si sedl do jejího čtenářského koutku, že pokud se s ní bude snad bavit, tak se neseznámí jen s jejím chladným pohledem. Většinu místních to odradilo snad až na Ezru Illéu. Výjimku potvrzující pravidlo. Za celou tu dobu, kdy se setkávali na stejném místě ve stejném čase si toho moc neřekli a vyhovovalo to oběma stranám. Poslední nezanedbatelnou část jejího dětství byly návštěvy Itálie. Zpočátku se zdržovali v Sicílii, která byla domovem její maminky. Daf Sicílii poznala ještě v době než tam začal vládnout jistý blázen, bolelo ji tudíž skoro stejně jako maminku, když začala sicilská kultura mizet, aby ji nahradila „umělá“. Mnohem víc času pak trávili v Římě a na venkově, aby měli možnost poznat rodiny a přátele jejich rodičů ještě z doby, kdy v Itálii sami žili.
Když přišel čas na to, aby se rozhodla jakou kariéru si vybere ani v nejmenším netíhla k převzetí odkazu. Nechtěla se stát strážkyní nebo bodyguardkou, viděla jak podobná profese zničila její rodiče. V jejím osobním výběru byla diplomacie na univerzitě v Římě a architektura. K oběma profesím ji přivedl její strýc Diego a Dafne vnímala, že to bude to pravé ořechové. Když posloucháte zajímavé vyprávění k známým římským stavbám, jen těžko to ve vás nezanechá stopy. Daf se sice nehlásila na architekturu v Římě nebo Neapoli, ale rovnou do Illéi, ale se svým originálním italsko-illéjským pohledem, který spojoval moderní a tradiční architekturu byla rozhodně žhavou kandidátkou.
Když se ocitla na fakultě architektury, už po prvních týdnech věděla, že zvolila správně. Do svého oboru se opravdu zamilovala a jen v máločem byla tak průbojná jako právě v architektuře. Už od začátku si uvědomovala, že pouhý talent nestačí. I sebenadanější student, který usne na vavřínech bude ze svého piedestalu sražen tím, kdo na sobě tvrdě maká. Dafné se tedy nevyhýbala žádné možnosti praxe a možnosti dalších kreditů, které jí mohli pomoct k postupu. Nemířila nízko, chtěla se dostat mezi několik málo vyvolených, kteří se měli starat o renovace ve zplundrovaných provinciích. Věděla, že tam se bude moct realizovat.
Ve svém lovu za áčky se nevyhnula ani pokusům několika spolužáků nebo jejich známých si ji osvojit. Dafné fungovala většinu času jako sólista, ale společnost Cat LaRue byla zkrátka magnetická. Stačilo jí celkem pět minut, aby se dostala Daf pod kůži, kdy ji na jednom mezifakultním semináři zaklepala na rameno a řekla jí, že budou spolu. „Jsem míšenka jako ty. Vrána k vráně sedá, nemyslíš?“ Daf to natolik vyvedlo z míry, že se zmohla jen na přikývnutí. Tak se dvě děvčata seznámila. Cat jí osvětlila, že je studentkou na fakultě medicíny a chce se zapojit do zlepšení úrovně provincií, ve kterých žijí indiánské menšiny. Její teta kdysi jezdila na humanitární akce, ale ona se chce zaměřit především na svůj lid. Dokázala o tom mluvit s takovou něhou a sebejistotou, že Daf ani na okamžik nepochybovala, že by si své ambice nesplnila a těsně před ukončením bakalářského studia a začátkem navazujícího magisterského si dala přihlášku na stáž v provincii Baffin. Chtěly se tam s Cat angažovat spolu.
Před jejím odjezdem byla její máma podivně roztržitá. Kdokoli jiný by mohl být nervózní z toho, že mu dítě odjíždí na rok pryč, nikoli Layla Molinari. Nakonec z ní vypadlo, že v Baffinu se pohřešují lidé. Že mizí celé skupiny osob a mezi ztracenými je také Cat. Dafné to vnímala jako zradu. Její máma, která byla vždy o krok na před měla vědět, že k něčemu takovému dojde. Měla zabránit tomu, aby se Cat zdržovala v ohrožené oblasti. Neptala se jak dlouho to trvá a z trucu na vlastní stáž odjela. Během toho roku se přímo diametrálně změnila. Z tiché a zásadové dívky se stál extrovert, začala se vrtat v případu pohřešovaných osob a jen aby pošpinila dobrou vizitku svojí mámy, tak si začala se svým supervizorem. Podařilo se jí dosáhnout hned dvou věcí, opravdu nikdy neviděla tak rozzuřené oba rodiče. Mnohem víc kvůli tomu, že sama hazardovala, jelikož vyhrabávat potenciálně mrtvé mohlo udělat mrtvou i z ní. Byl jen zázrak, že ji nevyrazili z univerzity, budiž jí připsáno k dobru, že po celou dobu excelovala.
A co dál? Je to už půl roku, co Cat zmizela. Vše je ve zdánlivém normálu. Zdánlivém.

Dafné Antonella Molinari

studentka

nathlantsov

Možná by mnozí z vás tipovali, že pohledný moderátor vyrůstal v palácovém prostředí. Skutečnost ale je taková, že jeho rodištěm nebyl palác, nýbrž vila na druhém konci Říma. Bylo to poblíž venkova s mohutnými olivovými pláněmi a obrovským jezerem, kam se chodíval Danielle se svým starším bratrem Alessandrem v letních horkých dnech koupat a dovádět. Sourozenci měli mezi sebou sedmiletý věkový rozdíl, to jim však nikterak nebránilo v pohodové komunikaci. Alessandro byl pro malého vychrtlého Daniella obrovským vzorem a to i přes občané bratrské žertíky, které jeden druhému prováděli, jak už to tak v rodinách bývá. Bratr se mu věnoval kdykoliv mohl a byl mu oporou vždy, když chlapec potřeboval. Hodně se zajímal o vojenské praktiky a způsoby boje. Danielle si ho ani nepamatuje jinak než velmi průbojného jedince, který nebyl nikdy daleko od toho bránit brášku před ostatními dětmi z vesnice, kteří si na něj dovolovali. Matka zůstávala s babičkou doma a starala se o jejich sídlo, otec přijížděl většinou každý večer, neboť zastával funkci věrného rádce krále a královny. Některé významné dny však bral své kluky s sebou do práce, aby se pokochali prostředím a nechával je obtiskovat na dokumenty, nebo mu nést materiály, aby se tak cítili aspoň trochu důležití a prospěšní. Byla to příležitost, jak oba postupně protlačit mezi vyšší smetánku, kterou se také měli oba brzy stát.
Když chlapec dovršil jedenácti let, opustil rodnou vilu i Alessandro, neboť se rozhodl vydat cestou budoucího strážce a s trochou štěstí a některými kontakty i velitelem královské gardy. Z tohoto důvodu se zabydlel v kasárnách, kde postupoval tvrdý vojenský výcvik a studia nutné pro vyšší pozice. Danielle tak osaměl a věnoval se pomoci matce a babičce v udržování pozemku. Babička byla sama o sobě velmi důležitou kapitolou v jeho životě, neboť v něm probouzela zvídavého ducha. Ne jednou se spolu sázeli a vzájemně se smáli nad jejich odhady. Díky ní si také Dan utvořil zálibu ve denících a zaznamenávání celého dne. Inspirovala ho také k deníku křivd, který si již léta nevede a můžeme být za to možná rádi. I Danielle byl svým otcem veden k umění boje. Dokonce už pro něj chystal místo u stráže jakožto osobního bodyguarda korunní princezny, až by trochu povyrostla. Co si ale budeme, Dana násilí nikdy tolik nelákalo a spíš než na fyzické projevování nadřazenosti byl na slovní přestřelky, které mu byly pohodlnější a šly mu výrazně lépe. Spíše než aby šlapal ve stopách bratra ho to táhlo k žurnalistice, kterou se také později při podpoře své babičky rozhodl studovat.
Jeho první stáže probíhaly v paláci už během studia. Vzhledem k postavení jeho otce si ho palác najal jako novináře díky společenským akcím. Tak se mladík mohl v paláci zabydlet a hlavně se znovu shledat se svým milovaným bratrem, který dokončil studium a stal se prozatímním zástupcem velitele. Po dovršení dvaceti let Dan obohatil své dovednosti i o politologii a filozovi. To však nebyl jediný postup dále v jeho životě, ale také se brzy dočkal vrcholu své kariéry, když si při konverzaci v dámském salónku, kam byl pozván skrze svůj nejnovější projekt, padl do noty s královnou Angelicou a to prakticky okamžitě. Nerad by se vychloubal, minimálně ne tak, aby to každému na první dobrou hned došlo, ale už tenhle osudný moment považuje za začátek blízkého přátelství, které si udržují až dodnes.
Ale ani možnost pobytu v paláci a přízeň královny vám nezaručí vliv a obdiv Itálie. Danielle byl všechno, ale nikdy ne hloupý. Vypočítavost rozhodně zdědil po svých předcích, neboť to byl právě on, kdo si během pěti let zařídil kontakty skoro od každého člena bohaté smetánky i paláce a to jen díky své nevymáchané puse, kterou za boha nejde umlčet. Byl informovaný, vtipný a nebál se být středem pozornosti, což se prokázalo být ideálním kombem pro jeho zářivou budoucnost plnou reflektorů. A co víc, získal pozici pravé ruky hlavy Itálie. Díky své extrovertní povaze ne v jednom případě nevědomky zastínil i budoucí korunní princeznu, což je skutečnost, kterou si neuvědomuje, neboť jen dělá svou práci. A dělá ji dobře, to mu nikdo nemůže upřít. Že ho princezna nemusí moc dobře vidí, ale hlavu si s tím neláme. Asi by nebylo správné, kdyby všechny dobré vlastnosti, včetně vkusu, zdědila po své matce.

Danielle Ricci

moderátor Itálie

anniestich

Diego i Charles měli dětství plné lásky a všeho co chtěli. I když byl Diego ten méně náročný, stačilo mu mnohokrát to co chtěl a moc si nevymýšlel, nemohl říct že by kdy dostal něčeho méně než jeho bráška. Byl vychováván v tradicích korunní rodiny a vždy byl ten šikovnější v dvojici. Čaj o páté pro něj bylo pomalu něco posvátného. To však byly i tradice strany jeho otce. Španělské svátky byly jeho nejoblíbenějšími. Nebyl však nadaný v učení, to nechával vždy svému bratru. Jemu šla spíše kreativita. Rád tvořil různé oblečení ze starých hadrů, nové uniformy pro jeho komorné které pak nutil k jejich nošení, či uniformy pro něho a Charlieho když si hrávali na vojáky. Miloval trávit se svým bráškou čas a vždy jej následoval v čemkoliv co mu řekl. I když mnohokrát nechápal co přesně předvádí, nevadilo mu to dokud to byla zábava. A že zábavy ty dva měli dost. Palác jim byl v mladá jedním velkým hřištěm a zaměstnanci jejich figurky v příbězích jejich myslí. Narozdíl od jeho bratra se moc do školy nehrnul. Dokud mohl, zůstával na soukromém studiu v paláci. Nakonec si však vybrat privátní vysokou školu zaměřenou na ekonomiku. Chtěl se věnovat papírování království, aby se mohl podílet na chodu království tady, no velmi rychle zjistit, že by si školní knížky a papíry raději omlátit o hlavu, než aby se je učil a tak ze dne na den školu opustil. Věděl však, že by tím zklamal rodiče a tak se rozhodl že se domů raději vůbec nevrátí a s jedním dopisem zaslaným přes komorníka jeho matce se vydal do armády. Konkrétně se připojil do výcviku u námořnictva. Táta mu o tom často vyprávěl v dětství, jeho příběhy se zdávaly dokonalými a pohádkovými a tak chtěl jít po jeho stopách. Zde teprve našel jeho skutečnou vášeň. Zde byl jako každý druhý vojín. Nebyl ten druhý. Nebyl ničím dvojčetem, byl svůj. Vojín Diego. Nikoho nezajímalo odkud šel, co měl za krev, zajímalo jej jak si vede ve službě. A že on měl talent, pravděpodobně zděděný v krvi po otci. Stoupal po žebříku rychle. Poručník… major… až na plukovníka. Vše se však změnilo, když se zakoukal do jednoho z jiných mužů, který s ním pracovali. No prostě se do práce zapletlo srdce. On se však bál ho oslovit a tak se jen trápil, nakonec musel se služby odejít. No a tak se po letech vrátil zpátky domů, teď už jako muž a ne mladý chlapec. I když ho mamka seřvala jako by jeden byl. To však nebylo to nejhorší co ho čekalo doma. Kromě trošky hádek jej čekala i nechtěná snoubenka. Tedy ne přímo když přišel, ale chvíli poté co znovu pobýval v paláci se k němu tahle novinka dostala. Rodiče jej zasnoubili s jednou z dcer politiků v anglii. Byl z toho mimo. Samozřejmě že se musel co nejrychleji téhle šílenosti zbavit. Přesto, že ještě do té chvíle nikomu neřekl, že b snad byl na muže, věděl, že jí to říct musí. Řekl jí to při prvním setkÁní jenom těch dvou. Takže možná až moc pozdě, protože to už byli zasnoubeni nějaké ty měsíce. Když jí to pověděl, nevzala ta dobře avšak přijala to. Slíbili si, že si tajemství nechají pro sebe a dokonce na sebe i vzala odvolání svatby. Tehdy se rozhodl, že zodpovědnost koruně kašle. Začal se věnovat spíše veřejnosti a ta si ho oblíbila. Nadace, koncerty za účelem vybrat peníze pro charity, rozdávání oblečení, vše co šlo on dělal. Mnohokrát dělal runways kde sám chodil, většinou byly pro jeho vlastní návrhy oblečení, které se pak právě buďto rozdávaly potřebným nebo které se prodávaly a peníze šly tam kam potřeba. Když jej matka poslala do Ilei s bratrem, byl překvapený avšak vzal to jako další dobrodružství.

Diego Noah Windsor

britský princ

valina_2405

Elias Vane

královský klenotník

_dareba

Dalo by se říct, že linka rodiny Deschamp vedla nějaké prokletí. Nejednalo se o to, že by se děti rodily s nějakým postiženým či nějakým zvláštním tělesným znaménkem. Přesně takhle to není. Nějakým záhadným způsobem při porodu umírá buďto matka či dítě. Jen zázrakem se stalo, že přežijí oba dva. Proto se v téhle rodině často setkáte s adoptovanými dětmi či rodinami bez dětí. A Erin měla právě tu smůlu... Nebo to bylo pro ni ve finále štěstí? Kdy přežila porod jen ona. Samozřejmě, že její otec byl z toho zničený a dlouho ho to bolelo. Ale svou dceru pojmenoval po své zesnulé manželce. Slíbil jí, že se o ní dobře postará a nepřipustí, aby se jí někdy něco stalo.
Už od momentu, kdy Erin začínala pomalu lézt a žvatlat, nikdy jí úplně nebraly panenky. I když jich měla hodně, radši cumlala v puse nebo si hrála s nářadím na opravy aut či trávila čas s tátou v dílně. I když jí spíše honil po place, protože mu vstávaly hrůzou vlasy, když se nachomýtla pod zvednutým autem. Tehdy mu došlo, že malá Erin asi nebude tátovou malou princeznou, ale tátovým malým rytířem. Místo panenek jí začal kupovat autíčka. Koupil jí sadu - Malý mechanik - a ona z toho byla nadšená úplně nejvíc. Jakmile začala chodit a nepadala, začínala pomáhat tátovi. Sice mu jen podívala nářadí, ale cítila se už důležitě. Že něco dělá a je součástí jeho práce.
Když nastoupila na základní školu, její život se otočil zase jiným směrem. I když to byla prořízlá pusa, tak nikdy nepotřebovala mít hromady kamarádů. Stačilo jí trochu ke štěstí a tak si našla přesně tři. Byla to taková nerozlučná čtveřice. Otec Billa je často brával do přírody, kde přespávali ve stanech a učil je stopovat. Erin to neskutečně bavilo, zaujalo jí to a chtěla se tomu věnovat i dál. Vždy o těch zážitcích vyprávěla svému tátovi, který měl radost, že je šťastná. Ovšem tohle nemělo dlouhého trvání, protože Billův táta dostal mnohem lepší pracovní nabídku v Angeles a tak se celá rodina odstěhovala. Z jejich čtveřice se stala třetice.
Naštěstí její táta nechtěl, aby se tak trápila a rozhodl, že ji začne brát do přírody. Sice tak zanedbával svou práci, ale nechce, aby se jeho holčička trápila. Bral s nimi i její kamarády, ale k tomu všemu přidal i lukostřelbu. Učil je střílet z luků a občas si dokonce něco ulovili. Učil je, jak stáhnout zvíře z kůže a postarat se o maso. A ona si tohle všechno pamatovala, protože člověk nikdy nevěděl, kdy se jí to bude hodit.
Po základní škole na střední školu. Chtěla pokračovat ve stopách jejího otce a proto se dala na cestu automechanika. Samozřejmě ty pohledy jejích spolužáků a posměšných poznámek, že holka a rozumí autům? To přece nejde dohromady. Kolikrát se jí stalo, že se jí snažili ohmatat, aby se ujistili, že to není jen nějaký žert a jí se mezi nohama nehoupe penis. Samozřejmě jí to ty první týdny dávalo dost zabrat, ale nakonec to nevzdávala. Kousla se a dávala jasně najevo, co se jí líbí a co ne. Možná by se dalo i říct, že svým způsobem si ve třídě plné testosteronu začínala získávat respekt a co řekla, tak to i bylo. Takovýhle způsob života se jí velice zalíbil. Nebyla to taková ta holka, co seděla někde v koutě a čekala. Ona se rozešla proti problému a rozhodla se ho řešit. I když to mělo jít po dobrém nebo po zlém. Nebála se kolikrát použít i sprostá slova nebo dokonce násilí. I když neměla úplně sílu jako dospělý muž.
Po střední škole začala pracovat u otce v autodílně. Byli sladěný, jako jeden tým. Šlo jim to a zakázky dokázali udělat ještě rychleji, než slíbili. Lidé si je vychvalovali a kolikrát k nim zavítal i někdo z větší dálky. Erin se začala zajímat i o vylepšování aut. Ať se jednalo o design nebo celkově úpravy motorů, přidání různých dílů a další věci. Tátovi se to ze začátku nelíbilo, ale když viděl co dokázala vykouzlit z aut jejích přátel, změnil názor. Rozšířili tak sortiment toho, co dělají. Dokonce její táta dovolil, aby tam začalo pracovat pár jejích přátel, každá ruka se hodila. Hlavně tehdy, kdy její otec začal být poslední dobou dost unavený.
Erin se rozhodla, že na vysokou či vyšší nepůjde. Nechtěla opouštět svého tátu když viděla, co se s ním děje. Nutila ho k tomu, aby šel navštívit lékaři, protože ta chronická únava nebyla zkrátka normální. Nesoustředil se tak na práci a byl k nepoužití. I když měl plno řečí, nakonec šel. Tehdy to bylo poprvé, co své dceři lhal. Koupil si nějaké léky v lékárně, které by měli podporovat, aby nebyl tolik unavený, ale přitom realita byla zcela jiná. A Erin mu samozřejmě tuhle lež věřila, protože viděla, jak mu je po těch lécích o trochu lépe.
Jednou, když se vrátila po jedné městské oslavě domů, bylo jí divné, že se tam stále svítí. Bylo pozdě v noci a její otec většinou už dávno spal. Rozloučila se s přáteli, kteří se jí rozhodli doprovodit a šla domů. Odemkla dveře a zavolala do prostorů, ale nic se neozvalo. Začala být trochu nervózní. Ani si nesundala boty a vydala se napřed do obývacího pokoje, kde otce nenašla. Jen pár kapiček červené barvy na koberci. Těch si všimla i v chodbě a na schodišti. Pomalu je následovala a pořád volala na otce, který se jí stále neozýval. Nakonec ho našla v koupelně, kde byl na zemi opřený o vanu a v opravdu příšerném stavu. I přes jeho protesty mu zavolala záchranku, která ho odvezla do nemocnice a ona jela s ním.
Tam se dozvěděla pravdu. Její otec měl nádor na mozku, který byl neoperovatelný a nezbývalo mu úplně nejvíce času. Erin vysvětlil, že jí to tehdy neřekl, protože nechtěl ničit její radost a nechtěl se, aby se tím trápila. Ale moc dobře věděl, že dřív nebo později to přijít muselo. Sice jejímu tátovi táhlo na šedesát let, ale byl ještě pořád v nejlepších letech a nezasloužil si tohle. Byl to skvělý chlap. A Erin se rozhodla, že s ním bude až do samotného konce a neopustí ho, tak jako on nikdy neopustil jí. Držela ho za ruku i tehdy, kdy duše opustila jeho tělo. Samozřejmě, že jí to bolelo. Trhalo jí to srdce a hlavně najednou byla na světě sama. Uspořádala otci úctyhodný pohřeb, aby se s ním mohla rozloučit a také jejich sousedé a jeho přátelé.
Pár měsíců potom se rozhodla pro radikální změnu. Prodala autodílnu, prodala jejich starý dům a rozhodla se, že opustí rodné město, kde má všechny ty bolestivé vzpomínky. Ještě pořád se nedokázala přenést přes otcovu smrt. Zvolila proto Angeles, kam se odstěhoval i jeden z jejích nejlepších přátel - Bill. I když opouští ty dva, kteří tady pro ni byli, tak chápali její situaci a podporovali ji v tom.
Našla si podkrovní byt v srdci Angeles. Ani si s sebou nebrala moc věcí, jen to nejdůležitější. Z peněz, co měla z prodeje domu a dílny, si koupila prostory pro tu svou vlastní. Koupila si i motorku, kterou si potom upravila k obrazu svému a začala tak podnikat. I když se u ní v dílně pohybovali dost zvláštní osoby a úplně jim nedůvěřovala, jí šlo převážně o kšeft. V jeden moment, když zavírala a chystala se zatáhnou velkou kovovou roletu jí tam někdo vběhnul. Chtěla začít nadávat, ale podle výrazu ve tváři se jí snažil naznačit, aby ho neprozrazovala a místo toho jí pomohl. Značila to i zbraň, kterou na ní mířil. Následně se tam objevili další dva muži, kteří právě hledali toho, co se u ní schovával. S jistotou v očích a s pevným hlasem jim oznámila, že nikoho takového neviděla. Bohužel její autodílna ještě neměla kamerový systém, tudíž si to nemohli zkontrolovat. A dokud neměli povolení o prohlídce, tak je vlastně vykopla pryč.
Muž chtěl samozřejmě zmizet, ale ona ho nenechala. Vyžadovala vysvětlení a jestli se něco stane její dílně, tak bude chtít nějakou kompenzaci. A on jí tu kompenzaci dal dřív, než se nadála. Oznámil jí, že pracuje v pozici proti královské rodině. A ona na něj působí jako osoba, co se o sebe dokáže sama postarat. A pro ni to byl vlastně první pořádný krok k tomu začít zcela nový život. Přidala se k Rebelům. Slyšela o některých, kteří se dostali do paláce a čekají jen na vhodný okamžik, ale jí tohle nelákalo. Raději bude pracovat zvenčí a připravovat se na hromadný útok. Život těch lidí, co mají nosánek nahoru se jí hnusí a někdo by jim měl ukázat, že život ve vyšších vrstvách se nevyplácí.
Díky její práci začala být ve městě trochu proslulá. Udělala si svým způsobem nějaké jméno a to ji těšilo. Měla více zakázek a peníze se jí hromadily. Mohla si za ně pořídit větší bydlení, ale ona si raději pořizovala nové nářadí. A jednou dokonce dostala nabídku, zda by nechtěla opravovat auta pro Palác. Samozřejmě v jejich garážích. Nechtěla, ale pak si uvědomila... Být hned u zdroje? Zjistit slabiny a možná občas nějaké auto upravit tak, aby cestou nejelo? Zvážila to a nakonec to přijala. Začala pracovat pro palác, ale jen z toho důvodu, aby byla blíže ke zdroji a zjistila veškeré slabiny,

Erin Barlowe

automechanička

demrys01

Její první vzpomínky byli ze sbírání ovoce. Ano zní to možná zvláštně, ale je to tak. Její matka jí tehdy brávala zcela všude. K řece, sbírat potravu, na tržiště… Její rodiče byli vždy aktivní a milující pár. Když byli ještě mladí, utekli spolu z civilizace do hustých lesů a založili si zde rodinu. Otec se stále vracel do okolních malých městeček na tržiště a snažil se prodávat své keramické kousky, zatímco matka se starala o malou Eyvu a o domácnost.
Dívenka byla spokojená. Možná neměla tolik kontaktu a dokonce byla trošku pozadu i s učivem a mluvou. Za to vše vynahrazovala svými schopnostmi přežívat v divočině. Dokonce se naučila i lovit. Nejprve to začalo malým zajíčkem, následně divokým prasetem, ale nakonec se dívka vypracovala i na jelena. Sice jí jeden úlovek trval třeba celý den stání na místě, ale nakonec se to hodilo. Doma byla dobrá pečínka a rodiče nemuseli utrácet to málo, co ani neměli.
Eyva se však ve svých patnácti letech dožila dne, který jí přinesl dvě krásné sestřičky. Dvojčátka. A i když byla zprvu velmi nadšená, smích a radost jí brzo přešla. Z důvodu obydlí a místa, kde bydleli, se doktor nedostal dost včas k její matce a porod dvojčat nezvládla.
Netrvalo dlouho a rodině se dostala nová hierarchie. Otec prakticky nikdy netrávil doma. Vždy byl v dílně s keramikou nebo v baru ve městě. Mnohokrát si ho tam dívka vyzvedávala a táhla ho dlouhou štreku domů. Starala se o domácnost. Vařila, i když to nebylo zrovna to nejlepší jídlo. Dokonce se naučil i na hudební nástroj a šít. Vše co v životě udělala a dokázala zašla na trh prodat. A lidé to milovali. Její výrobky byli vždy přírodní, propracovaná a krásné. Dala do nich ten zbývající čas, který měla. Peníze, které vydělala se pokusila věnovat do udržení rodiny a jejich sester. Dívka už prakticky neměla čas ani na to jít ven si užívat přírodu. Povinnosti jí zahlcovali tak moc, že je už ani nevnímala. Jedna věc za druhou.
To se ale jemně změnilo, když jednoho dne otec přitáhl domů cizí rodinu. Zprvu byla Eyva naštvaná, už takto živila až moc lidí v mladém věku. Neměla čas trávit ještě s někým jiným. Otec si to ale nechtěl nechat vymluvit. Dům mají přece veliký a dvě rodiny se dovnitř vmáčknou. Zrzka si přišla jako v pasti. Každý den, kdy přišla do baráku, či šla tvořit něco produktivního se jí za zadkem táhnul další člověk. Fabián byl k nevytržení. Líný, arogantní člověk, který udělal vše proto, aby jí naštval. A den co den se mu to dařilo. Jeho rošťácký pohled a poznámky jí přiváděli k šílenství. Dokud nevybouchla a jednu mu nevrazila. Dívenka nikdy neoplývala chladnou hlavou, právě naopak. Nemohla se stále vypořádávat s životem, jakoby jí něco dlužil.
Netušila však, že toho dne dostane nejlepšího přítele. Fabián obdržel právě tu pecku, která mu byla zasloužená a rozhodl se jít do práce a finančně pomoci. Za což mu byla Eyva vděčná. A možná, že to byla právě ta jediná věc, kterou potřebovala. Podpora.
Od smrti matky jí v otci hledala každým dnem méně a méně. I když stále říkal jak je za ní vděčný a jak jí miluje za to, co dělá. Nestačilo to. Ale teď po tolika letech, v jejích 22 se znovu cítí aspoň trošku svobodná. Už na to není sama. Dokonce se u ní začnou znovu projevovat pocity, které dlouho držela v sobě. A to radost z přírody okolo ní. Ze střílení z luku a vlastně i z výrobků, do kterých dávala vždy tolik práce. Ze všeho nejvíc však byla překvapená z toho podivného pocitu v břiše a mravenčení v rukách, který se jí vždy dostavil, kdykoliv byla sama s Fabiánem. Po práci se vydávala často na tržnice prostě jen bloudit mezi stánky a povídat si. Eyva ho naučila lovu a špatnému vaření. On jí zase základy etikety a chování mezi vyšší vrstvou. Její kamarád totiž pocházel z velkoměsta Angeles.
Vyprávěl jí o tom tolik zážitků, dokonce i to, jak se dostal do paláce na jeden charitativní ples. Zrzka jeho slova hltala každý den více a více. Až si začala přát zažít něco takového. Opustit na chvilku les a vydat se mezi ty... paneláky, probořit nohy do písku a koupat se v horké vodě plné soli.
Netušila však, že by to vše opravdu zažít mohla, dokud její otec domů nepřišel s novinami a přihláškou do Selekce. Dívka moc dlouho neváhala a ihned se přihlásila. Ne jen, že to pro ní bude moct být nová příležitost, ale zároveň zabezpečí svojí rodinu prakticky do konce života. Možná, se jí bude špatně opouštět domov, ale je si jistá, že jí nechává v dobrých rukou. A nyní i ona si chce splnit sen.

Eyva Elesham

nezaměstnaná

themichell_

Ferdinand Filip Habsburský

český král

christinatemesson

Bree se narodila hokejistovi a novinářce jako neplánované dítě, čímž je ale navěky spojila. Její rodiče se poznali překvapivě na hokejovém zápase, a hned si padli do oka. Když jí vyprávěli, jak se poznali, říkali to s takovou jistotou, že hned věděli, že ten druhý je ten pravý, každopádně spolu byli týden (Bree má pocit, že kdyby máma neotěhotněla, nikdy by spolu nebyli, ale jí se snaží namluvit, jak hned od prvního momentu věděli, že ten druhý je pravý), každopádně pak se každý ubral jiným směrem, ke své kariéře. Jenže Breeina máma Susan zjistila, že je těhotná, což měnilo situaci. Nechtěla, aby to dítě vyrůstalo jen s matkou, a sice se s Breeiným tátou Jasonem nikdy o budoucnosti nebavili (ani neměli moc příležitostí kdy), přesto se rozhodla mu o dítěti říct. K jejímu překvapení byl Jason nadšený, sice Susan znal pouze týden, ale zkrátka mezi nima byla taková chemie, že spolu zůstali.
A pak se narodila Gabrielle, sice se její rodiče poznávali navzájem spolu s malou Gaby, ale byli šťastní. Jason se věnoval kariéře a Susan posléze taky. Svoji jedinou dceru trochu rozmazlovali, i když chtěli více dětí, nešlo to, a tak Bree zůstala jedináček. A Gaby rostla, už od dětství ji to táhlo k ledu. Bruslit se naučila v pěti letech a začala hrát hokej, jako táta. Jelikož její rodiče nemají jiné dítě než ji, tím, že hrála hokej tátovi kompenzovala sen o málem hokejistovi. Její nejlepší kamarádi byli trenéři táty a později jeho kolegové, protože je jasné, že kariéru hokejisty nemohl táta dělat do důchodu. Mámě zase plnila sen o baletce, jelikož se baletu v dětství věnovala. S profesionálním baletem ale skončila ve třinácti letech, protože přestoupila do jiné kategorie a nezvládala tréninky s přísnější trenérkou. Sesypala se po každé výtce, protože i když se snažila, nešlo jí to. Z domu na žádnou kritiku zvyklá nebyla. Vždy byla taková roztomilá, jako dítě i trochu při těle, každopádně to neřešila do tak patnácti, pak začala se cvičením a najednou jí narostlo sebevědomí, ne že by s ním někdy měla problém, rodiče ji ujišťovali, že je krásná tak či tak, a že je důležité jaká je uvnitř, ne na venek. Bree se o sebe přesto vždy starala, a záleží jí na tom jak vypadá. Sice pochází z finančně dobře zajištěné rodiny, ale všechny problémy za ni řešili rodiče, takže když dospěla měla problém se zorientovat v dospěláckém světě, ale nakonec si našla malý, útulný byt v blízkosti rodičů. Bylo pro ni složité si zvyknout na to, že je sama a musí se o sebe postarat, najednou musela řešit nájem, účty za vodu, elektřinu... To pro ni byla velká zkouška a nakonec se rozhodla, že zůstane u rodičů. Koneckonců šla studovat vysokou školu s oborem marketing, jelikož táta jí dohodil práci manažerky hokejového klubu, kterou chtěla dělat profesionálně. Vlastně celý její život ji zajišťovali rodiče a vždycky se o ni starali, možná se starali až moc, ale díky tomu se Bree nebojí jim svěřit se vším. Protože pochází z hokejového prostředí, asi nebude překvapením, že všichni její bývalí, byli hokejisti, ale ani s jedním to nevyšlo. Vztahů měla asi pět, ale nikdy to doopravdy necítila, ve vztahu si ale s nikým nerozuměla. První se nechtěl pouštět do dobrodružství, dále to byl moc velký rebel, další ji podvedl, pak se další soustředil hlavně na svoji kariéru a nevěnoval Bree tolik pozornosti, kolik by si představovala a ten poslední z ní chtěl někoho, kdo není. A proto se přihlásila do selekce. Když to nevyšlo s hokejistou, možná to vyjde s princem.

Gabrielle Whitley

manažerka hokejového klubu

_andule_

George Daniel Hamersley

majitel jezdecké školy

deadghost4962

Byl krásný den v Likely, i když už se podzim hlásil o slovo chladnými rány. Svítilo slunce a na zápraží sirotčince ležel proutěný košík, ve kterém spalo děvčátko se sněhově bílou pletí. Žena, která dítě objevila se asi nestačila divit. Kontrastem k bílé pleti dítěte byla obnošená košile s výšivkou černé růže, ve které to nebožátko spalo. Jaký byl asi původ a osud jejích rodičů? Bylo odložení dítěte projevem lásky, nebo čirého sobectví? Tuhle otázku si můžeme pokládat nejen my, ale také Gwendoline Swan. Dívka, která se s tímhle začátkem životního příběhu musela smířit. Jistě, těch otazníků je skutečně mnoho, a tak jí nikdo nemůže zazlívat, že má bohatou fantazii a vymyslela si už nejméně deset možných příběhů, které by záhadu jejího původu mohly osvětlit. Všechny mají happy end, kdyby vás to snad zajímalo.
Gwen vyrůstala v místním sirotčinci, který poskytoval takovou péči a vzdělání, jaké si vzhledem ke státnímu rozpočtu mohl dovolit. Vychovatelky měly práce jak na kostele a snažily se dát dětem maximum, navzdory pracovnímu vypětí a únavě. Jenže jak je dobře známo, děti jsou kruté. A nejvíce svou krutost projevují vůči těm, kteří se odlišují. Vychovatelkám se bohužel nemohlo podařit potlačit veškerá příkoří, která se mladé dívce přihodila. Gwendoline si brzy zvykla na posměšky a izolaci a brala je jako normu. Nestěžovala si, dokud měla po svém boku kamaráda. Blonďatého chlapce s modrýma očima, který si s ní povídal navzdory tomu, že ostatním byla jenom pro smích. Neví už jeho celé jméno, říkali mu Tommy, Thomas, nebo tak nějak. Inu, jednoho dne zmizel, neboť si ho adoptoval mladý pár. Gwendoline poprvé v životě pocítila závist a bolest ze ztráty kamaráda. Paradoxně se tak stalo na její desáté narozeniny. Krásný dárek, opravdu. Přesto se loučila s úsměvem, protože svému příteli nechtěla kazit radost. Stále doufá, že jednoho dne se jejich cesty opět protnou.
Od té doby se malá Gwen uzavřela ještě víc. Trávila mraky času čtením, kreslením a také psaním povídek. Právě v té době nastupuje do sirotčince nová učitelka. Slečna Collinsová. Ta má od počátku pro bělovlasou dívku slabost. Všímá si každého detailu a podivností v jejím chování a brzy se dovtípí, že Gwendoline je v podstatě asociál z donucení, i když si na tenhle osud nikdy nestěžovala. Slečna Collinsová učí výtvarné umění a hudební výchovu a tím to pro ni také mohlo končit. Jenže nemohla jinak, než být pro Gwen oporou a všechny protivy a šikanátory rázně usadit. Alespoň v její přítomnosti si tak mohla malá albínka vydechnout. Slečnu Collinsovou zaujaly kresby, které Gwen tvořila. Měla svůj osobitý styl a cit pro barvy. Byla také naprosto unešená z oblečků, které Gwen šila svým panenkám. Usoudila, že by byla škoda tuhle uměleckou duši neukázat světu. Přihlásila Gwen na talentové zkoušky a věřte nebo ne, dopadly skvěle. Gwen byla tak nervózní, že už ani neví co vlastně tenkrát malovala, ale sklidilo to úspěch.
Na střední škole se jí dařilo o poznání lépe, ale žádná trvalá přátelství nenavázala. Už nebyla mezi malými dětmi, a tak se místo posměchu a nadávek dočkala kýžené ignorace. Přesto však zažila svou první, byť ryze platonickou lásku. V maturitním ročníku měla plnou hlavu svého spolužáka, což opravdu nejde dohromady se vzorným studiem. Lucas byl pro Gwen v mnohém velkou inspirací. Pořádně bavit se začali až v posledním ročníku. Mnohokrát spolu měli společnou cestu ze školy, či do školy. Sdíleli stejné nadšení pro hru na klavír, módu a měli podobný vkus i co se knížek týkalo. Neustále tak bylo o čem mluvit. Lucas měl hodně přátel, což není nic divného vzhledem k jeho vřelé povaze a lásce ke společnosti obecně. Nejednou se na Gwen mile pousmál s tím, že introverti zkrátka jen čekají na nějakého extroverta, který si je adoptuje. A Gwendoline se jakožto adoptovaný introvert cítila skvěle. Nejlépe v celém svém životě. Není se co divit, že se naše nesmělá bělovláska zamilovala. Po dlouhé době potkala někoho, kdo jí skutečně naslouchal. Sdíleli svá trápení, půjčovali si knihy a pak rozebírali jednotlivé postavy do nejmenších podrobností. A jednoho dne, těsně před maturitou, se Lucas jen tak mimoděk zmínil, že se ohromně těší, až odmaturuje a půjde na stejnou vejšku, jako jeho přítelkyně. V ten okamžik měla Gwen co dělat, aby se ovládla. Byl to pro ni blesk z čistého nebe. Proč jí o tom neřekl dřív? Proč si husa hloupá jeho společnost vyložila jako projevy náklonnosti? Proč je tak těžké udržet si úsměv na tváři když musí čelit nepříjemné pravdě?
Nebyl čas se ptát na další a další „proč“. Jako by celý její život byl složený z těchto zbytečných otázek. Gwen naštěstí i navzdory mizernému psychickému stavu maturitní zkoušku zvládla na výbornou a co osud nechtěl, získala stipendium na té nejprestižnější škole v Angeles. Přímo v paláci. Jestliže se doteď zdráhala odstěhovat z Likely, opustit slečnu Collinsovou a svou tajnou lásku, tohle byla poslední kapka, která ji ujistila, že na nový začátek je ta vhodná doba právě teď. Skutečně ještě pár týdnů nazpět uvažovala o tom, že studium v Angeles odmítne a půjde na stejnou vysokou školu jako právě Lucas. A ejhle. Problém vyřešen. Slečně Collinsové se jistojistě ulevilo. Gwen byla její nejoblíbenější žačka a bude ji postrádat. Ale neloučí se přece napořád a tuhle příležitost si mladá bělovláska zaslouží víc než kdokoliv jiný. Odjíždí, aby dobyla svět. Málokdo ví, že se tahle plachá dívka dokonce dobrovolně přihlásila do Selekce, avšak nebyla vylosována.
Gwen našla dobrý lék na zlomené srdce. Ponořila se do práce při studiu designu oděvů a šperků. Dodnes má svou sbírku panenek, kterým šije miniatury šatů. Některé vymyslela od základu sama, jiné jsou kupříkladu replikou oděvů slavných lidí. Je pravdou, že ještě jednou věcí doslova žije, a to je psaní zvrácených fanfikcí. Nemohla si vybrat nikoho jiného než dva studenty, kteří jsou pouze o rok starší, za to o sto procent oblíbenější a slavnější. Princ Mikael a jeho věrný přítel Ezra Illéa. Samozřejmě tyhle hrůzy píše anonymně, ale má malou komunitu čtenářů, kteří její výtvory doslova žerou. Za nic na světě by se k tomuhle veledílu nepřiznala. Ona zkrátka miluje romantické příběhy a šťastné konce. Když nemá nárok je prožít, může o nich přece alespoň snít. Nebo ne?

Gwendoline Swan

studentka

dorianmiko

Abigail sa narodila ako najmladšie dieťa a zároveň jediná dcéra do mladej rodiny, kde na prvom mieste rodičov vždy bola a vyzerá to tak, že aj vždy bude práca. O svoje dievčatko ako aj o jej staršieho brata sa však starali, vždy mali všetko čo potrebovali, no tam to končilo. Jej výchova bola pomerne prísna, čomu ako malá nerozumela. Neboli dni, kedy by matka trávila čas so svojou dcérkou a hrala sa s ňou s bábikami alebo plyšovými zvieratkami, ktoré dievčatko tak veľmi milovalo. Na to mala brata, ktorý sa s ňou musel hrať aj keď nie vždy chcel. Svojho brata však mala a má stále veľmi rada, čo sa asi nikdy nezmení. Od 5 rokov sa malé dievčatko venovalo prekrásnemu tancu, a to baletu, no vydržalo jej to len do 9 rokov, kedy si počas jedného vystúpenia nešťastnou náhodou pri zlom doskoku a zhodení ostatných baletiek zlomila nohu hneď na dvoch miestach, a tak s tancom musela prestať. Neodradilo ju to však od jazdy na koni, ktorej sa tiež venovala už od 7 rokov. Bola však veľmi opatrná aby si ešte viac neublížila. Napriek tomu, však, že jej rodičia boli významní lekári v provincii, jej noha sa nikdy správne nezrástla, a tak s ňou má problémy aj v dospelom veku, najmä keď pridlho stojí na jednom mieste alebo robí prudké pohyby. Keď dovŕšila 11 rokov začala sa u nej prejavovať alergia na lepok i laktózu, s čím sa celá rodina musela vyrovnať. Bolo to náročné, no po nejakom čase si dievča na tieto diagnózy zvyklo. Aj keď má lieky, ktoré jej pomáhajú mliečnym dobrotám sa radšej vyhýba, pokiaľ je to len možné. Abbie však nestrácala nádej a začala kráčať v šľapajach rodičov, keď ako 15 ročná po ukončení základnej školy nastúpila na strednú odbornú školu zdravotnícku, kde sa začala jej dráha potenciálnej zdravotnej sestry, či asistentky. V ročníku patrila medzi najlepšie študentky, nie len preto, že mala rodičov na tak vysokých lekárskych postoch, no najmä vďaka sebe. Už od malička je totižto Abigail veľmi ambiciózna, celé dni trávi nad knihami a skriptami, ktoré sa musí učiť. No nezabúda pri tom aj na psychohygiénu, ktorú potrebuje, a tou sú kone, plávanie, maľovanie a spanie. Keď mala 19 rokov nastúpila ako najlepšia študentka zo strednej školy priamo na univerzitu, kde po 6 rokov úspešne spromovala s červeným diplomom, a tak jej bolo ponúknuté hneď miesto medzi palácovými lekármi, na čo boli jej rodičia veľmi hrdí. V jej živote však boli aj temné stránky. Napríklad keď ako 17 ročná pustila uzdu svojmu organizmu a skončila totálne ožratá na jednej z diskoték odkiaľ ju musel zachraňovať jej brat aby nedošlo k niečomu, čo by mladé dievča mohlo oľutovať. Nebolo to však prvé zlo, ktoré sa jej prihodilo. Už-už si myslela, že si na seba dáva väčší pozor, od toho dňa sa alkoholu vyhýbala všade kde sa dalo, no i tak si ju našla rovnaká situácia ako vtedy. Bolo niečo po deviatej večer, keď Abigail ešte upratovala na ošetrovni všetok materiál, keď tu z ničoho nič sa rozleteli dvere a dnu vošlo niekoľko mužov. Nerozumela čo sa to deje, no len čo uvidela čiernu ružu, bolo jej všetko jasné, a tak sa snažila tichúťko ako myška, tak aby si ju nemali šancu všimnúť, skryť do úkrytu. Ako sa tak pohybovala popri stene, podarilo sa jej zhodiť kovovú misu ihlami, čo narobilo rámus, a tak ju našli. Všimli si ju, a tak ju jeden z mužov dotiahol nasilu k lôžku, kde už ležal zranený rebel. Aj keď nechcela, donútili ju ošetriť ho. Tam to však neskončilo. Ten čo ju dotiahol k lôžku ju zrazu z ničoho nič prehol cez lôžko, kde ju znásilnil. Ani nevie však ako, sa jej podarilo začať kričať, a tak ju našli strážcovia, ktorí muža, práve v tom pre neho najlepšom strelili priamo do srdca. Z tohto dňa si mladá Abigail odniesla ťažkú traumu, z ktorej sa liečila niekoľko týždňov za pomoci palácovych psychológov. To však nebolo všetko. Od toho dňa sa jej rebely začali vyhrážať smrťou, lebo by ich dokázala identifikovať, a tak sa musela stať jednou z nich, aspoň tak teda vystupovala priamo pred nimi. V hĺbke srdca však vedela, že nikdy sa k rebelom nepridá, chce však chrániť rodinu a svoj život.
Timeskip: Během Selekce se Abigail rozhodla, že sloužit v paláci pro ni není. Díky neustálým stížnostem ztratila trpělivost se svými pacienty, nebo by se dalo říct, že pacienti ztratili trpělivost s ní? Kdo ví. Každopádně poté, co opustila palác si našla práci na soukromé klinice. Její rebelská minulost ji však neustále pronásledovala. Nevyhla se vyhrožování a nakonec ani zatčení a mnoha výslechům, které nakonec vedly k dopadení několika desítek členů rebelského hnutí. Abigail se poté rozhodla začít nový život v zahraničí, pod novou identitou, kterou jí nakonec palác za spolupráci v boji proti Rebelům zařídil.

Abigail Hayer-Wolfe

lékařka

npc

Alejandro se narodil do obyčejné farmářské rodiny v Mexiku v malé vesničce. Vždycky jich byla hromada, Alejandro byl pátým a posledním dítětem v rodině Serrano. Jejich rodiče vždy byli podporující a milující, vedli své děti k tomu, aby měly velké sny a šli si za nimi. Ale taktéž si tajně přáli, aby všechny děti zůstali v odvětví farmářství, a proto je k tomu vedli. To se však Alejandrovi od útlého věku nelíbilo. Nikdy ho nebavilo pěstovat obilí, či se starat o krávy. Jako velký snílek už od malička si hrál na doktora a schovával se před rodiči, aby nemusel na farmu pomáhat. Jeho otec zkoušel s ním rozmlouvat, ale nakonec rozpoznal, že v něm nehne ani o kousek, a proto za ušetřené peníze mu koupili dětské knihy anatomie. A tak začalo první doktorské dobrodružství.
Když Alejandro dosáhl patnáctého roku a nastoupil na zdejší gymnázium, kde měl v plánu vystudovat, aby pak dále mohl pokračovat ve studiu na medicíně. Ve své třídě tehdy potkal dívku, Amelii. Její kaštanové kudrnaté vlasy sahaly až po lopatky a on byl z něj absolutně okouzlen. Padli si rychle do oka, a tak vznikl velký románek, který vypadal, že nemá konce. Vydrželi spolu dlouhé tři roky, než se Alejandrovi naskytla možnost Erasmu v Dánsku na medicínské škole. Měla to být stáž dlouhá celý rok, a proto čelil rozhodnutí mezi svým vztahem a svým velkým snem. Tehdy to pro něj byla jasná volba. Říkal si, že když se vrátí, tak jejich vztah obnoví a všechno bude zase jako dříve.
Když to doma ohlásil své rodině, všichni se radovali, Alejandro nebyl nikdy šťastnějším. Jeho maminka mu pomohla zabalit kufry, táta mu vyrobil malou dřevěnou figurku cvrčka, který by mu měl přinášet štěstí.
Alejandrovi vůbec nedošlo, že se vydává do úplně cizí země, kde nikoho nezná a nedokáže se domluvit jejich jazykem. Angličtinu už tehdy ovládal na obstojné úrovni, ale dánsky neuměl pomalu ani pozdravit. To však brzy zjistil, že nebyl problém, jelikož dvakrát týdně míval hodiny dánštiny. Erasmus byl skvělý, vše probíhalo hladce, jediným problémem pro něj bylo, že si nedokázal najít přátelé. Proto také většinu času trávil sám a učil se. Ano, to mu hodně pomohlo ve škole, ale občas ho přepadaly pocity samoty. Stýskalo se mu po domově, po Amelii. V takových chvílích ji psal milostné dopisy, které ji sice zasílal, ale nikdy mu ani na jeden nepřišla odpověď. Po roce stráveném na Erasmu ho čekalo rozhodnutí. Mohl by dále pokračovat ve studiu v Dánsku anebo by se mohl vydat domů. Cítil se rozpolcený, jelikož doma měl vše. Rodinu, přátelé, svou jedinou lásku. Ale jeho srdce chtělo zůstat v kompletně cizí zemi. Po dlouhém přemýšlení se nakonec rozhodl, že svůj starý život hodí za hlavu a naplno se ponoří do medicíny v Dánsku. Dlouhá léta studia a tvrdé dřiny mu přinesla perfektní výsledky. Exceloval v každé zkoušce, za to v jeho osobním životě byl osamělý. Po čtyřech letech úspěšného studia se rozhodl samozřejmě pokračovat dále, ale tehdy nastalo asi jeho nejtemnější období, o kterém s nikým nemluví. Během jednoho roku ztratil dvě blízké osoby, které pro něj něco znamenaly. Hned ze začátku prvního semestru šlo o jeho matku, která zemřela kvůli náhlému infarktu. Na její počest si pořídil fenku, kterou pojmenoval Cloe, po své matce. Kvůli svému zármutku a tomu, že neměl možnost se s ní rozloučit, tak se škole věnoval ještě více. Když už to vypadalo, že svůj smutek zpracoval, přišla další rána, když obdržel zprávu od svého nejstaršího bratra, který se mu svěřil s tím, že Amelie, jeho středoškolská láska se dlouhá léta léčila s rakovinou, ale bohužel boji podlehla tentýž rok. A tak si pořídil další fenku, Amelii, na počest jeho jediné lásky.
Za ty dlouhá léta zapomněl, jak je pro něj důležité být v blízkosti rodiny, kterou tolik miluje, a proto se za nimi vydal o prázdninách. Jeho rodina ho přivítala s otevřenou náručí, ale pro něj to již nebylo to samé. Prázdné místo po matce nedokázal nikdo vyplnit. A proto, když se vrátil do Dánska, naplno se ponořil do studia a se svou rodinou přerušil veškeré kontakty.
Jednoho večera se konala akce, na které se čirou náhodou objevil také. Bylo to chvíli před zkouškami, proto se rozhodl s ostatními spolužáky jít. Ani tam nepil, jen stál v koutě a spíše pozoroval ostatní. Pak si ale všiml jedné dívky, které se zničehonic udělalo špatně. Neváhal ani vteřinu, pomohl ji se dostat domů. a i když zprvu nevěděl, že jde o princeznu, stalo se mu to osudným. Díky jeho službičce mu královská rodina nabídla pracovat jako osobní doktor pro Therese. Od začátku věděl, že to bude spoustu práce, aby mu začala věřit, jelikož si povšimnul, jaký strach z něj měla, ale po úspěšném půl roce spolupráce jsou konečně na dobré cestě k tomu, aby mu naplno důvěřovala, jakožto jejímu lékaři. Začal se také věnovat přírodní medicíně, kterou spíše studoval sám pro sebe.

Alejandro Cinco Serrano

lékař

veviss

Alfonso Duarte Santos

brazilský král

waithellin

Na svou minulost z valné většiny není pyšná, ač za ní v některých případech nemohla ale i tak jsou dny kdy si jí vyčítá.
Ve velmi mladém věku, byla odebrána její drogově závislé matce, u které se nacházela v špatném zdravotním i psychickém stavu, který se na ní podepsal a zanechal svůj otisk.
Jelikož otec byl neznámý, nikdo totiž nevěděl kdo by to mohl být z bývalých milenců její matky.
Nebyl tak nikdo kdo by si jí mohl vzít k sobě, a žádné jiné příbuzné neměla.
Po těchto událostech byla umístěná do pěstounské péče, ve které střídala rodiny, jenž jí nedokázali pochopit častěji, než se stihlo venku změnit dané roční období ve kterém to s ní zkusili.
Když už bylo po tolika pokusech téměř vzdáno do nějaké jí umístit na trvalo, objevil se jakým si zázrakem pro mnohé, postarší manželský pár, který nad ní nezlomil hůl a nakonec u nich již zůstala jako jejich jediné dítě.
Během tohoto období se rozhodla stát policistou, protože nikdy nezapomněla na laskavé chování kterého se jí dne kdy jí našli dostalo.
Což se jí povedlo a dotáhla to až na pozici detektiv vrchní inspektor, kde během toho poznala i svého budoucího manžela.
Po nějaké době zkoušení o miminko, se jí podařilo otěhotnět, a jelikož ani jeden z rodičů nechtěl vědět co čekají počkali si až na porod.
Kde se dočkali svého jediného dítěte, a to dcery Luciany. Která nedostala ihned jméno, neboť se nedokázali na žádném v prvních chvílích dohodnout.
I v práci se jí dařilo, kdy se svým týmem úspěšně řešili jednu vraždu za druhou až do osudného případu ve kterém šlo o rebely.
Zde figurovalo i jméno jejího parťáka, jenž byl zároveň i jejím nejlepším přítelem.
Ten byl podezřelý že spolupracuje s nimi nebo k nim dokonce patří, a mnohým tak začalo docházet jak z jejich oddělení unikly některé informace.
Nechtěla tomu dlouhou dobu věřit a tak se jej pokusila konfrontovat sama, což byla její jedna z osudových chyb kdy jí vážně postřelil do břicha a nechal jí ležet ve svém bytě.
Sice přežila i když s následky, a jedním z nich bylo nemožnost mít další dítě.
Během půl roku v umělém spánku jí v nemocnici krom kolegů samozřejmě dělala společnost její rodina.
Luciana svou matku odmítala opustit, a jen jí odvést dál mimo pokoj vyústilo v její pláč.
A během následného půl roku, kdy se vrátila pomalu do práce jí dělala její dcera jaký si dozor aby se ujistila že je vážně v pořádku.
Bohužel nejen na ní, se podepsali noční můry kterými trpěla i malá Luciana.
Její bývalý kolega bohužel unikl, a do nynější doby se ho nepodařilo zatím chytit.
Což nejen jí, ale i jejího manžela, který jí je tou největší oporou, značně znepokojuje.
Po těchto událostech opustila pozici u policie, a raději se ujala nové práce a to strážce v paláci.

Amaya Lilith Marshall - Salvator

strážkyně

christinatemesson

Rodina Illéa, pro některé právoplatný dědic trůnu, pro jiné prostě jen další známý rod. Pro Anastazii její minulost, kterou chce zapomenout, ale jaksi nemůže. Vše to začalo ještě v jejím dětství. Malá Ana totiž vyrůstala pouze s otcem, s otcem, který jí z celého srdce nenáviděl, asi stejně jako ona jeho. Surový, nechutný a do všeho ještě workoholický muž. Pro něj najít si manželku a mít s ní dítě byl pouze tah pro rodinu a pro větší peníze, přesto že jich měl dosti. Anastazie si pamatovala, jak seděla před jeho pracovnou a sledovala svého otce, jak počítá jednu minci za druhou, snad jakoby mu někam utekli. A když se přepočítal, hned bylo zle. Tehdy ještě nevěděla, že zranění a modřiny má maminka od něj. Vždy si totiž vymyslela nějakou výmluvu jak svojí holčičku před onou realitou uchránit. Kdyby jí to tehdy řekla, možná by i něco udělala nebo by se na její zmizení dívala jinak. Ovšem tehdy to nevěděla, nevěděla, proč její matka utíká od přepychu, od luxusu, od ní. Prostě se jednoho dne nevrátila a malá Ana se cítila pouze ukřivděně. Každý den večer plakala, že jí tu maminka nechala s tím hrubiánem. A ono to vlastně trošku i pravda byla. Protože nyní se všechen vztek přesunul na Anastazii. Každodenní řvaní, uklízení… všechno co by měli dělat pokojské dělala většinou ona sama. Bohatství a luxus se najednou nezdál tak krásný. Najednou už ho nechtěla ani vidět. Chtěla něco jiného. Každý den si přála mít jinou rodinu, jiného otce. Nebýt známá Illéa. Nechodit načančaná a poté se potají doma trápit. A když se snaží někomu o sobě říct stejně jí nikdo neposlouchá. Přeci jen jak by mohli, její papá řídí skoro celou Calgary. Tak důležitý človíček jak v politice, tak pro lidi. Anděl… pro ní však padlý.
Anastazia i přesto všechno ale vyrostla v to být hodná a krásná dívka. Což jí moc nepomohlo, ale naučila se držet jazyk za zuby a nechat si líbit většinu věcí. Její otec jí také nechal po pár letech být. Přeci jen dostal vše, co chtěl. Každý večer jinou ženu, jídlo na talíř a pokoj od dcery co ani nechtěl. Ana dokonce našla i nějaké koníčky. Ráda si šila potají v pokoji a své návrhy občas dokonce i prodávala úspěšnějších návrhářům. Neznala pomalu ani lepší pocit než to, jak krásné a známé modelky nosí její návrhy. Jo možná to nebylo pod jejím jménem a značkou, přesto to bylo její. A ona to věděla. Už, už si myslela, že našla štěstí a že vlastně svět není tak špatné místo. No pletla se, znovu. Bylo jí asi okolo sedmnácti, když k ní do pokoje vběhl otec. Jistě měl v sobě více sklenic něčeho tvrdého. Vypadal, že brzy spadne na podlahu. V ruce flašku vypitého rumu a na tváři vzteklý výraz. Věděla, že bude zle, netušila však co všechno jí ještě čeká. S každým krokem toho muže ona couvla o další dva. A to ho naštvalo snad ještě více. Začal křičet, začal se vztekat. Prý něco s penězi, něco s tím jak se špatně prezentuje. Sama nevěděla, co po ní chce. Ovšem nyní už ví, že jako člověk selhal a byl vyhozen ze svého místa na radnici i v politice. Prý nějaký skandál s komornou, která ho okradla a zveřejnila nějaké fotky a podobné kravinky jako pomstu. To ale vyplavalo napovrch až později, takže v tuhle chvíli Anastazia stále nevěděla, co chtěl a co se stalo. Nevěděla to ani poté, co na ní poprvé stáhnul ruku. Vzpamatovala se až pomlácená na podlaze s prázdnou otcovou flaškou vedle hlavy. Bolelo jí snad celé tělo. Tehdy se rozhodla, že bude lepší když odejde než tu zůstane a počká, až se vrátí a bude si chtít vybít svoje ego a trápení znovu. I přes všechnu bolest a pocit v žaludku, že se musí zastavit si sbalila to málo, co měla a opustila dům. Dokonce opustila i provincii. Všechny své peníze co si vydělala návrhy za oblečení dala do cesty do Angeles.
Chvilku se dokázala prodírat ulicemi a menšími pracemi, aby měla aspoň na jídlo, jenže s příchodem zimy se jí lavičky a podobné „postele“ již moc nenabízely. Musela si najít opravdovou práci, něco kam bude moct složit hlavu a hlavně nějaký silný příjem aby se o sebe dokázala postarat. Ulice nebylo tak špatné místo, když si na to člověk vzpomene zpětně, ale ona chtěl prostě něco víc, cítila se, že ze sebe dokáže udělat něco víc. Rozhodla se tak svoje štěstí v paláci. A když člověk řekne štěstí u ní to tak opravdu i myslí. Protože hlavní nábor dělal její bratranec Dorian. Neviděla ho roky, neslyšela jeho hlas snad ještě déle. Ona sama nevypadala jako někdo prezentativní. Neměla u sebe doklady a tak se vydávala za někoho jiného i s jiným příjmením. Nebyl tolik upravená, ale za to věděla jak se starat o jiné v podobě úklidu. Přesto to nestačilo a tak se pokusila dostat do paláce jinak a to přímo přes bratrance. Prozradila mu tedy kdo je doopravdy a po nějaké době přikývl a vzal jí na pozici komorné. Její jediná prosba byla, ať tají kdo je. Kdo je její rodina a odkud pochází. Neměla v plánu s tím mužem a se svým příjmením mít něco společného, kromě Funkcionáře. Byl to nakonec i dobrý muž.
V paláci se jí zalíbilo. Nechovali se tu k ní zas tak špatně. Ze začátku to bylo náročné, ale později se usadila a dokonce našla i přátele. Někdo by řekl, že nyní je to prostě chodící sluníčko. A právě v těchto dnech v těch nejlepších našla oblibu i pro budoucí hlavu království. Adrian… byl pro ní někdo výjimečný. Byl tak jiný, tak svůj. Ano možná v pár ohledech hrubián, ale jelikož viděla, že se dokáže o druhé i starat jako například o její přítelkyni Siennu, milovala ho snad ještě více. Snažila se mnohokrát o jeho pozornost a hlavně o to, aby si jí všimnul. A ono se i podařilo, po chvilce si s ním už vyměnila i pohledy. Dokonce se pozdravili po chodbě. Anastazie čekala snad celý den jen na moment, až ho znovu uvidí. Prohodí s ním pár slov. Po delší době dokonce sebrala kuráž ho i zastavit a promluvit si s ním. Její sen se však splnil poté, co jí vyznal city a ona mu skočila do náruče. Ten den byl pro ní nejvíc. Konečně byla šťastná, konečně vše mohla hodit za hlavu. Mít svého prince. Mít Adriana, muže, kterého milovala, muže který jí chápal. Muže, který věděl, co on života chce a co chce jí. Byla chtěná, opečovávaná, spokojená jak ve vztahu, tak v životě. Ovšem jak je u ní normální, štěstí jí na dlouho nevydrží.
Přišla Selekce a s tím jí odešla i láska života. Nechce se ho vzdát, nechce o něj přijít, ale každým dnem ví, že to tak je. A nyní prostě jen doufá, že najde aspoň na chvilku podobné štěstí, když už ne v životě.

Anastazia Irwin

komorná

themichell_

Když se narodila do královské, italsko-turecké rodiny, přinesla svým rodičům mnoho radosti, ale samozřejmě také úměrnou dávku problémů, jakmile povyrostla. Byla živým a neposedným dítětem. Toužila po svobodě, dobrodružství a obvykle nevydržela dlouho na jednom místě. Jako by se temperament jejích rodičů znásobil v tomto malém a křehkém stvoření. Už na základní škole bylo patrné, že bude spíš trojkař a tak trochu rebel. S cigaretou ji načapali, když jí bylo osm a o užívání lehkých drog raději pomlčíme, ať nekazíme nikomu iluze. Táta ji samozřejmě nadchl pro jízdu na motorce a není divu, že jednu dostala ke svým osmnáctinám, pod podmínkou, že bude jezdit opatrně a trochu lépe se učit. Že byste od následovnice trůnu čekali trochu jiné chování? Angie miluje život a hltá ho plnými doušky. Nelze se na ni za to zlobit, je jenom obrazem svých rodičů, kteří zkrátka bez ohledu na úzkostlivou výchovu svou genetickou výbavu nemohou popřít.
Odjakživa zbožňovala společnost, hudbu, hlasitou zábavu, rockové konzerty a dobré jídlo. Milovala objevování nových věcí a je až s podivem, že jednu věc zatím objevit nedokázala. Pravou lásku. Občas s nadsázkou říká, že je prokletá, protože o ni zájem projevují zejména strejcové v letech, nebo mladá paka, jejichž IQ nepřekoná jejich hmotnost. Zažila několik románků se svými kamarády, kteří jsou stejně jako ona rozpolcené romantické duše a v životě ztracení rebelové. Jenže vždycky usoudili, že jejich vztah nemá budoucnost. Angie je přece korunní princeznou, ke které se zhůvěřilý rocker, motorkář či kytarista zkrátka nehodí. Nutno dodat, že budoucí královně tohle překáželo ze všeho nejmíň. Tihle drsňáci měli strach z vážných vztahů, natož z života po boku budoucí nejmocnější ženy v Itálii. A žárlivost? I ta v tom hrála významnou roli, nicméně s odstupem času se tomu Angie směje a svoje "kluky z gangu" by za nic nevyměnila. Stále jsou dobrými přáteli. Někdy až příliš dobrými.
Vedle motorek si zamilovala i šerm. Její rodiče se párkrát dohadovali k čemu to je vlastně dobré. Na té motorce se jednou zabije a s tím mečem beztak jednoho dne někomu vypíchne oko. Však se podívejte! Věčně vysmátá, chvilku neposedí, no po kom to má! Ano, Angelica vyrůstala v milující domácnosti a jediné hádky, které rodiče byli schopni absolvovat se týkali kupodivu naprostých banalit. Například jestli loni byli na návštěvě na Slovensku, nebo Slovinsku, jestli je ten závěs zelený, či zelenkavý. Smáli byste se spolu s Angie, kdybyste je slyšeli! Se svým bráškou Antoniem se po vzoru rodičů občas rafli, ale velmi dobře si uvědomovali, že spojenectví se jim vyplácí více. Když už pácháte lumpárny, nebo se plížíte tajně na večírek, je parťák holt potřeba. Zkrátka poklidná a idilická rodinka jak se patří.
Možná se divíte, proč právě tato žena má být královnou. Jsme přece v Itálii. Absolutní monarchii, ve které se v minulých generacích už mnohokrát přenechával trůn mladším, leč schopnějším princům a princeznám. I když Angela je vcelku líné stvoření, které nechce nic moc řešit, pokud ten mozek konečně zapne, dokáže být velice mazaná. Má dobrou paměť a světe div se, i ona se umí chovat reprezentativně a dokonce politikařit. Díky své silné empatii si umí získat přízeň druhých a jakýsi šestý smysl jí vždycky dokáže upozornit, když se jí pokouší někdo věšet bulíky na nos. Ano, pokud se soustředí a uzná za vhodné, že teď se hodí zabrat a vymáčknout ze sebe to nejlepší, udělá to. Diplomatická návštěva Illéi je krásnou příležitostí, aby ukázala co v ní vězí. Bohužel s sebou musela vzít i těžítko, kterým je její mladší bratr Antonio. Inu, co naplat. Jak mladá princezna říká - Co mě nezabije, to mě posílí.

Angelica Solberg Napolitano

italská královna

dorianmiko

Arlette se narodila jako druhorozená do portugalské královské rodiny. Narodila se do milující rodiny, takže její vyrůstání bylo snadné, protože se jí rodiče věnovali víc než by se na královský pár dalo čekat. Arlette byla už od útlého věku neposedná a velmi energická. Pořád měla potřebu někde poletovat a objevovat cokoliv jí přišlo pod ruku. Několikrát se ztratila v paláci, a pak malou princeznu museli hledat po všech čertech, což se Arlette líbilo, protože kolem ní všichni skákali. Milovala pozornost a to jí zůstalo celý život. Arlette však byla ráda, že se narodila jako druhorozená, takže už od malička věděla, že veškeré povinnosti padají na hlavu její starší sestry Aliny, korunní princezny. Díky tomuto nebyla Arlette vychovávaná tak přísně jako Alina, což se jí líbilo. V podstatě nebyla pod neustálým dozorem a více méně si mohla dělat co se jí zlíbilo, což se časem ukázalo jako velký problém...
Arlette našla zálibu v autech a motorkách, takže často vyrážela do ulic na projížďky. Sice jí byli vždy za zadkem stráže, ale jí to bylo zkrátka jedno. Dokázala jim ujet nebo se s nimi domluvit tak, aby nebyli až příliš nápadní, protože toužila zažít i normální život obyčejného občana. Tohle její řádění jí vydrželo skoro dva roky, ale nakonec se o všem dozvěděl její otec který s její nerozvážností vůbec nesouhlasil. Nařídil Arlette přísnější dohled a osobně jí vybral strážce který měl za úkol mladou princeznu krotit. Pochopitelně se jí to ani trochu nelíbilo, protože milovala svou nezávislost, takže se rozhodla, že se každého strážce zbaví, což se jí úspěšně dařilo, protože při ní nikdo dlouho nevydržel. Všichni buď utekli, a nebo požádali o přeložení, protože podle jejich slov byla Arlette nezvladatelná, drzá, až příliš energická a tropila naschvály. Díky tomu se strážci při Arlette střídali jako na běžícím páse a po paláci se špitalo, že strážit tuhle princeznu je vyloženě peklo. Nikdo nechtěl být v její blízkosti, protože všichni věděli, že to s ní není žádný med. Dokonce pár strážců Arlette sama vyhodila a vždycky si to u rodičů zdůvodnila tím, že jsou neschopní. Chvíli jí tohle procházelo, ale brzy jí její rodiče prokoukli, takže jí přidělili někoho s kým nebude moct manipulovat. Profesionálního vojáka - Andrewa. Andrew byl člověk, co se s ničím a nikým nemazal. Od královny Claudie měl jasné příkazy, a to, že má princeznu Arlette krotit a nepolevit ve své ostražitosti, což také nikdy neudělal. Byl princezniným stínem ve dne i v noci. Dokonce dostal pokoj hned vedle její komnaty aby jí měl neustále pod dohledem, což bylo něco, co jí extrémně vadilo a přemýšlela nad tím, jak se i Andrewa zbavit, jenomže zrovna na něj byla krátká, a ne a ne se tohoto chlapa zbavit. Cítila se jako ptáček ve zlaté kleci který nemůže být ani chvíli o samotě, což zapříčinilo její období vzdoru a naschválů. Začala se častěji hádat se svými rodiči a nestále měla potřebu na sebe upozorňovat tím, že křičela, vztekala se a rozbíjela věci které jí přišly pod ruku. Jenomže všem došla trpělivost, a rodiče se rozhodli, že jí musí za každou cenu zkrotit. Poslali Arlette do internátní školy do Spojeného království, a doufali, že alespoň tam jí přivedou k rozumu. Arlette tohle brala jako obrovskou zradu a začala trucovat snad ještě víc, ale nakonec to vzala jako šanci vypadnout z Portugalska a zažít zábavu v cizí zemi. Sice prvních pár měsíců pro ní nebylo lehkých, ale nakonec se jí ve škole dařilo a z nezkrotné princezny se stal krotký beránek. Tedy... alespoň to tak vypadalo...
Arlette se po dvou letech vrátila zpátky do Portugalska a zdálo se, že z ní v internátní škole vychovali úplně jiného člověka. Ano, je pravdou, že se více méně uklidnila, ale stále zůstala stejně divoká jako předtím, jen si začala dávat větší pozor a naučila se ovládat svůj vztek. A aby toho neměla málo, rodiče se rozhodli, že je čas jí najít vhodného nápadníka o kterého by se mohla opřít. Naplánovali návštěvu německé královské rodiny a doufali, že mezi Arlette a německým korunním princem - Erichem přeskočí jiskra. Přáli si, aby jejich dcera mělo po boku někoho, kdo jí trochu zkrotí. Arlette se zuby nehty bránila, protože nestála o žádného podle nich fašouna, ale jakmile se s Erichem setkala, tak mezi nimi přeskočila jiskra. Nejprve to bylo jen nevinné škádlení, ale nakonec mu propadla natolik, že se do něj zamilovala a on se zamiloval do ní. Najednou zapomněla na to, že chce být neustále nezávislá. Její tvrzení, že nepotřebuje muže po svém boku najednou zmizelo a Arlette po boku Ericha jen zářila. Každý v jejich okolí si myslel, že ti dva jsou pro sebe jako stvoření, ale opak byl pravdou. Oba dva byli příliš temperametní, tudíž jejich temperament vedl k častým hádkám. Arlette si tvrdě prosazovala své názory, Erich zase ty své, takže místo toho aby prožívali romantické chvíle zamilovaného páru, tak se věčně dohadovali. Jednou jejich hádka vygradovala tak moc, že se oba dva shodli na tom, že jejich vztah nikam nevede a rozešli se. Zprávu o svém rozchodu oznámili svým rodinám a šli si po svém. Arlette byla první měsíce naštvaná a Ericha začala nenávidět, ale nakonec se s rozchodem smířila. Avšak hlubo uvnitř se cítila ukřivděná. Všem v paláci zakázala o něm mluvit a navždy ho vytěsnila ze svého života i ze srdce. Nyní však čelí další zkoušce, neboť společně se svými sourozenci plánuje cestu do Illéi, a to právě kvůli tomu, že princ Adrian vyhlásil Selekci. I když Arlette do Illéi cestovat nechce, tak je rozhodnutá stát po boku svých sourozenců. Bere to trochu jako šanci poznat něco nového.
Timeskip: Princezna Arlette ještě během Selekce dokázala Portugalsku řádně pošramotit pověst. Nejen že na plese před zraky všech přítomných uhodila Ericha a hystericky jej seřvala, ba dokonce se na jiné akci neváhala porvat s kuchařkou Bailey. Strašlivě vyváděla, když se její bratr Matteo rozhodl začít randit s bývalou selekčnicí Mallory. Neobměkčily ji ani zásnuby, ba dokonce ani okamžik, kdy spolu pár čekal potomka. Arlette měla s výbuchy vzteku časté problémy a vyžívala se ve skandálech. Dodnes zůstává černou ovcí rodiny. Žije sama, ve vile na okraji města, kde chová spoustu koček a příležitostných milenců.

Arlette Maria Castro

portugalská princezna

npc

V provincii jménem Denbeigh v Illéy se dne 26.4. narodili dvojčátka. Byli to dvě rozkošné holčičky, které od sebe měli celých osm minut. Mladší byla Audrey a ta starší Margaret.
K Aundrey se už od malička přistupovalo dost s nadsázkou, jelikož byla mladší a jednoduše se očekávalo, že bude více rozpuštilá. Ale opak byl pravdou.
Obě dvě holčičky se narodili do rodiny, kde jim hrozilo, že budou vyrůstat v neúplné. Jejich otec nebyl nikdo svatý a místo starání se o rodinu radši odešel do klubu nebo do casina, kde hazardoval se vším co našel po kapsách. Častokrát se domů vrátil úplně na mol a ještě k tomu bez peněz. Takže nebylo divu, že jejich rodině nebylo cizí hodně šetřit jídlem a vodou, což byli věci, kterých doopravdy moc neměli.
Audrey si jako malá neskutečně oblíbila příběhy, které jí její matka vždycky vyprávěla. Někdy měla pocit, že by jí byla schopna poslouchat klidně i celý den, protože pro ní byli pravdu dost zajímavé a hlas její matky jí jakýmsi způsobem uklidňoval. A jelikož nežili zrovna v nejmodernějším baráčku, museli se trochu naučit izolovat od moderní technologie. Ale pokud bylo něco co opravdu milovala, bylo si lehnout na zápecí a číst si nebo si jenom povídat s ostatními přitom co byla zabalená v peřinách. Žili ve stylu, že největší světlo, které měli bylo denní a v noci svíčky, což občas bylo ale neskutečně nádherné.
Ale v dětství ani jedna z holek neměla moc lidí se kterými se bavili, protože v okolí moc malých dětí nebydlelo a pokud už bydleli tak oni o nich nevěděli. A tak se už od malička nějak izolovali sami na sebe.
A jelikož čas plynul, ony potřebovali nějaké vzdělání a do školy jim byl necelý rok. Jenomže financí bylo málo, a škola byla potřebná. První co její matku napadlo bylo se zeptat její sestry, jestli by si její dcery nevzala na školní dobu k sobě. Bylo to to nejlepší co jí v ten moment napadlo. A taky se tak stalo.
Audrey byla ve škole hodně tichá, protože na tolik lidí nebyla nikdy zvyklá a dělalo jí to ze začátku opravdu velké problémy, které byli pro ní jako šestileté dítě dost náročné a zároveň i moc nepochopitelné. Ale po čase se dokázala trochu zorientovat a dokonce se i s ostatními více bavit. Sice kolem sebe měla jenom pár lidí, které brala jako přátele, ale jí to bohatě stačilo.
Čas plynul a ona proklouzávala ročníky jak nejladněji mohla. Byla takovou.. třídní šprtkou, za což jí dost lidí odsuzovalo, ale někdo jí i obdivoval.
Hodně si na škole oblíbila historii, což byl podle jejích slov jeden z nejméně doceněných předmětů. A na tom opravdu něco asi bylo.
A když se proklouzla do deváté třídy nastal ročník, který byl nejtěžší, především psychicky. Dělání přijímacích zkoušek a všeho ostatního byl neskutečný nátlak. Od své rodiny sice dostávala povzbuzení, že je šikovná a že se to zvládne, ale i tak byla dost vystresovaná. Škola která pro ní byla nejlepší byl čtyřletý gympl. Ale dost se bála, protože viděla a věděla jak moc velkou konkurenci u přijímaček bude mít a tak začala opatrně od svého snu odpouštět. Ale vše se nakonec vyjasnilo v nejjasnější světlo, protože byla mezi jednima z mála lidí, kterým se tam podařilo dostat. Byla z toho v neskutečném šoku, ale na druhou stranu byla neskutečně ráda. Jediné co jí štvalo bylo to, že když její učitelka zjistila, že se Audrey chce vydat archeologickou cestou tak jí řekla, že by pro ní bylo fajn kdyby měla večerní online studium. Kdyby byla doma nejspíše by to mohl být trochu větší problém a to se snažila i vysvětlit, ale tím že zatím byla u své tety až tak velký problém to nedělalo.
Ale jestli byla věc, která jí tížila asi nejvíce co mohla bylo to to když viděla svoje dvojče se vracet domů stejně tak jako když malá viděla se vracet svého otce. Gigi měla nedevšehno ráda, ale nemohla se koukat na to jak si ničí život. Teda z jejího pohledu. Byla u toho jak přišla domů na mol, jak se snažila utéct, aby se dostala na párty, ale taky u toho když jí říkala to jaký na to má názor. Ale všechno jí to bylo víceméně k ničemu.
A pak se všechno sneslo do její náruče. Jako obláček. Podařilo se jí dodělat školu a dokonce se jí podařilo udělat zkoušky na archeologický diplom. Bylo to pro ní něco úžasného. Z malého děvčátka spícího na kamnech z malé chaloupky, kde světla představovali svíčky se najednou stala dívka, která si plnila svůj největší sen. Mimo to taky hrozně rád už nějakou dobu chodila za dětmi do dětského domova a říkala jim tam různé příběhy. Ale čím více jejích starostí přibývalo tím více se její návštěvy tam omezili.
Ale pak přišel šok, ačkoliv byli už soudem dospělé. Slova od Gigi nabrali na váze jakmile řekla, že čeká dítě, ale neví s kým. Audrey už předem věděla reakci svým rodičů, protože šlo hlavně o otce. Vlastně vždycky o něj. Tušila, že to nebude dobrý a to taky nebylo. Musela se zbalit a odejít od nich. Ano měli na to právo, díky dospělosti, ale i tak jí to přišlo dost za čárou. Celkově jí to dost sebralo, ale neměla v jejich rozhodnutí sebemenší slova..
A pak začala svoji kariérou. Léta plynuly a ona si je snažila užít co nejvíce mohla. Její práce byla jejím snem a byla ráda. Ale chyběla jí její sestra. Vlastně všechno s ní spojené.
Jednoho dne ji ale zavolala. Nevěděla proč, protože o ničem nevěděla, ale když jí její sestra začala říkat něco o selekci a šanci moc jí neposlouchala. Až v momentě, že by se mohli vídat skoro pořád. A tak si řekla, že si to trochu proklepne. A když před ní ležela přihláška byla dost roztřesená. Chtěla u toho svoji sestru, i přes hovor a to jí stačilo. Jestli bylo možné se s ní vídat bylo to pro ní to nejlepší. A pokud by to přineslo peníze i její rodině mohlo by to být tou odměnou, kterou si oni zasloužili za to, že je vychovali. Teda kromě jejího otce. Pokud byl někdo koho ze srdce nenáviděla byl to zrovna on. Ale co se týkalo selekce dost nad tím mikla rameny. Dost věcí se jí v životě podařilo, ale i tak nepočítala s tím, že by se jí podařilo se dostat i tam. Vlastně ze vší té nervozity, i přes Gigi částečně doufala, že to obejde a vůbec se nikam nedostane..

Audrey Elle Nelson

archeoložka

maddy.bibi

Když jeho matka byla v nějakém pátém měsíci těhotenství, vypadala jako kdyby měla každou chvíli porodit. Axel byl velkým dítětem a vědělo se o něm, že velký opravdu bude. Měl k tomu i jisté predispozice. Proto také nepřipadalo v úvahu, aby byl na svět přiveden přirozenou cestou, ale císařským řezem. Byl zdravý a opravdu nevšedně velký. Tehdy byl největším novorozencem v porodnici a chodili se na něj dívat snad všichni, kdo se v nemocnici zrovna nacházel.
Rostl jako z vody. Byl největším ze všech děti na škole. Když byl v nějaké šesté třídě, přerostli i své rodiče. Byl vysoký po dědovi z matčiny strany. Našel si zálibu ve sportu. Přidal se do basketbalového týmu na základní škole a byl nejlepším hráčem. Byl to i dobrý sportovec. Nebylo se čemu divit, když pravidelně běhal venku a byl schopný být v pohybu téměř pořád. Ani v noci nespal úplně nejklidněji a pořád se vrtěl. Nejvíce času trávil i v zoologické zahradě, kde objevil svou vášeň ke zvířatům. Měl sen, že by tam chtěl jednou pracovat a být jim mnohem blíže.
Střední škola byla pro něj snad tím nejlepším obdobím. Zaujaly ho rugby. Přidal se ke školnímu týmu a v tom se našel. Bavilo ho to a hlavně se tam mohl opravdu vyřádit. Hlavně se během toho dokázal perfektně unavit a vlastně se tím dost vybíjel energii. Začínal být klidnější a nebyl tolik... Aktivní. I v noci dokázal spát mnohem klidněji. Byl to průměrný student a moc se nebál toho, že neudělal poslední zkoušky.
Po úspěšném ukončení střední si splnil svůj sen a začal pracovat v místní zoologické zahradě. Možná by se dalo říct, že mu to tam zajistil i jeho otec, který měl na starost pavilon goril. Axel s ním napřed pracoval tam, než se uvolnilo místo v pavilonu kočkovitých šelem. Vždycky ho fascinovaly a chtěl jít do toho. I když to možná znamenalo jistý risk. Naštěstí měl opravdu perfektního školitele, který mu všechno ukázal a všemu ho naučil. I když muž byl opravdu o dost starší než Axel a mohl mu dělat dědečka, doplňovali se. Do momentu, než jeho mentor odešel do důchodu a on na to zůstal zcela sám. Samozřejmě měl jisté pochybnosti, ale všechno měl poctivě zapsané a také zaryté v paměti. Také s těmito krásnými šelmami pracoval neskutečných pět let.
Samozřejmě někdy se stane něco, co zcela změní jednomu život. Bylo to v den, kdy Axel slavil své šestadvacáté narozeniny. Zrovna šel čistit vnitřní část pro levharty. Šelmy vypustil do venkovního výběhu a zavřel dvířka, aby se nedostaly dovnitř. Čeho si ovšem nevšiml, tak nedovřených dvířek úplně k zemi. Možná by tam šelma jen tak nešla, ale cítila pach masa a krve. Šla si zkrátka pro svou kořist.
Axel už měl celý výběh uklizený. Do ruky si vzal kusy mas s kostmi a chtěl je nachystat. Samozřejmě z částí ještě odkapávalo trochu krve a dopadalo to na jeho oblečení. Přidřepnul si, aby mohl potravu ještě nějak naaranžovat a to byla právě ta chyba. Šelma využila toho, že je k ní otočený zády. Povalila ho na břicho a zaryla do něj své drápy. Trhala, kousala a vřeštěla. Axel křičel taky, snažil se sáhnout pro vysílačku a zavolat si pomoc, jenže to tak úplně nešlo, protože se snažil ze svých zad levharta shodit. Jeho pracovní košile byla již roztrhaná a úplně na kousíčky a jeho záda začaly pokrývat hluboké rány a kolem se objevovala i rudá krev. Snažil se vydržet a zajistit si pomoc. I když už se mu v hlavě objevovala myšlenka, že to zřejmě nezvládne a tady jeho cesta končí. Byl slabý a neměl sílu stát na nohou. Nohy ho zradily a a on dopadl na zem.
Když otevřel oči, oslepilo ho ostré světlo. Trvalo mu, než si trochu přivykl a zjistil, že leží na nemocničním lůžku. Byl zmatený, myslel si, že zemřel. U postele seděla jeho matka s otcem a tvářili se, že nevěří vlastním očím. Zřejmě nevypadal, že by se tak mělo stát, ale stalo se to. Sice ho všechno neskutečně bolelo. Jakmile bylo řečeno, že ztratil obrovské množství krve a neměl moc vysokou šanci. Dalo by se říct, že on je důkazem takového zázraku. Nehledě na to, že byl v umělém spánku přibližně týden.
Rány se hojily, on se mohl postupně zase více a více pohybovat. O svou práci sice přišel kvůli dlouhodobé nepřítomnosti za kterou on samozřejmě nemohl. Ovšem... Nevadilo mu to. Objevil se u něj neskutečný strach z kočkovitých šelem. Bál se i obyčejných koček i když se jednalo jen o koťata. Vždy si představil tu neskutečnou hrůzu, kterou si protrpěl a jako kdyby jí prožíval znovu a znovu.
Jednou k nim přijel jeho dědeček. Opět si vyprávěli plno historek, které se odehrály za jeho nepřítomnosti a dokonce se Axela ptal, jak se má on. Věděl o jeho nehodě a také věděl, jak ho to žere. Na internetu byla k nahlédnutí videa toho, co se mu stalo. On je samozřejmě viděl a nebylo mu z toho úplně nejlépe a byl to hnus. Hlavně ho bolelo srdce z toho, že zvíře bylo na místě utraceno. I když to nebyla přímo jeho chyba, ale jednalo se o chybu technickou. Našli se i mnozí, kteří ho osočují z toho, že se chtěl pokusit o sebevraždu a udělal to úmyslně. A místo něj zemřelo nevinné zvíře.
Dědeček nabídl Axelovi, jestli nechce odletět s ním. Napřed úplně nevěděl, kam by s ním měl letět. Vlastně nikdy nevěděl, kde on bydlí. Nikdo z nich to nevěděl, ale souhlasil. Odletěli hned následující den do Angeles. Najednou byl ve velkoměstě a na to on nebyl vůbec zvyklý. Jeho děda mu také ihned sehnal práci a nebylo to ledajaké místo. Sehnal mu práci ve stájích samotného paláce. Pokračoval v tom, co on miloval. Mohl opět pracovat se zvířaty, ke kterým má tak skvělý vztah a ještě tohle byla naprosto majestátní zvířata. Nejen, že se stará o jejich pohodlí, ale může využít i toho, aby se také mohl vyhoupnout do sedla.

Axel Danes

stájník

demrys01

Betty je z poměrně bohaté rodiny. A proto na ni byly od začátku kladeny obrovské nároky. Chodila na spousty kroužků (snad jste si nemysleli, že všechny ty zájmy byla její vlastní volba?!) a u některých i zůstala. Jízdu na koni si zamilovala a zpěv ji provázel i v těch nejhorších chvílích, takže se mu začala věnovat na opravdu profesionální úrovni. Ale měla bych začít od začátku. Zpočátku totiž měla opravdu velmi klidné dětství. Ve třech letech ji rodiče přihlásili na jízdu na koních. Do pár měsíců se přidal do party i tanec a zpěv. Poté přišla gymnastika, chovatelství (u kterého byli rodiče zásadně proti) i balet (který teď vysloveně nenávidí). Jak si můžete všimnout, i na dospělého člověka by to byl zápřah a co teprve na pětileté dítě! Betty nezbylo však nic jiného, než si zvyknout. V sedmi se zbavila tance, ale zase přibyla hra na housle a škola. Do školky nechodila, protože si to rodiče nepřáli. Přestávky trávila sama někde v tichém koutě a zpívala melodie, které měla umět na nějakou událost. Z prvního stupně si toho již moc nepamatuje, ale ví, že žádné přátele neměla. Druhý stupeň probíhal v podobném duchu, jenom s tím rozdílem, že si našla kamaráda a zjistila že je na dívky, jelikož se zamilovala do dívky, která byla velmi často na obrazovkách televize-do princezny. Stefano byl stejný blázínek jako byla ona sama. Chodil s ní na všechna její vystoupení, závody a všechno ostatní. Často s ní byl i na tréninku, kde byl trnem v oku pro trenéry a instruktory, ale vyhnat se nenechal.
Šli spolu i na střední, protože se ukázalo ži milý zlatý Stefano je hudebník stejně jako Betty a tak se rozhodli jít oxidovat na hudební konzervatoř. Stefano si ve druháku našel kopretinku a doufal, že bude jeho kamarádka žárlit, protože byl ve skutečnosti zamilovaný do ní. Jaké se mu naskytlo překvapení, když si dali spolu dvojité rande a Bet si přivedla taktéž dívku a držela se s ní za ruku. Stef to musel pár týdnů rozdýchat, ale nakonec to na jejich kamarádském vztahu nic nezměnilo. Zato se změnil vztah mezi Bet a její kráskou, která jí dala po několika měsících kopačky. Z toho se vzpamatovávala tím, že si naložila další zájmy. Začala šít, háčkovat i plést. V jejím pokoji si našla své místo nově i knihovna. Od té doby je stále věrná jen princezně, kterou má již tak stokrát namalovanou a do detailů zná její proporce tak jako nikdo jiný.

Betty Díaz

zpěvačka

andrea200004

Asi si říkáte, jak se královský potomek býť bastard dostal do Illéi. No začněme tedy od začátku. Jeho máma byla služebnou v paláci v Švýcarsku. I přes svůj chudý původ, byla překrásná. Tak krásná, že upoutala pozornost krále. (V té době ještě korunního prince) Jedno vedlo k druhému a o devět měsíců později se narodil Brutus. Proč dostal tohle jméno zrovna, kdo ví? Když se to princ dozvěděl, chtěl Siennu vyhodit na ulici, nemohl si dovolit skandál takových rozměrů, zvláště když měl v té době před svatbou. Prarodičům se však malého Brutuse zželelo a tak dali Sienně něco do začátku. Ne dost, aby si žil jako král ale dost, aby mohli odletět do země a začít slušný život. Nesměla se však už ani ona, ani on vrátit do rodné země. Nasedla tedy s nemluvnětem do letadla. V Illéi vyrůstal od dětství. Usadili se v Hansportu v polorozpadlé chaloupce, blízko jezera, kde se naučil rybařit, klást pasti. Nikdy nechodil do školy, nebyly na to peníze, ale od mala byl opravdu chytrý a vynalézavý. Jednou se odvážil jít i dovnitř třídy, ale děti se mu vysmály, protože prý smrdí rybinou, je špinavý a divný. Tak ze školy utekl. Číst, psát a počítat se naučil ze stromu. Jak začala hodina seděl na stromě naproti otevřenému oknu a učil se. Měl dost bujnou představivost, vždy když učitelka známkovat, předstíral, že je nejlepší ze třídy a učitelka jej chválí. Dost možná by i nejlepší byl, kdyby do třídy skutečně chodil. Jak rostl, začal se starat o svou maminku i spravovat dům. Peníze jim docházely a o práce byla nouze. Zastal veškero těžkou práci okolo domu. Jak se tedy dozvěděl celou pravdu o svém původu? Když mu bylo čtrnáct let, onemocněla jeho máma. Tehdy mu všechno řekla, kdo je jeho otec. Na jednu stranu byl rád, konečně po všech těch letech kladení otázek znal pravdu, ale jeho nenáviděl. Nikdy jej nechtěl. Samozřejmě, že si hned dal práci zjistit, kdo je jeho otec, což nebylo tak těžké.
Dozvěděl se, že má nevlastního bratra, o pár let mladšího. Svým jménem napsal dopis s žádostí o pomoc svému otci. Pomoc se sice dostavila, ale pozdě. V době, kdy se na jeho prahu objevili vojáci, byla jeho máma už pohřbená v zemi. Vojáci však dostali za úkol, Bruta přivést do Švýcarska. Kdyby neuposlechl, měli jej na místě zabít. Neměl tedy jinou možnost. Nastoupil do letadla a odletěl do královského paláce. Bylo to pro něj zvláštní, nikdy neměl peníze, aby se podíval z Hansportu a najednou letí přes oceán? Nemohl si to ani užít, pořád oplakával Siennu. Cítil se i provinile, že ji opustil. Ale zároveň byl zvědavý. Myslel si, že jej otec přijme, ale šeredně se spletl. V momentě kdy stál tváři tvář svému otci, nebylo pochyb, že je jeho. Samozřejmě musel podstoupil testy DNA, aby se to potvrdilo černé na bílém. A když se to potvrdilo, doufal, že se jeho život zlepší. Jeho otec jej však přinutil k těm nejpodřadnějším pracem v paláci. Neměl se stát princem, měl se stát otrokem. Chtěl z něj vymlátit veškerou naději, kterou by měl na lepší život. Chodil spát pozdě a strhaný na slaměnou postel (kterou si sám sestavil) a vstával brzo. Přemýšlel o útěku, ale jak utéct ze země, když nic nemáte. Přesto si v paláci našel kamaráda mezi vojáky, ten jej naučil bojovat. Naučil se šermovat, bojovat s dýkami, lukostřelbě, ale jeho nejoblíbenější zbraň je kopí. Byl ve Švýcarsku rok, když okolní města začal ohrožovat sériový vrah, kterého nikdo nemohl chytit. Královští vojáci i dobrovolníci včetně Bruta se vydali na pomoc. Nebyl to však Brut, kdo monstrum zabil, byl to jeho kamarád Simon. Brutus mu však pomohl, nebýt něj, spadl Simon ze skály. Zachránil mu život a on mu tu laskavost oplatil. Všem řekl, že to byl právě Brut, kdo spadl ze skály. To dalo Brutovi čas na to utéct. Nikdy Brutus nezapomene, jak mu tehdy Simon pomohl.
Švýcarsko se sice může pyšnit ve světě jako neutrální země, ale na domácí půdě je dost agresivní. Několik měsíců přeprodával kokain dosti pod cenou, aby si vydělal na cestu zpět do Hansportu. Vrátil se zpátky domů a spravil celou chalupu. Jeho srdce však začalo lačnit po pomstě. Nejenom, že nenáviděl svého otce, nenáviděl všechny lidi s modrou krví. Počítal, že bastardů jako je on je více. Přidal se tedy k rebelům. Musel projít několika zkouškami, ale všechny zvládl na jedničku. Nyní se usadil v Angeles, ale doufá, že jednoho krásného dne se do Hansportu vrátí, třeba si najde nějakou dívku. Prozatím však bere dívky jen jako zábavu. Nepoznal žádnou, která by upoutala dlouhodobě jeho pozornost.

Brutus Von Allmen

pašerák

npc

Narodila se jako nejmladší dítě, o několik minut málo mladší než její dvojče, bratr Issac. Prý okamžitě začala brečet v moment, kdy ho od ní dali byť jen na chvíli pryč a uklidnila se když ho k ní nakonec vrátili.
Se svými rodiči přes svou komplikovanou povahu, si doteď příliš nerozumí a snaží se dělat pravý opak toho co po ní chtějí.
Jako malá bývalá často kvůli svým lumpárnám zraněná, což jí na některých místech zanechalo drobné jizvy které ani nejsou téměř vidět. Rozhodně tím nic neubralo na tom že se za své tělo nestydí, a ráda občas provokuje poněkud odvážnějšími fotaomi.
Ve většině případů za to mohly hry s jejím dvojčetem, kteří byly schopní vymyslet kde co aby se nějak zabavili.
Jednou z nich bylo i vtrnutí do pracovny jejich otce během jednání, když byly s bratrem ještě malý.
I přesto vše byla ve škole však vzornou studentkou, kde si bohužel našla několik přátel kteří se později ukázali jako falešní a ona následně přešla do soukromé kde poznala svou budoucí nejlepší kamarádku.
První velká životní událost která jí změnila, byl atentát během kterého byly zranění oba její bratři. I když byla během výbuchu ve stájích kde pomáhala s koňmi, fyzické zranění se jí naštěstí vyhlo.
Ale nebyla nedaleko když viděla, jak jeden z výbuchů odhodil i její dva bratry.
Od Issaca se následně odmítla hnout, i během toho když mu oznámili že skončí na vozíku.
Bohužel od té doby se bojí hned několika věcí, které jí můžou způsobit stav úzkosti jako například tma, hlasité rány nebo dokonce i právě cesta do stájí kterým se od té doby značně vyhýbá i přesto že koně miluje.
Proto si našla nové koníčky, z nichž má některé propojené se svým bratrem.
Jako sběratelska starožitností je občas na opravu odnáší právě Issacovi, kterého pak následně odměňuje svým pečícím uměním.
Díky tomu že trpí PTSP, se rozhodla pomáhat lidem kteří tím také trpí.
I když zcela neúmyslně, získala si tím sympatie mnohým lidí ve své rodné zemi.
Co se však týká jejího osobního života, je to pro mnohé velkou záhadou, neboť se s ním nikde moc nechlubí a raději si ho nechává pečlivě sama pro sebe. I když se pár partnerů měla, vždy vztahy skončili poté co se o nich dozvěděli právě její rodiče. Vždy chtěli aby si vzala šlechtice, takže většina jejich vztahů pro ně byla nepřijatelná.
Těžce nesla i rozchod své nejlepší kamarádky Evi, s jejím starším bratrem Willem.
Diky tomu se od dalších vztahů distancovala, právě ze strachu že by mohla dopadnout jako její kamarádka.
Rodičům jejich chování které mohlo za jejich rozchod neodpustila, a sama veškeré pokusy o to jí vdát zatím úspěšně vždy zkazila co by pomsta za jejich chování.

Catharina Annika Van den Berg

nizozemská princezna

christinatemesson

Charlottino dětství nebylo příliš šťastným. Už od počátku ji poznamenalo několik tragických událostí a ani její pozdější život na tom nebyl nikterak lépe. Jakožto druhé přeživší dítě a jako první a jediná dcera, měla život už předem naplánovaný do posledního detailu a jakékoliv odchylky nebyly nikdy tolerovány. Matka ji zemřela v pouhých třech letech společně se sestrou krátce po porodu, kvůli komplikacím. Tato událost se na ní později podepsala, neboť ji chyběl ženský vzor a mateřská láska.
Starší bratr Vladimír se nad ní snažil držet ochranou ruku, před jejich otcem, který na oba měl vysoké nároky. Obzvláště v momentech, kdy nebyla podle otce perfektní ji bratr chránil před otcovou násilnickou stránkou.
Bohužel její bratr zemřel po jejích patnáctých narozeninách, když si i se svou milenkou vzali život. Po tomto incidentu na ni padla tíha nástupnictví a i vyšší očekávání. Předem domluvené manželství, které se zdálo být na první pohled pro mnohé šťastné, bylo pouhou přetvářkou. Později se ukázala násilná strana jejího manžela, Filip Konrád.
Naneštěstí se to zhoršilo po smrti jejich prvorozeného syna. Filip jí jeho smrt dával ve velkém za vinu. Charlotta ze strachu, že by se vše mohlo ještě zhoršit, chování svého manžela přede všemi tajila a případná zranění sváděla možné nehody, třeba na pád z koně či nešikovnost.
Ani po narození druhého syna, Ferdinand Filip, se situace mezi ní a manželem nezlepšila. Král propadnul ještě více alkoholu, až to nakonec po letech vyústilo v napadnutí. Nicméně si nedal pozor a ublížil jí před strážemi. Oba nevěřili vlastním očím, než se rozhodli zasáhnout. Snažily se mu v možném ublížení na zdraví zabránit, ale během této rvačky její manžel přepadl přes zábradlí na balkóně. Sloužící přivolali sanitku, která mu již nemohla pomoci. Král na místě zemřel a v nemocnici mohli jen jeho smrt potvrdit a zapsat.
Charlotta celá otřesená a zdrcená nebyla zprvu schopná říct, co se přesně toho večera stalo. Ani druhý strážný nebyl schopen vypovídat, jelikož ležel v nemocnici po operaci a pod vlivy narkotik. Až o pár dní později během soudu se strážným, který se ke všemu přiznal, jelikož ho tížila vina, potvrdili znalci i ona, že se jednalo o sebeobranu a smrt byla pouhá nehoda. Strážce tedy postihla jen podmínka, která byla uhrazena a onoho muže propustili.
Tohoto strážce Charlotta znovu přijala do své ochranky a k těmto událostem se již blíže nevyjádřila. Její lid byl sám o sobě šokovaný ztrátou krále a tím, že jejich královna toto vše skrývala a snažila se před nimi být silnou. Díky tomu všemu se v osobním životě stala uzavřenou, zcela oddanou své zemi.
I přes tyto události se snažila, aby její syn nepocítil žádnou velkou změnu a starala se o něj jako milující matka. I strážce, jehož opět přijala, Vlad, se stal jejímu synovi velkou oporou a oběma možnou pomocí.

Charlotta Marie Habsburská

česká královna

christinatemesson

Colette se narodila do milující rodiny, jako jedináček. Jako malá toužila po sourozenci, ale matka již nemohla ze zdravotních důvodů otěhotnět. Ona ale prosila a prosila, rodičům se zželelo malé Lottie a adoptovali jí staršího bratříčka. Měli spousty pozornosti a rodiče je možná trochu rozmazlovali. Už jako malá začala s gymnatikou a naprosto jí to pohltilo. Tvrdila, že jednou bude vystupovat v shows a bude jí sledovat celá Illea. Její rodina byla na ni pyšná a podporovala ji. Byli rádi, že se jejich dcera hýbe, zatímco jejich syn naopak hrál závodně fotbal. Jezdila na soutěže a občas tím zanedbávala školu. Naštěstí je to chytrá dívka a vše se doučila. Jediný předmět, který jí nešel, byla matematika. S tou jí pomáhala její kamarádka z akrobatiky. Když nadešel čas závodů, z její kamarádky se stala pěkná mrcha a před jejím hvězdným vystoupením jí rozcupovala oblek. Lottie to oplakala a na vystoupení dorazila v cárech, s opuchlýma očima a rozmazaným make-upem. Po tomto incidentu to vše schytala sama, byla vyhozena z kroužku a tak se rozhodla přestat s akrobacií ihned. Každý večer oplakávala svou ztrátu a její mamka s tatínkem výhazov nenechali jen tak. Její bratr chtěl kamarádce zařídit peklo, ale ona mu to vysloveně zakázala. Nechtěla, aby se jí něco stalo. I když jí teď nemohla ani vystát. Pořídili jí soukromého učitele, který byl velmi přísný, avšak také hodně naučil. Z jejich syna se stával hvězdný fotbalista a nakonec skončil v Illeyském reprezentativním týmu. Lottie přišla kvůli pomluvám o všechny kamarády a tak neměla co jiného dělat, než znovu trénovat a učit se do školy. Blížil se čas dalších závodů, který mohou rozhodnout o její budoucnosti. Namožené svaly, únava a nemoci. To všechno stálo za to, že vyhrála první místo v celostátní soutěži. Tam se potkala i s onou dávnou kamarádkou. Toužila po usmíření. Lottie to nedalo a dala jí druhou a poslední šanci. Navštěvovala dále gymnázium, každý den tvrdě cvičila. S jejími kamarády to začínalo být konečně lepší, protože po své výhře byla taková „hvězdička“. Jednoho dne se jí ozvala modelingová organizace a Lottie byla radostí bez sebe. Přijmula práci s radostí a její práce se stala koníčkem. Odmaturovala, cvičila, fotila, soutěžila. Našla si další lásku, kterou byla fireshow, ale ta byla jenom vedlejší. Akrobacie a modeling se prolínaly, často fotila v nádherných nelidských pózách. Byla velmi vyhledávaná, avšak přestěhováním do Illey by se jí otevřely nové možnosti. Když se přestěhovala do Illey, začala vystupovat tam. Její vystoupení se rychle vyprodávaly. Stávala se slavnější, spousty lidí jí znalo a ona se snažila i nadále seznamovat. Když se jí jednou ozvala královská rodina s nabídkou toho, aby vystupovala i v paláci, přijmula žádost. Byla velmi ve stresu, ale vystoupení nakonec dopadlo nejlépe, jak mohlo. A tak fotila, cvičila, předváděla. Když královská rodina chce, povolají si ji. A když je teď ta selekce, doufá Lottie, že by si mohla v paláci při nějaké své návštěvě najít nějakou známost.

Colette Rose Mallory

akrobatka, modelka

rakettka

Dahlia van de Pryor se narodila své zazobané matce Madison (tehdy van de Pryor, dnes Basset) a Maxmillianovi van de Pryor ve studený dubnový den, který dal Dahlii do vínku svou chladnost. Maxmillian van de Pryor byl druhým manželem Madison, který jí k narození Dahlie věnoval střešní apartmá na Upper East Side v New Yorku. Tento byt chvíli před rozvodem přepsal na Dahlii, aby ho Madison nemohla využít ve svůj prospěch. Dahlia vyrostla mezi nespočetným množstvím Madisoniných přátel newyorské smetánky a cítila se jako princezna, dokud nezačala vnímat hluchou prázdnotu všech dní. Než jí bylo osmnáct, vyzkoušela všechny možné aktivity, navštívila rozličné země celého světa a byla na všech různých večírcích, znala zajímavé lidi a vešla ve známost jako nejlépe oblékaná teenagerka v New Yorku. Dostalo se jí nejlepších učitelů a vnímala se jako inteligentní a zajímavá žena. Ve skutečnosti jí samozřejmě nešlo všechno dokonale, v určitých aspektech je natolik průměrná, že kdyby to o sobě tušila, zešílela by. Ze začátku byl její život pouhá zábava, ale postupem času se stal ubíjející rutinou.
Změna nastala až na vysoké škole, kde vystudovala dějiny umění a divadelní vědu. Kontakt s lidmi z jiných společenských vrstev a s jiným zázemím v ní probudilo nový zájem jen tak nepromrhat život poflakováním se. Studium ji naplňovalo natolik, že pár měsíců po promocích nastoupila na částečný úvazek do malého nezávislého divadla, kde by ráda budovala svou kariéru. Zde uplatnila i svůj velký koníček, módní návrhářství a bytový dekor. Přestože se v tomto spoléhala jen na kurzy a několikaletý rozvoj a ne vysokoškolské vzdělání, částečně se díky tomu mohla podílet i na divadelní scénografii a tvorbě kostýmů.
Jak je spokojená se svým kariérním životem ovšem neplatí pro ten milostný. Po rozvodu s Dahliiným otcem Madison změnila příjmení ještě dvakrát: na Hastings a Basset. Čas mezi jednotlivými manželstvími samozřejmě vyplnila jepičími láskami a seznámeními na jednu noc. Madison si zájem mužů natolik užívala, že nikdy nedokázala vydržet jen s jedním a proto se Dahlia zařekla, že se buď nevdá vůbec, nebo jen jednou a navždy. Dahlia se díky zázemí, v němž vyrostla, naučila etiketě a snadno se pohybovala ve společnosti. Zatím ale nepotkala nikoho, kdo by stačil její osobnosti a splňoval její standardy, i když se našla hrstka pánů, kteří osloveni její krásou a majetkem se pokusili získat její srdce. Vnímá svět tak, že jen málokdo je hoden její přízně a proto opovrhuje všemi ostatními. Cítí se kvůli tomu někdy osaměle. Vnímá v tom svou sílu i slabost – ví, že se doopravdy může spolehnout jen sama na sebe, ale přála by si zažít opravdovou lásku, o kterých četla ve starých knihách. Byla si jistá, že jednou přijde a sama jí naproti nešla. Jenže časem se už některé její vrstevnice vdávaly a pár z nich se stalo matkami… A pak přišla nabídka Selekce a Dahlia věděla, že této jedinečné šance musí využít ve svůj prospěch. Když to nevyjde s illejským princem, třeba zaujme někoho jiného, kdo jí propůjčí svůj šlechtický titul a udělá z ní skutečnou princeznu.

Dahlia Weiss

asistentka produkce v divadle

purpurovaz

Trojčata? To je ale nadělení! Prohlásila zřejmě jejich matka, otec a každý, kdo se o těhotenství bodyguardky a trenéra sebeobrany dozvěděl. No… a měli pravdu. Danteho dospívání bylo vše, jen ne klidné. Neustálé pošťuchování, blbnutí a tropení problémů, s přáteli, se sourozenci, s Willow. Kde bylo potřeba, zasáhla přísná ruka, kde se to nepovedlo, byl průser. Dante je vzhledově spíše do matčiných rysů, ale kde vzal ta modrá kukadla, jen bůh ví. Jeho sourozenci si z něj rádi stříleli, že je adoptovaný. No, posuďte sami. Oplácaný cvalda s brýlemi a světlými vlasy. Jak se takové děcko mohlo narodit věhlasnému palácovému párečku? Že by jej nějaká matka odložila do babyboxu a oni se jej šlechetně ujali? Jedno je jisté, v řadě příkladů je svým rodičům spíše nechvalně známým odrazem. Neumí plavat, neumí se zrovna dvakrát prát, a nemá vysokoškolské vzdělání. V některých ohledech se cítí jako černá ovce rodiny Molinari. Nedostál jistým standardům, jejichž nepopiratelný vliv na svůj život odmítá jakkoliv uznat.
Jak už to bývá u dětí, které svým způsobem vybočují z řady, ať už nestandardním vzhledem, zvláštními koníčky, či obojím, vždy se najde někdo, kdo si z nich bude utahovat. A ačkoliv Danteho dobromyslná a humorná povaha učarovala několika obzvláště dobrým kamarádům, ani láska okolí jej nedokázala ochránit před sérií radikálních kroků. Z brejliček se staly čočky, z tuku se staly vcelku impozantní svaly. Tedy, není to žádný rambo, to ani náhodou, ale vypadá dobře. Lépe, než kdy snil. Za jeho proměnou nestojí ani tak snaha rodičů nebo šikana spolužáků, ale mladý princ Mikael. Ten, aniž by to věděl, zapříčinil, že se Dante snažil tak trochu vlichotit do jeho přízně. A když konečně sebral kuráž s nově nabitým sebevědomím, zjistil, že sympatie jsou, překvapivě, vzájemné. Nejprve se spolu pouze přátelili. Tedy, Danteho snaha poznat i Ezru, nedopadla právě dvakrát skvěle. Ten chlapík mu úplně nepřirostl k srdci. Jeho koženost se mu nezamlouvala – zkrátka, žil v přesvědčení, že jej princův nejlepší přítel konstantně odsuzuje. Zda je na tom, takzvaně, pravdy trochu, se patrně nedozvíme. Pouhé kamarádství nicméně po delší době přerostlo v jakési mladické experimentování. Od držení za ruce po líbání, a sem tam nějaké to ochmatávání. Pro Mikaela to zřejmě nic neznamenalo, po pár měsících tomu sám utnul tipec, ale v Dantemu to podnítilo skutečné hluboké city, již se ani po několika letech není s to zbavit.
Dante už odmala vědět, že je jiný. Kromě zájmů, samozřejmě, u nich bylo rozhodnuto ihned. Dívky mu nikdy nic neříkaly. Jistě, objektivně mu připadaly krásné, ale všechny ty oblé tvary a křivky, v něm nepodněcovaly puberťácký chtíč, jenž slýchával od svých spolužáků. Nikoliv. Až když z výzvy poprvé políbil chlapce, došlo mu, že je gay. Nebyl s tím vždy dokonale smířený, jak je tomu nyní. Krátká časová perioda v jeho dospívání vypovídá o snaze maskovat svoji identitu za vymyšlený charakter. Dante, čutálista, sportovní nadšenec, hlupák bez špetky inteligence. Chvíli mu to šlo, ale když se kvůli svým neduhům rozhádal s kamarády, opustil škatulku vymletého šaška a začal být zase sám sebou. To se samozřejmě nelíbilo všem, ale těm se už ani sám nechtěl zavděčit. Bylo na čase kašlat na to, co si myslí ostatní.
Mladý Molinari to vzal možná až příliš doslovně. Když rozhodl, že si půjde svojí cestou. Po úspěšném odmaturování nastoupil na vysokou školu, jak již bylo předem domluveno. První měsíce byly dost nepříjemné. A dokonce ani druhý semestr nenapravil to, co ten první zpackal. Nakonec tedy, s nepříjemným dohadováním, studia na vysoké škole zanechal. Krátce poté se rozhodl začít pracovat jako palácový řidič. Z části proto, aby svému kamarádovi mohl být na blízku. S korunním princem je stále v kontaktu. Jsou to vcelku blízcí přátelé, dalo by se konstatovat. Ani náhodou je nelze srovnávat s nerozlučitelnou dvojkou Ezry a Mikaela, vcelku vzato se však vídají poměrně často. Dante korunního prince odváží na důležité akce, a do toho střádá plány na sabotování Selekce, u níž to stále vypadá, že k její realizaci přeci jen dojde.
Kromě práce se začal poměrně angažovat v dobrovolnictví a také v místní LGBT komunitě. Pomáhá pořádat duhový průvod a bojuje za práva žen a menšin. Aktivismus už jej párkrát postavil do křížku se zákonem, což palác ochotně přehlíží, díky jistým rodinným konexím. Zhruba tři roky nazpátek se zúčastnil narozeninové oslavy jednoho ze svých přátel. Obyčejný tanec se však velmi rychle proměnil v krajně nepříjemný zážitek. Při návratu z gay baru byl on a jeho dva kamarádi napadeni několika muži. Nikdo z nich nebyl s to muže nahlásit natož identifikovat. Alkohol s kombinací roušky noci udělal své – nechal agresory pobíhat na svobodě. Dante se s tímto projevem nenávisti nikomu nesvěřil, ani své nejlepší přítelkyni. Na tom však momentálně nesejde, jakési dávné trauma je nyní na vedlejší koleji. Prioritou je princ a jeho čeládka pětatřiceti slepic. Zatím neví, co konkrétně jim provede, ale je si jist, že než se stihnout rozkoukat, jeho mistrná sabotáž utne celé akci tipec.

Dante Molinari

palácový řidič

nymeria9746

Dominique se narodil jako druhý syn do královské rodiny. Samozřejmě díky tomu, že nebyl prvorozený, nekladly na něj média takový tlak jako na jeho bratra. Měl tak volnou ruku jako princ. Už od útlého věku ho zajímaly sportovní auta, byl nimi skoro až posedlý, no krom tohoto koníčku to byl slušný, vychovaný chlapec. Byť nosil titul prince, k poddaným a lidu se choval s úctou jakoby byli jeho vlastní, nikdy nebyl přišil sobecký a to se i později projevilo, když založil vlastní charitativní nadační fond Moreauas Flower, zabývající se pomoci dětem bez domova a dětem s nemocemi. Když mu bylo sedm let, diagnostikovali mu astma poté co zažil dost nepříjemný záchvat při sportování, tehdy přesněji na lyžích při dovolené v Alpách s zbytkem královské rodiny. Byl o čtyři roky mladší než jeho bratr Jean a zároveň o pět let starší než jeho druhý bratr Thomas. Byl tak díky tomu médiím v příběhu dospívání mimo kamery. Ve svých patnácti letech založil již zmíněnou charitu, do které věnoval už milióny a krom toho sám přiložil mnohokrát ruce k dílu. V devatenácti pak poprvé nasedl do závodu ve formulích, které se staly jeho vášní a i přes jeho původ se rozhodl v nich kariérně pokračovat, našel si zde i svého dlouhodobého kamaráda, ne-li toho nejlepšího, kterého posléze pasoval i na diplomata Francie aby jej mohl brát sebou.
Bylo to především protože netušil co jej potká. Když dovršil věk dvaceti jedné, jeho dráhy starší bratr a především korunní princ Francie zahynul na důsledky zápalu plic. Bojoval statečně ale nezvládl to a tak se koruna přesunula na dalšího v řadě, tedy jeho. Ten samý rok nastoupil na studium společenských věd na vysoké škole v dálkovém studiu. Vše jeho snažení se poněkud sesypalo. Jakmile přišla tak ohromná zodpovědnost jako je koruna, strhla se mediální štvanice a přinutila jej odstoupit od jeho kariéry. Lid ho miloval, věděl že je to ten správný nástupce na trůn. Jeho starší bratr byl rozmazlené princátko, které umělo jen kázat a i když to lidé nepřiznávali na hlas, každý věděl že jsou rádi že korunu zdění Dominique. On však rád nebyl, byť etiketu a vše znal, znamenalo to ztrátu všech jeho drahých věci. Navíc mu tato zkušenost i přerušila šanci v lásce, kterou se jeho matka rozhodla vybrat sama. Zatím se však tak nestalo. Po roce co se stala tato událost se konečně vše uklidnilo natolik aby Domi začal své nově nabité síly využívat. Rozhodl se však v tom dobrém směru. Do toho roku Francie nebyla příliš spojenecký stát a on se to rozhodl změnit, začal projíždět země a sepisovat mírové smlouvy, to jej vlastně dohnalo až do Ilei a k navštívení selekce. Musel si vydupat spoustu zákonů a věci, které na krále neslušely, jako menší ochranka či dovolení nadále pokračovat v charitě a zapojovat se aktivně. Formule a závodění mu však neprošlo, no občas si alespoň tiše sám projede pro vzpomínku. Také si za ty roky co je u Koruny udělal několik kurzů, které mu byly dovolený aby se tolik nenudil. Za své školní léta se stihl naučit spousty jazyků, které mu pak byly vhodnou při cestování a každých pár měsíců odjíždí na pracovní dovolenou do hor za klidem a lyžemi. Poslední půl rok si pořídil psa jménem Chicago. Na svou cestu do Ilei byl přinucen vzít i svého mladšího bratra, který je právě v té fázi svého života kdy by jen pil a poznával ženy, z čehož nebyl vůbec nadčen, ale kvůli zhoršení zdravotního stavu jeho otce, byl tak nařízen aby všem ukázal že zvládne být schopný vládce, což má tato cesta dokázat.
Dřív než stihl odjet do Illéi, teda konkrétně opravdu tři dny předem než odjel, mu pověděli že se má připravit na delegaci ze zahraniční země, dokonce mu připravili oblek, což mu bylo dost divné ale nechal to tak. Když ho vezli na místo, kde se měli setkat, jeho mladší bratr mu zavázal oči s tím že prý je to pro bezpečnost, že si to vyžádali z oné země, on vlastně ani nevěděl co to za zemi byla. Oči mu rozvázali až na místě, tehdy teprve zjistil že stojí u oltáře, v kostele a že mu naproti vedou nevěstu. Jeho matka ho upozornila na to, že nemá ani myslet na to že by řekl ne. Tak to ani nezkusil....a tak se stalo, že si vzal cizí princeznu z cizí země a kdyby oddávající neřekl její jméno, ani to by nevěděl.

Dominique André Moreau

francouzský král

valina_2405

Elpis Wright

knihovnice

themichell_

Erkan se narodil královskému tureckému páru spolu se svou sestrou - dvojčetem. Bohužel, nebo spíše bohudík se narodil o pět minut později než jeho milovaná sestra Yasemin, takže díky tomuto se nestal korunním princem. Nicméně, Erkan spolu s Yasemin byl vychováván v milující rodině, protože jejich rodiče jim dávali všechnu lásku světa a to i přes to, že měli hromadu povinností. Jen málokdy tahle dvojčata trávila čas s chůvami, což bylo pro královskou rodinu nezvyklé, ale u nich doma to fungovalo perfektně. Když byl Erkan starší, tak si víc a víc uvědomoval jak je skvělé nebýt korunním princem. Yasemin měla od malička mnoho povinností a on se jí kvůli tomu občas vysmíval, protože na rozdíl od ní nemusel dělat téměř nic. Mohl být svým způsobem normálním dítětem a to mu vyhovovalo. S touto výhodou přišlo i pár nevýhod. A hlavně ta nevýhoda, že se všechno točilo kolem Yasemin a na něj se mnohdy zapomínalo, což mladému princi začalo vadit. Chvílemi na Yasemin žárlil a dával jí to dost sežrat, protože měl pocit, že je přehlížen a dostatečně nemilován. S Yasemin chvílemi vedl docela boje, ale nakonec si uvědomil, že ona za to opravdu nemůže, takže najednou se vším přestal a místo toho se věnoval svým zálibám. Bavily ho motorky, boxování, šerm a jiné chlapské záliby. Dokonce se zamiloval do Yamur. Byla to obyčejná barmanka kterou potkal ve svém oblíbeném baru. Yamur se stala celým jeho světem, ale brzo zjistil, že ho jen využívala kvůli jeho jménu, což mu zlomilo srdce a od té doby se zapřísahal, že si již žádnou ženu k tělu nepustí, protože v ten večer, kdy se dozvěděl, že ho Yamur obelhala, tak na ženy úplně zanevřel. Po této velké ráně se občas jen tak poflakoval po ulicích nebo si užíval v klubech, protože mu všechno ostatní bylo ukradené. Až do chvíle, kdy o něm vyšel nepěkný článek v bulváru a udělal z něj prince alkoholika a záletníka. V tu chvíli se Erkan tak naštval, že doma roztřískal půlku paláce a vzteky několikrát praštil do zdi, což způsobilo zlomeninu zápěstí. Erkan hodně bojoval se vztekem a kolikrát se ho ostatní báli, hlavně jeho matka Damla. Nikdy neměl v úmyslu být agresivním a když si uvědomil, že tím děsí svou rodinu, rozhodl se, že bude na svém hněvu pracovat. Svůj vztek přeměnil na pracovitost a stal se největší oporou své sestře. Trávil s ní mnoho času a pomáhal jí s jejími povinnostmi, protože měl pocit, že jí to dluží. Dlouhou dobu byl na ní neprávem naštvaný a hodlal tuhle křivdu odčinit, protože Yasemin pro něj byla odjakživa tou nejdůležitější osobou pod sluncem. Když se vyhlásila Selekce, tak se společně rozhodli, že se jako hosté zúčastní a pokusí se vylepšit vztahy s Egyptem a možná navázat nová a potřebná spojenectví.

Erkan Denis Arslan Napolitano

italský král

npc

Tak jako většina příběhů, i tenhle začíná pěkně přeslazenou pohádkou dvou zamilovaných lidí, kteří se našli v přelidněném davu. On tajemný samotářský funkcionář a poměrně velká netykavka, ona věčně usměvavá dívka ze Selekce jeho nejlepšího přítele. Dva lidé, kteří museli překonat nejednu překážku, aby žili život, jaký spolu žijí dnes, neboť pravá láska nikdy nebývá jednoduchou cestou. Primitivní rovnice o přitažlivosti protikladů a zakázané lásce. Nejspíše takhle by příběh mladíkových rodičů vyprávěla většina lidí v paláci i v okolí, co se v průběhu let o Selekci prince Adriana aspoň trochu zajímali. I Ezra má ten příběh velmi rád. Jen kdyby v posledních dnech kvůli tomu sám neměl takové problémy a neschytával zbytečnou bídu.
Narodil se jako první a také jediné dítě funkcionáře a účastnice Selekce, která se rozhodla navzdory ukončení soutěže zůstat a zaujmout pozici lektorky tance. A jelikož oba pracovali v paláci, Ezra vyrůstal jako palácový synek ve společnosti Schreave sourozenců. Zejména tedy po boku malého Mikaela, se kterým byli stejně staří a padli si do oka téměř okamžitě. Pro chlapce jedině dobře, neboť se předpokládalo, že Ezra zaujme v budoucnu pozici pravé ruky vládnoucího rodu stejně jako jeho drahý otec. Pro zbytek paláce však obrovský problém, neboť když byli ti dva pospolu, utíkala by před nimi i nebeská armáda. V rodině Illéa byl přímo požehnáním. Obzvláště velkou radost z něj měli jeho prarodiče z otcovy strany, kteří chlapci věnovali všechen svůj volný čas a podíleli se na jeho rozmazlování a hezkému dětství bez větších starostí, než byla modřina na koleni, jelikož s Mikaelem dělali klukoviny.
Už kolem jeho sedmi let bylo více než jasné, že chlapec rozhodně není žádné normální dítě, které člověk uvidí běhat po trávníčku. V tom věku se totiž Ezra začal učit číst a viditelně projevoval zájem spíše o starší dobu. Díky svému otci, jehož koníčkem byl šerm a historie, si chlapec našel cestu k převážně devatenáctému a dvacátému století. Spíše než novodobé filmy ho zajímaly staré komiksy, muzika, jazz, první černobílé filmy, grotesky a především noviny spolu s tehdejší módou dřívější smetánky. Té módě samozřejmě mile rád přizpůsobil i svůj šatník. Klobouky spolu s košilemi na kšandy nosíval už jako malý klučina. Takový malý pán. Ostatně nebylo se čemu divit vzhledem k vysoké pozici jeho otce, ve kterém měl vzor a napodoboval ho za jakékoliv situace, ať už šlo o nesení se a řeč těla, nebo o způsoby striktního vyjadřování. Ostatně jak tento postoj, tak podivný vkus mu zůstal až do dneška. Všeobecně mu vyhovuje nějakým způsobem vyčnívat a nikdy se nedostal do bodu, kdy by měl pocit, že by se za to měl dokonce stydět, neboť se tak cítí být jednoduše sám sebou.
Jak víme, palác je přímo prošpikovaný všemožnými tajnými chodbami a místnostmi. Mnoho lidí ví, že nějaké takové jsou, někteří z nich je i využívají. Mikael a Ezra však strávili většinu své puberty tím, že se ve svém volném čase bavili objevováním nových a nových a jejich luštění otvíracího systému. Oba znají tyto plánky nazpaměť a minimálně funkcionář je neváhá i využívat pro zkrácení si cesty nebo špehování těch, co ho nějakým způsobem, většinou ne zrovna tím pozitivním, zaujmou.
Stejně jako Mikael byl i Ezra donucen se trochu socializovat na univerzitě pro bohatou smetánku. Pro většinu možnost si získat nějaké kontakty do budoucího podnikání, pro dvacetiletého chlapce největší noční můra jeho života. Nedalo se říct, že by mu bylo nějak zvlášť příjemné být zase pro jednou středem pozornosti na očích všem, které zajímá jeho jméno a postavení ve společnosti víc než on jako takový a nerad se do univerzitní části paláce i po roce, co vystudoval a dostal křeslo na poradách, vrací. Oba jeho rodiče se totiž po dovršení jeho plnoletosti rozhodli přenechat místo mladé krvi a začali vyučovat lekce tance i historii právě na univerzitě. S nikým se moc nevybavoval, držel se pouze svého.
Obrovským zlomem v jeho životě byl objev záchranné stanice na okraji Angeles, kam chodíval v pozdějších letech vypomáhat vzhledem k jeho obzvláště blízkému vztahu ke zvířatům. Právě tam objevil malé ptáče straky, které si hned první den po vylíhnutí přisvojil a výrazně se podílel na jejím výcviku. Straka s ním už zůstala a staly se z ní oči a uši dvacetiletého mladíka, kterým v paláci jen tak něco neunikne. Poppy je velká fanynka všeho, co může být pro druhého nějakým způsobem cenné a dala by se popsat jako taková pokušitelka. Je však také velmi věrným společníkem a za ta léta ovládá nejen schopnost vyslovit několik slov, poslouchá také povely lehkými gesty. Jaká straka, takový pán. Rozhodně není jediná, před kým se mít raději na pozoru. Zvláště když je v sázce budoucnost budoucího krále.

Ezra Illéa

funkcionář

anniestich

Finnův dosavadní život není ničím zvláštní. Žije, aby pomohl druhým. Tak, jako by to měl dělat každý.
Od mala byl Finn zastáncem pravdy a upřímnosti. Stál za lidmi, kteří potřebovali motivaci k tomu se nevzdát. Mnohdy se ale dostal do problémů, když ty, kteří si to zasloužily, uhodil. Nikdy to ale nebyla jen jedna rána, tou to pouze vše vždy začalo. Nikdy neseděl s rukami v klíně, to by nebyl on, jenomže to druzí nechápali.
Ran za svoje dětství rozdal víc, než by si jeden pomyslel, a nescházelo moc a jeho matka by ho poslala do pasťáku. To se naštěstí nestalo, i když je nutno zmínit, že nějakou tu podmínku přece jenom měl - žádné zasahování do věcí, do kterých mu nic nebylo. Jasně, že to pro něj bylo těžké a málokdy to doopravdy dodržel, ale základní školu nějak přetrpěl. A když už nějakou tu rvačku začal, bylo to v uličkách, někde na samotce u lesa nebo na záchodcích.
I na střední škole ho nikdo moc nechápal. Byl agresivní a do všeho se vrhal bez rozmyslu, avšak pouze za dobrým účelem. Chtěl jen stanovit spravedlnost, které se mu, avšak, dostavilo jen málokdy. Ale přesto se ze střední dostal na dostatečnou, tedy s maturitou za čtyři - což nikoho nezajímá, ale on na sebe byl pyšný, zvládl to.
Jeho další etapou života bylo chození po brigádách a vydělávání si dostatek peněz k pořízení řidičského průkazu na motorku. Za pár měsíců zvládl i zkoušky z řízení automobilu. No a následně po nějaké době, se Finn úspěšně dostal na pracovní pozici jakožto strážce. Za pár let se vyšplhal na pozici bodyguarda.
Finnova agresivita se však brzy projevila ve své plné síle a Finn byl z práce vyhozen. Jen o fous byl zachráněn před soudem, který by ho stál jeho budoucnost, ne-li život - ale ono by to vyšlo nastejno, pokud by dostal nadoživotí.
Jeho rodina ale nebyla bůhvíjak bohatá. Na jeden bochánek chleba s máslem pro čtyři členy jim sice peníze vždy nějak vyšly, ale ne jednou nachytal svoji matku si půjčovat od druhých. To byl další důvod, proč se Finn vydal na cestu do daleké země, za prací. Každý měsíc své rodině posílá skoro celou svojí výplatu a jeho žena ho v tom jen podporuje.
Svoje sourozence miloval a stále miluje. Jsou pro něj oporou, stejně jako Eleanora, jeho žena. S matkou si sice nikdy moc nerozuměl, ale je pochopitelné, že udělala všechno, co mohla, aby z něj vyrostl ten chlapec, kterým se stal. S jeho otcem, na druhou stranu, si rozuměl daleko více, jakoby Finn sám byl jeho odrazem.
A děti? Ty Finn mít nikdy nebude. Jeho žena je neplodná. Nejde říct, že by mu to nevadilo, ale zaboha by ji kvůli tomu neopustil. Na to jí má až moc rád.

Finn Berlusconi

strážce

caroline_off

Narození nizozemské korunní princezny bylo kuriózní. Rozhodně se nedalo tvrdit, že by byla očekávaný a už vůbec ne vítaný přírůstek. Ale to se budeme muset vrátit o pár let zpátky. Minulá Selekce znamenala mnoho změn, ovšem ne pouze pro illéjskou královskou rodinu. Rovněž v Nizozemí došlo ke změně následníka. Někdejší korunní princ Willem neustál tlak, který vyplýval z postavení a přenechal vládu svému mladšímu bratrovi Isaacovi. Mezi Holanďany to nezpůsobilo takové vlny nesouhlasu, jelikož se druhorozený princ těšil poměrně velké popularitě a první roky jeho vlády byly ve znamení rozkvětu hospodářství, průmyslu, moderních technologií a posílení mezinárodních vztahů. Jakkoli byl mladý král mužem pokroku, nebylo zrovna žádoucí, že se rozhodl vládnout sám a odmítal politicky výhodné manželství. Nebyli vy středověku nebo jednom nejmenovaném království, aby rozjel vlastní Selekci. Zcela přirozeně se předpokládalo, že král Isaac si jako nástupce zvolí svého synovce. Šlo o naprosto jasnou volbu, aspoň zdánlivě.
Když se králově rádkyni Lilibeth Ballard narodila dcera, nebylo pochyb, čí může to dítě asi tak může být. Co však nečekané bylo, že se k ní otec veřejně přiznal. Nebylo možné, aby si svou „blízkou přítelkyni“ vzal, ale Gemma měla už ode dne svého narození veškerá práva korunní princezny. Drobná modrooká holčička neměla ani tušení, že zatímco ona a její maminka trávily její první dny v Itálii, aby unikly humbuku, který začal v Nizozemí, tak krále čeká několik opravdu náročných jednání.
Itálie byla vůbec první místo, které zvědavá princezna poznala. První domov. Isaac měl stále živě v paměti, jak ho útok rebelů v jeho domovině téměř stál život a na několik let z něho udělal mrzáka. Přirozeně se bál, aby se Gemmě nestalo něco podobného. Její matka měla s italskou královskou rodinou obzvlášť dobré vztahy. První roky Genmina života byly ve znamení komfortu, jak se na princeznu sluší a patří. Italská korunní princezna měla malou Holanďanku docela často za zadkem a o italském diplomatovi ani nemluvě. Inu jakmile byla Gemma dost stará, aby aspoň trochu chápala, co se kolem ní děje, tak jí byla daná velmi cenná životní lekce – rozlišujeme čas s rodinou a chvíle kdy jsi princezna.
Když se poprvé vrátila na delší dobu do Holandska, pamatuje si, že to oplakala. Itálii si zamilovala a i z maminky cítila, že by byla radši zpátky na té dlouhé dovolené, kterou přerušovaly jen mezinárodní konference. Tak mluvila o jejich čase v italských Alpách, toulkách kolem jezer a hledání pozůstatků městských státečků. Ale o tom se nemluví.
Ve svých šesti letech byla skutečně seznámená s termínem „bastard“, kterého si měla ještě pořádně užít. Z italského královského dvora byla zvyklá na to, že se k sobě příbuzní chovají hezky. Když se skutečně seznámila se svými holandskými příbuznými, tak přirozeně očekávala stejné přijetí. Dvojčata se k ní chovala přátelsky a její starší bratranec taktéž. Dokonce si jako první všiml, že je opravdu hodně unavená a nabídl jí, že ji odvede do jejích komnat, jelikož ples, který se pořádal na počest korunní princezny měl trvat ještě hodně dlouho. Gemma Andricovi děkovala a spokojeně štěbetala, jak se Holandsko od Itálie liší, ale pokud se tam někdy podívá, tak mu ukáže všechny fajn místa. Že je něco opravdu špatně pochopila velmi rychle. Bratranec jí provázel tajnými chodbami a když se Gemma snažila vymluvit, že radši požádá nějakého sluhu nebo komornou, tak jí Andric bolestivě chytl za ruku: „Musíš znát svůj zámek, štěňátko. Opovaž se jen ceknout je mi jedno komu všemu ta tvoje povedená máma roztáhla nohy.“ Ruka jí nepříjemně bolela a kdykoli kolem nich někdo prošel, Gemma poslušně mlčela. Andric jí zavedl až do katakomb, „v těch zdech jsou smradi jako ty, štěňátko. Jednou tam taky skončíš. Nebo už teď?“ Gemma nevěděla, jestli to myslí vážně, ale pořádně se mu zakousla do ruky a pak se dala na útěk. Zdrhala jako když ji na nože berou jen aby ji její bratranec nechytl a opravdu ji nenechal zazdít. Ten večer měla štěstí. Narazila do jednoho vojáka a uprosila ho, aby ji zavedl za maminkou. Gemma o příhodě z katakomb nemluvila. Aspoň ne hned. I ve svých šesti letech věděla, že pokud bude žalovat, tak si na ní ten nafoukaný hulvát bude dovolovat ještě víc. Od toho večera však začala mezi mladou princeznou a jejím bratrancem „studená válka“.
Gemma začala pomalu poznávat svou zemi její historii, tradice a také politiku. Mladá princezna se začala velmi rychle angažovat v mezinárodní politice a stejně tak té domácí. Byla dcerou své matky a navázat nová přátelství s dalšími královskými rodinami pro ni nebylo nikterak náročné. Přestože si na život v Nizozemí začala pozvolna zvykat stejně jako její matka i ona tíhla k Itálii. Nebylo moc velkým překvapením, když zde studovala nejdřív aspoň dálkově lyceum se zaměřením na přírodní vědy pak se přihlásila na univerzitu v Římě se zaměřením na digitální a přístrojovou optiku. Její rozhodnutí kvitoval jednak její otec, který schvaloval, že jde Gemma v jeho stopách, navíc se její přítomností v Itálii ještě upevnili vztahy s královským rodem Napolitano. Gemma ve své volbě rozhodně nehledala nějaký ďábelský politický záměr, ale co už...
S blížící se Selekcí, na níž byla pozvaná a nizozemská královská rodina se od mladé princezny přirozeně očekává, že kromě nových kontaktů se pokusí nalézt i svého pohádkového prince. Gemma není žádná hloupá naivka a každý, kdo se snad pokusí získat spojenectví skrze sňatek zrovna s ní, se musí připravit na to, že si ho mladá princezna pořádně proklepne a nebude jediná. Ani zdaleka ne.

Gemma Marleen Van den Berg

nizozemská korunní princezna

nathlantsov

Gideon Illéa, muž snů všech žen se závěrem jedenáctého ročníku Selekce dostal do chomoutu. Nikdo to nečekal, natožpak on sám. Sňatek s jeho vzáleně vzdálenou příbuznou mu dohodli jeho milující rodiče, kteří cítili, že pokud nezakročí, vnoučat se nedočkají nikdy. Vybrali si pro tu nelehkou roli vyjímečnou chovnou kobylu, která svou krví nebude prznit rod Illéa. Navenek byla Yasmin předpisová, ale měla jednu velkou chybu – nehodlala živit Gideonovo velké ego. Vztah partnerů už od začátku potkávala samá překážka a nebylo to soužití vždy jednoduché. Na veřejnosti se sice tvářili, že se hrozně milují a všechno je v pořádku, ale v soukromí většinou nebyli schopní být spolu v jedné místnosti. Yasmin se nedokázala smířit s Gideonovou hloupostí a narcisismem a on nedokázal strávit fakt, že jím není posedlá jako jiné ženy. Po třech letech od svatby začali rodiče obou partnerů víc tlačit na to, aby se pokoušeli o dítě. Vždyť právě to byl důvod jejich sňatku, posílení a rozmnožení rodu Illéa. S velkou neochotou, ale přeci jen, se za další dva roky narodila Gideonovi a Yasmin dcera, kterou porodem vyčerpaná maminka svolila pojmenovat po Gideonovi. Nikdo z jejich blízkého okolí nečekal, že je výchova jejich dcery stmelí natolik, aby se vzájemně tolerovali, natož aby se jim po dvou letech narodil i syn. I u něj si Gideon prosadil pojmenování po sobě. Navzdory turbulentnímu vztahu rodičů měla Gideanna vždy pocit, že vyrůstá v milující domácnosti. Zvykla si, že dostane co chce a kdy to chce, a že se z ní každý posadí na zadek, stačí se jen usmát a roztomile žvatlat. Rodiče svou pozornost i dárky spravedlivě rozdělovali mezi Gideannu i Gideuse tak, aby si nikdy nemuseli závidět. Záleželo jim na jejich blahu a dobré výchově. Celý život tak oba sourozenci prožívali jako v bavlnce, protože jejich vliv a tučné konto se postaraly o všechny nepříjemnosti. Díky tomu Gideanna získala pozitivní náhled na svět a nic ji nemůže rozházet, protože stačí zamávat bankovkami a všechno se urovná.
Zatímco její bratr projevil vlohy k přírodním vědám, Gideanna byla nadaná na jazyky. Neexcelovala ve škole jako Gideus, ale to hlavně proto, že školu brala jako módní přehlídku a palác, kterému vládne. Jakmile se její pubertou rozjitřené hormony zklidnily, zjistila, že vzdělání je výborným nástrojem moci a tak se snažila si své mezery vyplnit. Věnovala se především jazykům a těmi světovými nyní mluví skoro plynně. I proto se rozhodla pro vysokoškolské studium ruské literatury, protože klasická literatura do 20. století ji vždycky zajímala. Modelingu se věnovala už od dětství a matka ji vehementně přihlašovala do všech soutěží krásy, kde se Gideanna pravidelně umisťovala na předních příčkách. Vyhrát Miss Illéa a Miss Universe byl její dětský sen, který si splnila krátce po dokončení studia na univerzitě. Teď se věnuje svým koníčkům, sem tam něco nafotí, ale hlavně si užívá svobodu a vítr ve vlasech častými projížďkami ve svém milovaném Cadillacu po otci. Zatím se nestalo, že by prošla domovními dveřmi bez toho, aniž by v ruce nesvírala alespoň jednu nákupní tašku. Nakupování pro ni znamená terapii. Stává se, že přestože je její šatník samostatný pokoj, bývá často zaplněný po okraj. To pak Gideanna uspořádá charitativní večírek a hadříky, co už nenosí, věnuje těm méně šťastným. Tam ale veškerá její náklonost k nižší společenské vrstvě končí. Uvědomuje si, že je ve světě někdo a proto dává přednost stykům s lidmi stejně postavenými. Navíc se díky otci častokrát podívala do paláce a tamní známosti jsou pro ni mnohem hodnotnější. Gideanna zdědila po matce pohybovou zdatnost a po otci lásku k fitness, takže se už jako dítě začala věnovat baletu a později společenským tancům. Užívala si tu eleganci a grácii, kterou tím její tělo získalo. Když se koná v jejím okolí ples, nemůže na něm chybět a ukázat své dokonale koordinované pohyby. Během studia na vysoké škole se díky kamarádce naučila i smyslný tanec na vysokých podpatcích, který si Gideanna nesmírně užívá. Díky tomu je její ego zase o něco větší, ale hlavně jí to pomáhá probudit v sobě svůdnici. Gideanna má totiž hrůzu z intimity a za celý život dostala od kluka jen jedinkrát pusu, a to ještě někdy ve školce. Přestože se za ní každý kluk otáčí, není schopná s muži navázat hlubší vztah. Předobraz vztahu jejích rodičů a otcovo záletnictví tento blok ještě posiluje. Fakt, že je stále panna, v ní ještě donedávna hlodal velký mindrák. Díky tanci a soustředění se na svůj osobní růst se pomalými kroky snaží tuto překážku překonat, neboť i ona tajně doufá, že tam venku na ni čeká ten pravý.
Papá Gideon si samozřejmě uvědomuje rozdíl mezi svými dětmi. Zatímco Gideus je jeho věrným odrazem, Gideanna štěstí v lásce neměla a to mu působilo otcovskou starost. Proto se rozhodl zakročit. Jakmile se Gideon dozvěděl, že se připravuje další ročník Selekce, chopil se šance rychleji, než se tato informace vůbec dostala na veřejnost. Částkami vysokými jako mrakodrap podplatil ty správné lidi, aby Gideanna měla místo v Selekci jisté. Co mělo zůstat veřejnosti navěky skryté, odhalil Gideon dceři na její narozeniny. Ale zatímco on to považoval za perfektní dárek, Gideanna tak odvařená rozhodně nebyla. Musela uznat, že bude skvělé strávit nějaký čas v paláci, navázat nové kontakty a protančit střevíce na plesech, ale také to znamenalo, že ztratí svou svobodu a bude muset strávit nějaký čas hned se dvěma pitomečky, kterými opovrhovala – princem a jeho stínem Ezrou. Uvědomovala si ale, že Gideon o její účast doopravdy stojí. Jednak věřil, že ji to udělá šťastnou, jednak se blížily parlamentní volby a Gideon potřeboval zlepšit volební predikce. S účastí tedy souhlasila a rozhodla se reprezentovat svou rodinu, jak nejlépe dovede. Ještě štěstí, že bude mít na blízku svého bratra.

Gideanna Illéa

modelka, influencerka

purpurovaz

Byl zázrak už to, že se švédskému královském páru narodila jedna dcera, proto bylo překvapením, že se o tři roky později narodila i Hanna. S Linné si v dětství byly hodně blízké, hezky se doplňovaly, Linn Hanně pomáhala v hodinách etikety nebo třeba dějin, kdy Hanna nedávala pozor, a Hanna byla zase takové to nezbedné dítě pro každou srandu k čemuž vedla i Linné.
Když princeznám bylo šest a tři roky, jejich matka dostala infarkt a starostlivost o ně zůstala pouze na otci. Jak Hanně, tak Linné byla diagnostikována srdeční choroba, o které ale netuší.
Hanna už při dospívání způsobovala řadu problémů, studiu se nikdy nevěnovala na sto procent a procházela jen s odřenýma ušima a to i na vysoké škole, kde šla studovat politologii, stejně jako Linné. Narozdíl od Linné ale není tak inteligentní, takže se školou vždycky bojovala a tím, že chodila na stejnou školu jako Linn, tak se jí i vyptávala a využívala její pomoci. Tohle je něco, co jí vždycky záviděla, tu přirozenou chytrost a to, že si ji oblíbili prostě všichni, dobře bulvár má nemístné poznámky ohledně jejího vzhledu, ale jinak je oblíbená. A to se u Hanny moc říct nedá. I přes průšvihy ve škole, to byla švédská princezna, takže pořád měla tu svoji oblíbenost. Tu Švédsku pomáhají udržovat i dny "otevřených dveří", kdy může do paláce přijít obyčejné obyvatelstvo. Nicméně svoji pověst si začala ničit tím, že prohlásila, že nevěří ve švédské bohy. Její patronkou je Idunn, bohyně která střežila omlazující jablka. Další věcí co moc neprospívá její pověsti jsou románky s muži. Je si vědoma své krásy a náležitě toho využívá. Přesto byla zamilovaná pouze jednou, a to do svého teď už bývalého snoubence. Jejich láska, která Hanně mohla zajistit přístup ke koruně, skončila, když ho Hanna podvedla s jeho vlastním bratrem. Tohle je něco za co se pořád stydí. Vlastně nechápe co to do ní vjelo. Najednou si nepřišla krásná, Gavril jí samozřejmě dával komplimenty, ale jak byla Hanna zvyklá, že ty komplimenty jsou i od jiných mužů, tak si najednou přišla škaredá. Tohle přišlo ze dne na den, prostě lusknutím prstu. Možná kdyby měla Hanna silnější vůli, pořád by byla šťastně zamilovaná... Ale za chyby se platí a to i v jejím případě, zasnoubení bylo zrušeno, a vlastně se tomu ani Hanna nemůže divit, a na Hannu se všichni dívali skrz prsty. Sice bylo všeobecně známo, že skočí do postele každému, ale po zasnoubení všichni čekali, že ji to přejde. Větší komplikace se z toho stala, když tuhle informaci Linn podala bulváru, o čemž samozřejmě Hanna neví. Ona si myslí, že to prodala nějaká komorná, kuchařka, nebo strážce. Od té doby je na všechny nepříjemná a s nikým se nebaví víc, než je nutné. Svůj život si sice tímhle zpackala sama, ale kdyby se to nedostalo do bulváru, pořád by na tom byla lépe.
Jejich otec je poslal do Illey za účelem nalezení manžela, což by pro Hannu neměl být problém, ale trochu se obává toho, jak její milostný život ovlivní to zásnubní drama.

Hanna Roja Hellberg

švédská princezna

_andule_

Adrian se narodil jako prvorozené dítě do královské rodiny Schreave, tudíž mu bylo dáno, že se jednou stane právoplatným králem celé Illéi. A to ještě malý Adrian neměl ani tušení o tom, co všechno jeho rodina ukrývá za tajemství... Královskému páru Evelyn a Valentinovi Schreave se rok na to narodilo druhé dítě, tentokrát malá Sienna, která se ale narodila předčasně, takže musela být jistou dobu v inkubátoru. Bylo jasné, že ani její, a ani Adrianova cesta životem nezačíná zrovna růžově, protože Adrianovi byl sotva rok a musel být v péči svých prarodičů, jelikož jeho rodiče neustále trávili čas při maličké Sienně. V té době se absolutně nevědělo zda malá princeznička vůbec přežije, ale nakonec vše dopadlo dobře a královský pár se mohl těšit ze dvou dětí. Adrian vyrůstal po boku své malé sestřičky vcelku šťastně, jenomže to by nebylo, kdyby se v jeho životě neobjevilo další překvapení v podobě nového miminka ve věku jeho mladší sestřičky Sienny. A najednou z dvou dětí byly tři. Někdo by řekl, že je tohle jako z nějakého filmy, ale nebylo tomu tak. Tohle byla realita. Nicméně, Adrian vyrůstal vcelku poklidně. Byl klidným dítětem, možná někdy až moc zvídavým, ale rodiče s nim neměli žádné větší starosti. Naopak pozorovali, že je na svůj věk velmi inteligentní, učenlivý a všímavý. Bylo jasné, že v budoucnu bude hodně chytrý, snad i nadprůměrně inteligentní, což samozřejmě celou rodinu těšilo, protože měl do budoucna jako korunní princ dobře nakročeno. Všechno se ale zlomilo ve chvíli, kdy na svět přišla i nejmladší členka královské rodiny - princezna Rebecca. V ten den Adrian poprvé pocítil jaké to je na někoho žárlit. Dřív nic takového nezažil, protože se rodiče věnovali všem třem dětem stejně, ale s příchodem malinkaté princezny šel on i jeho sourozenci stranou, což v něm vyvolalo první menší trauma. Kompletně se uzavřel sám do sebe, přestal komunikovat se svými rodiči, ale jediný komu dovolil být v jeho přítomnosti, tak byla jeho sestra Sienna. Se Siennou si během těch let vybudoval silné pouto, protože měl jakousi potřebu ji chránit. A to i přes to, že byl mezi nimi sotva roční rozdíl, a jemu bylo pouhých sedm let. Tak nějak cítil, že Sienna je někdo, s kým se může bavit. Nikdo jiný ho v té době nezajímal, a dokonce ani jeho bratr Mattias. Možná to bylo na malého sedmiletého chlapce trochu kruté, ale on měl pocit nespravedlnosti a křivdy, protože najednou nebyl středobodem vesmíru. Nebyl centrem pozornosti. Nicméně, Adrianova zvědavost věkem rostla, a začal čím dál tím víc času trávit v královské knihovně, nebo spolu se zaměstnanci paláce. Často utíkal do kuchyně a povídal si s personálem. Poslouchal jejich příběhy a sem tam i nějaké drby, a to dokonce i o své rodině. Dalo by se říct, že s rodiči netrávil skoro žádný čas, protože se jim začal vzdalovat. A to i přes jejich veškerou snahu svého syna získat zpět. Jenomže ne. Adrian byl paličatý a nedalo se s nim hnout. A čím víc na něj někdo tlačil, tím víc paličatý dokázal být. Cítil se díky své nejmladší sestřičce opomíjen, a to mu nikdo nedokázal vymluvit, takže se rozhodl, že si bude hrát na trucující princátko, což taky i dělal. Zcela se ponořil do světa knih a našel v nich zalíbení. Bylo dost těžké ho z knihovny dostat, nebo mu vzít knihu z rukou, protože s knížkami spal, obědval a pomalu se s nimi i koupal.
Když bylo Adrianovi zhruba patnáct let, tak se začal věnovat více i jiným zálibám. Našel si zalíbení v jízdě na koních, v psaní poezie, nebo dokonce hrával šachy a hrál na piano. Byl vcelku učenlivý, takže mu všechno šlo více méně samo. Díky tomu si vypěstoval zdravé sebevědomí, protože věděl, že na cokoliv sáhne, to mu zkrátka jde. Nicméně, tímhle vším si zaměstnával hlavu, protože stále měl pocit, že už není tím výjimečným dítětem, ačkoliv bylo jasné už od jeho narození, že jednou usedne na trůn a stane se z něj král, jenomže to mu bylo málo. Chtěl si získat pozornost svých rodičů, ale místo toho si rodiče získali jeho pozornost, protože se dozvěděl něco, co mu navždy změnilo celý jeho život...
Díky tomu, že si vypěstoval docela silné vztahy s personálem, tak se skoro nikdo před nim nebál mluvit, což možná byl i ten největší problém... Adrian zaslechl rozhovor dvou kuchařů, kteří se bavili o tom, že celá rodina Schreave je zvrácená, protože mají v rodině incestní geny. Ano, Adrian už tuhle báchorku slyšel několikrát, ale vždycky mu rodiče řekli, že jsou to jen pouhopouhé pomluvy od těch, co jejich rodinu z duše nenávidí. Nikdy proto neměl potřebu o tom pochybovat, ale přeci jen mu tahle informace začala šrotovat v hlavě. Aby taky ne, když jeho zvědavost byla občas víc ke škodě než k užitku. A tak proto neváhal a začal hledat staré články z dob, kdy tyhle informace poprvé unikly na veřejnost. Pečlivě prostudoval všechny zmínky o incestu v jejich rodině, a poprvé začal pochybovat o tom, zda-li mu rodiče říkali pravdu, nebo mu celý život lhali. Se svým podezřením se svěřil právě své sestře Sienně, načež se rozhodl, že oba rodiče konfrontuje. Pořád chtěl věřit tomu, že je možná jen trochu paranoidní, protože přece tohle nemohla být pravda. Nemohl se narodit do tak zvrácené rodiny... Ne, tohle si nechtěl ani připustit, ale dávalo by to smysl, protože příchod Sienny na svět nebyl nikterak jednoduchý. A čím víc se v tom vrtal, tím víc se bál pravdy. Dlouho nad tím však přemýšlet nedokázal, protože měl pocit, že nevědomost ho zničí snad víc než pravda, pakliže by to bylo tak, jak tušil. A taky že ano...Jeho nejhorší obavy se naplnily. V ten den umřel Adrian a místo něj se zrodil někdo úplně jiný. Jeho dokonalá rodina najednou dokonalá nebyla. On najednou nebyl tím za koho se považoval. Celý jeho svět se rozpadl jako lusknutím prstů. A i on sám se zhroutil jako domeček z karet. Ve chvíli, kdy mu rodiče přiznali, že ty rádoby pomluvy jsou vlastně pravda, tam měl pocit, že je jen ve špatné komedii, nebo že celé tohle je hloupý vtip, ale zakrátko mu došlo, že čelí kruté realitě. Měl pocit, že nic horšího zjistil nemohl, protože tohle bylo něco, s čím se nedokázal smířit a ani nechtěl. Začali se mu hnusit jak jeho rodiče, tak i celá jeho rodina. Dokonce i on sám sebe začal nenávidět, a to natolik, že kdykoliv byl sám, našel si způsob jak se trestat za to, že vůbec přišel na svět. Několikrát přemýšlel nad sebevraždou, ale nikdy nebyl schopný svůj život ukončit. Místo toho si našel zálibu v BDSM, a v pozdějším věku tohle začal praktikovat se svými partnerkami. Když zrovna netrestal sám sebe tím, že se bičoval, tak si užíval svou dominantní stránku která mu poskytovala určitou rozkoš a především potěšení. Nikdy nikomu neřekl o tom, že sám sebe nenávidí, a ani to, že si dobrovolně ubližuje za hříchy kterých se dopustili jak jeho rodiče, tak i prarodiče kteří zplodili jeho matku. Tak moc všechny nenáviděl, ale své sourozence z něčeho tak ohavného nemohl vinit, protože ani oni nedostali na vybranou, prostě se narodili. Tak, jako se narodil i on. V rodině panovalo jisté napětí, a vztahy se poněkud zkomplikovaly, protože tohle dlouholeté tajemství otřáslo snad každým kdo toho byl součástí. Na každém jednom členovi rodiny to zanechalo nějaké stopy, ale Adrian svůj vztek a nechuť k celé rodině dával najevo dost zásadním způsobem. Oběma rodičům řekl, že se mu hnusí, a že by byl nejradši, kdyby se rozhodli raději pro adopci. Vedl s nimi dlouhé rozhovory, při čemž se mu všechno snažili vysvětlit, ale on byl zaslepený odporem jak k sobě samému, tak i k nim. Nadobro se od své rodiny odřízl, a téměř je všechny ignoroval, při čemž sám nevěděl co si počít se svým životem. Najednou měl pocit, že se si nezaslouží své místo na trůnu, a chtěl odjet kamkoliv jinam na světě, protože kdykoliv se podíval na svou matku nebo otce, chtělo se mu zvracet. Stejné pocity měl i ze svého dědečka a babičky, protože to oni byli ti, co se nechali unést zvrhlými myšlenkami. Měl pocit, že někdo jako on si nezaslouží žít, ale musel se vzpamatovat už jen kvůli svým sourozencům, protože všechny tři naprosto miloval. Sienna byla někdo, komu stoprocentně důvěřoval, Mattias ho sice mnohdy štval, ale byl to brácha, takže mu mohl říct i to, co nemohl říct svým sestrám. No, a Rebecca? tak to byla jeho malá sestřička která ho vždycky dokázala rozveselit i když na ní v dětství žárlil. Potřeba chránit své sourozence byla tak veliká, že se nakonec rozhodl být tím nejstarším bratrem a oporou pro všechny své sourozence. Začal se jim proto více věnovat, dokonce si našel i cestu ke svému otci, ale nikdy jejich vztah nebyl zrovna ukázkový. Adrian se prakticky začal vychovávat sám, takže povahu neměl ani od jednoho z rodičů. Dalo by se jen hádat, komu z rodiny je vlastně podobný. Jemu to ale nevadilo. Byl rád sám sebou, a nikdy neměl potřebu si na nic hrát. Sice byl od svých sourozenců o dost odlišný, ale nějakým způsobem se vzájemně doplňovali a drželi pospolu. Avšak k Sienně měl nejblíž. A právě jeho drahá sestřička ho seznámila s jeho první a zatím poslední láskou - Anastazii. Anastazia byla jedna z komorných. Krásná blondýnka s pronikavým pohledem a andělským úsměvem. A proto nebylo divu, že se Adrian do téhle dívky zamiloval. Dlouhé roky jí však o svých citech neřekl a místo toho se plně soustředil na své vzdělání a povinnosti coby budoucí král Illéi. Měl plné ruce práce s tím, aby byl nejlepší verzí sebe samotného, takže Anastazii na nějakou dobu vytěsnil z hlavy a zavalil se prací. Po boku mu však stál i jeho dlouholetý kamarád Dorian Illéa. Dorian byl někdo, kdo v jeho životě byl obrovskou oporou a někým, komu se Adrian mohl svěřit. Dokonce mu jednoho dne řekl o tíživém tajemství které ho pronásleduje celé dětství a dospívání. Bál se, že do Dorian odsoudí, a bude se na něj dívat s opovrhujícím pohledem, ale jak se zdálo, jeho obavy byly úplně zbytečné, protože Dorian s Adrianem vyrůstal, takže tohle zjištění na jejich vztahu nic nezměnilo. Naopak to jejich vztah posílilo. A to i tím, že Dorian věděl o jeho citech k jisté blondýnce. A dokonce ho několikrát popostrčil k tomu, aby si s ní promluvil a řekl jí o svých pocitech, což nakonec Adrian udělal, a poprvé pořádně otevřel své srdce nějaké ženě. Anastazii pozval na piknik do královských zahrad a tak vznikl romantický příběh šťastně zamilovaného páru. Alespoň do doby, než ho rodiče donutili k tomu, aby vyhlásil Selekci, protože už přeci jen není nejmladší a musí dodržet tradici svého rodu.
Pro Adriana tohle byla poslední kapka. Byl bláznivě zamilovaný do své přítelkyně, takže vyhlásit Selekci pro něj nepřipadalo v úvahu. Byl naštvaný, dokonce tak moc, že poprvé prohlásil, že se radši vzdá nároku na trůn, než aby musel Anastazii opustit. Jenomže po dlouhém rozhovoru nejen s Dorianem, ale i se Siennou dospěl k názoru, že musí dostát svým povinnostem, protože se narodil aby jednou vládl své zemi. Zraněný, ale přes to smířený se svým osudem se v den svých sedmadvacátých narozenin rozhodl, že vyhlásí Selekci. A tak i učinil. Ačkoliv měl Anastazii stále v hlavě, byl pevně rozhodnutý se s ní rozejít, protože věděl, že jejich vztah i nadále není možný. Nedokázal jí však ze svého života vymazat navždy, takže proto se rozhodl, že z ní udělá svou komornou, protože jen tak jí mohl být stále na blízku...
Timeskip: Poté co Anastazia spáchala sebevraždu, projevily se u Adriana ty nejhorší stránky jeho charakteru. V jejím dopise na rozloučenou se svěřila se svým životním příběhem a odhalila svou skutečnou identitu. Anastazia byla členkou rodu Illéa. Toto zjištění Adriana natolik pobouřilo, že se odvrací i od svého celoživotního přítele Doriana. Upadá do apatie, stává se paranoidním a chystá se tvrdě trestat každou sebemenší známku neposlušnosti. Dříve, než se stane neštěstí se Sienna, Dorian a Felicity podílejí na stabilizaci Adrianova psychického stavu pomocí léků. Adrian se vzává nároku na trůn a odjíždí mimo Illéu, do Velké Británie. Zde pravděpodobně dochází na léčbu do vyhlášené psychiatrické kliniky. Zároveň se však říká, že neodjel sám, ale po boku bývalé účastnice Naomi.

Adrian Schreave

princ Illéi

npc

Měla neskutečné štěstí s tím, kam se narodila. Jaká je šance, že se člověk narodí do královské rodiny? Samozřejmě si už od plenek užívala to všemožné rozmazlování a to, jak se kolem ní lítalo. Samozřejmě do doby, než se narodil její mladší bratr - Alexei. Musela se najednou o tu pozornost dělit, ale i tak jí to úplně nevadí. Protože to přeci jenom bude mít jisté výhody mít mladšího sourozence. A už měla tu ideální představu o tom, že si z něho udělá vlastního otroka.
Jak postupně rostli, tak zjišťovali, že být dva je poměrně dobré. Jejich zlobení nabralo větší grády, stala se z nich nerozlučná dvojka a jednoduše kryl jeden druhého. Svého mladšího bratra milovala a on miloval ji. Když na to došlo, dokázal ji i bránit i když moc dobře věděl, že proti těm starším klukům nemá nejmenší šanci. To potom bránila Alesya jeho. A jakmile se narodila i její mladší sestra, cítila jistou potřebu, že musí ochránit oba dva. A to samé měl i Alexei, který bránil své sestry.
Bylo jaro - přesněji vzato byla sobota večer a sedmnáctiletá Alesya jako vždy hrála na honěnou s jejím mladším bratrem. S Alexeiem měla výborný vztah a milovala, když spolu trávili čas. Ovšem jejich devítiletá sestra Arina v tu dobu již spala. Nebylo jí dobře a přepadla ji zkrátka horečka. Ovšem to nebyla ta jejich typická hra na honěnou. Tentokrát se hádali, oba dva pociťovali jistou zlost a mlátili se. Otec na ně zařval, aby se takhle přestali chovat. Nesluší se takové chování pro prince s princeznou. Ali se samozřejmě urazila a rozhodla se odejít do svého pokoje. To ovšem netušila, že její drahý bratr se jí chystá vyděsit.
Převlékla se do svého pyžama, protože už neměla náladu kamkoliv jinam chodit. Šla ještě chvíli na balkon se vyvětrat, když v tom na ni vybafl Alexei. Přelezl ze svého balkonu na ten její. Samozřejmě se dost vyděsila a téměř okamžitě se po něm vrhla a odstrčila ho od sebe, což byla jistá chyba. Alexei přepadl přes zábradlí a letěl dolů. Došlo jí to téměř okamžitě, co se stalo. Doběhla k zábradlí a sledovala, jak se jeho tělo řítí úplně dolů. Sledovala, jak se praštil hlavou o kamenného chrliče. Dopadl snad na každou římsu, na které zůstávala krev. A dopadl na sochu muže, který drží kopí a zůstal nabodnutý.
Ona utíkala okamžitě ven. Slzy ji tekly po tvářích a častokrát klopýtla, protože zkrátka neviděla na cestu. Křičela, rodiče ji slyšeli a běželi za ní. Dokud společně nedoběhli ven k soše, na které byl její bratr. Krev kapala na dlažbu a tvořila se tam louže. Oči měl otevřené dokořán a byl v nich vidět ten strach. Měla pocit, že jí dost propaluje pohledem a svým způsobem jí to i vyčítá. Dlouho po tom měla noční můry a vyčítala si celou tu situaci. Měla jednat mnohem lépe. Možná neměla na ten balkon chodit vůbec a nic takového by se nestalo. Alexei by zkrátka ještě žil.
Arina o tom, co se mu stalo neví. Jednoduše si vymysleli, že utekl z domova a odstěhoval se do úplně jiné země. Chtěli její dětskou nevinnost chránit za každou cenu. Nechtěli, aby se netrápila stejně jako ona a její rodiče. Také se jí Alesya snažila vynahradit všechno. Hýčkala ji a věnovala se ji. Dávali si spolu vyjížďky na koních, chodívaly spolu na nákupy a jakmile měla její sestra ten ideální věk, začaly společně probírat i kluky.
Ve dvaceti letech se začala zajímat o jednu činnost. Nebylo tajemstvím, že jejich rodina chová medvědy. Měli v zahradách svůj vlastní výběh a tam je i cvičili. Koupali se s nimi, mazlili se a zkrátka by se dalo říct, že to byli jejich hlídači. A právě Alesya se začala věnovat tomu chovu a vlastně se tak i rozhodla upevnit vztah se svým otcem, který měl celý ten nápad s tímhle chovem. Byl nadšený z toho, že se o to začala zajímat a začal ji brát do výběhu a učit ji, jak by se k nim měla chovat. Poučení o tom, že v případě kdy by útočili a ona by měla dělat, že větší než oni... Tak se otci vysmála a ptala se ho, zda to myslí opravdu vážně. Byla malého vzrůstu a všichni moc dobře věděli o tom, že takové věci opravdu nezvládne a bude doslova jednohubkou, až ji budou chtít sežrat. Což se naštěstí nikdy nestalo a nikdy ji neohrožovali nebo se ani nepokoušeli o nic.
Čím byla starší tím víc se blížili řeči ze strany rodičů. Je korunní princeznou, měla by si konečně někoho najít. A ona se snažila, jen nikdo nesplňoval to, co by ona chtěla. Všichni byli na ni až moc hodní a něžní. Až moc ji hýčkali a v posteli si s nimi nerozuměla. Nikdo nevydržel to, co ona ráda dělá. Měla i plné zuby toho, jak ji rodiče pořád do něčeho nutí. Jak ji seznamují s dalšími princi, kteří za to opravdu nestáli. Rozhodně nestáli o její pozornost nebo ani pokus o prohození slov. Dokonce se o tom často s jejími rodiči hádala a docházelo k opravdu ostrým výměnám názorů. Po nich často hledala útěchu u své mladší sestry, které si na vše postěžovala. Dost jí záviděla, že se nenarodila jako první a nemá na sobě takové břemeno.
Selekci korunního prince Adriana a vlastně celkově vycestování do Illei, bere jako takovou dovolenou. Nebude muset poslouchat, kdo je pro ni dobrý a kdo je pro ni špatný a hlavně nebude muset neustále koukat na to místo, kde zemřel její bratr. A samozřejmě s sebou vzala Arinu, kterou nechtěla nechávat doma samotnou.

Alesya Webber

německá královna

demrys01

Kluk z chudé rodiny, který měl však úžasnou rodinu. Díky tomu to tolik nepociťoval. Nepotřeboval obdiv dalších dětí, luxusní věci ani nic podobného. Protože pro něj mělo větší smysl, když mohl vidět své rodiče s úsměvem. Obejmout je. Užívat si života.
Býval usměvavé pilné dítě. Chtěl, aby na něj mohli být hrdí. Nebylo to lehké, ale on to zvládal .
V sedmnácti se mu narodila sestřička. Měl obrovskou radost. Bylo to tajné těhotenství. Ani jeho matka do porodu nevěděla, že je těhotná. A bohužel radost opadla třetím rokem jejího života. Zjistilo se, že má vzácnou nemoc. Alimu bylo pouze devatenáct let a nedařilo se mu najít práci. A nouze peněz ho přivedla k mafii, pro kterou začal pracovat. Vykupovat si život své sestřičky. Jeho cena byly okovy a ztráta jeho radosti ze života pro radost jeho sestřičky.
Nikdy to však neřekl své rodině. Nalhal jim, že si našel slušnou práci, kde mu velmi dobře platí. Nemohl jim říct, že byl tak zoufalý, že v zoufalosti žádal na kolenou může, že udělá cokoliv pro peníze. A myslel to vážně. Tedy až na jednu věc. Vražda se mu zcela příčila. Byl však ochoten zbavit se těla, když to bylo třeba a i všech důkazů. A i to stačilo, aby věděl, že pokud by se to rodiče dozvěděli, tak by už od něj peníze nikdy nepodívali. Nevzali by si ty peníze plné špíny. Tu hroznou pravdu, která se za nimi skrývá.
Dokonce se to časem i zhoršilo. Ali chodil domů víc nepravidelně. Což vedlo k dalším lžím. A ty vedly k dalším a dalším jen, aby jednoho dne to nedal. Už měl pokrk všeho toho lhaní. Byl unavený z těch věcí, které dělal pro peníze. Už to nebyl ten šťastný spokojený klučina, který miluje své rodiče a pořád se usmívá. Ne vystřídala to strašná únava. Nepřestal se plně usmívat, ale spíš se k tomu začal nutit. To vedlo, že se ve dvaceti přestěhoval do skromného bytu. Aspoň to ušetří pár zbytečných lži.
Být obsahoval jen to nejnutnější. Koupelnu, kuchyň a pokoj. Nebylo to nic špičkového, přesto byl docela útulný. Vždy nakoupil hlavně to nejdůležitější a používal vše do poslední kapky, protože by se nemělo věcmi plýtvat. A nepotřebuje zbytečnosti. Hlavně se zabývá práci, tak proč utrácet za kraviny. Což u něj byla dokonce postel. Měl jen madraci. Deku a polštář. No úplně oslňující, když si chcete někoho přivést do domů. Někoho s kým doufáte ve skvělou noc. Neměl ani pračku. Věci si radši umyl ručně v lavoru.
Když už byli zmínění ti adepti na skvělou noc, tak těch bylo docela dost dle jeho názoru. S tím vším, či zažil potřeboval občas cítit že žije a ne jen přežívá. A jak jinak to lépe si potvrdit než dobrým sexem? Kdy se uvolní všechen ten stres a člověk si dovolí trochu se uvolnit. Ať už šlo o ženy nebo o muže. Obojí dokáže přinést naprostou rozkoš, které se Ali ani v nejmenším nebránil. A vždy si našel dobrý flirt, aby odlehčil, že má jen matraci, či šel k nim. No a kvůli bezpečnosti měl i vybrané lidí se kterými si dovolil na chvíli žít. Přeci jen bezpečnost nadevše. Nechtěl by dostat nějakou nemoc a přesto svým způsobem se v něm probouzelo já, které chtělo riskovat.
Častokrát se díval do zrcadla a říkal si, že to dělá pro ní. I když to znamenalo, že sám sebe vůbec nepoznával. Co se to s ním stalo? Byl pěkný chlap s tak ohavnými tajemstvími. Naučil se, jak vzít život, jak bojovat, ublížit. Pracoval sakra pro mafii! Tohle nikdy nechtěl. Jeho mladší já se chtělo stát právníkem, lékařem někým kdo pomáhá, ne tím, kdo pomáhá ničit životy druhých. Nepotřeboval ani nikoho zabít, aby cítil krev na svých rukou. Tíhu na svých bedrech. Smutek. Opravdu to však dělal pro ní? Ne dělal to pro sebe, protože nechtěl o ní přijít. Nechtěl cítit tu díru v srdci po její ztrátě a poznat, co by její smrt udělala s jejími rodiči. Nemohl to přijmout, byl na to slabý, i když to znamenalo, že prakticky bude jeho malička sestřička trpět.
Ve svých 22 letech si nechal vytetovat slovo na své poprsí. To slovo mělo pro něj význam. Jen pro něj. Rodičům ho nehodlal sdělovat. Možná by se o něm ani nedozvěděli kdyby jednoho dne nepřistála na něm láhev s vodou. Byl zrovna s rodinou na na obědě v restauraci a servírka při rozdávání vody na něj omylem vylila vodu. Ali řekl, že je to v pořádku a když se ho zeptali rodiče, co má to tetování znamenat odbyl je s tím, že se mu to zkrátka líbilo. Lhát bylo snadnější. Pomalu přestával mít smysl i ten zbytečný pocit viny, že jim tolik lhal. Ten Ali byl minulostí. Život v mafii ho poznamenal.
Nesmím ani zapomenout zmínit, že Ali začal sbírat malé figurky jednorožců pro svou sestřičku. Vždycky miloval vidět jí šťastnou. Se širokým úsměvem na rtech, i když to pro ní nebylo snadné. Byla v jeho očích opravdu silná. Zažívala tolik bolesti za svůj život a přesto se dál usmívala. Chtěla žít. Jednou mu to i řekla. Pevně ho objala a poděkovala mu za její žívot. Ali jí pevně objal, aby neviděla jeho slzy. Nic neříkal. Jen si jí držel u sebe jako ten nejcennější poklad na světě.
Od 23 let měl slabost pro jednu věc. Jeden určitý sýr, který okusil poprvé v životě. Parmazán. Od toho dne si čas od času ho dal. Skoro každý má svůj oblíbený pokrm a pro něj to byl zrovna tento sýr.
Jedná nepříjemná situace, která vedla k těžkému rozhodnutí ho navždy poznamenala. Vzala mu radost ze života a jen málo věcí ho dokáže přivést k chuti žít a k úsměvu. Je to smutné, ale taková je realita. Nic se změnit nedá. Má okovy, kterých se do své smrti nezbaví. Ať už by chtěl sebevíc se jich zbavit. Musel by si vzít život, ale to nemůže. Nemůže být tak sobecký. Protože by ohrozil svou sestřičku, protože kdo by ji držel při životě, když ne on?

Ali Çinar

asistent

leekeonhee.

Amelia Quinn se narodila dvacátého čtvrtého srpna ve znamení panny do provincie Belcourt. Už její dětství bylo přinejmenším zajímavé. Vyrůstala se svojí o šest let starou sestrou, svojí matkou, známou operní pěvkyní, a otcem, režisérem a vlastníkem poměrně oblíbeného kasina. Nebylo divu, že na výchovu dcer už poté nezbývalo tolik času. Jako malá trávila nejvíce času zalezlá v nějakém koutu jejich velkého domu buď s knihou, která ji zrovna zaujala nebo se sešitem a barevnými propiskami. Bavilo ji kreslit, ale zároveň sepisovat. Například její vlastní příběhy, plné vlkodlaků a princezen, nebo její vlastní příběhy formou deníku. Byla prostě takový malý snílek. Když bylo tepleji, utíkala ven, kde v trávě tančila na své oblíbené písničky. S lidmi moc času netrávila. Nevadili jí, pokud se někdo přidal a mohli si spolu povídat, ale samota ji neděsila. Celkově působila jako malá usměvavá holčička, která jednou dobije svět.
Jak rostla, její svět se začínal měnit. Když jí bylo 11 let, začala s krasobruslením, láskou svého života. Přestože začínala poměrně pozdě, měla výhodu z předchozích lekcí tance. Rychle se chytla a během chvíle už závodila na soutěžích. Na trénincích si dokonce našla nové kamarádky, díky kterým tam chodila ještě raději.
Ve škole se na rozdíl od toho s nikým moc nebavila. Vždy měla jen pár kamarádů, kterých se držela. Čím starší byla, tím méně ovšem ztrácela zájem o interakce s dalšími lidmi. Nejraději by si odseděla školu, celé odpoledne strávila na ledu a doma akorát spala a plánovala nový den. To se ovšem změnilo v momentě, kdy jí bylo sedmnáct let a potkala chlapce. Jmenoval se David a byl to hokejista, který trénoval na stejném kluzišti jako ona. On si jí všiml jako první a ihned se mu zalíbila. Trvalo dlouho, než ho vůbec vzala v potaz a ještě déle, než svolila na rande. Nebylo to proto, že by se jí nelíbil, to právě naopak. Byl vysoký, měl kudrnaté blonďaté vlasy a nádherný úsměv. Problém byl v tom, že randění předtím vůbec nebrala v úvahu a žádnou lásku její plán nezahrnoval. Nakonec se mu ale podařilo k ní dostat. Amelii se naprosto převrátil život. On na ni byl milý, po trénincích ji vozil domu a podporoval ji v čemkoliv co dělala. Vydrželi spolu dlouhé tři roky a všichni si už začali myslet, že spolu budou navždy. Všichni včetně jí. David si to ovšem pravděpodobně nemyslel, protože když se jednou Ames rozhodla překvapit Davida doma s pizzou a vínem, načapala ho s jinou. Jako způsob truchlení si zvolila tvrdou práci. Přes den na sobě makala a po nocích plakala. Nakonec se z toho dostala, změnila tréninkovou halu a přihlásila se na vysokou školu, studovat sport a tělovýchovu. Snažila se sebevíc zapadnout zpátky do normálního života. Jenže jako by toho nebylo málo, vyplavali na jejího otce nepěkné věci - daňové úniky a k tomu obvinění z obtěžování hereček při natáčení. To poslalo jejího otce během chvíle na deset let za mříže. Jejich majetek a vysoké postavení ve společnosti bylo během chvíle pryč. Amel si do té doby neuvědomovala, jak moc je na těchto věcech závislá. Během jednoho roku přišla o všechno. A aby toho nebylo málo, netrvalo dlouho a odjela i její sestra. Odjela si hledat práci do paláce. Nakonec Amelii zbyla jen její občas protivná matka a krasobruslení. Snažila se žít dál, což se jí ve výsledku poměrně dařilo.
Do selekce se rozhodla přihlásit, protože to brala jako možnost zachrínit sobě a své rodině dobré jméno. Ukázat se v lepším světle. Její sestra jí o princovi hezky vyprávěla, takže i přes pochyby, které ohledně celé selekce měla, nakonec souhlasila. Doufala, že jí to alespoň přinese nové zkušenosti a po delší době zase potká svou sestru.

Amelia Josephine Quinn

krasobruslařka

eliiskka

Andreas se narodil jako nejstarší ze tří sourozenců. Zplozený jako omyl, ale milovaný oběma rodiči. Nicméně na rozdíl od svých sourozenců se narodil v Illey. Narodil se o několik týdnů dřív, než měl, a ještě k tom dost pochybně. Jeho rodiče jeli autem na letiště, když řidič ztratil kontrolu nad vozidlem a sjel z cesty. Řidič nepřežil a rodiče vyvázli s lehkými zraněními. Bohužel tato událost spustila porod a záchranná služba, jež následně přijela, se o ně postarala. Andrease vložili do inkubátoru a jeho matka tam zůstala na pozorování. Jeho otec to tehdy málem nezvládl, naštěstí za nimi přijela jeho část rodiny a pomohla mu, hlavně Andreasova babička. Po nějakém čase Andrease i s matkou pustili domů a po nějakém čase mohli odcestovat do Polska.
Andreas začal vyrůstat v milované rodině. První dva roky života byl středem pozornosti svých rodičů, kdy se i jeho otec učil polštinu. Jenže život se mu zkomplikoval, když se na prahu dveří objevil jeho prastrýček požadujíc splnění dohody. Babička si s ním zrovna hrála, když si ho onen muž všiml. Nerozuměl, kdo Andreas je a po zjištění pravdy, mu málem ublížil. Andrease chránila babička, která to krutě schytala a on svým pláčem přivolal zbytek rodiny. Mattias s Genevieve se pokusili o klidné jednání, jenže to skončilo tak, že jeho prastrýc odešel s nevyřízenou. O babičku se postaral dvorní lékař a dědeček se rozhodl k radikální změně. Jelikož se obával, co jeho bratr vyvede jeho dceři a celé její rodiny, odhodlal se k odstoupení a korunováním jeho dcery a jejího manžela králem a královnou Polska. Sám se pak vydal za bratrem vyřešit konflikt, jakožto rádce nového královského páru.
Král s královnou se okamžitě rozhodli k pár změnám, o něž se i následně začali snažit. Během prvních čtyř let jejich vlády bylo krušné období, ale stále si našli čas na syna. Stres se dost na obou rodičích podepisoval, ale snažili se a před synem to nedávali znát. Osm let po jeho narození na svět přišla jeho mladší sestra, Isabelle Sofia. Možná z toho nadšený nebyl, ale vztekal se, jelikož byl zvyklý na roli jedináčka a najednou měl sestru. Po čase si zvykl, že veškerá pozornost rodičů již nejde k němu a sám si sestřičku oblíbil. Často i navštěvovali rodinu v Illey, kde se seznamoval s dalšími členy rodiny.
Bohužel tehdy přišlo roční období nesrovnalostí ve vztahu jejich rodičů, nicméně trvalo zhruba rok, než se uklidnili a byli schopni spolu opět fungovat. Tři roky na to se narodilo další a poslední dítě a jejich sourozenec, Lucasz James. Andy zvyklý na sestru skoro až zapomněl na dobu, kdy byla Issy malá a už brzy po bratrově narození ho chtěl poznat a hrát si s ním.
Co se jeho vzdělání týkalo, šlo mu to relativně dobře. Základní školu navštěvoval osm let, kdy se učil základy, stejně jako jeho dva sourozenci. Všem bylo jedno, že jsou z královské krve, měli mít splněnou povinnou školní docházku. Následně se učil podobně jako jeho matka a po dosažení patnácti let směl chodit na zasedání rady a mlčky poslouchat a učit se od nich. Zajímalo ho mnoho koutů, jak království, tak světa, a byl odhodlán pokračovat ve snahách o zlepšení a doufal, že v Illey se mu povede něco přiučit.

Andreas William Grabowski

polský korunní princ

kvenamoon

Angeliki se narodila do Řecké královské rodiny a odmalička si přála, aby se narodila do normální rodiny. Nevadilo by jí počítat každou minci, žít z hladu, ani nic podobného. Nikdy se nedokázala smířit se životem bohaté princezny, která oplývala veškerým bohatstvím, zatímco tam venku pracovali všichni, dřeli do úmoru, kvůli jejich zemi. Už když byla malá, dostávalo se jí hodně lásky, jakožto jedináčkovi. Dalo by se říct, že kvůli tomu, že právě byla v dětství trochu sobec, ale dospíváním se to zlepšilo, právě návštěvami vesnice. Jako malá trávila až moc času v paláci a jelikož neměla co dělat, rodiče si z ní snažili udělat dokonalou dceru, která jim bude dělat pouze radost. Učili jí etiketě, správným mravům a hru na housle, kterou nesnášela. Naštěstí se na ni usmálo štěstí a rodiče jí po nějaké té době pořídili laskavou chůvu. Ta jí naučila na harfu, která ji tak dlouho lákala a na klavír, který si zamilovala a byla radost pozorovat její nové skladby. Brala ji k dětem do nedaleké vesnice, zamaskovala ji a ona si spokojeně s dětmi hrála, jakoby to nebyla jejich budoucí nástupkyně na trůn. Netrvalo dlouho a dozvěděli se to její rodiče. Byl z toho poprask a chůva dostala okamžitě padáka. Místo ní rodiče najali osvědčenou a přísnou chůvu, která na Angel byla přísnější než její samotní rodiče. Dostávala tvrdé lekce tance, etikety, hry na hudební nástroje a spousty podobných. Nesnášela život. Nesnášela život v paláci. Nesnášela chůvu. Nesnášela rodiče za to, že platí chůvu. Připadala si jako vězeň, dokud... Usmálo se na ni štěstí. Jejich paláce se někdy v jejích patnácti letech ocitl v bitvě. Do paláce se vrhli nespokojení Řeci a palác se ocitl v nebezpečí. Fajn, to nezní zrovna nejlíp, ale jeho následek konečně strvdil její svobodu. Po útoku zemřelo spousty lidí, ale to právě i Angeliki chůva. Byla konečně volná! Těšila se na další dny, konečně cítila chuť do života. Rodiče se po její nespokojenosti rozhodli, že už raději nebudou Angel pořizovat chůvu, jinak už se jistě dívka vzbouří. Začala chodit do vesnice a našla si tam spoustu přátel. Před nikým netajila, že je to právě nástupkyně trůnu. To se jí vymstilo. Když se procházela venku s ostatními, byla napadena. Skončila v paláci v nemocnici s těžkým zraněním a dostala zákaz chodit ven - místo toho se měla věnovat přípravám na panování, protože to se samo neudělá. Nesnášela to, že zrovna ona byla jedináček. Pilně se připravovala na to, až jednou bude královnou její země, protože chtěla být svému lidu skvělou královnou. Přesouváme se pomalu do součastnosti. V Illee začíná právě teď selekce a naskytne se jí jedinečná možnost jet do paláce. Vidí v tom možnost se seznámit s (budoucími) panovníky, najít si přátele (a nebo možná něco více) a také společně s tím nějaké přátelské vztahy s zeměmi.
Timeskip: Angeliki zakončila Selekci tak, jak ji nemohlo nejspíš ani ve snu napadnout. Chvilinku po korunovaci korunní princezny na ni čekalo krásné překvapení od její nejmilovanější přítelkyně. Žádost o ruku právě od novopečné královny Sienny Schreave. Angeliki řekla své "ano" a tak byl v Illéa dvojnásobný důvod k radosti. O čtyři roky později se Sienně narodil chlapec jménem Mikael. A ten si na rozmazlování od dvou maminek ani v nejmenším nestěžoval.

Angeliki Katerina Schreave

královna Illéi

rakettka

Narodila se do velké rodiny na Islandu, byla tehdy sedmým dítětem do rodiny, třetí holčičkou a posledním dítětem. Její rodiče však byli z jedné z bohatších rodin na Islandu, takže nikdy netrpěla chudobou, právě naopak většinou měla to co chtěla. Možná díky tomu jí i později podrazilo vše co mohlo nohy. Do svých čtrnácti se měla skvěle, měla kamaráda, dokonce i svého prvního přítele. Ne že by ten jejich vztah byl o něčem víc než o držení za ruce a pusinkách na líčko. Ve škole byla docela populární a učitelé jí taky měli rádi. Zastávala se slabších a neměla daleko k ráně. Mnohdy byli její rodiče volání do školy, buď poslechnout si pochvaly k jejím známkám nebo řešit rvačku. S jejími sourozenci měla skvělý vztah, i když její nejstarší bratr byl deset let od ní. Všichni jí pomáhali a chránili jí i když to nepotřebovala. Její matka z ní vychovala samostatnou mladou dámu, která se v životě neměla ztratit. To se však nakonec ukázalo zbytečné. Ten večer jakoby jí pronásledoval. Pamatovala si ho tak dobře, až by to někdo popsal posedlostí. Bylo chladno a ona se vracela od kamarádky, která bydlela ani ne dva bloky od ní. Byla to deseti minutová chůze pěšky. Před hodinou padla na krajinu tma ale ona se nebála. Kdo by se bál, znála to tam skvěle, kolikrát už tudy šla. U kamarádky probíraly klasické dívčí věci v jejich věku. Make-up, novou hudbu co vyšla, kapely a především ty sexy herce a filmy v kterých byli.
Měly v plánu se kouknout na jeden nový a jejich favoritem. Nezapomněly ani probrat jejich kluky. Ona to viděla na skvělý cestě s Styrrem. Její kamarádka ale Styrra neměla ráda. Zrovna zatáčela do její ulice. V světle lamp byl pouze ten roh ve stínu. Kdyby tenkrát přešla na protější chodník, kudy chodívala běžně právě kvůli světlu, vše mohlo být jinak. Ona však zrovna ten večer byla líná. Když vešla do stínů budovy, ani si nestihla všimnout figury, která se zde schovávala. Nestihla se bránit ani vydat hlásku. Dřív než se vzpamatovala měla ubrousek na rtech a silné paže okolo těla. V dalších vteřinách začala upadávat do bezvědomí z tekutiny napuštěné na látce. Naposledy mrkla a podívala se směrem na její dům, byl tak blízko, že na něj dohlédla. Kdyby byla blíž, možná by i viděla do okna, kde jí už vyhlížela její mamka a čekala na její příchod, kdyby byla blíž možná by i její mamka naopak viděla jí jak jí unáší, jak padá do pasti a jak jí jak pytel brambor nabírají do černého SUV a odváží pryč. Jenže ona nebyla dost blízko na nic z toho.
Probudila se s šílenou bolestí hlavy až v letadle. Z prvu tedy ani nevěděla že je to letadlo, to zjistila až když vykoukla z okna vedle ní a tam byly jen kilometry mraků. V tu chvíli už se svítalo, ale slunce bylo stále schované pod mraky. Samozřejmě byla upoutána k sedadlu. Z toho co mohla poznat bylo, že letadlo je soukromé a není dvakrát levné. Nikdo však s ní tam kde byla nebyl. Možná jí hodili někam do zadu, nebo jí fakt snad poslali někam samotnou? Kde vůbec letěla a co se vůbec stalo. Je to snad nějaký blbý vtip nebo snad jen sen? Neuměla to poznat. A ta bolest hlavy to nezlepšovala. Za chvíli tak upadla do spánku znovu. Pak už neprobudila. Prospala vše. Jak jí přistáli s letadlem, i to že v letadle nebyla sama, prospala i to jak jí převáželi autem. Ten přenádherný výhled na Egypt v kterém se ocitla. Probudila se až na matraci, vedle dalších na kterých byly další dívky. Přímo tucty. Když otevřela své oči nemohla tomu uvěřit. Vykřikla strachem a schoulila se v rohu, měla to štěstí že její "postel" byla poslední a v rohu. Teď jí teprve v hlavě problikla ta nejhorší možnost. Unesli jí. Slzy jí tekly vodopádem. Nešly zastavit. Tekly celé hodiny. A pak se zastavily. V momentě kdy se otevřely dveře a v nich několik cizích lidí. Jakoby vycítila že slzy jí nebudou k čemukoliv. Popadli jí a někým vedli, celé tohle dění byl jako nechutná noční můra, všichni mluvili jazykem, který jí byl tak cizí. Ty tváře byly cizí.
Dokonce i zdi jakoby byly z jiného materiálu než z toho co znala. Převlékli jí a upravili. Dali jí najíst a pak vrátili do té místnosti. S ostatními. Takhle to šlo několik dní, možná týdnů. Ty ostatní nebyly jako ona. Všechny byly snědé, hnědé vlasy a oči. Byla jako jako exotické zvíře. Světla kůže, jasné rudé vlasy a oči v blankytně modré. Byla i jedna z nejmladších. Měla s nimiž ale něco společného. Byly stejně vyděšené jako ona. Za ten čas, který s nimi trávila se naučila základy jejich jazyku, rozumněla jí aspoň částečně. Ne však dokonale to ani z daleka. A když si konečně zvykla, když přestala mít naději, že by jí zachránili a dokonce přijala to co se děje, stalo se to znovu. Přišli z rána, poznala to díky oknům. Začali jí upravovat a pár dalších dívek, těch které byly podobné jejímu věku, ty starší nechali v tom pokoji. Oblékli jí do šatů, které sotva něco zakrývali. Všechny dívky měly šaty bílé nebo světle barvy. Jí daly černé. Ta černá ale nebyla jen ledajaká, byla skoro až nebeská. Jakoby koukala do černé díry ve vesmíru, polykala jakékoliv světlo, které se na ní objevilo. Sukně vedla až k zemi, spadala kolem jejích nohou, na každé straně od vršku jejich stehen až k zemi dva rozparky. Jediné co skrývalo její kalhotky byl prostřední pruh sukně. Látka dále vedla přes její hruď a kolem krku, odhalovaly i její záda. Vlasy jí nechaly volně pouze do nich zapletly jakési zlaté ozdoby, které ani neviděla, ale věděla že tam jsou. Na nohy jí daly ze stejné látky černé podpatky, v kterých neuměla ani chodit a zavázaly oči než jí hodilo do auta. Věděla že s ní jede víc dívek, cítila jejich přítomnost…ten strach co se s nimi děje.
Něco na ně celou dobu křičeli, ona však stíhala přeložit tak jednu třetinu všeho. Jedna z vět znamenala jasný příkaz že mají celou dobu koukat do země. Když jí pak vyvedli, přivedli jí do dalšího domu, jak se později ukázalo, do paláce. Sundali jí z očí tu látku, která jí bránila vidět. Samozřejmě že nekoukal do země, čekali snad že to udělá? Koukala všude jen ne na podlahu. Snažila se i zachytit co mluví ale to co říkali nedávalo smysl, tedy…to si myslela. A pak se její oči střetly s jeho. Ani nevěděla že je někdo obhlíží. Věděla že stojí v řadě, že vedle sebe má další děvčata. Ale neodvážila se podívat do strany, koukala jen před sebe a pak najednou do těch zelených oči. Tak proklatě zelených oči. Došlo jí to, v ten moment, všechno co slyšela a myslela že překládá blbě. Než stihla všechno zvážit, někdo jí křičel do ucha a táhl pryč. Teď už se ale bránila. Ne tohle nemohla být přece pravda. Kopala kolem sebe ale byli na ní aspoň tři. Odvedli jí pryč, tedy spíše odnesli. Ta místnost kde jí odtáhli byla zatuhlá, bez oken, s malým světlem. Něco uvnitř ní vědělo co jí udělají, že měla koukat na tu blbou podlahu.
Doma na ní ani otec nevztáhl ruku, na tož tři urostlí muži. Bránila se, škrábala a dokonce i jednoho kousla. Tohle ale nebyla děcká rvačka na školním hřišti. Nechali jí tam ležet. Domlácenou a neschopnou se postavit. Cítila že jí odněkud teče krev ale nehodlala se podívat. Ležela na té betonové podlaze a přemýšlela. Co udělala blbě že jí bůh tak strašlivě potrestal. Ten den brečela naposledy, nebrečela jako vždy, většinou vzlykala a lapala po dechu, tam v té těmnotě ale brečela potichu. Ze začátku ani nevěděla že jí slzy tekly. Tekly jí po tváři, ona bez emoce koukala do tmy nad sebou a tiše se modlila k Bohu aby jí nechal snad i umřít, v tichu a klidu, tam a tehdy. Tolik štěstí jí však ten nahoře dát nehodlal. Když už jí poslal do pekla, proč by jí zachraňoval že ano? Ani nevěděla jak dlouho tam ležela, bylo to však dost nato, aby jí slzy došly. V ten moment se v ní něco zlomilo. Jakmile jí z oka utekla poslední slza, utekla s ní i poslední vzpomínka na její staré já. Zlost byla lepší než pláč, než trápení a než hamba. Pak se otevřely dveře a oni jí vzali pryč. Světlo světa bylo z prvu až moc silné a poté co jí lehce ošetřili a převlékli jí dovedli do nového domova. Do toho proklatého harému. Ještě horšího a proklatějšího budoucího sultána. Ze začátku se bránila vůbec učit jazyk a etiketu, učitele napadala a celkově se vlastně snažila o vše jen ne o to co měla. Nechápala že jí on však chtěl blíž a blíž k tělu. Když s ním byla sama, měla myšlenky kdy hledala něco ostrého, dokonce uvažovala jestli by stihla rozbít okno a bodnout ho než by někdo došel. A pak ještě ty časosběrné procházky po plážích. Jak těžké by bylo ho utopit. Ne lépe, jak jednoduché by bylo utopit sebe. Časem ale tyhle myšlenky spíše přešly na zábavu. Jak jen ho naštvat o trošku víc než minule. Něco jí na tom štvalo, že z nenávisti, přešla spíše jen na pomstu, že vzdala po rocích to, že by se dostala pryč. A přitom on ne a ne se vzdát. Vše co vymyslela aby jí prostě nechal na pokoji a on nic. Čím více s ním byla, tím více se z toho, že by po něm hodila něčím, třeba židlí, stalo to že by po něm hodila něčím, třeba sebou. A ona si to ani neuvědomovala. Protože jí stále držela nenávist. Když už ale měla chvíli klidu, snažila se vypnout a odejít z tohohle hnusného světa pomocí tance, jen hudba a ona. Přitom bylo vše tak klidné, jakoby nic co se stalo nebylo reálné.
A pak přišel ten den, kdy si adoptoval toho klučinu, tu nevinnou duši, někdy na to dítko koukala a chtělo se jí znovu plakat, když si vzpomněla co se stalo jeho rodičům. Chtělo se jí plakát po tolika letech, ale nic. Ani kapka slzy. A pak jej viděla s ním a na chvíli, na pár vteřin snad zahlédla přes tu černou oponu co kolem sebe pověsila a snad i uvěřila že život není tak špatný a že její věznice není až tak těsná a možná dokonce že ani věznitel není tak zlý, než to zase rychle smazala z myšlenek. Když jí pak oznámil že jede do Illei a ona jede s ním, ten den rozbila spousty soch a židlí o zem. Nevinný výlet pro kohokoliv ale ona si uměla najít ten špatný úmysl. Určitě jí tam bral jen jako trofech. Jako bílého tygra na ukázku, jediný exemplář v jeho zpropadené sbírce lidského masa. Co si jiného? Měl spoustu, dokonce i krásnějších, minimálně z jejího pohledu, dost především poslušnějších a ještě více dívek, které by za takový úžasný a slunný výlet trhaly ruce. Ne on si vybral jí…to nemohla být náhoda.

Asdis

konkubína

valina_2405

Jak už to na tom světě chodí, narození zdravého chlapečka nebylo jen radostnou zprávou pro jeho královské rodiče, nýbrž pro celou Austrálii včetně bulvárních médií. Zvláště, když to ječící neklidné dítě byla budoucí hlava obrovské prosperující země, která měla malému pánovi jednoho dne vzdát hold. Královna si před narozením chlapečka vytrpěla již dost. Byla to právě ona, jež byla nemocná již od útlého věku. To vedlo ke spekulacím, jestli je vůbec schopná se vlády ujmout a jakou figurku případně k ní dosadit, aby se vlády ujala rada šlechticů, kteří si chtěli urvat více pro sebe a méně pro druhé. Tak zavládly v překrásné zemi plné pozitivních usměvavých lidí občasné nepokoje a zmatky. Závažná plicní choroba královny Madelaine nebyla dle studií dědičná, ale vzhledem k jejímu slabšímu tělu byly jisté pochyby, že zvládne dítě vůbec donosit bez nějakých větších komplikací.
Austin byl velmi hravým dítětem, které nedokázalo na chvíli posedět. Věčně byl zašitý kdesi v zahradách, prohlížel si žáby v potůčku, který kolem paláce protékal a nebo vymýšlel plány, jak se přes dlouhou a trnitou cestu, tvořenou převážně z chlapcovy obzvláště bujné dětské fantazie, dostat až k pokladu. Vyrůstal v prostředí velice láskyplném. Rodina každé ráno spolu snídala a plánovala, co bude náplní jejich dne. Oběd už býval zřídka odděleně. Nevětším potěšením pro chlapce však byly hlavně večery. Ty totiž probíhaly jednou za čas nad společným filmem nebo čtením knih. Nutno dodat, že jeho rodiče nebyli jediným zdrojem laskavého pohlazení, nýbrž většina obyvatel paláce. Jeho matka měla vždy velmi dobré vztahy se služebnictvem, v jejichž společnosti trávila všechen svůj volný čas. Hodně se zajímala o vědu a lékařství, no bohužel její postavení nebylo za takové zdravotní situace tak velké, jak by se na první pohled mohlo každému kolemjdoucímu zdát. Chlapec měl úplně vše, na co si vzpomenul, ačkoliv byl učeň i tomu, že člověk nic nedostane jen tak zadarmo. Možná bývá někdy lehké něco získat, ale o to těžší obvykle bývá si to udržet. Měl naprosto bezstarostný život plný pohody a smíchu, což nezastínily ani ty nudné hodiny etikety a učení jiných studií, které mu jeho soukromý učitel zatloukával do hlavy. Na záchranou misi sebe samotného před takovými nesmysly často využíval malý domek poblíž lesa, který se stal jeho útočištěm.
Návštěva pláže byla nebyla ojedinělá. Právě tam se malý Austin našel v adrenalinových sportech a lodích. Objevování světa mu bylo snem, který si nebál také před rodiči prosazovat. Brzy se tak díky dobrým vztahům s ostatními zeměmi dostal na krátký čas do Indie, Afriky a hlavně do Illéi, se kterou Austrálie zůstala i po jejich odjezdu ve velmi blízkém kontaktu. Ostatně i díky těmhle vztahům se mladému korunnímu princi naskytla možnost studia na univerzitě právě tam. Jeho pobyt měl spojenectví více ucelit a nabídnout Austinovi více zaučení v mezinárodních vztazích. Studiím se věnoval naplno. Asi nikdo by ho nenazval vyloženě vzorným žákem, nicméně bylo to období chlapcovy puberty. Komunikace mu nikdy nedělala velké problémy, brzy si v kolektivu našel mnoho přátel včetně několika milostných vztahů, které během tří let několikrát prostřídal. Dnes už by to nazval jednoduše chlapeckým procesem zrání, kdy si zkrátka musel kdejakou věc zažít a kdeco vyzkoušet, aby v budoucnu věděl, kde má nastavené hranice on sám.
V půlce studia však byl pobyt v paláci a užívání si bohatého života, než bude potřeba ujmout se zodpovědnosti, náhle zapřen kvůli nečekané smrti jeho matky. Austin se tímto těžkým incidentem stal automaticky ze dne na den nekorunovaným králem, tudíž bylo potřeba splnit své královské povinnosti a vrátit se zpátky tam, kde ho bylo zrovna potřeba. Byl velmi mladý a jeho živé já, co si chtělo užívat každý doušek v nabité společnosti působilo dojmem, že budoucnost přeje zase jednou k prosperitě šlechty a členů rady. K jejich překvapení však netrvalo tak dlouho, aby mladý král všechny tyto představy o krásných časech smetánky zakopal hluboko pod zem.
Austin je i po Austrálii poměrně uznávaným vladařem a nijak se netají tím, že si nebere servítky. Během pěti let své dosavadní vlády si na důležité posty dosadil mnoho lidí dle svého výběru, většina z nich pochází právě z Illéi z prestižní univerzity, kam král sám docházel. Co se týče jeho času a smyslu pro povinnost, není to ten mladý korunní princ, kterého bylo všude plno a věčně někde lítal. Frustrace, ztráta člena rodiny a mnoho práce ho připoutaly tvrdě na židli k pracovnímu stolu a on tak svou komnatu opouští jen zřídka. Nyní nastal čas, aby se o své poslání podělil. Austrálie byla shodnou náhod vřele pozvána, aby sledovala průběh Selekce prince Mikaela. Austin potřebuje choť. Zároveň ale nemá čas na nějaká zbytečná randíčka a sladké řečičky. Má práci. Takže ať jsi princezna z Norska, Španělska, zlatokopka, cirkusový klaun, opice, co ale umí číst a svou práci by dělala poctivě, nebo jsi prostě jen hnusná jak prdel a nikdo tě nechce, bere tě!

Austin Anderson

australský král

anniestich

Azura se narodila 7.9 do španělské královské rodiny. Měla jediného sourozence, kterým byl bratr Sebastián. Azura měla svého bratra velmi ráda, a proto bývala takovým malým ocáskem. Chtěla se svému bratrovi nějak vyrovnat.
Jak ale léta plynula, Azu byla čím dál více divoké dítě, které neustále hledalo novou zábavu. Nikdy nevydržela u nějaké aktivity moc dlouho, a to všem z jejího okolí docela pilo krev. Proto byli všichni rádi, když se malá princezna sekla u jezdectví. Jezdila opravdu od brzkého věku. Již od nějakých šesti let byla každou chvíli, kterou mohla, ve stáji.
Nikdy neměla mnoho přátel, a vlastně jí to nikdy nevadilo. Měla takovou malou uzavřenou partu se kterou se neustále snažila překonávat. Neustále se nějak popichovali a neustále se snažili posouvat hranice jejich schopností dál a dál. Není divu, že je to dostalo jedno léto do problémů.
Byl krásný slunečný den, a devítiletá Azura se jako vždy popichovala s přáteli. Chvíli to byla zábava, než se devítiletá Azu nechala vyhecovat aby jela na koni sama na vyjížďku. Měla trochu strach, ale touha ukázat přátelům, že se ničeho nebojí, byla silnější než nějaký strach. Proto se nenápadně i s koněm vypařila ven. Jistěže to nebyl dobrý nápad, ale než jí to došlo,letěla k zemi, protože se jí kůň splašil. Tehdy si zlomila ruku a způsobila lehký otřes mozku. Žádné extra vážné následky neměla, tedy…až na silný strach z ježdění. V tu dobu to pro ni byl ale hotový konec světa, a chvíli na to přišla další rána, kdo by totiž tušil, že její přátelé nakonec tak dobrými přáteli nebyli?
Azura přišla vlastně o vše. Neměla přátele a k sedlu se bála následující tři roky vůbec přiblížit. Jenže aby toho nebylo dost, její bratr v tu dobu nebyl zrovna nějak extra veselý, a kluk, který se potuloval po paláci se jejímu bratru ani zdaleka nepodobal. Sama se pak začala maličko propadat.
Nastala pro ni doba pekla. Bez ježdění, přátel, a vlastně i bratra si připadala jako někdo cizí. Všechno pro ni bylo důležité. Všechno dělalo ji jí. A vlastně to bylo jako kdyby o to vše ze dne na den přišla, což bylo samo o sobě dost velkým šokem. Hnědovláska si teda dala za úkol přežít to a začít vše znovu. Začala se bavit s několika novými lidmi a v patnácti se objevila její první láska, kterou poté náležitě oplakala. Myslela si, že pro něj není dost, a tak dala vše do toho aby vypadala lépe. Když se na to teď dívá zpětně, přijde si jako husa. Ničit se kvůli nějakému klukovi? To se jí ani trochu nepodobalo. V tu dobu si ale myslela, že to je nejlepší rozhodnutí co mohla udělat. Dokonce kvůli tomu klukovi překonala strach, a po několika letech sedla zpět do sedla. Věci se pomalu vracely do normálu. Azura dokonce začala i cestovat po světě, což pro ni znamenalo mnoho nových zážitků a radosti…ale doma je doma. Vždy se těšila na svoji rodinu. Teď ale čeká cesta do Illéi s jejím bratrem…

Azura Rosario Valverde

španělská princezna

purpurovaz

Její rodiče se poznali už v dětství, kdy rodiče matky navštívily rodiče jejího otce. Oba se do sebe už v dětství v podstatě zamilovali a od té doby se snažili se navzájem navštěvovat. Nebylo ale lehké se vídat, vzdálenost byla velká a proto hned jak dospěli, přestěhoval se její otec k její matce a začali spolu bydlet. Nevadilo mu že se z teplé a slunečné Dominici přestěhoval do chladného Baffinu, hold láska byla velká. Pár let po tom se narodila Bianca, první důkaz jejich velké a čisté lásky. Tu dávali i jí a později i dvojčatům, které se narodili až o deset let později než ona. Sestru i bratra miluje, ale hlídat je je jak hlídat pytel blech. Jméno Emma dostala po své babičce, kterou ani nestihla poznat. Tu zná bohužel jen z fotek a vyprávění, ale i tak jí měla ráda. V Baffinu není moc způsobů jak si vydělat peníze, proto si její rodiče otevřeli malý bar pro lidi z okolí, aby se měli jít kam ohřát během chladných dnů, ale i nocí. Bianca tam také trávila dost času, mezi jejich zákazníky byla už jako malá oblíbená a ráda si se všemi povídala. Milovala hlavně historky, které tam lidi u drinku vyprávěli. Od rybářů a od lovců byli ale vždy nejlepší. Mnoho se toho od nich ale i naučila, od rybaření, přes obyčejné rozdělávání ohně, až po stopování zvěře a rozeznávání jejich stop. Taky jí už odmalička bránili, věděla že kdyby se cokoliv stalo tak se mohla spolehnout na mnoho lidí, kteří by jí podrželi. Její matka vždy běsnila když jí vzali muži sebou na lov, ale ona ty chvíle milovala. Díky tomu toho mohla navíc tolik vidět, kdy jindy by viděla medvědici i s mláďaty. Viděla a zažila toho ale mnohem víc, jen ne vše řekla své matce protože by jí pak jistě její výlety zakázala a to rozhodně nechtěla. Když ale nebyla v baru s rodiči, nebo venku s lovci a nebo nehlídala sourozence, byla s kamarády ze školy, se kterými také dost často vymýšleli lumpárny. No ale asi jako každý puberťák, nebyla prostě jiná. Když dostudovala, začala rovnou pracovat v rodinném baru, který pro ní byl stejně jako druhý domov. Neměla tak sice tolik času na vše jak by chtěla, ale neztěžovala si. Když se vyhlásila Selekce, nejdříve se tomu jen smála a nechápala dívky které se tam přihlásili. Ovšem pak poslouchala téměř od všech že to třeba tak špatné není a že by to mohla být příležitost, no a nebo jen nějaká zábava. Navíc by to pro ní mohla být možnost se někam podívat a něco nového zažít, nové dobrodružství. Nakonec ale přihlášku skutečně poslala, i když jí děsila představa co tam bude muset dělat a jak se bude muset chovat. No ale zkusit se má vše, takže jestli to vyjde tak hurá za dobrodružstvím!

Bianca Emma Miller

barmanka

npc

Cameron se narodil do bohaté rodiny, jeho rodiče měli hodně peněz, žili v přepychovém domě. Z toho si Cameron sice nic nepamatuje, ale vzpomíná si na lásku, kterou mu rodiče projevovali. Vzpomíná si, že když jako malý nemohl usnout, máma mu na klavír hrála klasické klavírní skladby, třeba Chopina, Mozarta, Beethovena... Doteď když nemůže usnout si pouští Chopinovo Nocturno, což ho spolehlivě uspí v jakoukoli denní dobu. Jenže všechno krásné jednou končí. A to i pro čtyřletého Camerona, kterému máma zemřela na rakovinu. Ví, že tehdy u ní brečel v nemocnici, a nechtěl odejít, dokonce říkal, že s ní chce být i pohřbený. Byl to hodně takový mámin chlapeček. Jenže ona byla nenávratně pryč, a tak mu zbyl otec. K němu si vybudoval snad ještě bližší vztah, a protože měl strach, že zemře jako máma, byl s ním pořád. Táta ho naučil hrát fotbal, chodil s ním plavat... Jenže to přišla další tragédie. Táta mu zemřel o pouhý rok později, při autonehodě. Cameron se tak ocitl v sirotčinci. Nejdřív byl strašně vzpurný a chtěl jít pryč. Křičel po všech, rozbíjel všechno kolem, zkrátka nebyl k utišení. Až dokud jedna vychovatelka nezačala hrát na klavír. Cameron byl najednou jako úplně vyměněný, přišel k ní a zaujatě poslouchal. Od té doby ji prosil, aby hrála každý den, a zároveň byl od té doby úplně jiný. Takový příjemnější, společenský, najednou měl plno kamarádů. A brzy se stal hodně oblíbeným, byl to někdo s kým se chtěl každý kamarádit. A co si budem, Cameronovi to brzy stouplo do hlavy, a začal být dost vybíravý a často i ignorantský k ostatním dětem. Každopádně když mu bylo deset let, vyhlídla si ho královská rodina, těžko říct z jakého důvodu, nicméně na začátku byl tichý, přeci jen to nebyl sirotčinec, vlastně se cítil úplně jinak, jako někdo jiný. Koneckonců tohle byla královská rodina. Ale všichni byli tak hrozně moc fajn, že si po půl roce zvykl, a začínal je brát jako rodinu. A tak ho v jeho jedenácti letech adoptovali. Na to jak se Camovi ze začátku v sirotčinci vůbec nelíbilo, se mu přeci jen trošku stýskalo. Ale za ten rok, co palác navštěvoval si dost zvykl a upřímně zamiloval si celou svoji novou rodinu. Zamiloval si společně strávený čas nejen u snídaně, ale i filmové a čtecí večery. Taky začal hrát na klavír, protože klasická hudba je něco, co ho nejen baví, ale taky mu osvěžuje vzpomínky na dětství. Jak stárl, nastoupil na univerzitu do Illey, kde ho potkala i smrt adoptivní matky Maddie, což ho zasáhlo. Za těch plus minus deset let, mu hrozně moc přirostla k srdci. Austina vždycky obdivoval, ale stal se jeho vzorem po tom, co převzal trůn a je výborný král. Odešel z univerzity, aby mohl v Austrálii podpořit Austina a být mu po ruce, kdyby cokoli potřeboval. V Austrálii si mezitím dodělal vzdělání, a pak přišla nabídka přijít se podívat na selekci prince Mikaela, na kterou se rozhodl jít taky podívat. Ne že by ho nějak extra zajímalo, jak 35 holek balí prince, ale myslí si, že to bude v Illee zábava, navíc se vrátí na místo, kde chvíli studoval.

Cameron Anderson

australský princ

_andule_

Jeho nevlastní máma, Michele Juno Zoe Valderaz, za sebou měla společně s jejím partnerem řadu neúspěšných těhotenství. Nakonec se tedy rozhodli, že si dítě adoptují. A v ten moment jim do oka padl Cayden. Tichý klučík, který byl radši sám a četl si nebo hrál s autíčky. V den, kdy se na něj přišli podívat mu bylo 6 let. Už v ten den Michelle věděla, že si budou chtít společně s Jacobem adoptovat právě Caydena. Viděla v něm potenciál, který nemohl být rozveden tam, kde se nacházel, což byl tedy dětský domov. Sám Cayden ani neví, jak se do dětského domova dostal. Kdyby se jej na to někdo zeptal, odpoví že se tam snad už i narodil. Jeho druhé jméno Angelo, je zkrácenina Michelangela, tedy aspoň tak mu to říkala vychovatelka v dětském domově. Kdykoliv se jí ptal na to, zda je z Itálie, když má italské jméno, mu nikdy neodpověděla, což jej přirozeně frustrovalo. Tak se pro něj stala tato záhada zatím nevyřešenou. A jelikož jeho druhé jméno bylo jménem významného umělce, chtěl se umění věnovat i on, k čemuž později směřoval jeho život. Jeho duše je umění tak napůl oddána. Od vychovatelky, které říkával babičko, rád poslouchal příběhy o umělcích a jejich slavných dílech. Pro malé dítě to bylo něco fascinujícího, i když tomu plně nerozuměl. Od první návštěvy MJ a Jacoba uběhly ani ne 3 měsíce a už nastal den, kdy s nimi měl jít do nového domova. Byl z toho nervózní, ale babička jej ujistila, že to bude v pořádku. Bylo mu líto, že nemohla jít s ním, ale dostal od ní slib, že mu bude posílat dopisy a volat si s ním. Uběhl rok a žádná zpráva od ní nepřišla, jelikož krátce po jeho odjezdu zemřela. První dny v novém domovu, bytě, byli… zvláštní. Všechno bylo velké, luxusní a tak čisté, až se Cayden bál na cokoliv sáhnout. Co kdyby něco rozbil nebo ušpinil? Nějakou dobu mu trvalo, než se pořádně osmělil, ale nakonec to zvládl. MJ mu společně s Jacobem dodávali pocit bezpečí a po čase se s nimi začal i smát a radovat z malých výletů, kde byla jen rodina. Tedy oni tři. Ovšem tuhle idylku zkazili novinářské hyeny, když je neustále fotili a ptali se na vlezlé otázky. Vzbudilo to v něm pocit strachu a jedině, kde se opět cítil bezpečně bylo u nich doma. Po odmítání chodit do veřejné školy MJ usoudila, že by bylo asi vhodné mu nechat domácí studium. Tedy to základní, na střední školu už chodil mezi své spolužáky, ale stále to byla soukromá škola pro “snoby”, kam Cayden k jeho smůle moc nezapadal. Bylo mu to trochu líto, ale tak co se dalo nadělat? Byl tam kvůli studiu umění a ne kvůli chlastacím večírkům a tak dále. Veřejnost jej od jeho 8 roku životu neviděla až do jeho 19 let, kdy jej náhodou viděli s jeho tehdejší přítelkyní. V té době to vyvolalo halo a u Caydena otrávení. Jediné co chtěl byl normální život a ne drobnohled těch hyen a supů. Ovšem co se týkalo premiér filmů, od 19 na ně začal opět chodit, aby svou mámu podpořil. MJ byla sice stará, ale furt dobrá herečka. Nemohl na ní být víc než pyšný. Roky plynuly a Angelo se dostal na uměleckou vysokou školu. Ve své cestě měl jasno, chtěl být profesorem umění a učit další mladé lidi tomu, pro co on žil. Jen jeho ex přítelkyně mu dělala ze života tak trochu peklo. Díky své lásce k ní přehlížel jeden zásadní fakt, byla to zlatokopka, co jej využívala. Na jedno z večírků mu do očí řekla, že s ním byla jen kvůli slávě jeho mámy a přede všemi se s ním rozešla. V ten večer poprvé ochutnal hořkou pachuť zlomeného srdce. Jelikož se večírek konal mimo město, musel ještě odřídit cestu zpět do bytu jeho rodiny. Počasí bylo doslova klasické listopadové, hustý déšť a večerní lehké námrazy. V jedné ze zatáček se chtěl vyhnout autu v jeho směru, ale dostal smyk. Pak si už nic nepamatoval. Probudil se až celý potlučený v nemocnici, kde seděla zhroucená máma a táta. Následných 5 minut bylo jako peklo. Byl po operaci levé ruky, jelikož záchranáři zjistili, že se mu tam zasekl střep z auta. Osud byl krutý a střep mu přerušil nervy a šlachy. Pro leváka to byl konec. Obzvlášť když žil pro umění a nebude moct dělat to co miluje. Muži nebrečí, ale Cayden se v tu chvíli rozbrečel. Útěcha ze strany rodičů pro něj byla obrovská podpora. Společně to přeci zvládnout, slova která mu kdysi řekl Jacob. Jenomže Angelo to vzdal. Pomalu se smiřoval s tím, že už nikdy nebude moct malovat. V ruce neměl žádný cit a hýbal s ní jako s kladivem. V tu chvíli nastoupila MJ a rázným způsobem ukončila jeho trápení. Zařídila mu odborníka, který mu měl pomoct s rozhýbáním ruky. Částečně se to povedlo, ale od nehody uběhly 2 roky a Angelo se o dost zlepšil. Naučil se psát a kreslit pravou rukou, jelikož v levé neměl stále potřebný cit a trochu se mu třásla. Po krátké pauze se vrátil i ke studiu a nakonec dostudoval s celkem dobrým prospěchem. Už rok pracuje v paláci jako doktor umění, kam nastoupil ve svých 26 letech, což bylo tedy krátce po dostudování.

Cayden Angelo Valderas

doktor umění v paláci

deadghost4962

Charlotte se narodila do milující rodiny. Byli takovou tou perfektní rodinou. Milující matka, která svoji dceru vedla k umění, otec, který naopak svoji dceru podporoval v různých lumpárnách, vždy se s ním zasmála, strýc, který jí šel příkladem a svoji neteř vždy bránil i před tou největší blbostí, babička a děda, které Lotte zbožňovala a nakonec její bratr Victor. Victor pro Charlotte byl nejen bratrem, ale i vzor. Již od malička byla vždy velmi živé dítě, které dokázalo sedět v klidu jen u malování. Proto na ni matka musela dávat větší pozor, když ale ne, a Lotte byla se strýčkem Diegem, problémy jen lítaly. Diego sám děti neměl, a proto byl o to více se svým synovcem a svojí neteří, a více si užíval když je mohl nějak rozesmát. Charlotte byla šťastným dítětem, tedy dokud nezačala škola. Přesně tak, Charlotte nebyla moc oblíbená, což ji jakožto extroverta štvalo. Milovala, když se mohla bavit s přáteli, jenže teď žádné neměla, a proto škola, o které si dříve myslela, že bude zábava, byla peklem. I přesto se ale nikdy nevzdala a i nadále se snažila, což se jí chvíli na to vyplatilo.
Našla si nejlepšího kámoše, se kterým byla téměř každý den, a to bylo začátkem Charlottiné první lásky, která trvala téměř 4 roky, a skončila tím, že její dětská láska se odstěhovala, a té malé hnědovlasé holčičce po jejím nejlepším kámoši zůstal pouze pletený náramek, který si Lotte schovala na památku. Zlomené srdce se po dětských láskách hojí ale rychle, minimálně u Charlotte ano. A proto pokračovala dál…přátelé už nebyli problém, ale za to učení ano. Charlotte začínala mít problémy, které se s ní táhly dosti dlouho, a zhoršily se když Lottie oslavila 15. V tu dobu začínala dostávat pozornost kluků, která se jí velmi zamlouvala. Začala se oblékat tak, aby jí dostávala co nejvíce. Jenže stačí málo, aby se naivní patnáctiletá holka zamilovala. A tak začal její první vztah. Byl s o rok starším klukem, který ji tahal mezi své přátele, kteří nebyli nějak extra svatí, a proto se mnohokrát stalo, že se jindy miloučká a nevinná Charlotte dostala do nějakého problému. Koho by nějaké problémy ale zajímaly, když je zamilovaný? Pro Charlotte byl největší problém, když jí její přítel jeden den nepozdravil, a to se projevilo na známkách. Charlotte se probrala, až když jí začalo hrozit propadnutí. V tu chvíli udělala co bylo nejlepší, a proto se s chlapcem rozešla, což nebrala vůbec dobře. Charlotte rozchod hodně bolel, a tak se snažila soustředit se na školu. Vše si opravila, a po chvíli na onu bolístku zapomněla. Udělala jakousi pomyslnou hranici mezi zábavou a školou, a slíbila si, že už nic takového neudělá. Ale ani to ji nezastavilo v hledání zábavy skrze nezávazné flirtování a provokování náhodných mužů. Chtěla si užívat zábavy a mládí, a tak také přišel nápad zkusit selekci…koho by napadlo, že ji vylosují.

Charlotte White

studentka

_andule_

Cora byla pro německý královský pár vyloženě vymodleným dítětem. Vznikla díky moderním zdravotnickým postupům a umělému oplodnění. Bez toho by Německo dosud nemělo následníka trůnu. Několik dlouhých let po svatbě, kdy se královský pár ne a ne dočkat svého potomka, prožívali psychicky náročné období. Nejen na osobní úrovni, ale i po té vladařské. Zpochybňovat funkčnost jejich manželství bylo najednou příliš snadné. Německá krev by se neměla ředit a znehodnocovat tou ruskou. Tady máte důkaz, Vaše Veličenstvo! Ani příroda to tak nechce!
Když už se konečně po několika neúspěšných pokusech podařilo, narodila se jim dcera. Ne syn. A to byl zatraceně problém, ačkoli o tom Erich v prvních chvílích nemluvil. Snažil se být respektujícím manželem, ale jako král věděl, že nemít mužského pokrevního nástupce je pro jeho rod téměř konečná. Německu po dlouhé generace vládli prvorození muži, silné osobnosti, na které si nikdo z poddaných nedovolil. Vládli tvrdou rukou a byli tím proslulí. Žádný převrat se nemohl stát, protože by byl potlačen a zemřelo by u toho příliš mnoho lidí. Ostatně se tak v minulosti několikrát stalo. Na Němce neplatilo nic jiného než tvrdé vedení. Co se ale stane, až na trůn usedne jeho dcera? Druhý potomek byl velmi utopickou představou, ke kterou se Erich ani Alesya nijak neupínali, protože by se akorát trápili.
Německá princezna během svého dětství pendlovala mezi Berlínem a letním sídlem v alpském podhůří, kde to měli její rodiče radši. Nechtěli svou dceru ale úplně izolovat od městského mumraje. Navíc by to vypadalo, že ji chtějí skrývat před veřejností. Erich i Alesya byli několik prvních let poměrně úzkostliví. Byla to jejich jediná dcera, jediná následnice trůnu. Nemohli o ni přijít. Nakonec ale jeden z nich práskl do stolu a uznal, že ji nemohou donekonečna chránit jako vzácný exemplář ve skleníku. Že se o sebe ta jejich květinka musí postarat sama.
Coru se snažili vychovávat tak, aby dokázala efektivně fungovat ve světě, kde je spoustu intrik a důvodů, proč někomu nevěřit. A ono se to skutečně dařilo. Princezna se přirozeně zajímala o mezinárodní diplomacii, ve škole na rozdíl od svého otce excelovala. Jenže, jak se říká, geny jen tak nezapřete. Extrovertní Cora měla ráda společnost a všechnu tu zábavu, které jí velké davy poskytovaly. Netrajdala sama nikde po městě, nenavštěvovala žádné zapadlé bary jako kdysi její otec. Ne. Ona přece byla princezna! Budoucí královna! Obklopovala se hlavně šlechtou, strojila se do krásných šatů a chodila na plesy v různých koutech Německa. Velmi rychle zjistila, že s ní alkohol nedělá to, co s ostatními. Nikdy se neopila do němoty, protože její společníci to vždycky stihli dřív. Rozhodně na ni tedy neplatí ten známý mužský trik - opiju ji, aby byla povolná. Ne, Cora opije vás a nechá vás válet se na zámecké dlažbě.
Doufalo se, že si Cora na těchto návštěvách německé šlechty najde nějakého vlivného muže. Na vdavky byla rozhodně příliš mladá, rodiče by k takto brzkému sňatku ani nepřistoupili, ale rádi viděli, že se jejich dcera motala mezi vlivnými lidmi. Bylo pravděpodobnější, že se na trůnu udrží, pokud bude mít vedle sebe někoho z německé šlechty. Komunikace s muži jí rozhodně nikdy nedělala problém. A skutečně narazila na barona Johanna von Rothenstein. Byl to krásný chlap, urostlý, urozený, za jednoho předchozího režimu by byl nazván dokonalým árijcem. Cora se do něj bláznivě zamilovala. A on do ní. Minimálně to tak vypadalo. Král s královnou byli rozhodně naklonění k tomu, aby si našla muže ze šlechtického rodu, ale proboha, rozhodně ne o patnáct let staršího! Erich proti vznikajícímu vztahu brojil rozhodně intenzivněji než Alesya. Jednak moc dobře věděl, jak se někdy muži k mladým, naivním ženám chovali, jednak byli páni z Rothensteinu známí svou nesympatií s rodem Webber. Existovala reálná možnost, že by rozpoutali převrat i ve vyšších vrstvách než jen mezi poddanými. A s tím by vládnoucí rod, který by byl rázem bez vnitrostátních spojenců, bojoval opravdu velmi těžko. Během tohoto období byli vztahy mezi Erichem a Corou poměrně vyhrocené. Alesya byla jakýmsi láskyplným středobodem a s oběma se snažila jednak tak, aby udržela rodinu pohromadě.
Jak to tak bývá, mladé naivní ženy se v prvních láskách škaredě popálí. Johann von Rothenstein Coru tlačil do brzkého sňatku, nasliboval jí horydoly, krmil ji svými ideály, ale choval se k ní úplně hrozně. Princezna to naštěstí prokoukla dřív, než svolila ke své největší chybě života. Byla z toho samozřejmě zdrcená. Tak moc, že si ani její otec nepřisadil se svým typickým: Já ti to říkal! Zlomené srdíčko léčila válením v posteli se svými dvěma barzoji, mlsáním a plakáním.
A díkybohu (nebo bohužel) v království Illéa se znovu schylovalo k velké události. Princ Mikael vyhlásil svou Selekci. Všechny zahraniční země byly zvány k tomu, aby Illéu poctily svou návštěvou a byly svědky toho, jak si princ hledá svou vysněnou partnerku z řad obyčejných dívek. Cora rázem pookřála. Znamenalo to, že se bude moct účastnit všech těch načančaných plesů, předvádět se v nejdražších šatech a potkávat nové i známé prince a princezny. Rodiče její rozhodnutí nekvitovali. Při emocionální debatě stáli před svou dcerou, oba navěky poznamenaní právě pobytem v Illéi. Copak jsou pro svou vlastní dceru jen hloupým vtipem?! V Illéi našli jeden druhého, to byl ten jediný pozitivní výsledek, který jejich návštěva měla. „No právě! A o to jde!“ přisadila si Cora a svým rodičům tak vzala vítr z plachet. I přes to špatné tam našli lásku, která trvala doteď! Ne že by byla Cora takový romantický snílek. Ba naopak. Věšela jim bulíky na hlavu jen proto, aby se ve vysoké společnosti mohla blýsknout.
A rodiče povolili. Jak jinak. Své jediné dceři v některých ohledech nedokázali odporovat, zvlášť když její vysvětlení vlastně dávalo smysl. Trvali ale na tom, že jí bude dělat společnost jeden z nejlepších bodyguardů. Cora si s sebou pro jistotu vzala ještě dvojici barzojů, které dostala od svých ruských příbuzných už před několika lety. Jestli ji tito dva líní, flegmatičtí psi velikosti malého koně dokáží ochránit před vším nebezpečím, těžko říct. O to by se jistě lépe postarali dva medvědi, kteří měli být dárkem úplně původně, ale německý král jejich převoz do Německa z pochopitelných důvodů nepovolil. Cora je k Illéi nedůvěřivá, ale touha po nových známostech je u upovídané Němky přeci jen silnější než strach. Minimálně se setká se svými rumunskými a ruskými příbuznými. A vysoká škola, kterou dálkuje studuje?... Však ta počká!

Cora Alexandra Webber

německá korunní princezna

.abyth

Damian Collins

strážce

npc

Květen je měsíc lásky. A přesně v tomto měsíci se na svět poprvé dostala i Daria. Blonďatá dívenka s věčným smíchem a radostí. Lidé byli nadšení, že v ní vidí královnu a že je dívenka tak šťastná.
Jako malá to princezna neměla těžké. Byla milována oběma rodiči a jako veliký vzor byl pro ní její starší bráška, který se vždy staral, aby měla dívka vše co potřebuje. A za to ho milovala, tedy ona ho má ráda i teď, ale jako malá ho viděla více než její rodiče. Bratr byl statečný a namakaný. Uměl tančit a dokonce si našel i krásnou snoubenku. Byla z něj přímo unešená. Všechny kroky v životě směřovali k tomu, aby mu ukázala, co dokázala, či aby se mohla po chodbě s ním jen potkat. Občas se načapala při tom, jak schválně bere delší trasu kolem jeho ložnice, jen aby zaťukala a mohla se podělit o vtipnou historku.
Nechtěla se však motat jen kolem jejího bratra napořád, obzvlášť poté, co se vyhrabal z tak těžkého období a tak se rozhodla se sebou také něco dělat. Začít obdivovat krásy Ruska. Krásy celého světa. Když to šlo, vycestovala z paláce někam do přírody, či do jiného státu. Poznávat a potkávat tamnější kulturu, kávu a musí se přiznat, i muže. Princezna sice už měla ne jednoho, přesto na lásku už tolik nedoufá.
Stalo se to tenkrát, když byla jednou na výletě za tetou Aleysou, s kterou má jinak vynikající vztah, v Německu. Zamilovala se do mladého chlapce. Oči pro něj mohla nechat. Byl to svalnatý, urozený muž, trošku staršího věku, z vyšší vrstvy, kterého potkala na bále v Německu. Tehdy spolu protančili střevíčky a naše mladá, avšak naivní Daria si myslela, že jí navždy ochrání a bude jí milovat jako ona jeho.
Opak jí však velmi rychle trefil do obličeje poté, co se druhý den probudila u něj v posteli nahá. Ten večer, jí totiž přimíchal něco do pití a myslel si, že mu to jednoduše projde. Daria byla zničená. Nikdy od bratra nic nechtěla a nežádala, tentokrát to však bylo naopak. A Nikolay se postaral, aby dostal co proto. Možná že tehdy se v ní objevila i ta trošku divoká a násilnická stránka.
Nikdy to nedávala za vinu právě jejímu bratrovi, ale od doby, co viděla jak před ní klečí a prosí o odpuštěný, zmlácený a zničený daný muž. Rozhodla se svou ochranu vzít do svých rukou a naučit se střílet. V Rusku to nikdo nebral nijak divně. Přeci jen lidé dělají i horší věci a u nich je průmysl zbraní na rozkvetu. Princezna proto neváhala a tento koníčky si velmi rychle osvojila.
Netrvalo však dlouho a Dariu změnila ještě jedna zkušenost a to opět mezi lidma. Tentokrát to bylo na cestě v Rusku. V Moskvě.
Princezna se tehdy málem stala terčem únosu. Jindy tak veselá princezna snad nikdy nezažila větší strach, jako když se k ní řítil rychlostí blesku muž vyšší postavy. Měl na hlavě kuklu a v ruce držel nůž. Daria si to pamatuje zcela přesně. Bylo jí tehdy dvacet a odcházela ze své narozeninové párty s kamarádky pozdě večer. Svět se jí skoro zamotal, když přišla na to, že ona je terčem budoucího napadení.
Nevěděla co dělat a tak jí mozek zčernal a dívka udělala jedinou věc, o které věděla, že jí má. Vytáhle zbraň a ve vteřině spustila spoušť ne příliš dobře trefenou kulkou. Muži se zabodla rána do krku a jelikož byl již zcela u rusky, spadl na ní jako domino z karet a celou jí potřísnil krví. Připadala si strašně. Vražedkyně. Výstřel přilákal okolní lidi, co na ní z jedné strany hleděli s nechutí a s druhou se strachem.
Byla celá od krve, ne sice od její, ale ona si připadala stejná. Pohled na její ruce jí připadal nechutný, až jí vyvracel žaludek vzhůru nohama. Pamatovala si ten šok, v kterém byla, když jen tak bezduše seděla na podlaze a sledovala, jak mrtvé tělo odstraňují a jí zvedají dvě silné paže, aby jí dovezli domů. Neví, jak dlouho tam tehdy sěděla, než si pro ní přišel bratr.
Zprávy se však šířili opravdu rychle a najednou měla na čele dva nápisy. Jeden z nich nesl jméno vražedkyně a druhý sebeobrana. Ona však chtěla utéct oboum. Střílení byla pouze její vášeň, ano chtěla to použít v sebeobraně, ale ne nikdy zabít. Proto trénovala, aby se mohla trefit šikovně třeba do nohy, či jen namířit a donutit člověka před ní, aby jí nechal být. Avšak čas ukázal jinak. A její myšlení zareagovala pod tlakem.
Princezna se rok dostávala z toho zbraň znovu chytit do ruky a namířit na terč, který vypadal jako lidská silueta, rok trvalo, než se tento případ nějak ututlat a než jí rodiče znovu pustili ven. Tentokrát však do Illey. Země kde ještě nebyla a kde se může znovu spojit s okolním světem.

Daria Romanov

ruská princezna

themichell_

Dorian se narodil do váženého rodu Illéa. Není to sice královská rodina, ale je rozhodně královsky "zábavná". Byl vychováván v tom, že jejich rod v minulosti stál u zrodu království, ale také spáchal spoustu zlého, když jeho členové prahli po navrácení trůnu. Rodu Schreave zůstává koruna a Illéa zase významné státní funkce, posty ministrů, správců provincií, hodnostářů a poradců. Aby neshody mezi těmito dvěma rody byly co nejmenší, není se co divit, že rodiče považovali za velmi dobrý nápad, aby si Schreavovic děti hrály s malým Dorianem a jeho dalšími bratranci či sestřenicemi. Dlouhá léta se zdálo, že zejména Adrianovým a Dorianovým přátelstvím nemůže nic na světě otřást. Dorianova matka Lilian se do rodu Illéa přivdala. Byla to právě ona, po kom Dorian zdědil svůj pověstný klid a rozvahu. Nikdy se nepídila po tom, kdo je více v právu, který rod spáchal více zvěrstev a kolik křivd se mezi nimi odehrálo. Lilian věřila tomu, že mír a porozumění je to nejdůležitější a nikdy by se o tyto hodnoty nemělo přestat usilovat. Dorianův otec Charles byl podobného názoru. Jinak by si přece takovou ženu nebral, aby kráčela po jeho boku. Zároveň však Dorianovi kladl na srdce, aby nikdy nebyl naivní snílek a idealista jako jeho matka. Pokud chceš zachovat mír, musíš být připraven na válku.
Není se co divit, že Dorian cítil jistou rozpolcenost. Na jednu stranu považoval své vrstevníky z rodu Schreave za přátele. Na stranu druhou, jak může mít jistotu, že někdo z jejich rodiny nekuje pikle a nepokouší se přijít s plánem, jak se s těmi roztahovačnými Illéa jednou provždy vypořádat? Nejlépe by přece bylo, kdyby už dávno neexistovali. Co ta jejich minulost, kdy se spřáhli s rebely? A Dorianovo příbuzenstvo? V něm se nacházela velká spousta konspiračních teoretiků, kteří s chutí rozmazávali každou sebemenší pomluvu, aby tajně špinili jméno královské rodiny a v očích veřejnosti posílili dojem, že oni jsou přece rodem mnohem ctnostnějším a urozenějším. Dorianova rodina se s těmito názory sice neztotožňovala, ale také se nesnažili aktivně vyvracet rádobypravdy zarytých konspirátorů. Je to stejné, jako se v rodině rozhádat kvůli politice. Zbytečné a jeden druhého o své pravdě stejně nepřesvědčí.
Dorianův nejbližší přítel se v průběhu let stal korunní princ Adrian. V jejich charakterech jsou tu jisté podobnosti a tak není překvapením, že si velmi rozuměli. V minulosti se bavili zejména dlouhými konverzacemi, které pokračovaly kolikrát až do pozdních nočních hodin. Někdy hráli šachy, jindy jen hleděli do noci a hovořili o věcech, pro které nikdo jiný neměl pochopení. A právě jedné takové noci se Adrian svěřil se svým trápením. Dorian tušil, že se mu snaží něco vážného sdělit a že to není něco, co se mu říká lehce. Znal ho mnoho let a tak mu neunikly drobné náznaky Adrianových obav a nervozity. Vždyť na něm před lety poznal i to, že chová city k dívce jménem Anastazia. Rozhodl se tedy, že svého přítele podpoří, ať se děje cokoliv. Informace, kterou uslyšel byla šokující více, než očekával. Ty nechutné pomluvy o tom, že bývalý král Neal a jeho sestra Melanie spolu počali současnou královnu Evelyn nejsou pomluvami, nýbrž politováníhodnou skutečností. Dorian na okamžik ztratil slova. Ani ve snu ho nenapadlo, že se v rodu Schreave skrývá takovéhle skandální tajemství. Velice si vážil Adrianovy důvěry a přísahal mlčenlivost. Samozřejmě, že na jejich přátelství tato skutečnost nic nezměnila. Ba právě naopak. Dorian dělal vše, co bylo v jeho silách, aby o tom Adrian nemusel ani na okamžik zapochybovat. Jenže nic není tak jednoduché, jak si naivní snílci vybásní.
Adrian se jen těžko smiřoval s pravdou o své rodině. Zanevřel na rodiče a vyměnil si s nimi mnoho nehezkých slov. Doriana samozřejmě trápilo vidět svého přítele v takovém stavu a nesnášel ten pocit bezmoci. Udělal by cokoliv, aby dokázal trápení korunního prince zmírnit. Nevěděl však jak mu pomoci. Být tu pro něj, být mu nablízku zjevně není dostatečné. Jediným světýlkem v temnotě tak pro Adriana mohla být právě ona okouzlující dívka Anastazia, kterou se však stále zdráhal oslovit. Dorian však umí být přesvědčivý a po delší době se mu podaří prince zpracovat a přemluvit, ať jde svému štěstí naproti. Co na tom, že ta dívka patří do rodu Illéa? Vaše příjmení přece nerozhoduje o tom, zda jste nebo nejste dobrým člověkem. Dorian byl přesvědčen, že Adrianovy city vůči ní jsou upřímné. Nepochyboval ani o tom, že i Anastazia korunního prince skutečně miluje.
Anastazia znovu vkročila do Dorianova života před několika lety, když stála na prahu paláce, mezi uchazeči o zaměstnání. Skoro ji nepoznal. Je to skutečně jeho vždy veselá sestřenka, kterou si pamatoval z dětských let? Vypadala pohuble a vystresovaně a dle jejích slov už ani nesmí nosit své rodné příjmení. Anastazia byla zavržena vlastním otcem, neboť se nechovala podle jeho představ. Po tak příšerné hádce a výměně mnoha zlých slov, která nelze vzít zpět se rozhodla začít znovu a s čistým štítem. Poprosila Doriana, ať o její minulosti s nikým nemluví. Bylo to pro ni značně traumatizující a zdálo se, že má obavu, aby ji tu jednoho dne její otec nevypátral. Koho by napadlo, že ta nenápadná dívka padne do oka samotnému princi Adrianovi? Ale ano, v životě se může stát ledacos. Adrian a Anastazia by nejspíš spolu byli šťastní, avšak tradice Selekce a přání krále a královny, aby nebyla přerušena, donutí dva mladé lidi, aby si řekli sbohem.
Co si o tom všem myslí Dorian? Přijde mu naprosto na hlavu postavené, aby dvěma dospělým lidem někdo bránil ve štěstí. Na krále i královnu hledí téměř jako na tyrany, kteří nutí svého prvorozeného syna prožívat naprosto nesmyslná muka. Navenek to samozřejmě nedává najevo, vždycky se chová profesionálně, ale pokud je s Adrianem o samotě, pak ukazuje svou pravou tvář. Adrianovi je bezmezně oddaný. Když jej požádal, aby se stal funkcionářem a dohlédl na to, že Selekce proběhne bez komplikací, ba dokonce, že bude jeho očima a ušima, byla to pro něj velká čest. Nejraději by byl, pokud by k téhle stupidní reality show vůbec nemuselo dojít. Pokud má však někdo Adrianovi s tímhle cirkusem pomoct, musí to být právě Dorian. Bere to jako velké poslání, prověřit všechny účastnice, bedlivě je pozorovat, odhalit přetvářku a ukázat je svému příteli v pravých barvách. Nemíní mu ohledně lásky radit, ale pokud se mu naskytne příležitost ušetřit Adriana dalšího zklamání, rozhodně ji nepromarní. Pokud jste tedy vážené a milé dívky v Selekci, dávejte si sakra pozor na tohohle morouse. Korunní princ nebude jediným, kdo si o každém vašem pohybu či slovíčku bude psát detailní poznámky.

Dorian Illéa

funkcionář

dorianmiko

Emir se narodil do mafiánské rodiny jako druhorozený syn, tudíž dospívání měl o dost snažší než jeho strarší bratr Ibrahim. Už od malička byl vychovávan pevnou rukou, takže neměl typické dětství jako všichni jeho vrstevníci. Již v útlém věku se setkal tváří v tvář smrti a neustále žil ve strachu, protože prostředí ve kterém vyrůstal ho naprosto děsilo. Emir nebyl stavěný být členem mafie a dost se tomu bránil, ale jeho boj byl naprosto marný, protože byl do tohoto temného světa vtažen a to se o to ani neprosil. Naučil se celou historii své rodiny, plnil otcovy příkazy a později se stal plnohodnotným členem. Emirovi se to příliš nelíbilo, ale nakonec se smířil se svým osudem a přijal svou roli se ctí. Protože potřebovali proniknout mezi královskou rodinu, tak se rozhodli, že z Emira udělají špeha. Donutili ho vystudovat vojenskou školu a později se Emir stal úspěšně strážcem v královském paláci. Netrvalo to dlouho a získal novou práci. A to konkrétně - osobní strážce korunní princezny Yasemin. Princeznu Yasemin do té doby potkával jen zřídka, ale jakmile se mu podařilo k ní dostat blíž, tak se stal naprosto posedlým. Naprosto jí zbožňoval a obdivoval ji ve všech možných ohledech. Nikdy jí však nedal nic najevo a plnil poctivě příkazy svého otce. V paláci strávil víc než půlku svého života, ale ve své podstatě mu to nikterak nevadilo, protože byl v blízkosti osoby kterou naprosto miloval. A věděl, že jí musí chránit za každou cenu. Stal se díky tomuto dvojitým "agentem", protože byl na jednu stranu loajální ke své rodině, ale na druhou stránku mu záleželo jen na ní - na Yasemin. Yasemin si ho nikdy nevšímala jinak než jako svého strážce, což ho frustrovalo a mnohdy byl nesnesitelným, protože po ní toužil. Byl v její blízkosti, ale i tak jí nemohl mít. A když se princezna spolu se svým bratrem rozhodla, že se zúčastní Selekce, rozhodl se, že se s ní pokusí sblížit, protože představa, že by si jí obmotal kolem prstu jiný muž, tak ta se mu ani trochu nelíbí.

Emir Aydin Arslan

turecký král

npc

Darius a Faith dlho túžili po potomkovi, a ich vzácne šťastie sa napokon zrodilo v neskoršom veku, keď na svet prišiel malý Ethan – ich vianočný zázrak, keďže sa narodil práve na Vianoce. Od najútlejších rokov bol Ethan živý, hravý a potešením pre celú rodinu. Jeho nevinné smiechy a bezstarostné chvíle napĺňali domov láskou a radostnou energiou. Vianoce s ním boli ešte špeciálnejšie, vytvárali sa spomienky, ktoré nikdy nezabudnú. O päť rokov neskôr rodinu obohatil príchod mladšej sestričky Stephanie. Ethan, hoci plný radosti z nového prírastku, cítil aj obavy. Obával sa, že rodičovská pozornosť, ktorú si tak zvykol užívať, sa presunie na jeho sestru. Počas prvých chvíľ po jej narodení bol zdržanlivý a nie celkom nadšený. Avšak tento prvotný neistý pocit rýchlo opadol, keď Ethan pochopil, aké šťastie je mať sestru. Stačilo mu vidieť jej úsmev a vedel, že medzi nimi vznikne niečo výnimočné. Ich detstvo bolo plné radosti. Často sa spolu hrávali a vymýšľali blbosti tak, ako to deti robia. Spolu objavovali svet okolo seba, čím sa súrodenecká väzba medzi nimi neustále posilňovala. Spoločne pomáhali rodičom s prevádzkovaním kempu. Otec ich často brával na ryby a to bola Ethanová obľúbená aktivita. No ešte radšej mal, keď ho zobral do lesa, kde si vyrobili amatérsky prak, či lúk a šípy a strieľali do pomyselných terčov. Často sa so sestrou hrávali s ostatnými deťmi z kempu. Postupne však Ethan začal pociťovať viac než len priateľstvo k Lexie, jednej z dievčat s ktorou sa hrávali. Tajné city, ktoré k nej choval, sa nakoniec odhalili ako vzájomné a tak začali spolu objavovať kúzlo prvej lásky. Ako roky išli, prevádzkovanie kempu bolo náročnejšie. Rodičia sa oň už nedokázali starať tak ako kedysi, museli prepúšťať pracovníkov a všetka práca padala hlavne na Ethana a Stephanie. Ethanovi sa prestal páčiť smer, ktorým sa jeho život uberal. Nepomáhal tomu ani fakt, že sa po piatich rokoch rozišiel zo svojou priateľkou Lexie a všetko to vygradovalo, keď sa dozvedel, že jeho rodičia nebudú mat peniaze na jeho výšku. Naštvalo ho to a poriadne sa kvôli tomu s rodičmi pohádal. Ethan má niekedy sklony k impulzívnym rozhodnutiam a práve preto sa rozhodol, že odíde od rodiny a z kempu za vidinou lepšieho života. Nikomu o tom nepovedal, len sa raz v noci rozhodol, zobral zo sebou všetko čo si ušporil a v kuchyni na stole nechal krátky odzkaz, na ktorom bolo, že celú rodinu miluje ale potrebuje sa posunúť, tak nech nemajú starosť a nehľadajú ho. Cesta ho zaviedla do neďalekej provincie Tammis, kde začal svoj nový život s ťažkosťami, hľadajúc prácu a miesto na bývanie. Vďaka svojej šikovnosti a pracovitosti si vydobyl miesto čašníka v jednej z miestnych reštaurácií a taktiež pomáhal s rybolovom. Príležitostne robil aj opravára, keďže mal dosť skúseností z kempu. Chcel si našetriť na vysokoškolské štúdium, alebo nájsť prácu, ktorá by ho stopercentne napĺňala. Začiatky boli náročné, no vďaka odhodlaniu a múdrosti sa dokázal prispôsobiť novému životu. Dennodenné úsilie v práci mu umožnili finančnú stabilitu a možnosť cestovať, čo bolo vždy jeho snom. Raz skončil v provincii Angeles. Veľmi sa mu tam zapáčilo a vďaka ďalšiemu impulzivnému rozhodnutiu sa tam presťahoval. Začal tam pracovať ako barman ale stále príležitostne robil opravára, aby si našetril viacej. Ako barman, často počúval príbehy zákazníkov. Jeden takýto príbeh patril postaršiemu mužovi, ktorý mu rozprával o jeho živote strážcu na zámku. Ethana to zaujalo a nápad, že by mohol robiť strážcu sa mu pozdával. Navyše ak by bol dobrý, bola tam aj vysoká finančná odmena. Postarší muž mu s tým chcel pomôcť a keďže bol bývalím strážcom, ktorý to dotiahol ďaleko a mal dobrú povesť, ľahko zaťahal za nitky a pomohol Ethanovi dostať sa ku strážcom na zámku.

Ethan Beaumont

strážce

purple6337

Ezrovo narození nedoprovázela žádná dramatická událost – zapomeňte na ničivé tornádo, tsunami, zemětřesení či politický terorismus. Byl to obyčejný pátek, ve vzduchu tančila vůně nadcházejícího jara. Podobně nevýjimečné bylo i jeho dětství, potažmo dospívání. Jeho rodiče vždy zastávali vcelku liberální hodnoty, přesto otec v jistých ohledech tíhnul k stereotypům. Nikdo to s ním nemyslel zle, naopak se z něj snažil vychovat ušlechtilého muže, za kterého se ostatně dá (až na pár nelegálních aktivit) označit. Odmala mu však vštěpoval, že chlapi mají být silní. Muži přeci nepláčou, mají tu být pro emotivní ženy. Zastávat jejich oporu. Ezra si již v útlém dětství vytvořil jakousi ochranou schránku. O svých emocích s nikým nehovořil, úzkostné stavy neřešil. Vypěstoval si ochranné mechanismy, které se v současné době dají označit jako poměrně riskantní.
Už jako malý chlapec si rád kreslil sám pro sebe, pro své rodiče i pro pár svých blízkých kamarádů. Z náčrtků se staly kresby a z kreseb ilustrace. Nejprve se chtěl stát animátorem, od svého snu však upustil, když jej jeho otec vzal s sebou do tetovacího salónu. Sám měl pár drobných tetování, která Ezru vždy fascinovala. Tatér jej inspiroval k následování svých snů a tužeb. Byl to první člověk, který mu ukázal, že v něj i v jeho sen věří. Rodičům se však představa syna tatéra příliš nezamlouvala. Ezra objevoval i jiné záliby. Vaření s matkou se mu zalíbilo natolik, že se rozhodl svůj perfekcionismus a smysl pro detail využít při studiu kuchařského oboru. Po vystudování strávil několik let praxe v průměrné restauraci. Natolik průměrné, že jej netlačila kupředu. Zkrátka, tužba, aby byl lepší, byla demotivována rodinným podnikem, jehož největší specialitou byl dušený humr. Podařilo se mu projít výběrovým řízením do jednoho z lepších podniků. Štěstí však velice rychle vystřídala trpkost a absolutní nechuť vůči vaření. Pokud bychom to měli označit obecně užívanou frází, k pozici sous chefa přišel jako slepý k houslím. Vybral si jej nový šéfkuchař, který nastoupil jako náhrada za jejich předchozího nadřízeného. A tak jednoho podzimního víkendu počala hrůzovláda jednoho z nejoceňovanějších odborníků ve svém oboru. Z pár minut navíc po šichtě se staly hodiny. Doma se ukazoval jen tehdy, když potřeboval někde přespat. Spánek už nebyl důležitý. S potřebou neustále plnit kvóty a nesmyslné požadavky přímého nadřízeného, došel Ezrovi volný čas a vůle žít.
Edgarovy poněkud nekonvenční metody zahrnovaly pravidelné slovní napadání, které, pokud se nehlídal, se často vyostřovalo a končilo fyzickými výhružkami. Během půl roku se v kuchyni vystřídal celý personál, on však zůstal. Byl přesvědčený, že musí zůstat. Pokud se mu povede vydržet neustálý nátlak, jednou dosáhne profesního vrcholu. Otevře si vlastní podnik a posune gastronomii ještě o úroveň výš. Edgarova slova si postupem času našla místo v Ezrově unavené hlavě. Začal věřit, že není dostatečně dobrý. Věřil slovům svého mentora natolik, že když mu jednoho deštivého večera řekl, že by se měl raději zastřelit, ještě toho dne se sbalil a opatřil si kolt. Po letech snášení neustálého náporu byla jeho slova rozbuškou, která Ezru málem zabila.
V ukončení vlastního života mu zabránila úplná náhoda. Hloupost. Neskutečná ironie. Stačilo pár vteřin a jeho batoh i s nově nabitou zbraní byl pryč. Vzal to jako znamení a o tom, co se chystal udělat, nikomu nikdy nepověděl – ani své manželce. Druhý den podal výpověď a rozhodl se udělat si tatérský kurz, zkrátka začít znovu a lépe.
Bylo mu tehdy čerstvě třicet. Dcera docházela na základní školu, s financemi to bylo náročné. Manželka se snažila jeho odchod z práce chápat, tolerovat náhlé a šokující rozhodnutí. I přesto se v této době pravidelně hádali. Mohla za to hlavně Ezrova špatná komunikace. Tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Nebylo cesty zpět. Jeho ego bylo ohroženo. Nakonec však toto těžké období překlenuli a své manželství upevnili. Změna práce koneckonců zlepšila rodinné vztahy. Pouze na chvíli.
Astrid přišla o život při dopravní nehodě. Specifika mu nikdy nebyla jasná, neptal se, nechtěl to vědět. Osudným se jí stal opilý řidič. Lori byla tehdy v pubertě a on se najednou na její výchovu ocitl sám. Byly to krušné roky, které mu dcera nyní vyčítá. Nezvládl s ní mluvit o svých, natož o jejích pocitech. Situace byla natolik náročná, že si ji na pár měsíců odvezli prarodiče. On mezitím zůstal na vlastní zármutek sám. Čím více se izoloval od společnosti, tím pestřejší byly jeho vzpomínky na manželku. Natolik se pohroužil do vlastní hlavy, že žil v podstatě jen ze zážitků, které jej s Astrid spojovaly. To, jak se poznali, první polibek, svatba, příchod jejich dcery na svět.
Lori se ve svých šestnácti letech rozhodla odjet studovat do zahraničí. Se svým otcem víceméně přerušila kontakt. Jejich telefonické konverzace jsou tedy spíše zdvořilého rázu. Ujistit se, že oba žijí a popřát si pěkný den. Pravidelného reportu se mu dostává od jejích prarodičů – rodičů z Astridiny strany. Jak si jeho dcera vede ve škole, čemu se věnuje, jaké kamarády si dělá. Nakonec, pokud její štěstí pramení z absence otce, je ochoten pro její dobro přerušit kontakt nadobro.
Samotu využil k cestování. Objevování nových krajin mu přineslo alespoň částečné smíření s úmrtím manželky. Opravdovou úlevu však představuje pravidelné pořádání nelegálních rally závodů. Byť se tato metoda zdá být paradoxní, vzhledem ke způsobu úmrtí Ezrovy manželky, adrenalin mu pomáhá zvládnout náročné chvíle.

Ezra Lucian Barlowe

tatér, pořadatel nelegálních závodů rally

nymeria9746

Když ani po druhém neúspěšném pokusu neshledala Barcelonská univerzita Antonia Álvareze jako vhodného uchazeče o místní vysokoškolské studium, rozhodl se mladý Španěl drasticky obrátit vlastní život naruby, lidově řečeno – sbalit svých pět švestek a vycestovat z rodné země. Tento radikální krok jeho rodiče, kteří doufali, že se z jejich syna stane právník nebo podobná velectěná entita, nesli s velkou nelibostí. Na jeho rozhodnutí odejet za humny reagovali chladně. Jejich život se omezoval pouze na pochmurné španělské městečko na pobřeží a pochybné siesty s místními amigos. Zdráhali se snít o něčem větším, a báli se, že se syn v cizí zemi neuchytí. Jako každí rodiče, i oni měli svým způsobem pravdu. S minimální znalostí angličtiny a nulovým povědomím o illejské kultuře stanul osmnáctiletý Antonio v New Yorku. Jeho první kroky vedly na imigrační úřad, kde se poprvé setkal se Simone – ženou s uhlově černými vlasy a touhou pomáhat lidem v nouzi. Setkání v obou dvou zažehlo náklonnost, které osud v bezprostředních měsících samozvaně dopomohl. Přestože to v té chvíli netušili, jejich cesty byly provždy propleteny.
New York v provincii Waverly, v němž se Antonio ocitl, měl daleko k idylickému obrazu z Hollywoodských filmů. Než se mu podařilo najít první byt, velikostně připomínající krabici od bot, byl nucen přespávat po ubytovnách. Illéa nestála o ambiciózního přistěhovalce. Každý druhý pracovní pohovor byl předurčen k neúspěchu. Antonio během prvních několika měsíců v New Yorku vystřídal celou řadu prací. Krátce se živil jako dělník stavbě, nato zákazníkům zabaloval nákupy v místním supermarketu, a na opravdové dno si sáhl, když v zoologické zahradě vykonával pozici uklízeče zvířecích exkrementů.
Náhoda, jak už to bývá, zasáhla v nestřežený okamžik. Antonio se stal řidičem autobusu. Dobře placené místo v práci, která jej skutečně naplňovala. Brzy mu byla přidělena linka, kterou Simone denně jezdila do nemocnice na praxi. Několik měsíců si Antonio cvičil angličtinu a sbíral odvahu, až jednoho dne, vyzbrojen růží a levnou láhví vína, vkročil do nemocnice, aby ji pozval na rande. A kdo by odmítl snědého mladíka s prototypem štěněčích očí?
Láska mezi nimi vzplála rychle a pár s početím prvního potomka příliš nečekal. Volně přeloženo jako: menší nehoda při špásování. Po několika měsících známosti se nechali oddat v místním kostele, a ještě, než dosáhli svých dvaceti let, narodila se jim dcera Abigail. Antonio, kterému se podařilo uniknout z odporného bytu prolezlého krysami, se přestěhoval do prostorného rodinného domu Simoniných rodičů. Jedni by jeho krok mohli prozíravě označit za jakousi imigrantskou vypočítavost, šeredně by se však mýlili. Novomanželé si užívali rodinného štěstí, které jim o šest let později obohatila druhá dcera, Francisca. Oběma dívkám se od útlého dětství snažili vštípit pevné křesťanské hodnoty, v jistých ohledech hraničních s radikalismem, na kterých pobožná Simone velmi lpěla. Nutno podotknout, že víra poznamenala Abigail o mnoho více než Franciscu. Ta se z těchto spárů dostala ještě v dětství.
Když bylo Francisce šest let, zasáhlo provincii Waverly ničivé zemětřesení. Rodina Álvarezových, mezi ostatními poškozenými, přišla o svůj domov. Pro Simone, která v tomto domě strávila celý svůj život, to byla rána, z níž se doopravdy nikdy nevzpamatovala. Vše – fotografie, vázy, pamětní talíře – bylo nenávratně zničeno. Díky velkorysosti královské rodiny však obdrželi finanční pomoc, která jim umožnila přestěhovat se do skromného domku na okraji problematického Bronxu. Právě tehdy, poprvé v životě, Francisca spatřila korunního prince Mikaela, jak stojí po boku svých matek a přináší obyvatelům zasažených oblastí naději.
Ztráta rodinného domu roztočila spirálu neštěstí. Velká láska Simone a Antonia skončila rozvodem a rozhodnutím soudu ustanovit obě dcery do péče matky. Zatímco se Simone jevila jako vhodnější kandidátka, její mysl začala zaslepovat posedlost vírou a skepse vůči všemu, co podpůrná křesťanská sekta považovala za nemyslitelné. Ačkoliv celý život věnovala záchraně lidských životů, učení vůdce kultu zvládlo veškerá její dosavadní přesvědčení zvrátit. Pokud byly její dcerky nemocné, brala je léčit ke knězi. Svěcená voda místo sirupu na kašel, požehnání nahrazující lék proti bolesti.
Přibližně v tomto období se Abigail začala potýkat s prvními příznaky panických atak, které matka na doporučení členů sekty léčila dalším zástupem exotických duchovních. Zdravotnictví, v němž pracovala, zřejmě nepovažovala za dostatečně kvalitní. Nikoho patrně nepřekvapí, když nastíníme výsledek těchto bezúčelných návštěv. Abigail se svých duševních problémů nezbavila, naopak k nim velice ochotně přidala ihned několik diagnóz, před nimiž začala hledat kýžený útěk v náruči hispánských přátel a v jejich slušně vybavené večerce s drogami.
Matka připisovala její benzodiazepinové výlety účinkům své bezbřehé víry. A i její psychický stav se krátce zlepšil ruku v ruce v bezmezné důvěře modliteb a vlastního zakaleného úsudku. Proto, když se Abigail ve svých patnácti letech poprvé předávkovala, nehnula ani brvou, aby ji zachránila. V její pokřivené mysli se jednalo o boží plán, jemuž by byl hřích zabránit. Do své prvoplánové rovnice však nezapočítala devítiletou Francescu, která se pokoušela sestře odstranit zvratky z úst a zajistit dýchací cesty tak, jako to dříve, než se její matka pomátla, viděla dělat ji. I přes její namítání a vypjatou situaci dokázala Abigail zavolat záchranku a mezitím poskytnou první pomoc, bez níž by zcela jistě zemřela. Odměnou jí byl klíč od starosty New Yorku a pořádný výprask od matky.
Pro Franciscu představovalo přebírat vyznamenání za záchranu života něco odporně zvráceného. Necítila se jako hrdinka. Bojovala s příznaky traumatu. A ten, patrně ve snaze ochránit ji, vzpomínky na umírající sestru, odstranil. Soudní spor prarodičů s jejich otcem o opatrovnictví téměř nezaznamenala. Jeho pravý význam pochopila až v dospělosti. Jako dívce jí bylo řečeno, že se jejich matka uzdravuje, protože je duševně nemocná. Realita byla několikanásobně surovější. Jen díky rozhodnutí soudu a stažení obvinění za ohrožení dítěte z důvodu nepříčetnosti, se Simona vyhnula pobytu ve vězení.
Krátce poté, co Abigail propustili z nemocnice, se obě dívky přestěhovaly k otci. Ten sestry odhlásil z křesťanské školy a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby napravil, co roky špatného vlivu církve na jeho dcerách napáchaly. Zajistil, aby byl jejich život stejně normální, jakým byl, než rodina přišla o dům. Dal jim dětství, byl jejich oporou. Jeho humor jim vždy vyčaroval úsměv na tváři. Několik let, během nichž Abigail dostudovala střední školu a Francisca si užívala bezproblémového dětství, se neslo v relativním klidu. Starší sestra byla čistá. A to bylo to jediné, na čem doopravdy záleželo.
Když pro Franciscu nastal čas vybrat si novou životní etapu, zvolila si studium adiktologie. Cítila, že potřebuje pomáhat lidem, jež, stejně jako její sestru, ovládá závislost. Zatímco Abigail začala znovu propadávat drogám, nevědomá Francisca odjela studovat na univerzitu a pořídila si štěně australského ovčáka, Charlieho. Vysoká škola pro ni znamenala změnu, kterou kvitovala s nadšením. Našla si zástupy přátel, a nakonec i první lásku, Milese, chlapce ze stejného ročníku. Ačkoliv nepodporovala sestřino rozhodnutí navštěvovat jejich matku, vůči ostatním životním volbám příliš nezmohla. I přesto, že se Abigail rodině spíše vyhýbala, Francisca vždy stála po jejím boku a strachovala se o ni. V dobách, kdy jejího přítele podezřívala z domácího násilí i v momentě, kdy od soudu dostala podmínku, protože si hrála na hrdinku.
Bylo pro ni náročné se se sestřinou tvrdohlavostí smířit. Věděla, že ji nedostane zpátky domů, a proto se pokoušela s ní udržovat kontakt i přes styl života, který si v jednom z vybydlených domů, rozhodla vybrat. Díky vlastnímu výcviku terapeuta musela podstoupit sezení, kde se s částí své minulosti a současného stavu Abigail dokázala postupně prokousat. I přes spirálu neštěstí byla relativně spokojená. Udržovala si čilou mysl a starala se o své duševní zdraví. Někdy až příliš obsesivně, pravdu díž, že nechtěla skončit jako feťačka.
Popudem k přihlášení do Selekce, soutěže, o niž by jindy nezavadila pohledem, bylo sestřino nedávné předávkování a rozchod s Milesem. Když jí na večeři s přítelem a jeho rodiči volal jeden ze sestřiných kumpánů – místních smažek – popadla Charlieho a běžela do odporné, šváby prorostlé díry, již místní obyvatelé nazývali domovem. Pohled na bezvládné tělo její sestry v ní probudilo spící trauma, s nímž se její tělo vypořádalo jeho dosavadním upozaděním. Nebýt znalostí adiktologie, na Abigail by se zřejmě dávno vykašlala. Byly chvíle, kdy to skutečně měla v plánu. Nakonec však přistoupila k řešení, které finančně představovalo tu nejracionálnější volbu – přihlásila se do Selekce. Pokud by se skutečně stala jednou z účastnic, stačilo by pouze krátký čas k zaplacení odvykacího centra. Miles, o němž se později dozvěděla, že měl onen večer připraven zásnubní prsten, z jejího života nadobro odešel. Selekce nebyla volbou, s jejíž aktualizací počítala. Během léta mezi nástupem na navazující magisterské studium figurovala jako fotografka na desítkách svateb. Osud si však zřejmě přál, aby chopila příležitost za pačesy a zkusila chvíli žít ve vlastním stínu.

Francisca Sloane Álvarez

studentka adiktologie

nymeria9746

Její rodiče se vzali krátce před korunovací. Její otec byl sice druhorozený, přesto se stal králem jenom díky tomu, že vstoupil do sálu jako první. Nejdřív tomu nerozuměl, ale až poté mu otec vysvětlil, že to je prastará tradice. Aleksander šokovaný, přesto šťastný, jelikož na trůn neusedl jeho malicherný bratr, poklekl a převzal si otcovu korunu. Maksymilian se svou chotí odešel ze zámku a usídlil se v sídle na venkově.
Když se po několika měsících zjistilo, že královna Gabryjela čeká miminko, již od začátku byla přesvědčená o tom, že to bude dcera, i když každý říkal opak. Genevieve se skoro nehýbala a někdy si doktoři mysleli, že se nedožije narození, ale královna jim to vždy vyvrátila. Král si od momentu, kdy zjistili, že čekají dědice trůnu, doufal v syna a svou ženu s tím občas i zlobil. Královna se zase smála, že kdyby to byl nakonec kluk, tak by řekla doktorům, že ho mají zase dát zpět dovnitř a ona to malé přesvědčí, aby se z něj stalo děvče. Skoro nikdo na začátku na královně nepoznal, že je těhotná, ani její rodina, jelikož jí její dcera nic nezpůsobovala.
Konečně přišel onen den a princezna se narodila. Rodiče jí dali dvě jména, protože chtěli uctít památku obou rodin. Královnina prababička byla z Francie, tudíž dostala jméno francouzského původu a druhé jméno jakožto památku královny matky, která pár dnů na to zemřela. Král ze své dcery chvílemi dělal syna a učil ji jezdit na koni, střílet z luku a šermovat. Bohužel šerm byl pro princeznu lehce nemožný, z důvodu zkrácených achillovek a problému udržet rovnováhu. Matka s ní cvičila již od dětství, ale princezně zůstal jeden zlozvyk, kterým si achillovky ničila, chozením po špičkách. Když byla mladší schovávala se před chůvou ve stájích, kde ji sice hledala, ale měla tam dobrý úkryt, kde si četla a zajímala se o jiné země. Vždy doufala, že se podívá i jinam. Nicméně po čase utíkala i do kuchyně, kde se učila vařit.
K 16 narozeninám dostala od rodičů štěně Border kolie, kterou pojmenovala Cassy. Prvních pár měsíců Cassy žila v zámků, ale následně si ji k sobě vzal stájník. Vieve s ní stále trávila hromadu času a milovala ji. Nicméně se stala nehoda a o čtyři roky později, na vyjížďce, Cassy splašila koně, který málem shodil Vieve a odběhl ze silnice. Ona pohroma následovala, jelikož když se Vieve otočila, aby vynadala Cassy viděla už jen jak auto jejího strýce ji sráží a slyší její kňučení. Strýc nezastavil a jel dál, ale Cassy stále žila. Vieve k ní doběhla a zavolala pomoc, ale bylo pozdě. Veterinář se k ní dostal až potom, co Cassy naposledy vydechla. Gabryjela tehdy svou dceru musela zavřít v pokoji, jinak by se i ona zabila. Králův bratr tvrdil, že nic neudělal, nicméně alkohol z něj byl cítit na míle daleko. Od toho momentu Vieve jiného psa odmítala.
Její vzdělání probíhalo v klidnějším duchu. Matka si potrpěla na učení etikety a možných dalších jazyků. Král ji zase bral na schůze, aby viděla, co to obnáší být vládce. Trochu ji chtěl i motivovat, aby zaujala prince a nemusela tohle řešit prvních pár let vládnutí, než si její manžel zvykne a naučí se to. Měli v ní i naději, že by sňatkem mohla získat další spojence, či jen ukotvit stálé.

Genevieve Adrianne Grabowski

polská královna

kvenamoon

Gideon Illéa

politik

purpurovaz

Provincie Baffin, ležící daleko na severu. Místo, které není úplně přátelské ke všem a i když se jedná o provincii s nejnižší hustotou zalidnění, jedná se snad i o jednu z těch nejnebezpečnějších. Pokud zde nežijete již nějaký pátek a nemáte tady jisté jméno, moc si neškrtnete. Budete rádi, když se z obchodu dostanete bez jediného monoklu nebo bez jiných komplikací. V tomhle měla svým způsobem štěstí rodina Krayových, kteří zde něco dokázali vybudovat. Byla to silná rodina, nezalekli se jen tak něčeho a zachraňoval je hlavně ten fakt, že drželi při sobě snad ve všech možných situacích, které jim osud hodil do cesty. O rodičích Haydena a Jaydena by se dalo říct, že se ovšem řadili mezi naprosto podřadné občany. Jediný pohled na ně a věděli jste, že nemají peníze na rozdávání a možná byste je i přehlédli. A nejen, že peníze vrazili do svých dětí, vráželi je i do rebelského hnutí, jehož byli členy již mnoho let. Dalo by se říct, že onu rebélii mají v rodině a v genech. Snad každý Kray byl rebelem.
Už od narození Hayden svého bratra miloval. Stal se jeho součástí, nedokázal si představit život bez něj. Dokázali společně fungovat bez jediného slova nebo snad gest. Okamžitě ten jeden věděl, co plánuje dělat ten druhý. Kde byl Hayden, byl tam i Jayden a naopak. V nekalostech se vzájemně podporovali, nikdy ani jeden nevycouval ze žádného problému. Proč také? Měli to přeci jen v genech. Jejich dohadování o blbostech, které občas vyústili v nezastavitelnou rvačku... Většina lidí to přiřazovala, že to jsou mladí kluci a jenom blbnou. Většinu jejich rvaček vyhrával Hayden díky tomu, že tělesně na tom byl lépe. I když to byli dvojčata, tak byli dvouvaječná. Nebyli úplně identičtí a rozdíly se mezi nimi našli. Hayden byl ten větší, silnější a hlavně hloupější. Nikdy nepřemýšlel dřív než začal jednat. To jeho bratr vždycky uvažoval hlavou a povedlo se mu svého společníka porazit a přelstít. Také byl dost vytočený, protože prohrál. Někdo to bral jako šarvátky, ale oba dva se snažili dokázat tomu druhému, že má větší sílu a zaslouží si tak větší respekt. Ani jeden si totiž nehraje na to, kdo se narodil dřív, protože to neznamená vůbec nic.
I když měli mezi sebou jisté šarvátky, měli plno společných zájmů. A vlastně už od útlého věku se u nich ty zvláštní zájmy začínaly projevovat a v jejich dvojici se začalo prokazovat, kdo opravdu myslí hlavou a kdo následně odvede tu špinavou práci. V dobách, kdy průliv nebyl zamrzlý a společně tak mohli lovit ryby, dělali s nimi příšerné věci. Když je porcovali, zkoumali vnitřnosti a následně je házeli jejich neoblíbencům na práh nebo do otevřených oken a poté se jim podařilo bez povšimnutí utéct, společně se tomu smáli. Nikdy je nikdo nechytil, nikdo neměl sebemenší podezření. Oba dva dokázali lhát opravdu skvěle, dokázali se vzájemně krýt a kolikrát se Hayden nebál použít hrubou sílu proti vrstevníkům, aby jim zařídili alibi. Z nevinných ryb se přesunuli k lumíkům. Tehdy nechal tu náročnější práci na svém bratrovi, který vyráběl domácí pastičky, díky kterým mohli hlodavce chytat a pokračovat tak v jejich zálibě dál. Hayden vždycky svého bratra s obdivem sledoval, protože on měl dosti nemotorné prsty a nedokázal by manipulovat s těmi drobnými částmi, jako to umí právě Jayden. Společně pak opět pokračovali v pitvách nebo pomalé smrti, která ovšem fascinovala Haydena. Ten si užíval živou zvěř mnohem více, než tu mrtvou. Bavilo ho sledovat, jak sebou mlátí pod jeho rukama, snaží se utéct a bavilo ho sledovat, co jeho oběť bolí nejvíce. Ovšem komu by stačily ryby a lumíci? Těm dvěma rozhodně ne a tak přešli dál. Jayden možná topil toulavé štěně a zkoumal pak plíce. Ale Haydena vždy zajímalo, jak asi vypadá kloub mimo kloubní jamku. Dost často z těch částí odřela kůži a svaly a následně kosti vykloubil od sebe. Byla to mrtvá štěňátka, přeci to nikomu nemůže vadit, no ne?
I když tahle dvojčata byla opravdu zvrácenými dětmi, ne všechno bylo tak růžové, jak se zdálo. Jejich rodina fungovala ve stínu rebelů několik generací. Nenajdete jediného Kraye, který do toho není zapletený. A vlastně by se dalo říct, že Hayden měl z otcovi strany jisté oblíbence, hlavně jejich strýce. Všímal si, že ho jeho bratr nemá rád, ale nikdy nezjistil, proč tomu tak je. I když se to snažil zjistit, Jayden ho odbyl se slovy, že mu do toho nic není nebo to není pravda. Nikdy pořádně nevěděl, co se s ním dělo, ale už to nebyl ten Jayden, kterého znal. Najednou byl dost uzavřený do sebe a pokoušel se být spíše sám. A Haydenovi to nedalo a snažil se tomu přijít na kloub. Byl to jeho bratr, kterého miloval ze všeho nejvíc a zabil by každého, kdo mu způsobil takovou změnu v chování.
Trvalo to několik dlouhých let. Snažil se nenápadně dostávat informace ze strýce, snažil se nenápadně dostávat informace ze svého bratra. Nikdy mu neřekli nic, co by mu napovědělo. Co by mu pomohlo rozlousknout tu záhadu. Jeho bratr s ním o tomhle nemluvil, nechtěl a něco před ním zkrátka tajil. Nebyl to ten stejný Jayden. I když spolu páchali plno dalších průserů, Hayden si dokázal všímat jistých změn. Když se ho někdo chtěl dotknout, on ucuknul. Nedokázal překousnout, že by na něj měl sáhnout někdo cizí. Když se ho dotýkal právě Hayden, nevadilo mu to. Nechal se od něj poplácat po zádech nebo oprášit od sněhu, když se opět porvali. A i když to všechno trvalo několik let, pořád se snažil tu záhadu vyřešit. Jistě, mohl to z něj dostat hrubou silou, ale podkopal by si tak u něj důvěru. A to on jednoduše nechtěl, protože Jayden byl přeci jen chytřejší než on a přišel by s nějakou dokonalou pomstou, proti které by neměl sebemenší šanci. Ovšem jednu věc Jayden podcenil.
Bylo to v dobu, kdy nebyl doma. Nikdo netušil, kde byl. Zřejmě zrovna někde topil další štěňata nebo se kochal tím, jak jeho pastičky fungují. Hayden toho využil a jednoduše proklouzl do jeho pokoje, kde zahájil jisté “šmejděníčko šmejdění” a hledal nějaké stopy, co se s ním děje. A to se mu povedlo, našel jeho deník. Rychle ho prolistoval a byl až fascinován tím, co tam psal. Ty nápady, ty představy a také to, co se mu stalo. Když si Hayden tu část deníku přečetl, polil ho neskutečný vztek. Ten deník málem přetrhnul, ale nesměl. Rychle ho zavřel, uklidil ho tam odkud ho vzal a přemýšlel nad tím. Vymýšlel nějaký plán, jak to udělat. Jeho strýc, kterého tak obdivoval mu najednou přišel neskutečně odporný. Nesnášel ho, chtěl ho zničit. Chtěl to udělat pro svého bratra, který byl najednou jiný. Ale jak to udělat? Začal brouzdat na internetu a zabrouzdal právě na stránku, kde byly popsány mučící praktiky v historii. Fascinovalo ho to, začal si o tom studovat mnohem více. Začínal brouzdat po internetu a snažil se sehnat nějaké věci, které by použil na jejich strýce. Naštěstí v Baffinu se našel někdo, kdo měl dvě Hrušky úzkosti. Když je Hayden od něho odkupoval, vymluvil se, že se jedná o jistý projekt do školy a chce to mít i s ukázkami. Byl tak okouzlující, že za tyhle dva mučící nástroje neutratil ani korunu a muž mu je dal zdarma. Dokonce se mu podařilo sehnat tzv. Mrchožroutovu dceru. Tyhle dva typy se staly jeho favority ihned po přečtení. V hlavě už měl jistý plán, jak by to mohl udělat.
Promýšlel ten dokonalý plán, který se mu v jeho duté hlavě rýsoval. Střední školu prolezl s odřenýma ušima, ale podařilo se mu odmaturovat. Nebyl takový premiant jako byl jeho bratr, ale za to vynikal ve sportech. Ovšem nechtěl to všechno vybalit na svého bratra a tak ještě několik let jednoduše počkal. Stejně jako Jayden, i on měl plno brigád. A místo toho, aby utrácel za užitečné věci, dost často svou výplatu propil nebo si užíval v nějakém strip klubu nebo si užíval jednorázové románky. Byl mladý, chtěl si užívat. A při jednom večeru, kdy se opilý trmácel domů usoudil, že už je ten vhodný čas. Kontaktoval strýce, protože potřeboval pomoc s jedním projektem a on měl tolik zkušeností, že se na něj mohl spolehnout. A on jako poslušný pejsek samozřejmě souhlasil. Setkali se až v odlehlém údolí. Jeho strýc se ptal, co tam budou dělat, ale Hayden nebyl nijak konkrétní. Požádal ho, zda by se mohl otočit k němu zády a počkat. Že má pro něj překvapení. Strýc mu samozřejmě důvěřoval, proč taky ne, že? To neočekával, že dostane silnou ránu do temene hlavy. Tělo padlo k zemi a v jeden moment neprojevovalo známky života. Hayden se zamračil a zkontroloval pulz. Naštěstí byl jev v bezvědomí, což bylo dobře. Jedině dobře. Mezitím, co jeho strýc spal, Hayden si připravil pomůcky. Měl připravené jen dvě, kdy se inspiroval historií. Napřed svého strýce zavřel do jisté konstrukce, která ho udržovala v dost nepříjemné pozici. Stačilo trochu víc utáhnout a jeho to bude neskutečně bolet. Jakmile se probudil, myslel si, že si z něho Hayden dělá srandu. Říkal mu, aby ho z toho pustil a mohou si promluvit jako dva dospělí muži. Jenže Hayden ho neposlouchal, ten pouze viděl rudě a nevnímal ho. Bylo mu jedno, jak moc křičí a jestli sem přiláká dravou zvěř nebo další lidi. Dělal tohle pro svého bratra, kterého se rozhodl pomstít. Připravil si další pomůcku, kterou strýc poznával. Nelíbilo se mu to a i nadále se snažil svého synovce přemlouvat k tomu, aby přestal. Pořád ho neposlouchal a pokračoval v mučení svého strýce. Údolím se rozlehl nelidský křik. Ani by se nedivil, kdyby všechna zvířata raději utekla z jeho dosahu.
Poslouchal, jak si jeho strýc pro sebe něco mumlá. Modlil se? Prosil ho o milost? Neměl nejmenší tušení, protože mu nerozuměl ani jedno jediné slovo. “Tohle máš za Jaydena.” Procedil skrze zuby a opět ho udeřil. Svého bratra může mlátit a ubližovat mu jenom on. Nikdo jiný. Kdokoliv jiný by na Jaydena sáhnul, bude to Hayden, kdo se stane jeho noční můrou. Když zjistil, že jeho strýc už opravdu nemůže, pustil ho. Osvobodil ho ze sevření a nechal ho tam ležet. Teď musí pro tu jednu jedinou osobu, která by si tohle měla ukončit. Nástroje schoval do své skrýše a vydal se rychle domů, kde vyhledal svého bratra. S nadšeným úsměvem na rtech, který značil, že něco provedl, chytil Jaydena za paži a táhnul ho směrem k údolí. Nehodlal mu prozradit, co za překvapení pro něj má, přeci jen to za chvíli mohl vidět sám. Pohled na strýce, který byl naprosto zničený, ale pořád při životě ho vykolejil. Pohádali se kvůli tomu, Hayden se mu snažil vysvětlit, že to všechno dělá pro něj. Vyčítal Jaydenovi, že s ním nemluvil. Že to nevyřešili už dávno a došlo to až tak daleko. A jako kdyby se v něm něco změnilo, jako kdyby to najednou nebyl on. Silnější z dvojčat mu nabídl, že provedou strýci to všechno, o čem snil. Co popisoval ve svém deníku a ono se tak opravdu stalo. Společně sledovali, jak strýc umírá pomalu, bolestivě a snažili se to všechno ještě prodlužovat. Hayden si užíval ten pohled na to, jak se mu paže vykloubily z jamek. Jak z něho vytéká krev, jak mu v otevřeném hrudníku ještě naposledy tlouklo srdce. Společně se z místa činu oddálili a sledovali, jak si pro zbytek přišli medvědi a zamaskovali jejich stopy. Nikdo ho nenajde, nikdo je nebude podezřívat. Je to ideální. A tenhle čin mezi nimi vytvořil snad ještě větší pouto, než měli doteď. Jako kdyby si k sobě opět našli cestu.
A u jednoho člověka to neskončilo. Pokračovali dál. Sice ne v nějakých krátkých intervalech, ale jednou za čas si to mučení společně užívali a udělali také dobrou věc pro zvěř - krmili hladové medvědy. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré, no ne? Jayden vždy všechno dopředu promyslel a Hayden konal. Nalákal dotyčného na místo, postaral se o to, aby ztratil vědomí a následně se oba mohli pořádně vyřádit. Jenže všechno dobré netrvá nikdy dlouho a lidi si začínali pomalu ukazovat. Museli vymyslet, co budou dělat a tak jednoduše zmizeli. Zmizeli někam, kde se jednoduše ztratí. Kde nebudou tolik vyčnívat a společně se odstěhovali do Angeles. Jedou v tom společně, tak proč by společně neuprchli? I když se Jayden pokoušel dostat k paláci, Hayden se rozhodl pro hasičský sbor. Nikdo přeci nebude podezřívat milého a usměvavého hasiče, že? A procházelo mu to. Občas nějaké věci z vozu používal na své aktivity. Během služby si našel vášeň pro Entomologii a také taxidermii. Bylo to hlavně díky tomu, že co se přestěhoval do Angeles, našel toulavou kočku. Hned si jí zamiloval, vzal si jí domů a měl společníka. Jenže ta radost netrvala dlouho a Mourek mu zemřel. Nesl to poměrně těžce a nechtěl se ho zbavit. Proto za pomocí nějakého tutoriálu pro začátečníky zkusil taxidermii, která ho bavila a Mourek tak zůstal s ním. Začal se tomu věnovat častěji. Trénoval na zdechlinách, které našel v bočních uličkách nebo za městem. Dalo by se říct, že z toho povaleče, co každou korunu utratil za chlast a holky, se začíná stávat skoro normální občan.
Jednoho dne byla silná bouřka a on jel na výjezd. Všichni byli nervózní, protože jeli na jednu farmu za městem. Hořelo tam a stáhli se tam snad všechny jednotky z celého Angeles. Jakmile přijeli, Hayden byl z vozu jako první a začal konat. Vzal hadici a ptal se okolních čumilů, zda se tam nenachází někdo další. Pohřešovala se ovšem malá Lucy, která nebyla v okolí k nalezení. Vypadalo to, že je možná ještě uvnitř a tak Hayden zkusili oběhnout komplex a volat její jméno. Díky bohu, že měl Hayden opravdu skvělý sluch a slyšel ji volat z vysokého sila, kam se jí podařilo vyšplhat. Byla na úplné špičce a hrozilo nebezpečí, že by do ní mohl uhodit blesk. Spojil se s kapitánem a dalšími členy, aby je navedl k silu a popsal jim situaci. Vzhledem k tomu, že byl nejrychlejší a měl svou hlavu, nechtěl čekat. Začal šplhat po žebříku nahoru, aby malou dívenku zajistil. Jakmile se mu to povedlo a předal ji kolegovi, který k nim vyjel na žebříku, jako kdyby někdo na tenhle moment čekal. Ozvala se rána a pak nic. Hayden si nic nepamatuje. Vybavuje si jenom moment, kdy se probudil na nemocničním lůžku a lékaři o něm tvrdí, že je zázrakem. Podle vyprávění do něj uhodil blesk a jeho jištění prasklo a on ze sila spadl dolů. Měl jediné štěstí, že pod ním byl náklaďák se senem, které bylo přikryté. Jinak by již nebyl mezi námi. Z toho dne si nese na svém těle pavučinu, která mu připomíná ten den.
Od toho dne se rozhodl žít. Skončil u hasičů a rozhodl se jít jinou cestou. Zkusil to u paramediků a proč ne rovnou u těch v paláci? Pracoval na své fyzičce, byl rychlý a silný. Uměl pracovat s lidmi a základ první pomoci měl také. Ucházel se o to místo a jakmile všem dokázal své odhodlání, přijali ho. Také se rozhodl, že se odstěhuje ze svého malého a skromného bytu do malého domečku na kraji Angeles s velkou zahradou. Tam se mohl v klidu věnovat svým koníčkům a aby toho nebylo málo, pořídil si netradičního mazlíčka. Pořídil si levharta obláčkového, kterého pojmenoval jako Cloudy. Je to jeho největší mazel, pořídil si ho ještě jako kotě. Vybudoval mu velkou klec na zahradě, kterou mu upravil tak, aby to působilo jako jeho prostředí. Zasázel mu tam kmeny stromů, různé větve a nějaká křoviska. Vytvořil mu také jistý tunel, kterým se dostane do domu kdykoliv se mu bude chtít. Dalo by se říct, že je Cloudy jedno velké přerostlé kotě. Ovšem jedna věc, která u něj zůstala stejná, je touha po krvi a jeho oddanost k Rebelům. Stejně jako Jayden, i on vidí jistou příležitost v tom, že začne pracovat v paláci.

Hayden Kray

paramedik

demrys01

Když se vrátíme v historii zpět o tři porody a dvacet osm nazpět, dostaneme se do doby, kdy se rodiče Adriena seznámili. Jedná se o klasický příběh z královské rodiny. Pouze dohodnutý sňatek, který skončil dobře. Jejich máma nebyla z královské rodiny, ale byla bohatá a rodině Hellberg by přinesla velké jmění. Mohl si vzít dceru nějaké královské rodiny, ale v danou situace se jevila jako lepší volba sice dívka bez titulu, ale až nechutně bohatá. Švédsko sice nemá žádné finanční problémy, ale kromě financí přinesla do rodiny i spoustu konexí. I když se může zdát, že jde jen o pózu před veřejností, hlavně protože na veřejnosti se chovají jako ukázkový pár, skoro se ani nedotknou, prostě pár, který nesmí dělat žádné chyby a to stejné vyžaduje od svých dětí.
Jako první se narodil Adrien. Šlo o dlouhý a komplikovaný porod, kdy Adrian královnu velmi potrápil. Jako by se mu nechtělo ven a když už to vypadalo, že to půjde, jednalo se pouze jen o další kontrakci. Ale nakonec se tenhle modrooký chlapeček do rodiny plné zrzounů narodil. Že by přišel zlý skřítek a vyměnil děti po porodu? Je tu něco, co královská rodina tají? Není Adrien příliš podobný zahradníkovi? To jsou otázky, které byly pokládaný od jeho narození. Došlo to tak daleko, že královna musela předložit test otcovství, který vyšel pozitivně, veřejnosti a médiím. Ale ani poté tyhle otázky nepřestaly, ale nebyly tak hlasité. Veřejnost přece nemůže dovolit, aby na trůnu seděl někdo, kdo není krve Hellberg. Jako malý tohle nechápal a popravdě ani neřešil. Měl příliš práce s trápením všech chův, které se odvážili vkročit do paláce. Byl docela divoké dítě. Jeden průšvih za druhým. Jedné se ztratil v parku, druhé schoval do postele myš. Prostě klasické kanadské žertíky hodné malého sedmiletého kluka. Možná protože jako malý žárlil na své sestry, kterým každý věnoval veškerou pozornost a na něm vysely všechny budoucí povinnosti. Ano jeho sestry měly taky své povinnosti, ale on musel excelovat ve všem. Navíc jedna byla o tři roky a druhá o šest let mladší. Má je velmi rád a kdykoli je potřebovaly, byl tu pro ně. Ale neměl s nimi tolik společného. Když se narodila Anja, bylo mu šest a když jí bylo šest, jemu dvojnásobek zase. Nikdy nebyl ve stejném myšlení a ani neměly tolik společných koníčků. To se změnilo až v dospělosti.
Jako malému mu ale nebyla dovolena ani jedna chyba. Popravdě pro něj ale byla větší zábava koukat z okna a předstírat, že na palác útočí draci a on musí všechny zachránit, než přemýšlet nad tím kolik je sedmkrát sedm. Není divu, že donutil spoustu chův k odchodu. Nikdy se nenaučil plavat, když to zkoušel, málem se utopil. Sice už není dítě a nepředstírá, že na palác útočí draci, má je stále rád.
Za svůj život si našel jen jednoho kamaráda nebo tedy spíše kamarádku Lucy. Zjistil, že jako korunní princ velmi bohaté a prosperující země se mu těžko daří získat přátele alespoň ty pravé. Není nejsvalnatější, nejvyšší a ani nejpřitažlivější princ na světě, ale je milý a přátelský, kde může a tam pomůže a to jej ve většině případech přišlo kousnout do královských klenotů. Vždycky se najde někdo, kdo jej chce využít. Většinou to byly jen dívky zcela mimo jeho ligu, kterým se zachtělo stát se královnou. Lucy jej však vždy před nimi zachránila. I přes to, že jej spousta lidí spojuje jako pár, nikdy mezi k ničemu romantickému nedošlo. A i přes jeho divokou povahu, neustále vtípky, sarkastické poznámky se z něj stává docela ucházející kandidát na korunu. S Lucy se seznámil když navštěvoval hodiny na vysoké škole. Nemusel tam chodit, ale chtěl. Chtěl se hlavně seznámit se svými vrstevníky, zjistit, co by od jeho vlády očekávali. Ale hlavní důvod byl, aby okusil trochu normálního života, tvořil vzpomínky a ničeho v budoucnosti nelitoval. Studoval však hlavně politiku, dějiny a jazyky.
Kromě Lucy se zde seznámil i s jedinou dívkou, o které by mohl říct, že ji velmi miloval. Ani vliv jeho kamarádky jej nezachránil před onou velkou láskou. Jmenovala se Sofia. Přišel s ní taky o své panictví. Chodili spolu více jak dva roky. Ale ukázala se, že si jako každá chtěla polepšit. Získat slávu, získat korunu, peníze - prostě Adriena využila, vysála z něj veškerou radost z života a když ji poslal k vodě, chovala se, že je to ještě jeho vina. Měl zlomené srdce, ale na škole zůstal. Bojoval s tím každý den, ale na konci dne si řekl, že nechce dívku, která jej jen využije, chce pravou lásku jako každý. Jen si není jistý, zda to bude možné vzhledem k jeho postavení. Proto taky jede do Illéi, nejenom upevnit vztahy s Illéí, ale taky najít vhodnou partnerku pro sebe a vhodnou královnu pro království v doprovodu svých mladších sester. Ostatně už na to má i svůj čas. Přeci jen už mu bylo dvacet šest let.

Adrien Jens Hellberg

švédský král

npc

Alexandrovi rodiče, kteří si na příchod dítěte dlouho museli počkat, ho zahrnuli láskou a péčí ještě dříve než přišel na svět. Jeho otec byl tehdy mladý a ambiciózní princ, zatímco jeho matka, laskavá a obětavá žena, byla pilířem rodiny. Přestože jejich život nebyl vždy snadný, Alexander měl klidné a šťastné dětství, dokud ho nezastínila tragédie. Když mu bylo pouhých sedm let, jeho matka podlehla rakovině. Její smrt na něj těžce dolehla a v mladém věku zažil, jak ztráta může změnit všechno. Po matčině smrti se jeho otec, krátce poté, co nastoupil na trůn, znovu oženil, aby zajistil stabilitu v rodině i vládě. Nová manželka přinesla do rodiny dvě další děti, které se snažil mít rád, ale s nevlastní matkou se nikdy nespřátelil. Mezi nimi panovala chladná a často napjatá atmosféra, která se s přibývajícími lety jen prohlubovala. Nevlastní matka mu dávala najevo, že není jejím vlastním dítětem, a on jí na oplátku příliš nedůvěřoval. Jakmile to bylo možné, snažil se jí vyhýbat, což ho nakonec přimělo hledat cestu mimo rodinný palác. Vstup do armády byl pro něj zcela přirozeným krokem. Rodinná tradice službě vlasti sahala hluboko do historie, a i když se k ní přidal zpočátku částečně, aby unikl domácímu napětí, brzy našel v armádě svůj smysl života. Ukázalo se, že má přirozený talent pro vedení i taktické uvažování. Služba ho naučila disciplíně a dala mu prostor k osobnímu růstu.

Během jedné z vojenských misí ale jeho oddíl přepadla nepřátelská skupina. Konvoj, v němž cestoval, byl zaskočen a přemožen. On a několik jeho kolegů padli do zajetí, kde byli měsíce vystaveni nelidským podmínkám. Mučili je, aby získali informace, a zacházeli s nimi krutě, což na něm zanechalo hluboké fyzické i psychické jizvy. Po vyplacení výkupného byl spolu s ostatními navrácen zpět do své vlasti. Návrat domů nebyl snadný. Potřeboval dlouhou dobu, aby se vzpamatoval z utrpení a zraněních, kterými prošel. Musel se vyrovnat nejen se svými vlastními traumaty, ale také s tím, jak se změnil jeho pohled na svět a vztahy s blízkými. Přesto v sobě našel odhodlání postavit se na nohy. Jeho zkušenosti z válečné služby a zajetí ho formovaly do člověka, který je neochvějný, odolný, ale stále empatický k ostatním. Uvědomil si hodnotu svobody, života i rodiny, a i když se nevlastní matce stále vyhýbal, snažil se najít cestu k lepšímu vztahu s ostatními členy rodiny.

Během své dlouhé léčby a zotavování po návratu ze zajetí se k jeho překvapení nečekaně sblížil s mladou ženou, která pracovala jako terapeutka v rehabilitačním centru. Byla laskavá, trpělivá a dokázala proniknout přes jeho obranné mechanismy, které si vybudoval kvůli traumatům. Její optimismus a přirozená radost ze života mu pomáhaly nacházet světlo i v těch nejtemnějších chvílích. To, co začalo jako přátelství, se postupně změnilo v hlubší vztah. Její podpora a víra v něj hrály klíčovou roli v jeho uzdravení, a během několika měsíců se rozhodli vzít. Jejich svatba na jejich přání byla malá, ale naplněná láskou a nadějí do budoucna. Pro něj byla jeho žena symbolem nového začátku, člověkem, který mu ukázal, že i po nejhorších bouřích může přijít klid. Žili šťastně, sdíleli společné plány a těšili se na budoucnost. Během jedné zimní dovolené, kterou si užívali na horách, však došlo k tragédii. Jeho žena při lyžování upadla a utrpěla vážné zranění hlavy. Ačkoliv ji ihned převezli do nemocnice, její stav se zhoršoval, až nakonec upadla do kómatu. Trávil každý den u jejího lůžka, doufal a modlil se, že se probudí, ale po několika týdnech lékaři konstatovali, že její zranění byla neslučitelná se životem. Její smrt ho znovu uvrhla do hlubokého smutku, který se zdál téměř nepřekonatelný. Ztráta manželky byla pro něj další ránou, která otřásla jeho vírou ve spravedlnost života. Přesto, stejně jako dříve, se nakonec rozhodl čelit bolesti čelem. Vzpomínka na jeho ženu, která mu vrátila radost do života, ho motivovala k tomu, aby i nadále hledal důvod žít. Ačkoliv ho její smrt poznamenala, rozhodl se ctít její památku tím, že se bude snažit být člověkem, jakým věřila, že může být.

Ještě více než kdy dříve se začal věnovat službě svému lidu. Jako dědic trůnu si uvědomoval odpovědnost, kterou má vůči své zemi, a rozhodl se, že ji povede s odhodláním a vizí, kterou v sobě jeho žena pomohla najít. Trávil dlouhé hodiny nasloucháním problémům svých poddaných, poznáváním potřeb různých vrstev společnosti a plánováním reforem, které by přinesly zemi stabilitu a pokrok. Alexander chtěl být králem, který nejen ctí tradice, ale také hledí do budoucnosti. Věřil, že země potřebuje modernizaci ve vzdělávání, ekonomice i vztahu ke svobodě jednotlivce. Bylo mu jasné, že změny nebudou snadné, ale jeho odhodlání bylo nezlomné. Nechtěl být pouze vládcem, ale také příkladem toho, že i z těžkých ran se dá povstat silnější. Jeho osobní ztráty a bolesti ho naučily empatii, kterou využíval při jednání s ostatními. Zároveň však nezapomněl na svou pevnost a odhodlanost – věděl, že být vlídný neznamená být slabý. Věnoval se i přípravám na svou budoucí roli krále, aby byl schopen vést zemi v obtížných časech a zajistil jí místo mezi silnými a nezávislými národy. Každý den, kdy pracoval pro dobro své země, v sobě cítil odkaz své ženy. Její podpora a láska v něm žily dál a staly se pilířem, na kterém stavěl svůj život i své budoucí království.

Alexander Felix Schneider

rakouský korunní princ

.rebeccana._29741

Narodila sa ako najstaršia dcéra kráľovnej Claudie a kráľa Henryho.. Tým pádom na jej plecia padla povinnosť budúcej panovníčky, ktorá nebola v Portugalska jednoduchým údelom. Byť panovníkom v krajine ako muž a byť panovníčkou krajine ako žena je diametrálne odlišné, no práve jej rodičia sa snažili o to, aby to mala ich dcéra o niečo jednoduchšie a už od veku, kedy mohla vnímať začínali rodičia, učitelia a guvernantky so správnou výchovou, ktorá prináleží korunnej princeznej Portugalska. Ako malému dievčatku sa páčilo učiť a napodobňovať svoju mamu pri štátnických večerách ale návštevách v zahraničí. Čím viac trávila čas s mamou a otcom tým viac sa tešila, kedy sa bude učiť etiketu. Spočiatku ju tá etiketa veľmi bavila, lenže v neskoršom veku zistila, že ju vlastne otravuje. “Budúca kráľovná by sa mala vždy hrdo niesť a nemala by si okusovať nechty.“ Vždy ju upozorňovali, čo by nemala robiť a nikdy nemala pokoja.
Radšej by trávila čas so svojím bratom, s ktorým už od mala zdieľala lásku k maľovaní a odmalička sa spoločne venujú tejto činnosti. Ako malá sa samozrejme dopustila aj veľa šibalstiev, ktoré rodičia neschvalili, ale na koniec dá sa tomu vlastne všetci zasmiali a nikdy s Alinou rodičia nerobili nejaké veľké poriadky. Rodičia a hlavne otec išiel na to pokojným dialógom a až v momente, keď dialóg nepomáhal, tak prišla mama, ktorá to s Alinou vedela rázne zakročiť. Avšak jej rodičia sa vždy snažili venovať, čo najviac. Trávili spolu na dovolenkách, plážach skrátka robili aj to, čo robili normálne rodiny a Alina si takéto chvíle veľmi užívala. Jedna z týchto spoločných ciest do susedného Španielska jej priniesla celoživotného kamaráta, korunného princa Sebastian, s ktorým sú najlepší kamaráti až do dnes. Mnohí rádcovia si mysleli, že Alina a Sebastian sa raz vezmú a spoja, tak dve krajiny, ktoré sú mnohým podobné, no bohužiaľ Alina podobné vyjadrenia vždy odmietala a svojho kamaráta výhradne považovala skôr za svojho ďalšieho brata v boji, ktorý rovnako ako Alina bude raz panovníkom. Zdieľala sním svoj celý život, pretože ju občas chápal lepšie ako jej rodina. Každoročne usporiadali nejaký spoločný výlet cez letné prázdniny spolu so súrodencami, aby si spoločne užili pekné chvíle, no a vždy na konci septembra so smútkom odchádzali domov, aby sa venovali svojim povinnostiam a vzdelávaniu.
Občas mala pocit, že toľko vecí ani nebude nikdy potrebovať, aj keď nie vždy všetko bola nuda. Alina si veľmi obľúbila astronómiu súhvezdia a napokon sa vďaka nim sa dostala aj k astrológii. Zaujíma sa o znamenia zverokruhu a tým ľahšie sa jej číta v ľuďoch.
Vďaka znamenie si dokáže urobiť aspoň obraz o tom kto za osobu pred ňou stojí. Vždy ju to zaujímalo viac ako nejaké bojové stratégie, pri ktorých dokázala zaspávať.
Ako teenegerka ju zaujímali iné veci ako pomáhanie ľuďom v núdzi, aj keď ako korunná princezná sa samozrejme o podobné veci musela zaujímať, no jej dospievanie bolo ako dospievanie každého rovesníka jej veku. Vtedy sa naplno prejavial jej nevybúrené a rebelské ja, ktoré jej rodičom robilo na tvárach vrásky. Na pretras sa v mladom veku objavili aj prvé lásky, ktoré mali ešte búrlivejšie konce. A tak sa Alina vrátila nakoniec späť k učeniu, robila spoločnosť svojim rodičom na cestách alebo diplomatickými stretnutiami. Občas sa vzbúrila a mohla pokračovať tam kde skončila. Alebo jej niekto musel pripomenúť, že nie je vhodné sedieť len v ateliéri alebo sa potulovať krížom-krážom. Princezná veľmi rada kedykoľvek zbalila kufre a odišla do iného štátu, niekedy sama alebo za sprievodu svojich rodičov.
Dovŕšením svojich osemnástich rokov sa však jej bezstarostný život v Lisabone mal zmeniť, pretože podľa tradícii mala ako budúca panovníčka absolvovať cestu p ocelom Portugalsku a predstaviť sa svojmu budúcemu ľudu. Bola to jej prvá cesta, ktorá mala byť úplne bez rodičov a aj súrodencov. Mala prvýkrát sama povedať prejav na verejnosti, ktorý zvládla bravúrne, avšak cesta naspäť do hotela nedopadla najlepšie, pretože jej šofér sadol za volant pod vplyvom omamných látok a na diaľnici vošiel do protismeru pri tom uvedomení si rýchlo strhol volant a chcel sa otočiť, no práve vtedy do neho narazil kamión. Vodič bol na mieste mŕtvi a Alina tiež nemala ďaleko od smrti, no všetko sa rýchlo zbehlo a Alinu doktori v portskej nemocnici zachránili. Mala pomliaždeniny rebier, zlomenú ruku a tržnú ranu na hlave. Celá krajina sa obávala o stav princeznej, ktorý vôbec nevyzeral dobre, no našťastie stav Aliny bol stabilizovaný.
No kvôli jej ťažkému stavu ju doktori udržiavali v umelom spánku dva mesiace a raz uprostred noci skoro znovu opustila svet, pretože aj napriek hojeniu rany sa dostala do rany infekcia a jej telo skoro skolabovalo. Našťastie sa Alinu podarilo zachrániť opäť a tentokrát ju doktori udržiavali už v normalnom stave. Všetci sa báli prognózy a možnej amnézie, no Alina si našťastie všetko pamätala okrem toho ako sa jej stala tá dopravná nehoda. Po zotavení a bezprostrednom ohrození na jej živote, napokon bola prevezená do paláca, kde sa začínala zotavovať a zároveň si uvedomovať, že skoro zomrela a viac sa do seba uzavrela, no tež si oveľa viac vážila, že vidí úsmev jej mami a otca, ktorý na mamu pozeral ako na svätý obrázok. Vtedy si začínala uvedomovať ako veľmi má rada svojich súrodencov, že jej chýba ohnivosť Arlette a pokoj Mattea, a že už nebude toľko zaslepená do vzdelávania, že chce robiť už konečne niečo viac.
Svojím súrodencom z časti závidela tú ich voľnosť, ale na druhú stranu si uvedomila, že svet môže byť oveľa zábavnejší, ak dokáže skĺbiť zábavu a prácu. Netrvalo dlho a Alina sa objavovala na bulvárnych plátkoch ako horúca téma, pretože sa rozhodla študovať na lisabonskej univerzite medzinárodné vzťahy a právo. Bol to veľmi dobrý krok podľa mnohých, pretože korunná princezná sa podľa tradície má zaujímať hlavne o diplomaciu v zahraničí, takže všetci čakali ako bude pokračovať v štúdiách. Prvý aj druhý ročník ukončila bravúrne a tretí bol rovnako úspešní
Spočiatku plánovala, že už ďalej študovať nepôjde, no napokon si urobila aj druhý stupeň akademického vzdelania. Sústreďovala sa na školu aj na svoj život, no práve vtedy sa jej rodičia, že by potrebovala nejakého bodyguarda, ktorý u bude strážiť. Jej otec bol veľmi náročný na to, kto bude strážiť ich deti a aj pre tentokrát našiel veľmi šikovného mladého muža Alfonza, ktorý čerstvo dochodil vojenskú akadémiu. Alina spočiatku protestovala, ale nakoniec ho prijala za svojho bodyguarda a nakoniec to nebol iba jej bodyguard. Začali si spolu tajný románik, ktorý bol mnohých ohľadoch neuveriteľný Alfonza zbožňovala, užívali si spolu keď mohli, no to bolo všetko, čo mohla Alfonzovi dať, pretože rada šľachticov sa neustále odmietali možnosť si zobrať obyčajného vojaka, takže aj napriek tomu, že jej to bolo proti srsti požiadala mamu, aby ho preložila inde a našla jej niekoho iného a jej mama ju poslúchla.
Smutná a už dvadsaťdva ročná Alina však pri svojej univerzitnej stáži v Nemecku stretla však niekoľko mužov jeden bol španielsky šľachtic Paolo, druhý bol zasa grécky diplomat Kyriakos z dobrej rodiny a tretí bol dedič luxemburského veľkovojvodstva- Marcus. Rodičom sa páčili všetci traja, no Alina svoje city najviac prechovávala práve onomu Kyriakosovi, ktorí miloval jej umeleckú dušu, no výhodnejšom postavení pred francúzskom bol práve Marcus, a tak po návrate do Portugalska začala chodiť s Marcusom. Mnohých ohľadoch to bolo skutočne krásny pár Marcus dbal na jej city, bol romantický, milý, priateľský, rozumel si s jej rodičmi a ľudia ho v portugalsku schvaľovali, ale ako si sa tomu pocitu lásky nedokázala dostatočne odovzdať, teda za tie roky sa mu niekoľkokrát citovo odovzdalo, lenže stále mala pocit, že to nie je úplne to pravé, no aj napriek tomu, keď vyštudovala vysokú školu rozhodla sa, že možno keď sa mu odovzdá celou dušou bude to ine, a tak ho na jednej z tých štátnických večeriach požiadala o ruku. Nikto to nečakal a dokonca ani ona, ale spravila to. Marcus prirodzene povedal áno, a tak sa na druhý deň celé Portugalsko mohli tešiť na svadbu ich korunnej princeznej, ktorá bola o pol roka v lisabonskej katedrále. Podľa portugalských zákonov mohla žena zasadnúť na trón iba v prípade ak bude vydatá alebo minimálne zasnúbená, takže svadba bola iba výhodná a ona sa sama na to tešila, no niečo vo vnútri jej vravelo, že to nie je úplne ono, no ona sa rozhodla neposlúchať svoju intuíciu.
Kedy však volanie bolo už, o čo si hlasnejšie bolo týždeň pred svadbou, keď si všimla isté správanie, ktoré jej nebolo zrovna po chuti. Ponížil ju na štátnickej večeri pred všetkými a Alina akožto horúca hlav odišla preč a keď za ňou Marcus prišiel vynadala mu, tak strašne, že v tom hneve jej dal Marcus facku. To bolo posledná kvapka. Chcela odvolať svadbu, lenže sa jej začal vyhrážať politicky, čo samo o sebe nie je nikdy dobrý nápad. Rozhodla sa teda, že mu to spočíta presne pred oltárom a keď prišiel svadobný deň a rozhodla utiecť z vlastnej svadby a neskôr ju úplne odvolať. Nikto nebol z toho nadšení ani rodičia a kráľovská rada zúrila, no Alina si stála za svojim. Keď sa naskytla možnosť ísť so súrodencami do Illey síce bolo zrejmé, že všetci očakávali, že si nájde aj manžela, ale ona na konvencie kašle. Rozhodla sa, že si nikoho nebude hľadať aj napriek tlaku spoločnosti. Iba ak by to sama naozaj chcela…..

Alina Marina Castro

portugalská královna

themichell_

Amelia se narodila do německé královské rodiny jako druhá. Přestože svému staršímu bratrovi Erichovi jeho postavení nezáviděla, vždy jí připadalo, že žije v jeho stínu. Otec už následníka trůnu měl, tak k čemu by mu byla dcera? Viděl v ní jen možnost výhodného spojenectví skrze domluvený sňatek. Amelia si během dětství velice jasně uvědomovala, že o ni otec nestojí. Nevěnoval jí žádnou pozornost, nepodporoval ji v jejích zájmech a vzal ji na vědomí jen v případě, kdy se setkal s nějakým princem v jejím věku, s kterým by ji mohl zasnoubit. Čeho se jí od otce nedostávalo, to jí mnohonásobně vynahrazovala její matka. S nikým jiným nemá tak pevný vztah jako s ní. Matka tu pro ni vždy byla a snažila se z ní vychovat elegantní dámu, která se umí pohybovat ve společnosti, stojí si za svým názorem a nebojí se jít si za svým. V tom ostatně odvedla skvělou práci. Amelia byla učenlivá a toužila se zavděčit. Třeba když bude stejně šikovná jako Erich, otec ji bude brát vážně? Trvalo jí spoustu let, než jí došlo, že se svým otcem nepohne. Když dosáhla dospělosti, přestala mu říkat otče a už pro ni byl zkrátka jenom král Německa. Jeho nezájem mu oplácela stejnou mincí. Ani ho nemohla nenávidět – byl jí zkrátka úplně fuk.
Mít o šest let staršího bratra jí k sebevědomí během dospívání taky nepomohlo. Když byla ještě dítě, odstěhoval se na jejich letní sídlo a Amelia přišla o jakýkoliv kontakt s ním. Byl tak pohlcen otcovou výchovou, že si k sobě nenašli cestu ani během těch vzácných chvil, kdy byli spolu. Jednak měli rozdílné zájmy, jednak i jejich názory se lišily. Amelia by mu však nikdy nepřiznala, že občas byla schválně proti němu, aby ho popudila pro legraci. Netušila, že tím od sebe bratra spíš odháněla a působila na něj jako otravná mladší sestra. Přitom jediné, po čem zoufale toužila, byla jeho pozornost a sourozenecká láska.
Od šestnácti také začala randit. Protože neměla pořádný mužský vzor ve svém životě, vůbec netušila, jak by měl zdravý vztah vypadat. Snadno se zamilovávala – stačilo minimum ze strany kluka a už jím byla naprosto okouzlená. Tito mladíci se však o ni dlouze nebo vážně nezajímali, takže každou nevydařenou známost náležitě obrečela. Vyrostla na pohádkách o statečných dívkách a princeznách s oddanými princi a nejvíce ze všeho si přála poznat pravou lásku. Ale být beznadějnou romantickou duší s jejím postavením a v této době se zatím ukázalo být spíše na obtíž. Jejím hlavním problémem bylo okamžité přilnutí k prvnímu sympaťákovi, který s ní zaflirtoval. Okamžitě měla na nose růžové brýle a žádné red flags neviděla. Častokrát se s někým vyspala už na prvním nebo druhém rande, protože si myslela, že tak kluka získá. Její poslední vztah trval asi čtyři měsíce. Chodila se synem významného politika Klausem a jako obvykle se k němu chovala trochu jako přísavka. Zajímala se kde zrovna je, když není s ním a dělala mu scénu pokaždé, když se jeho obličej objevil v nějakém bulváru vedle jiných krásek. Oba by vztah raději ukončili, ale Amelii otec nutil ve vztahu setrvat kvůli dobrému PR a Klaus byl ambiciózní rozmazlenec, kterému se líbila pozornost médií a nový status, které díky vztahu s Amelií získal. Její žárlivost ale dlouho nemohl vydržet a tak na jednom večírku pro přešlechtěnou elitní třídu po povzbuzení koksem jí všechno, co měl na jazyku, hezky vmetl do tváře. Byl z toho samozřejmě otřesný skandál. Klaus vytáhl na světlo všechno, co mu na ní vadilo a úplně ji veřejně znemožnil. Bylo jí teprve devatenáct a po téhle události se dva měsíce nemohla vůbec ukázat na veřejnosti. Nesla si z tohoto takové trauma, že se obrátila na terapeuta a rozhodla se zapracovat sama na sobě. Uvědomila si, že Klaus měl v mnohém pravdu a jestli chce mít jednou skutečně zdravý vážný vztah, musí nejprve v sobě vyřešit původce jejích toxických způsobů. Od té doby žádný romantiku nezažila. Přes veškerou práci s terapeutem má stále pocit, že nemůže žádnému muži věřit, že to s ní myslí vážně. Uzavřela se do sebe a trávila čas jen s opravdu blízkými přáteli. Kdykoliv se pohybovala na veřejnosti, vyhýbala se přehnané pozornosti a naučila se být stručná a říct přesně, co si myslí. Někdo by ji proto mohl považovat za nepřátelskou, introvertní, nebo povýšenou, a jí to vlastně ani moc nevadilo.
Po událostech, které se udály v paláci v Illéa, se německý královský pár rozhodl vyslat i Amelii. Protestovala, považovala to skoro za rozsudek smrti. Nebylo to k ničemu – král už chtěl Amelii dostat pod čepec a Selekce prince Adriana byla koneckonců nejlepší současná akce na seznámení mezi ostatními šlechtici. Matka byla na její straně, ale zároveň si přála, aby po traumatu, kterým si jejich syn Erich prošel, aby na něj někdo dohlédl. Třeba by přítomnost jeho sestry mohla zmírnit následky. Amelia se nakonec přání rodičů podvolila a doufala, že tím alespoň zmenší tu propast mezi ní a Erichem.

Amelia Webber

rumunská královna

purpurovaz

Andrew vyrůstal na předměstí Londýna celý svůj život a vlastně se nikdy neodstěhoval. I když by jeho jméno možná mohlo někoho svést z cesty, je Britem tělem i duší. Pro někoho by tam možná nevypadal, má totiž kořeny položené z Španělska. Jeho dědeček přijel do Anglie již mladí, tam se zamiloval a už zůstal. Jeho otec si pak vzal jeho matku a z toho vznikl on. Jedináček a miláček rodiny. Jeho mamka byla kuchařka a jeho otec bývalý voják. Často ho nevídal, ale když už ano, měl s ním jen ty nejlepší vzpomínky, prostě by nikdo lepší dětství mít nemohl. Vystudoval základní a poté se přihlásil na vojenskou školu. Chtěl bojovat za svou zemi, stát se hrdinou a taky tak trochu na to chtěl balit holky. Zde ho ale nevzali což jej poněkud zamrzlo. Jeho odmítnutí přišlo kvůli nesplnění tělesných zkoušek. Tehdy totiž nevypadal tak jak teď. Byl to spíše vychrtlý chlapec, co měl vlasy všude a úsměv na tváři. Tohle ho však změnilo, prvních pár týdnů jenom seděl na posteli a nic nedělal, nevěděl kudy se vydat protože tohle byl jeho sen, a teď se ten sen rozpustil. Jeho matka ho vytáhla z postele až s vařečkou a výhrůžkami o zbití, což teda úplně nechtěl, takže vstal a začal pomáhat okolo domu. Matka ho zasadila do jednoho krámku s čerstvou zeleninou a tak zůstal dalších léta až do svých devatenácti. To se v něm něco znovu probralo, nevěděl úplně co, co byl ten inpulz, možná to že jej vnitřně užíralo trávit čas v obchodě a nic nedělat, nebo prostě jeho mozek rozhodl jinak, ať to bylo ale jakkoliv, začal na sobě makat. A to pořádně. Cvičení denně, kolo, běh, všechno co šlo. To mu zůstalo do teď. Ani ne za celý rok měl formu co má teď a rozhodl se přihlásit znovu na onu vojenskou školu. Tentokrát dostal pozitivní výsledek ale odmítl jít sám, pomocí jednoho kamaráda se mu totiž umožnila cesta do armády rovnou a tak to vzal. Jeho máma šílela vzteky když jí oznámil že odchází. Byl už dospělý ale hněv jeho matky byl horší než co jiného. Dokonce jej i praštila a on se nechal jak malé dítě. Nakonec se však uklidnila a s brekem tu novinku přijala. Jeho otec to bral lépe, věřil ve svého syna a byl pyšný že chtěl chránit jejich zemi. A tak se dal do armády. První přišel samozřejmě výcvik. V něm vynikal ale byly věci co musel zlepšit. To trvalo půl roku, pak se ocitl chvíli v liniích britské armády, nakonec se však usadil u královského námořnictva a tak zůstal do svých dvaceti čtyř. Pak mu přišla nabídka na stáž do paláce. Ona tedy úplně nepřišla, spíše že ním došel jeho kapitán s tím že si ho vyžádali jako jednoho z nejlepších z jejich posádky. Bral to jako úctu a samozřejmě to přijal. Tehdy se poprvé seznámil s princeznou Victorii. Byl zní nervózní a především byl nervózní z toho jí hlídat ale brzy si spolu našli slovo. Po tomto ho v paláci jako stráž nechali už na pořad. Hlídavá jak palác tak princeznu na veřejnosti. Ani ho proto moc nepřekvapilo když se k němu dostala ta novinka, že jí bude doprovodem do Ilei.

Andrew Nemesio García

bodyguard

valina_2405

Annika Gavriela Grabowski přišla na svět jako nejstarší dcera vévodského manželského páru, Lidie a Tamlyna Grabowských. Narodila se do prostředí, kde vládla láska, harmonie a jasně definované role, které se řídily rodinnými tradicemi. Už od prvního okamžiku si získala výjimečné místo v srdcích svých rodičů. Své druhé jméno, Gavriela, dostala na počest matčina přítele, Gavriela Thomasze, který byl rodinným přítelem a významnou osobou pro její matku.
O rok později se Annice narodila sestra Britani, a tento gen pokračoval. Rodiče se snažili o syna, z čehož se nakonec stala početná rodina, a jejich láska k dětem byla zřejmá. Z každého nového přírůstku do rodiny se radovali, a časem měla Annika neuvěřitelných jedenáct sester. Rodina byla výjimečná nejen svou velikostí, ale i tím, že se držela v tradici, kterou Lidia začala a pojmenovali své děti podle abecedy. V průběhu let se do rodiny narodila dvě dvojčata, a nejmladšími přírůstky byly trojčata. Annika se jako nejstarší z nich stávala vzorem a ochránkyní svých mladších sester.
Annika vyrůstala v privilegovaném prostředí, ale její výchova nebyla zdaleka jen o luxusu a přepychu. Její rodiče kladli důraz na vzdělání, kulturní znalosti a společenské chování. Když Annika dosáhla svých osmnácti let, její život nabral nečekaný směr. Rodiče se rozhodli ji zasnoubit s Ferdinandem Filipem Habsburským, korunním princem Českého království. Annika a Ferdinand si byli blízcí dlouho předtím, než se jejich vztah stal oficiálním. Měli k sobě přátelský vztah, který však po zasnoubení začal ztrácet na síle.
Přestože se jejich vztah zdál být ideální, zasnoubení přineslo nečekanou vlnu problémů. S každým dnem se od sebe Annika a Ferdinand stále více vzdalovali. Oba měli své vlastní cíle, sny a potřeby, které se začaly rozcházet. Nakonec Annika odjela z Česka zpět do Polska a ztratili spolu veškerý kontakt. Tento odjezd pro ni znamenal zásadní změnu, která ji vedla k tomu, aby se více soustředila na sebe a své vlastní cíle.
V období jejího odcizení od Ferdinanda prožila další významný moment. Její matka oslavila své 40. narozeniny a přivedla na svět zdravého chlapce jménem Reese. Po tolika dcerách se syn stal cenným pokladem, a Annika ho brala jako mladšího bratra, i když už byla sama dospělá. Tento nový přírůstek do rodiny prohloubil její pocit odpovědnosti.
Po absolvování střední školy se Annika rozhodla pokračovat ve studiu na vysoké škole v Angeles, kde se kdysi seznámili její rodiče. Přestěhovala se do bytu, ve kterém její rodiče žili předtím, než se narodila. Tento návrat k rodinným kořenům jejího otce, který z Illey pocházel, jí poskytl pocit stability, i když žila daleko od domova a rodiny. Na vysoké škole studovala mezinárodní vztahy, ale jak čas plynul, rozhodla se přibrat i studium historie, aby si rozšířila své znalosti.
Během svého pobytu v Angeles se Annika moc nevěnovala osobním vztahům, zejména ne s muži. Spíše se soustředila na své vzdělání a budování kariéry. Muži v jejím životě nebyli prioritou, což byl možná důsledek neúspěšného, přesto nezrušeného zasnoubení s Ferdinandem, které ji přimělo k opatrnosti. Přesto ale nezůstala úplně osamělá. Čas od času ji v jejím bytě začaly navštěvovat dvě ze starších sester, Britani a Celina. Jejich přítomnost ji udržovala v kontaktu s rodinou a zároveň jí dodávala pocit podpory.
Po úspěšném ukončení studií se Annika vrátila na nějaký čas do Polska, aby převzala některé záležitosti týkající se rodinných obchodů. I když byla v Polsku doma, cítila, že ji její cesta vede někam jinam. Po čase se rozhodla, že se vrátí do Angeles, kde cítila větší příležitost a svobodu. Zpátky v Angeles se rozhodla zůstat a budovat svůj nový život, který byl tentokrát zcela v jejích rukou. Přesto však nezanevřela na své povinnosti, co by budoucí vévodkyně a dál se zajímala o podnikání v Polsku, i když na dálku.

Anikka Gavriela Grabowski

polská vévodkyně

kvenamoon

Erin a Ezra prošli spletitou cestou plnou trní, na jejímž konci je čekaly dvě nádherné a zdravé děti a rodinné štěstí. To za překážky, které osud jejich lásce nachystal, zcela jistě stálo. Erin – mladá, divoká duše, majitelka autoservisu a v neposlední řadě rebelka. Ezra – starší muž s hlubokými jizvami v srdci, ovdovělý, uzavřený za vysokými zdmi emocí, organizátor tajných rallye závodů, šikovný tatér a bývalý sous chef. Předtím, než se do sebe bezhlavě zamilovali, byli pouhými přáteli. Spojila je válka panující v závodnické komunitě, když se kvůli chamtivosti sázkařů Erin vybourala na motorce. Ezra se zprvu zdráhal jejich vztah jakkoliv prohlubovat, zejména kvůli smrti své bývalé ženy. Po několika měsících však zahodil škatulku samotáře a konečně k Erin vyjevil své city.
Když se jim po dvou letech narodilo uplakané děvčátko s kudrnatými vlásky, jež po památce Ezrovy ženy dali jméno Astrid, žil pár stále ve skromném bytě nad tetovacím studiem uprostřed hlučného Angeles. Na den přesně, o dva roky později, na svátek všech zamilovaných, ticho ticho roztříštil pláč drobného chlapce, jejího bratra – Caspera. Soudě prokletí panujícího v rodině Deschamp, bylo zázrakem a neskutečným štěstím, že Erin oba porody přežila bez dalších následků. V počátcích rodinného života Ezra stále trpěl výčitkami a rozhodl se usmířit se svojí starší dcerou Lori.
Astrid vyrůstala v milující rodině dvou skvělých rodičů a bratra, který ji sveřepě podporoval v dělání průserů. Ezra svoji rodinu krátce po narození nového přírůstku přestěhoval do velkého domu se zahradou, na okraj Angeles, do klidné čtvrti, která jako by oddělila dosavadní chaotický život od nové etapy. Pár se radoval ze svých dětí, které svým rodičům způsobovaly častá nepříjemná překvapení. Astrid a její bratr byli odmalička nerozlučná dvojka. Dívka se záplavou zlatých vlasů jej velmi ráda kazila. Brzy bylo jasné, že divoký temperament zdědila po matce. Kam jste ji položili, tam jste ji nenašli – dokonce ani v bezprostředním okolí. Bavilo ji svým rodičům zdrhat z dohledu a tropit hlouposti.
Jako děcka, jimž do puberty zbývalo pár let, se Astrid Casperem rádi toulali po městě - ve snaze objevovat vybydlené budovy a zajímavá urbex místa. Když rodičům došla trpělivost s jejich neustálými návraty policejními auty, strčili oba sourozence na hodiny tance. Jen ať se unaví tam. Casperovi uštědřená lekce nijak zvláště nevyhovovala, zato Astrid se v tanci velice rychle našla. Hudba a umění – to bylo její. Už jako děvče krásně zpívala, tancovala a cítila rytmus. Její nevinná tvář přímo vybízela k podobnému koníčku.
Astrid brzy ukázala potenciál dotáhnout to na profesionální tanečnici. Casper stále v začátečnících, ona už se cítila svá v kramflecích na hodinách pro pokročilé. Zatímco se zdokonalovala, její bratr nadále navštěvoval místa, na kterých neměl co dělat. Až mu jedna vybydlená budova byla osudná a on se na několik dní vypařil. Astrid, jako téměř každé dítě, nerozuměla, proč jej všichni hledají, když se toho večera nevrátil domů. Brala to jako hru, ze stejného popudu se také nastěhovala do jeho pokoje, a už vůbec nechápala, proč byl její sourozenec hluboce naštvaný tímto radikálním krokem. V její mysli to celé představovalo pouhý vtip, s nímž Casper narukoval, aby své rodiče a sestru pobavil a získal si trochu kýžené pozornosti.
Dívka už od útlého věku disponovala poněkud netradičními zájmy. Po dlouhých hodinách vyjednávání přesvědčila rodiče, aby jí s přispěním vlastního kapesného nechali chovat odporně chlupaté sklípkany. Vždy měla talent na průsery, proto vás zřejmě nepřekvapí, že se při opakované návštěvě autoservisu naučila rozložit auto do podoby, v níž už ji nedokázala poskládat ani její matka. Nedostala výprask, rodiče je zásadně nemlátili. Místo toho jí zabavili terárium a trojici samiček čeledi Nemesidaee.
Nedílnou součástí rodiny je také Ezrova mladší dcera Lorelai, s níž sourozenci neměli tak úplně blízký vztah, jako mezi sebou, zejména kvůli velkému věkovému rozdílu. Nyní, když je Lori vdaná a má několik dětí, se však pravidelně setkávají na oslavách a na celý zástup svátků. Astrid vždy byla zvyklá na ruch – velká rodina, neustálé tréninky, a proto není překvapením, že si cení samoty. Celý život byla obklopená synovci a dalšími dětmi z taneční školy. Kamarádů měla poskromnu, a v dospělém životě se její sociální život právě výrazně nezlepšil. Tam se dá hovořit o důsledcích kompetitivního prostředí, které zapříčinilo, že se potýká s problémy s důvěrou.
Během juniorské střední, kdy se jí začalo velmi dařit v soutěžích, a někteří spolužáci si z jejího úspěchu přirozeně utahovali, došlo k celé řadě incidentů. Astrid, kterou matka naučila se bránit a nebýt obětí, často vymýšlela různé tresty pro ty, kteří si její jméno brali do úst. Pokud to zašlo daleko, mstila se jim například sklípkany v tašce či projímadlem v pití. Když si jednou na její nekonvenční jednání stěžoval spolužák, učitel si ji vzal stranou. Shodou okolností se na chodbě potuloval mladý Casper, který se rozhodl vzít Chlupáčkův Shawshank na sebe a sestru před trestem ochránit.
O dva roky mladší bratr se vyznamenal rvačkou se stejným spolužákem, který Astrid nedal spát ani později onoho školního roku. Těžko říct, zda se mu líbila, a proto ji provokoval, nebo prostě jen záviděl, že vypráví o svých úspěších a disponuje ihned několika medailemi. Jednoho dne se však rozhodl jí po hádce, kterou s ostřílenou konverzátorkou na plné čáře prohrál, ustříhnout pořádný kus vlasů. Než mu samotná Astrid stihla dát do nosu, Casper to udělal za ní. Za svůj hrdinský čin si od ředitele vysloužil týdenní vyhazov.
Když se mladá dívka rozhodovala, jakým směrem bude pokračovat její dosavadní studium, dostala od své učitelky tance doporučení na taneční konzervatoř. Prozatím o svém koníčku neuvažovala jako o kariérní dráze. Některé děti se po letech soutěžení v dorostenecké kategorii přestaly tanci věnovat, aby mohly dostudovat střední školu a pokračovat své studium na vzdálených vysokých školách. Jí a jejím rodičům však bylo řečeno, že by byla škoda takový talent zahazovat. Astrid nikdy nevykazovala známky toho, že by se raději vydala do akademické sféry. Tančení brala vážně a neuměla si představit, že by kvůli hodinám biologie a chemie musela skončit.
Roky na taneční konzervatoři pro ni byly jedny z nejlepších a zároveň nejtěžších let života. Našla si podobně smýšlející spolužáky, s nimiž sdílela vášeň k tanci, stejně tak se dále nořila do činnosti plné sabotáže, soutěživosti a neustálé konkurence. Seznámila se zde se svým budoucím manželem Neilem, s nímž na profesionálních soutěžích začala tvořit pár. Při jedné okresní soutěži potkala Gabrielle, která se později stala její nejlepší přítelkyní. S náročností studia a nekonečného soutěžení se pojila také Astridina snaha být neustále nejlepší. Byla na sebe přísná, pokud neobsadila první místo. Druhé ani třetí nebylo dostatečně dobré. Z hlediska konkurence na ni byl neustále vyvíjen tlak. Mnoho aspektů tohoto prostředí jí vštípilo vlastnosti, které pro mnohé mohou být nepochopitelné.
Ještě při škole se jí podařilo s Neilem vyhrát titul mistrovství Illéi a mistrovství světa. Po dokončení školy se právě mnoho nezměnilo. Pár spolu trénoval a vyhrával jednu medaili za druhou. V průběhu své kariéry zvládla několikrát obsadit titul mistryně světa, získat první místa v řadě tanečních soutěží, působit jako učitelka tance a také jako taneční partnerka v illejské verzi soutěže StarDance. Ještě, než dosáhla věku dvaceti let, byla z ní renomovaná a v branži známá tanečnice.
Neil ji požádal o ruku o rok později, když pár vyhrál obhájil zlato na dalším mistrovství světa. Ani svatba jejich společné soužití nikterak neovlivnila. Manželé spolu trávili veškerý čas, v práci, doma. Když měli volno, pokoušeli se čerpat sílu na horách nebo s Gabrielle a jejím manželem. V branži si našla mnoho rivalů, o nichž si je jistá, že by ji nejraději viděli mrtvou, pro něž její zranění znamená šanci následovat ji v jejích krocích. Ačkoliv si mnohé nepřipouští k tělu, ví o lidech, s nimiž je za dobře. Jsou tací, ke kterým chová sympatie, ale ani jedna strana si je z profesionálního hlediska nechce prohlubovat.
Astrid miluje auta, ale k řízení nemá dvakrát kladný vztah. Ačkoliv se jí rodiče snažili tohoto strachu zbavit, ona se vždy bála, že skončí jako otcova bývalá manželka, po níž dostala jméno. Když se tedy málem vybourala, odevzdala klíčky a rozhodla se, že za volant už nikdy neusedne. Právě toto a řada věcí, které se ve vztahu Astrid a Neila začaly nabalovat, poté jejího manžela zřejmě vedlo k nevěře. Na jedné ze soutěží nešťastně upadla a zlomila si kotník. Po měsících léčby vyšlo najevo, že srostl špatně a nápravná operace se v jejím případě nedoporučuje. Astrid byla nucena pověsit závodní tančení na hřebík. Toto rozhodnutí pro ni bylo nesmírně těžké, ale velmi rychle se s ním sžila jako lektorka tance.
Manželé se, byť si procházeli náročným obdobím, pokoušeli o dítě. Astridiny biologické hodiny, jak se říká, tikaly. Pravděpodobný stres zapříčinil, že se jim to nedařilo. Oba byli frustrovaní a pro Neila bylo náročné soutěžit s novou partnerkou, kterou se mu stala její dobrá přítelkyně Gabrielle. Astrid se stále pokoušela jejich vztah zachraňovat, ale pravdou bylo, že se sami sobě odcizovali. Byli zvyklí spolu trávit každou minutu dne, trénovat, tančit, vyhrávat soutěže. Žárlila na Gabrielle a o to víc byla zničená, když svého manžela přistihla při nevěře právě se svojí kamarádkou.
Dvakrát nepřemýšlela nad svými kroky. Po velice krátkém rozhodování manželovo auto zapálila a zavolala bratrovi. Když se ji další den manžel pokoušel zastihnout doma, dostal od Caspera pěkných pár do čumáku z jedné strany a z druhé od Astrid. Ta se okamžitě rozhodla podat žádost o rozvod a vrátit se na pár dní domů. Při soudním řízení šla část peněz ze společného majetku na škody způsobené požárem, díky čemu Astrid nedostala podmínku. Když tedy přišla nabídka od paláce, aby se ujala výuky budoucích účastnic Selekce, říci, že po ní okamžitě skočila, by doopravdy nevystihovalo, jak promptně se této nabídky chopila za pačesy.

Astrid Erin Barlowe

renomovaná tanečnice a lektorka

nymeria9746

Narodil se do rodiny střední třídy. Jeho rodiče pracují v marketingu - prostě obchodnictví. Už jako malého ho uchvacovala zima a když na základní škole uviděl několik letáčku o tom, že hokejový klub přímá nové členy v jeho věku řekl si proč to nezkusit. A tak pomalu na váze nabírala jeho hokejová kariéra, ale v jeho osobním životě se vyskytla komplikace. Začali se u něj objevovat stavy podobné depresi ale trvali jen pár minut. Nikdo nevěděl o co je a ani psycholog mu nedokázal pomoct. Po nějaké době se s tím naučil žít. Hokej se mezitím stával jeho motivací a náplní života. Ten sport doslova miloval! Dokonce i vystudoval střední sportovní školu a ted' je na akademii. Jednoho dne mu do schránky přišel dopis. Teda spíše pozvánka do selekce. Váhal nad tím, jelikož by se musel vzdát na nějakou dobu hokeje a pokud by se nedej bože stal králem jak by to s jeho oblíbeným sportem bylo? Tyto otázky ho doprovázeli hodně dlouho, než si vybral, ale nakonec na to kývl. Usoudil, že nemá co ztratit.. A taky to, že je princezna Evelyn dosti hezká.. Takže začali jeho několika týdenní přípravy spojené s obavami, které jednou přišli a poté zase odešli. Doufá, že se to po čase zlepší.

Austin Gray

hokejista

maddy.bibi

Od poslední Selekce se stihla, mimo spoustu jiných věcí, vdát, porodit dva syny – dvojčata Jacka a Roberta, kteří se vydali v matčiných stopách – a nakonec se i rozvést. Její workoholismus se u jejího bývalého manžela nesetkal s pochopením a ona, se svým typickým mámvpi*ismem to vzala s klidem. Jediné, co si její manžel odnesl, byla deka a polštář z postele. Bez povlečení.
Bailey, jak už i její křestní jméno napovídá, pochází z provincie Likely, který se mimo jiné vyznačuje výrobou všelikých alkoholových nápojů i likérů. A jelikož její rodiče byli pracovníky právě v jedné z této "fabrice", kde se také seznámili, byl výběr jejího jména nad slunce jasný.
Už od poměrně útlého věku chtěla následovat svoje rodiče a fušovat do gastronomického řemesla. Po základní škole se tedy dostala na nejlepší možnou kulinářskou školu a pustila se do studia, objevování nových ingrediencí do různorodých receptů a ještě nedlouho před koncem studia to vypadalo, že se stane slavnou cukrářkou. To vše díky její slabosti, téměř závislosti na čokoládě, kterou ve svých sladkých kreací nešetří a vždy si dá záležet na tom, aby to bylo "to nejkvalitnější zboží".
Vyrůstala ve velice všedním prostředí, její rodiče jí nevěnovali ani málo, ale ani přehršel pozornosti. Byla to zkrátka normální holka, která ale věděla, za čím si chce jít a vždycky měla tak trochu svou hlavu.
Bojovnou povahu si osvojila díky třem starším bratrům, kterým se snažila pravidelně ukazovat, že není jen mladší ségra, o kterou se musí starat a chránit ji za každých okolností. Zabředla tedy i do světa motorů, vůně oleje a oceli a koketovala tedy i s myšlenkou, že pokud nevyjde svět chutí a lákavých vůní, motory budou její záložní plán. Nestalo se, avšak lásku k silným strojům neztratila ani po letech.
Po škole se pustila do své cesty na vrchol - čtyřhvězdičkový hotel v Angeles jí ukázal, o čem svět kulinářství je. Několik karambolů s kolegy v ní zažehlo onen pekelný oheň a Bailey se přestala držet zpět, nebála se postavit sama za sebe, své nápady a hodlala překonat všechny, kteří jí stáli v cestě.
Od pomocné síly v kuchyni a skladníka se vypracovala ke studeným pokrmům, odkud si osvojila i takové srandičky jako zdobné vyřezávání ovoce. Pryč byly dny nekonečného strouhání brambor a kořenové zeleniny, zodpovídání za podružnosti, které do země zadupávaly její kreativitu.
Zúročila i své cukrářské schopnosti, když zběhla ke konkurenci a zastala pozici pastry chefa, tudíž se naučila pracovat v extrémně stresujícím prostředí, navíc dlouhé hodiny od rána až do noci. Krom vynikajících, jednoduchých moučníků i složitých dezertů ze zahraniční kuchyně, dokáže vyčarovat z čokolády naprosto cokoli.
Chcete po ní, aby vám udělala draka na oslavu dětských narozenin? Předloží před vás hotovou saň s fialovými šupinami, realisticky vypadajícími zubisky, zlověstnýma očima a z tlamy jí půjde pára. Dezert připomínající ovoce? Z redukce z pomerančové šťávy, světlého korpusu a karamelu se zdravou dávkou ostré whisky pro vás přichystá tak jasně oranžové plody, že je od skutečného pomeranče nerozeznáte.
Po letech praxe a získaným konexím si mohla dovolit podat žádost do samotného královského paláce a už dlouhé dekády pracuje právě zde, posledních pár let na pozici šéfkuchařky.
A skutečně, v období oslav, Silvestru, narozenin nebo celé Selekce, není radno si s ní zahrávat. Zpraží vás pohledem a nemá problém vás zapřáhnout do práce, aby vám ukázala, že moc dobře ví, co dělá a vy nemáte sebemenší právo se jí pokoušet poučovat.
Když už jsme u té Selekce, neexistoval jediný zatracený den, kdy by tu šarádu neproklínala. S nezvedeným princátkem a jeho nohsledem mívala tu a tam nějaké ty neshody, mnohem častěji se ale porafala s některým s kolegů. Zvládla se porvat s princeznou a uzavřít křehké spojenectví se svým tehdejším nadřízeným, Roderickem, který sloužil jako obstojný soupeř ve slovních přestřelkách.
Ač hlasivky už si stihla za dekády služby slušně vyřvat, pořád umí hlas zvednout a především si v kuchyni sjednat pořádek. Stará dobrá Bailey. Snad přežije i další, nechutně rychle se blížící Selekci.

Bailey Carla Steward

šéfkuchařka

thayanewmann

Rodina Kreutze, jak už napovídá příjmení, má kořeny v Německém království a na své dědictví velmi dbá.
I to je důvod, že Bill a jeho dvojče doma nikdy nepromluvili ani slůvko anglicky, nýbrž pouze německy a dodnes tento fakt trvá kdykoli se octnou v rodném domě ve Whites.
Jako malý chlapec byl Bill oproti svému dvojčeti nepřirozeně upovídaný, aktivní a nebál se mluvit s cizími lidmi, což mu kupříkladu ve škole pomohlo se vyhnout jakémukoli vyčlenění a řadil se mezi třídní klauny až do střední školy, kdy si jeho mladší dvojče udělalo své první tetování. Tajně a k hrůze jeho rodičů. V tu chvíli věděl, že přesně takové postrčení potřeboval a že po střední škole využije svého uměleckého talentu.
Bylo to během základní školy, kdy se stále častěji setkával se čtyřmi přáteli, se kterými nepořádali zrovna poklidné čajové dýchánky. Partička rebelů působila vrásky na čele nejdříve rodičům, posléze sousedům a nakonec, někteří z nich - ač pozdějších letech - i bezpečnostním složkám. Mezi právě takové problémové elementy spadal i Bill, který se proháněl ulicemi na své motorce jako smyslů zbavený, pokoušel jak hranice své tak hranice silného, řvoucího stroje a pravidelně před policií prchal a kličkoval dobře známými ulicemi města, přestože tehdy už byl daleko od Whites.
Současně se pasoval do role fotografa, který každou sešlost dokumentoval na vše, co měl jako malý klučina od rodičů k dispozici. Někdy v rychlosti hodil selfie na starý mobil, jindy ty nejkrásnější momentky zvěčnil na polaroid, který dostal k desátým narozeninám a dodneška si ho střeží jako poklad, i když už droboučký přístroj roky nefunguje. Pořád má svoje čestné místo na poličce v malém bytečku a jediný pohlede na něj ho vrací zpět do dětství.
Nabídka práce pro jeho otce však mnohé změnila. Těžké loučení s partou ovšem nebylo to jediné, na co se musel připravit a čemu čelit.
Neshody doma samozřejmě vnímal, ale nikdy by si nepředstavoval, že se jeho rodina rozerve na dvě poloviny a už vůbec nečekal, že to bude právě on, kdo přetrhne bratrské pouto a zmizí do divokého srdce Angeles a odstřihne se i od rodičů.
Poté, co dodělal školu a udělal si potřebné kurzy, našetřil po pracích dost peněz, které spojil spolu s tím, co mu nechali rodiče a otevřel si vlastní tetovací salon, kde jak pracuje, tak také bydlí.
Své zájmy a koníčky rozšířil i o nevelkou skupinu přátel, s nimiž sdílí zájem o fantasy a je to pro něj takový malý ostrov klidu uprostřed rozbouřeného oceánu, které Angeles představuje. Nikdy nespící město zkrátka potřebovalo svůj protipól a on si jiný představit nedokázal. Jen velmi nerad o tomto svém tajném úprku od reality hovoří, ačkoli jeho byt vykazuje víc než jen pár známek - do tmavých barev laděný byt je doslova přecpaný policemi s tlustými knihami, ozdobné nádoby div nepraskají ve švech, jelikož jsou přeplněné hracími kostkami a krabice se soškami a postavičkami pro hru se povalují tak nějak všude, kde na ně přinejlepším nešlápne.
Vzhledem k jeho vytíženosti, ačkoli není lehké to přiznat, nenašel si čas na střípek ze své minulosti - Erin, o jejíž přítomnosti ve městě ví. Jenomže ještě si netroufl ji kontaktovat. Snad je pro něj také těžké si přiznat, že neví, jak dívku po tolika letech oslovit a jestlipak si na něj vůbec vzpomíná stejně, jako on na ni a ostatní přátele ze skupiny.

Bill Kreutze

tatér

thayanewmann

Dívka se narodila do rodiny dvou úspěšných lidí jako první a poslední dítě. Její otec pracoval už v té době jako úspěšný podnikatel a majitel několika firem po celém světě zaměřených převážně na umělecké hudební odvětví včetně jednoho z nejpopulárnějších divadel. Matka vedla úspěšnou módní značku včetně beauty doplňků. Byla ve společnosti velmi váženou ženou známou pro svou eleganci a vytříbený vkus. Malá Candance, které nikdo neřekl jinak než zkráceninou jejího celého jména „Candy“, měla vždy všechno, co si jen zamanula a její radost oba rodiče často sdíleli přes sociální sítě. Na pohled idealistická rodina, která neřešila žádné problémy. Jenže uvnitř v baráku se divadlo plné masek měnilo na čiré zlo.
Candance nebyla vytouženým dítětem. Její matka si nechtěla kazit štíhlou linii. Když si ale namotala přelétavého zbohatlíka kolem prstu, bylo jí jasné, že aby přežila, bude si ho potřebovat něčím pojistit. A právě tak došlo k početí jejich dcery. Už jako malinká nebylo děvče vnímané svými rodiči jako dítě a radostí, nýbrž jako překážka v cestě a prostředek dalšího obnosu peněz navíc. Továrna na peníze.
V jejích šesti letech jí dali na vůbec nejprestižnější školu v Illei, která byla přístupná pro studenty od šesti až do dovršení osmnácti let. Součástí výuky byly také všemožné aktivity, za které děti dostávaly v případě podání výjimečných výkonů ocenění v podobě malých zlatých hvězd. Každá hvězda navíc znamenala vyšší postavení ve školním prostředí. A právě do téhle Hunger Games byla zapojena i Candy. Nebyla ve škole nejoblíbenějším článkem. Podle svých spolužáků byla příliš hlučná a nechovala se na svou finanční třídu. Spíše než aby se plně věnovala studiu byla myšlenkami věčně jinde. Zasněná a příliš mimo. Podnětem k posmívání její osoby byla také její váha. Na svůj věk měla obzvláště velkou nadváhu a baculaté tváře.
Její váha ji začala trápit až kolem desátého roku života. V té době se totiž o její váhu začala zajímat také její matka. Chtěla dívku navést, ve slovníku normálních lidí „nařídit jí“ cestu primabaleríny po doporučení jedné z jejích drahých přítelkyň, se kterými chodívala pravidelně na dámská povyražení. Drbny. Od té doby byla Candy odepřená kdejaká pochutina od tučných jídel až po sladké laskominy.
V patnácti se Candy podařilo oslovit jednoho z producentů a experta na balet hledající talenty, který sháněl hvězdu pro představení nového baletního vystoupení. S jejím přijetím byla atmosféra doma snad ještě tisíckrát horší a dívka byla nucena na sobě tvrdě dřít i dlouho do noci. Pravidelný seznam aktivit dostala předepsaný přímo od své matky a dodržování režimu bylo považováno za vůbec první pravidlo, které jí bylo vsugerováno do hlavy. Od svých dvaceti se stala jednou z nejznámějších tváří showbyznysu jakožto baletka vystupující na jevišti.
Popsat svou profesi, tak by ji popsala jako nic než jen pot, zakrvácená chodidla, sedřené paty a bolavé svaly. Její přihlášení do selekce bylo zapříčiněno nátlakem rodiny, o podání přihlášky si nemohla ona sama rozhodnout. Přihlásila se hlavně kvůli rodině a kvůli sázce se svou kolegyní. Její přijetí pro ní bylo možností odejít od svého běžného fungování a poznat něco nového bez věčného dozoru matky nad jejím životem. A možná bylo velkou motivací i to dobré jídlo, co na ní z kuchyně paláce každou noc přivolává k sobě .

Candance Billie Illéa

primabalerína

anniestich

Celadine se narodila jako nejmladší z pěti dětí a zároveň jediná dívka do chudé, ale pevně soudržné rodiny v provincii Hondurague. Ačkoli měli vždy málo peněz, dokázali s nimi hospodařit tak, že pokryli své potřeby a dokonce jim často něco málo zbylo. Rodiče dělali vše, co bylo v jejich silách, aby svým dětem zajistili co nejlepší život, i když to pro ně často znamenalo velké oběti. Největší tíha spočívala na otci, který pracoval v jedné z místních továren. Roky tvrdé práce se však na něm začaly podepisovat, když se u něj postupně začaly objevovat zdravotní problémy. Přestože se snažil v práci pokračovat co nejdéle, jeho stav se zhoršoval natolik, že byl nakonec nucen ji opustit. Tím rodina přišla o hlavní zdroj příjmů a jejich situace se stala ještě složitější. V době, kdy otec musel kvůli zdravotním problémům opustit práci, rodinu překvapil její nejstarší bratr. Místo toho, aby se pokusil nějak pomoct, sbalil si své věci a odešel. Ne však potichu, odcházel se zlými slovy plnými výčitek. Obvinil otce, že raději onemocněl, než aby se staral o svou rodinu, což hluboce otřáslo všemi členy domácnosti. Celadine tehdy bylo pouhých deset let a celé té situaci nerozuměla, přesto cítila napětí a bolest, kterou to všem způsobilo. Pro ostatní byl bratrův odchod zničující, jejich již tak těžkou situaci to jen zhoršilo. Jeho slova zanechala hluboké jizvy, které rodinu poznamenaly na dlouhé roky. Dva roky po odchodu bratra zasáhla rodinu další velká rána. Otec, jehož zdraví bylo zničené dlouhými léty tvrdé práce, nakonec zemřel. Pro všechny to byla nesmírná ztráta, ale nejvíc to zasáhlo Celadininu matku. Ztratila nejen svého muže, ale také vnitřní sílu, kterou pro rodinu vždycky měla. V té době navíc byla těhotná, což jen přidávalo na její křehkosti a fyzickém vyčerpání. I když porodila zdravou holčičku, tragédie rodinu neopustila. Pár týdnů po porodu dítě náhle zemřelo. Žádný z lékařů si to nedokázal vysvětlit. Přestože nikdo nic neřekl nahlas, z jejich pohledů bylo zřejmé, co si mysleli, úmrtí dítěte mohlo být zapříčiněno tím, že matka byla příliš oslabená a zničená ztrátou svého muže. Pro Celadinininu matku to byla poslední kapka; nikdy se z těchto událostí plně nevzpamatovala. Pravda byla nakonec jeďte trochu jiná, jaká ale byla věděla jen nemocná matka. Po všech těchto tragických událostech převzali péči o rodinu Celadinini dva starší bratři, kterým tehdy bylo devatenáct a šestnáct let. Zpočátku to bylo nesmírně obtížné – oba bratři se museli rychle přizpůsobit nové odpovědnosti a najít způsob, jak zajistit rodinu. Nějakou dobu se jim nedařilo najít stálou práci, ale nakonec to zvládli. Devatenáctiletý Blaise začal brzy domů nosit překvapivě velké množství peněz. Když se ho na to někdo zeptal, vždy odpověděl s úsměvem, že má několik vedlejších prací a že si získal přízeň pár bohatších lidí. Jeho příjmy však byly natolik podezřele vysoké, že zůstávalo otázkou, zda jeho slova vůbec odpovídají skutečnosti. Přesto se rodina rozhodla jeho odpovědi přijmout – jejich situace se totiž díky tomu výrazně zlepšila. Několik let po otcově smrti se rodina začala dostávat z nejhoršího. Bratři pracovali a jejich příjmy jim pomohly stabilizovat situaci natolik, že Celadine mohla začít chodit do školy na baristku. Zároveň se starala o matku, aby bratři, kteří zajišťovali rodinný příjem, měli klid na práci. Zdálo se, že se věci konečně začínají obracet k lepšímu. Tato iluze však byla zničena, když Blaiseho, jejího nejstaršího bratra, našli mrtvého na ulici – byl zastřelen. Pravda o jeho příjmech vyšla najevo. Všechny peníze, které přinášel domů, pocházely z prodeje drog. Ukázalo se, že si vytvořil nepřátele v konkurenčním gangu, kteří se ho rozhodli zbavit. Pro Celadine to byla další zničující rána. Místo aby šla na vysokou školu, jak plánovala, musela rychle najít práci, aby pomohla znovu zabezpečit svou rodinu. Její sny byly odloženy na neurčito, zatímco se snažila převzít odpovědnost za rodinu a udržet ji pohromadě. V jejích 23 letech se Celadine díky rozhovorům v kavárně, kde pracovala, a novinám dozvěděla o překvapující novince – princ vyhlásil Selekci. Jakmile se o tom doslechla, věděla, že bude patřit mezi ty, kteří podají svou přihlášku. Selekce pro ni znamenala víc než jen šanci na výhru prince – mohla to být možnost změnit osud své rodiny a zajistit jim lepší budoucnost. Zároveň by to byl únik z místa, které sebou neslo tolik neštěstí a utrpení. Ale nebyla to jen touha po útěku nebo zabezpečení rodiny, co ji hnalo kupředu. Hrála v tom roli i zvědavost. Jaké by to bylo žít mezi šlechtou, v prostředí, které nikdy nezažila? Co by ji čekalo za zdmi paláce? Tyto myšlenky ji lákaly stejně silně jako naděje na nový začátek.

Celadine Heart

baristka

mayura_

Dívčino jméno je jasně mužské. V jejím případě opravdu nejde o nehodu, oba rodiče byli při výběru jména plně střízlivý stejně jako u jejího početí při Valentýnském úletu. Jméno Christian vybral její otec, který si přál, aby bylo narozené dítě chlapcem a ne děvčetem. Jeho největším přáním bylo mít syna, avšak se mu nepoštěstilo. Jak pro Christian, tak pro její matku proto nebyly začátky nijak veselé a spíše než aby se narození oslavovalo, se z plna hrdla nad lahví té nejlevnější vodky truchlilo.
Děvče vyrostlo jako dítě ulice. Rodiče byli příliš zaneprázdnění svými dluhy, které si během let nadělali. Jejímu otci však ve velkém vydělávalo prodávání drog a opravování starších aut, která už patřila dávno co šrotu. Ne každý obyvatel v jejich provincii totiž měla peníze na to, aby si nějaké novější auto byla schopna finančně dovolit. Rodina vlastnila obrovské vrakoviště, kde se kromě aut skladovalo i plno věcí do sběrného dvoru. Měli proto spoustu věcí z druhé ruky a na oko nijak zvlášť nestrádali.
Už co začaly holčině vlásky více růst, nechávali jí je stříhat na ježka. Působila proto spíše jako kluk. Dříve to Chris nijak nevadilo. Bylo jí jedno, jak vypadá či působí na ostatní. Otec jí zásadně oslovoval v mužském rodě kdykoliv o ní mluvil. Celý den lozila po stromech a hrála fotbal s dětmi z okolních maloměst, na policisty a zločince, nebo přebírala vrakoviště a lovila mravence, které poté chvíli trápila než jejich život nadrobno ukončila. Podobně to měla i s jinými druhy hmyzu jako byly berušky, nebo pavouci. Z pavouků už tehdy neměla vůbec žádný strach. Ta malá stvoření s několika nohama a klepety jí naopak přímo fascinovala. Ti tvořili podstatnou část její sbírky. Hráček moc neměla. Tedy ne těch typicky dívčích jako byly panenky, vybavená dětská kuchyňka nebo kočárek. Její košík s hračkami obsahoval převážně autíčka a plastoví roboti z Transformers.
V jejích třinácti letech ji její matka přihlásila na kroužek gymnastiky i přes značný nesouhlas svého manžela. S tím se tehdy pohádala do krve, jelikož dívka rostla v krásnou mladou ženu. Hrudník ji rostl v pevná prsa a ona se toužila svým vrstevníkům také už trochu líbit. Po několika večerech plného hádek se rozhodlo ve prospěch matky. Christian gymnastika naprosto pohltila. Ve svém koníčku viditelně vynikala a jezdívala několik let i na soutěže mezi provinciemi.
V jejích šestnácti ji rodina tragicky zemřela při řádění jednoho šílence, který se sebral a během jednoho odpoledne postřílel hned patnáct nebohých lidí. Dívka zůstala naprosto sama a hledal se někdo z rodinných příslušníků, kdo by se o ní postaral a vzal si ji pod svá křídla, aby mohla i nadále dostudovat a neskončila na ulici. To bylo poprvé, kdy spatřila svého nevlastního bratra Theodora. Theodore byl o několik let starší a byl potomkem společné matky a jejího partnera z předchozího vztahu. Měl trvalé příjmy díky „rodinnému byznysu“, byt a také dostatek prostředků na to, aby uživil oba dva. Mladé Christian se mu zželelo a tak netrvalo ani týden od jejich prvního setkání a zrzka se stěhovala do Fennley.
Bratr byl často nepřítomen kvůli své práci. Christian byla ale na takový život již zvyklá. Vždy po škole, kde studovala obor masérství, přišla do bytu, připravila si večeři a starala se o to, aby Theodore přišel do čistého. Nepřicházel ale každý den. Většinou tak dvakrát do týdne a to hlavně přes večer kvůli své práci. Byla mu ale velmi vděčná a i přes tak krátký čas stráveným spolu si k němu vytvořila velmi pevné pouto. Často vypadal lehce přepracovaně, byl to ale největší fanoušek každého jídla, který pro něj udělala a společně pořádali filmové večery plné popcornu, kousků sýra a pomerančového džusu. V tomhle období života také objevila svůj skrytý talent. Tajnou superschopnost. Alkohol jako takový jí nikdy problém nedělal. Ostatně ona se ani nikdy neřadila mezi růžové křehké květinky. Není proto divu, že Christian je hrozně těžké opít. Skleničky kořalky do sebe kopne jako nic bez jediného úšklebku. Osamostatnila se a začala žít partnerským životem. Bylo to období zkoušení, prvních polibků a kouzelného hřešení. Arthur byl z daleko nižší společenské třídy než ona. Byla však ochotná mu dát naprosto všechno do doby, než ji hodlal směnit se svými přáteli za prachy na cigarety.
Její v rámci možností bezstarostný život velmi brzy zničila také ztráta jediného člověka, na kterého se do té doby mohla skutečně spolehnout. Bratr Theodore byl již dlouhá léta členem rebelského gangu a byl to právě on, který byl při útoku na palác zatčen a následně v tichosti mučírny ubit k smrti v záchvatu vzteku jednoho z vyslýchajících. Christian se díky této skutečnosti velmi brzy přes útěk dostala do ghetta, kde se pomalu začlenila do kolektivu a začala spřádat plány poháněné touhou po pomstě.

Christian O'Brian

masérka

anniestich

Cornelia se narodila na konci ledna. Král i královna byli nadšení, že mají zdravou dceru, ze které se jednoho dne stane královna. Rozhodně ji nebrali jako figurku, která se musí výhodně provdat. Itálie je pokrokovou zemí a stejně jako v Illéa nezáleží na tom, jakého pohlaví je prvorozený. Nicméně nenechte se zmást. Být prvorozený, to přece není žádná zásluha. Nikde není psáno, že se králem či královnou nemůže stát druhorozený potomek. Ano, v Itálii je rivalita mezi sourozenci silným hnacím motorem a zároveň jakousi pojistkou, že pokud bude prvorozené dítě příliš tupé, nebo nezodpovědné, může jej mladší bratr či sestra lusknutím prstů nahradit. Nelly tak byla od malička vedena k tomu, že nesmí ani na okamžik polevit ve svém snažení, vzdělávání a rozvoji. Každý den se tak snaží naučit něco nového. Jako dítě byla vcelku roztomilá a dá se říct, že i hodná. Samozřejmě se navyváděla pár lumpáren. Ráda utíkala do zahrad, schovávala se a tu a tam provedla nějaký žertík svým chůvám. Její oblíbenou kratochvíli bylo schovávání věcí denní potřeby na naprosto neuvěřitelná místa. Nejvíce ji blažilo, když její oběť nepojala ani špetku podezření, že by právě malá princezna mohla být ten zlomyslný šotek, který všechno zpunktoval.
Když povyrostla, dostalo se jí dobrého vzdělání. Rodiče samozřejmě platili ty nejlepší učitele a tak se naučila velmi dobře španělsky, francouzsky, neměcky a anglicky. Nelly byla nadaný student co se jazyků týče, nicméně vcelku tupá na matematiku, fyziku, chemii a také není příliš umělecky založená. Hraní na hudební nástroje ji vysloveně obtěžovalo a pokud ji někdo donutí zaskřípat na housle, bere to vysloveně jako komické vystoupení. A to jste neslyšeli ta zvěrstva, která dokáže napáchat s flétnou! Nicméně jí musíme nechat pohybové nadání, které využívá nejen pokud jde o tanec, ale také sport a to především bojové sporty. Zkoušela kick box, karate, dokonce musado, ale nejvíce ji přirostlo k srdci bartitsu. Bojové umění pocházející z viktoriánské anglie, kdy jste museli nejen zneškodnit útočníka, ale zároveň si u toho neponičit elegantní oblečení a zůstat upravení, jak se na správnou lady sluší a patří. Když povyrostla a dosáhla věku třináct let, začala se zajímat o šerm. A jakožto správný vlastenec se věnovala především italské škole šermu. Čili hodně poskakování, výpadů, záludností a dynamiky v pohybu. Docházela sem celé dva roky.
V šermířském klubu poznala spoustu skvělých lidí, ba dokonce svou první lásku, byť byla čistě jenom platonická. S jedním klukem po sobě neustále pokukovali, tu a tam prohodili pár nesmělých slov, dokonce se jednou odvážil ji vzít za ruku, když odcházeli z hodiny domů. Najednou se změnil, přestal ji zdravit a začal se k ní chovat jako k cizímu člověku. Nelly dodnes neví co se stalo a vzpomíná si, že tu náhlou změnu nesla velmi těžce. Nejde o to, že ztratila svou "lásku", ale především přišla o někoho, koho považovala za svého kamaráda, kterému se mohla tu a tam svěřit se svým trápením. Několikrát se jej napřímo zeptala, zda se něco stalo, jestli jej snad nechtěně neurazila, nicméně on jí jenom s nesmělým úsměvem řekl, že tak to přece není a vše zůstalo při starém. Nakonec se s tím smířila, přestala jej také zdravit a z přátel se tak stali opět cizinci. Nelly nakonec stejně byla z tohoto šermířského klubu vyloučena, neboť zmlátila jednoho z nováčků. Jednalo se o neduživého a bledého chlapce. Naše princezna tohoto ukázkového pitomce nachytala, když nakopl na ulici bezbranné štěně. Není divu, že měla rudo před očima. Každopádně poté co dostal pořádnou nakládačku, šel si stěžovat vedení klubu a jakékoliv týrání zvířat popřel. Jeho otec byl navíc vlivný politik a zbohatlík, který místním šermířům přispíval nemalými částkami. Navíc vlastnil část médií a tak bulvární článek o násilnické princezně obletěl celou Itálii. Zbytek dospívání se Cornelia držela spíše v ústranní, protože tenhle příběh se s ní táhl ještě dlouho.
Naštěstí našla komunitu dobrých lidí, kteří ji přijali mezi sebe a mohla tak pokračovat nejen ve výuce šermu, ale i právě výše zmíněném bartitsu. Doma se zase vzdělávala v jazycích, ekonomii a politologii. Neměla mnoho volného času, ale nestěžovala si. Zažila pár krátkých lásek, které však z jejího pohledu ani nestojí za zmínku. Avšak jako by si připadala prokletá, velice jí připomínaly někoho z minulosti, kdo se tvářil jako přítel a najednou se opět změnil v cizince. I dnes, v jejích pětadvaceti letech se najdou idioti, kteří vytahují minulost a její "přešlap" na který je však patřičně hrdá. Kdyby se mohla vrátit v čase, nezachová se jinak.

Cornelia Arslan Napolitano

italská královna

dorianmiko

Daniel se narodil do skromné rodiny jakožto jedináček. Malakai a Rosa byli milující rodiče pouze na oko. Před svým synem se samozřejmě snažili tvářit nad věcí a jak se mají rádi. Ale když si mysleli, že spí nebo je nevnímá, pořád se v jednom kuse hádali. Křičeli po sobě a občas letěl i nějaký ten talíř, jak se celá ta hádka vyostřila. Jistě, byl opravdu hodně malý, ale vždy proplakal i celou noc, protože se to nedalo vydržet. A cítil se opravdu příšerně, když mu pak v předškolním věku začalo docházet, že jediný důvod, proč jsou spolu je on. Pořád byl z toho smutný a měl opravdu problém si najít nějaké kamarády. Měl jich opravdu minimum a to mu svým způsobem stačilo. Nebyli úplně nejchytřejší, ale jemu to opravdu nevadilo. K troše štěstí mu to opravdu stačilo a mohl se trochu uvolnit.
Základní škola pro něj nebyla žádnou změnou. Měl pořád to minimum přátel, se kterými trávil volný čas. Chodíval s nimi domů nebo občas o nějakého přespával. Šikanou si nikdy neprocházel, protože nedával žádný důvod, aby si ho nějaký ze šikanátorů všiml. Ani nikdo z jeho skupinky přátel. Společně chodívali i na školní akce nebo akce ve městě, kde bydleli. Když mu bylo dvanáct, objevila se na prahu jejich domu matka s novým partnerem. Svému synovi neřekla ani slovo a svému bývalému nechala na stole rozvodové papíry a to bylo celé. Nakonec z jeho života zmizela úplně a Daniel to nesl opravdu těžce. Sice se jeho přátelé snažili o to, aby ho rozveselily, ale to také nemělo dlouhé trvání. Jejich cesty se rozdělily, když přišlo na střední školu. Daniel se vydal na střední školu s maturitou a v budoucnu měl mít předpoklady na účetního. Stejně jako jeho otec, který si to myslel. Jenže Daniel tohle dělat nechtěl a na tu školu šel jen z toho důvodu, že ho nic jiného nenapadlo a chtěl mít tu maturitu. A tehdy na škole potkal svou první lásku v životě. Padli si do oka téměř hned na první dobrou a začali spolu trávit čas. Po střední si našli malý byt a poté se přestěhovali do menšího baráčku.
Užíval si pohodu se svou přítelkyní u krbu a po dlouhé době se cítil opravdu skvěle. Měl milující ženu, kterou by si chtěl jednoho dne vzít, mít s ní dítě a být s ní do konce jejich životů. Během jejich rozjímání někdo zaklepal na jejich dveře a k jejich překvapení a následnému smutku, Daniel byl povolán do války. Sbalil si věci a své milované slíbil, že jakmile se vrátí, tak si jí vezme. V ten večer jí ještě naposledy políbil, než na necelé dva roky zmizel ve válečné zemi. Jistě, psával jí domů dopisy, četl si dopisy od ní a drželo ho nad vodou pomyšlení, že se právě k ní vrátí zpátky. Nepomyslel na možnost, že si mezitím našla jiného partnera a může mu být zkrátka nevěrná. Daniel byl do ní bezhlavě zamilovaný, což bylo vidět na jeho myšlení. Měl v tomhle nasazené růžové brýle. Možná to bylo hlavně tím, že se jednalo o jeho první lásku.
Se svou jednotkou hlídal jednu základnu. Kupodivu jeho jednotka tvořila spolu s ním deset členů. Nebylo jich úplně moc, ale byli to ti nejlepší a podle informací, které dostali, se jednalo o nejdůležitější základnu. Veškeré útoky se jim podařilo odrazit bez ztrát nebo vážnějších zranění, o které by se nedokázali postarat sami. Zvládali útoky odrážet celé čtyři měsíce. Dostali nabídku, že je vymění a oni si budou moci oddychnout, ale nechtěli. Chtěli svou práci udělat pořádně a dokud nebude po všem nebo jeden z nich nezemře, nehnou se ze svého místa. Což se jim stalo jedné noci osudným. Parker měl noční hlídku, při které ho něco zasáhlo do krku. Vytáhl si z něho uspávací šipku a než stihl varovat všechny ostatní, padl na zem v hlubokém spánku. Jeden z nepřátel se k němu dostal a okamžitě mu chladnokrevně podříznul hrdlo. Zbytek se dostal do základny, kde je všechny pozabíjeli. Ať už prostřelenou hlavou, podříznutým krkem nebo mučivě dlouhým bodáním do jejich těl, dokud nevykrváceli nebo se neutopili ve vlastní krvi. Jenom Daniela nechali žít a donutili ho, aby na to celé přihlížel. Sledoval, jak jeho kolegové a přátelé umírají a on pro ně nemohl vůbec nic udělat. Potom si pamatuje jen tupou ránu do spánku a tmu.
Probral se v místě, které neznal. Bylo tam vlhko a zatuchlý zápach. Seděl na židli, ke které měl připoutané ruce a nohy. Ocitl se najednou na nepřátelském území, kde ho mučili. Jak psychicky, tak fyzicky. Chtěli, aby jim prozradil jisté informace a měli tak proti nim páku. A Daniel měl opravdu silnou vůli a tak jen seděl, mlčel a nechával si líbit to všechno, co mu prováděli. Když našli v jeho kapse fotografii jeho přítelkyně, použili ji v jejich prospěch a pokusili se ho zlomit díky tomu. Musel poslouchat všechny ty ohavnosti, které by jí udělali a on ji nebránil. Pořád seděl a mlčel. Jedinou svobodu měl na tři hodiny, kdy se mohl prospat, vykonat svou potřebu a sníst to málo, které mu dávali. Připadal si jako prase, které dojídá jisté zbytky. Pořád mu bylo zle a obsah svého žaludku často vyprázdnil do rohu místnosti. Neměl sebemenší pojem o čase. V místnosti nebyla žádná okna a jediný zdroj světla mu dělal proužek pod těžkými železnými dveřmi, který občas zmizel. Usoudil, že buď se tam zhasne nebo něco hodí ke škvíře. Byl smířený s tím, že brzy tady zemře. Ať už na dehydrataci a celkové vysílání, vykrvácení nebo těžkou infekci, která se mu začala usazovat v ránách, které měl na svém těle. Nejošklivější byla ta kolem jeho krku a dvě, které se táhly od jeho ramen ke krajům hrudní kosti. Všichni věděli, že jim Daniel opravdu nic neřekne, tak proč ho zkrátka už nezabili? Brali ho jako svou hračku.
Ležel na promočené matraci. Potil se, klepal se a bylo mu opravdu zle. Jeho pleť byla velmi bledá a měl tmavé kruhy pod očima. Jeho tělem se šířila silná infekce a jestli nedostane okamžitě nějaká antibiotika, napadne jeho orgány, které začnou postupně selhávat. Uslyšel tlumené rány a křik. Slyšel i střelbu, ale neměl žádnou sílu, aby se zvedl a vydal se ke dveřím a poslouchal. Zřejmě došlo k nějakým neshodám nebo se rozhodli zahladit místo jejich činu tím, že ho odbouchnou a zmizí. Proto Daniel zůstal jednoduše ležet na své matraci a zavřel oči. V moment, kdy se dveře rozletěly je semkl pevně k sobě, protože se místností rozvířil prach a ostré světlo ho praštilo do očí. Pomalu otevřel oči, ale i tak je měl přimhouřené. Bolely ho a trochu se mu nahrnuly slzy do očí. Viděl rozmazaně, ale rozeznal vojenskou uniformu a tak oči otevřel ještě více do kořán. Poznal svoje lidi a jen po nich nechápavě těkal. Přeskakoval z jednoho na druhého a přemýšlel, jestli to je jeho záchrana nebo už zemřel. Pamatuje si pak jenom, jak jeden křičí do vysílačky a během chvíle přiběhli další dva s nosítky.
Probudil se až v nemocnici, kde byli další vojáci. Uvězněný byl něco přes měsíc a po přesunu na tohle místo spal tři dny. Jeho žíla byla napíchnutá na kapačku a do těla mu dodávali dostatečný přísun tekutin a silná antibiotika, aby ho zachránili. Byl vyzáblý, jeho svalovina byla téměř v trapu a byl opravdu velmi vyhublý. Museli ho dát dohromady, než bude schopný dalšího přesunu. Přesněji do letadla a do pořádné nemocnice, kde bude mít kompletní péči i rehabilitace a přiřazeného psychiatra, se kterým bude moc mluvit a nasadí mu medikaci. Chtějí ho napřed dát do pořádku než ho pošlou zpátky domů za jeho milovanou přítelkyní.
Po necelých dvou letech se vrátil domů. Stál před prahem a byl nervózní. Má zaklepat? Nebo zazvonit? Možná by si měl jednoduše otevřít? Z velké brašny vytáhl klíče od dobu a nervózně si přešlápnul. S tichým povzdechem zasunul klíč do zámku a dveře si odemkl. Pomalu vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Dům se za tu dobu vůbec nezměnil, jenom Daniel. Jeho vlasy byly delší a měl na své tváři delší vousy. Brašnu nechal u hlavních dveří, které zavřel a pokračoval do prostoru domů. Pousmál se nad krbem a nad vzpomínkou, že u něj trávili dost času. Co ho ovšem zaujalo, tak byly fotografie na krbové římse. Jednu uchopil a viděl tam tvář úplně cizího muže. Že by se v domě nacházeli noví majitelé? Fotografii položil zpátky a pohledem přejel k další, kde byl opět muž a na té další najednou pár. Chvíli se na fotografii zaměřil a vytřeštil oči, když poznal svou partnerku v objetí jiného muže. Nasucho polkl a jeho ruce se třásly. Tohle nemůže být pravda. Fotografii opustil na zem a trhaně se nadechl. Udělal dva kroky zpátky než do někoho vrazil.
Daniel se polekal a ztratil nad sebou kontrolu. Muže povalil na zem a začal ho mlátit hlava nehlava. Mlátil ho do tváře a snad všude, kde se dalo. Krev mu vytékala z úst a chrčel. Slyšel další kroky, jak k němu někdo přiběhl a pokoušel se Daniela odtáhnout, ale on se ohnal a osobu od sebe odstrčil. Slyšel ženský výkřik a tupou ránu. Svou tvář otočil tím směrem a zhrozil se. Byla to jeho bývalá přítelkyně, která se silně praštila o roh krbu a z její hlavy tekla krev a její tělo se klepalo. Během dvou minut jen seděla opřená bez jediné známky života. Danielovi došlo, že je pořád v domě. Nikde nejsou stopy po poušti ani nepřátelském území. Pohledem se přesunul k muži na zemi, jehož tvář byla zamaskovaná krví. Stáhnul se od něj, vzal do ruky telefon a okamžitě vytočil tísňovou linku. Přiznal se k tomu, co provedl a snažil se postupovat podle navigování lékaři. Chlap byl v pořádku, ale jeho partnerka už nebyla. Díky silnému úderu do hlavy zemřela. Proběhl samozřejmě soud, kde se to muselo všechno vyřešit. V průběhu dorazila zpráva, že muž, kterého stabilizovali, zemřel na prasknuté aneurysma. Daniel měl tak na svědomí dva životy. Soud ho sice propustil s podmínkou, protože chránil svou zemi ve válce, prožil si těžké trauma a trpí velmi silným PTSD, které má potvrzené od psychiatra a bere na to léky, vyšel jen s podmínkou. Stačí jeden přestupek a jde si sednout. Na jednu stranu byl rád, že nešel za mříže, ale na tu druhou... Zabil dva lidi. Jistě, u muže to byla nešťastná souhra náhod s nehlídaným aneurysma, ale i tak si to dává za vinu. Kdyby ho nezmlátil a jeho tělo nevyvíjelo uvnitř tak silný tlak, třeba by se to nestalo.
Vrátil se žít domů ke svému otci. Vypadal pořád stejně příšerně a pořád to byl stejný břídil, co nebyl schopný si najít partnerku. Sice svého syna přivítal, ale choval se k němu neskutečně odtažitě. Je pravda, že Daniel se také nesnažil s ním naleznout společnou řeč, protože to nemělo zkrátka cenu. Díky tomu všemu, čím si prošel a co udělal, si našel vážeň v alkoholu a v cigaretách. Dokázal vykouřit i tři krabičky denně a vypít klidně dvě lahve tvrdého. Potom usínal úplně vypnutý a probouzel se druhý den s kocovinou. Jakmile měl docházet k psychologovi, kterého měl přiřazeného, často poslouchal, že by s tím měl skončit. Nešlo to, nechtělo se mu a svým způsobem to byla jediná možnost, jak na všechno to utrpení zapomenout. Mohl být rád, že nesáhl po drogách, které by ho mohly zabít. Jistě, měl občas myšlenku, že to opravdu nezvládá a tohle řešení by bylo nejlepší. Jenže pak přišel moment, kdy se podíval do zrcadla a viděl ty ošklivé jizvy a i tak přežil. To ho svým způsobem také donutilo ty sebevražedné myšlenky vypustit. A celkově se nějak kousnul a začal na sobě pracovat. Nahnal si tu svalovou hmotu, která mu chyběla. Začal postupně pít a kouřit méně a dokonce si začal hledat práci. Samozřejmě napřed v okolí, kde bydlel. Jenže ho nikde nepřijali nebo vydržel chvíli. A tak to zkusil jinde a dál. Objevil inzerát na správce lesů, které patří paláci v Illée. Napřed byl vůči tomu skeptický a pokračoval ve zkoumání inzerátů dál. Jenže mu tenhle začal vyskakovat mnohem častěji.
V pětadvaceti si sbalil svou brašnu, která mu zůstala z války, nasedl do auta a vyrazil napříč dobrodružství. Mohl letět letadlem, ale auto bylo pro něj mnohem pohodlnější a razil si to k paláci. Sice byl na cestě několik dlouhých hodin a musel si dávat přestávky, aby mohl své bolavé a unavené tělo protáhnout, ale nakonec k paláci dorazil. Brašnu nechal v autě a v ruce držel desky, kde měl snad všechny papíry, které by mohl potřebovat. Neměl domluvenou žádnou schůzku a tak si pohovor svým způsobem vydupal. Poskytl jim všechny dokumenty, které měl. O jeho nasazení ve válce, o jeho zdravotním a psychickém stavu nebo dokonce o jeho problémech. Přiznal jim, že užívá léky, aby se u něj PTSD stavy neprojevovaly tak často. Dokonce mu přišlo, že se mu snaží to místo odradit vzhledem k celodennímu pobytu v lese, kde bude sám a bez kontaktu s dalšími lidmi. Jemu to ovšem vyhovovalo a byl s tou pozicí víc než spokojený. Dokonce se dočetl, že se tam nachází stará chata. Domluvil se, že pokud by si jí opravil a všechno by si zajistil, zda by tam mohl zkrátka žít. Bylo by to mnohem jednodušší než každý den jezdit z města a dostal souhlas. Palác měl ovšem jistou podmínku a to, že bude minimálně jednou za dva týdny docházet k místnímu psychologovi. Došlo mu tím, že vlastně žádného nemá. Tenhle byl takový stařík, který by měl snad mít každou chvíli infarkt.
Daniel se věnoval své práci, rekonstruoval chatu, kam se mu podařilo po domluvě navést elektřinu, napojit vodovod a zkrátka si to všechno přizpůsoboval k obrazu svému. Okolí chaty pořádně uklidil, veškeré trnové keře, spadlé kmeny a rozpadlé pařezy odstranil. V průběhu obstarával dřevo a zbavoval se nemocných stromů. Kontroloval cesty a docházel k psychologovi, který mu oznámil, že končí. Daniel napřed nevěděl, co by měl dělat a jak by si měl najít někoho nového. Ale bylo mu řečeno, že si všechno pacienty převezme jeho náhrada a schůzky bude mít pořád ve stejném termínu. Za další dva týdny se seznámil s mladou Vanessou Quinn, která měla být jeho nová doktorka. Jistě, byla to změna a Daniel se v první moment necítil vůbec komfortně. Byl možná vůči tomu také skeptický a trvalo mu ze začátku, než pořádně začal mluvit. Nijak na něj netlačila a spíše se snažila přizpůsobit jeho potřebám. Když chtěl jenom mlčet, tak seděli hodinu v tichosti. Když se chtěl jít projít, vydala se s ním a dali si zkrátka hodinou procházku. Daniel si postupně na její přítomnost zvykl a začal se pomalu otvírat a mluvil s ní. Sice napřed okrajově, než s ní začal probírat problémy trochu více do hloubky a dalo by se říct, že se kolikrát bavili i trochu na té přátelské úrovni. Daniel v tom ovšem nic víc neviděl a ani necítil. Navíc zkrátka nechtěl.
Jednou během pochmurného dnu, kdy Daniel kácel strom a následně osekával větve z něj, měl pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Občas se rozhlédl kolem sebe, ale nikde nikoho neviděl. V uších měl sluchátka a na minimální hlasitost měl puštěnou hudbu jako jistou kulisu. V ruce držel sekeru a musel se vždy pořádně rozmáchnout, aby větev odstranil. Byl soustředěný do své práce, ale přeci jen si periferně všiml pohybu, který se vydal za něj. Rychle se napřímil, otočil se na patě a rozmáchnul se. Velká a těžká sekera zůstala zaseknutá ve kmeni stromu a jen pár centimetrů pod ní stála mladá černovlasá dívka, kterou znal od vidění. Byla to holka od Molinariho a díky bohu, že jí nic neudělal. Její rodiče mu svým způsobem naháněli strach a rád by se vyhnul nějakým problémům s nimi. Daniel si vytáhnul z uší sluchátka a nechal je viset kolem svého krku. Hleděl na ni s čistým zděšením ve svém výrazu, protože se mu hlavou honilo x konců, jak tohle celé mohlo dopadnout. Ale ona ani o milimetr neucukla. Jenom tam stála s tím odhodlaným úsměvem na rtech a hleděla na Daniela. Ten jí samozřejmě vynadal, protože se opravdu nesmí procházet a za někoho se bez varování postavit. Jenom nad ní zavrtěl hlavou, ale nechal jí, aby tam byla s ním, dokud neměl hotovo. Poté ji odvedl z lesa ven a poslal ji domů. Jenže to nevěděl, že od toho dne ji bude potkávat dost často a bude pečená a vařená v jeho obydlí, když bude špatné počasí. Daniel to svým způsobem bral jako jistou karmu za to všechno, co provedl.
Během své práce kolikrát narazil na zraněné zvíře. Brával je k sobě domů, kde se o ně staral nebo je vzal i k veterináři, kde je nechával prohlédnout a následně jim dopřál takovou léčbu, jaká pro ně byla vhodná. Dokonce začal budovat jisté klece a ohrady, kde je nechával. Už měl jako své svěřence pár veverek, jednu lišku, dvě mladé srny a divočáka. Měl i nějaké sovy a další dravce, které následně vypustil zpět do volné přírody. Nechce si je nechávat jako mazlíčky, protože je to zkrátka nedůstojné a nevhodné. Ale některá zvířata ho jednoduše opustit nechtějí a pořád se vrací a tak je nechává žít v ohradách či kotcích. Vybrali si a on je přeci nemůže doslova odkopnout. Na to nemá to srdce.

Daniel Lunette

správce lesa

demrys01

Odbila desátá hodina dne dvacátého šestého května a Lorelei Davis se stala matkou. Lorelei se narodila do průměrné rodiny v Belcourtu. Oba její rodiče byly středoškolští profesoři, a i ona byla vedená tomu jednou učit. Pak ale ne vysoké potkala Gregoryho. Byl to urostlý mladý modrooký blonďák a Lorelei se do něj okamžitě zamilovala. Gregory střídal holky jako ponožky, a tak nikdo moc nečekal že by jim to mohlo vydržet. Pak se ale přehoupla vysoká a pár spolu začal žít. Všem spadla brada, když jim do schránek přišila pozvánka na jejich svatbu. Gregory zdědil firmu na výrobu léků, a tak se jejich svatba nesla v dost luxusním stylu. Firma sice nebyla nějak úspěšná ale na jeden den plný dortů a výzdoby na každém rohu to stačilo. Po svatbě se ale firmě začalo pořádně dařit. Léky šly na odbit a vše se dařilo. Nakonec se z Gregoryho stal milionář. Lorelei přestala chodit do práce a zůstala doma. Její jedná práce bylo být manželka bohatého muže a sem tam, něco uklidit nebo uvařit. Jejím nejhlavnějším údělem ale bylo zplodit dědice firmy. A tak skoro rok po svatbě otěhotněla.
Pak to ale přišlo. Dostavila se rychle do nemocnice a po několika hodinách na svět přivedla malou holčičku. Pojmenovala ji Dianna Davis. Dianna po své zesnulé sestře.
Narodila se její matce mrtvá, a tak chtěla Lorelei svou dceru pojmenovat na její počest. Gregory byl tou dobou na služební cestě, a tak dvou malou dcerku poprvé poznal až po několika týdnech. Dianna si ho úplně zamilovala! Více času trávila ale s matkou, zatímco otec vydělával peníze. S tou jezdily na výlety a na dovolené, četly si, zahradničily nebo tancovaly. Až do šesti let byla jen doma. Do školky nechodila ale škola už byla něco s čím se u ní počítala. Lorelei ji na školní docházku připravovala už doma, a tak po nástupu do školy bylo jen málo věcí co by Ana už dávno neuměla. Školou tak nějak proplouvala. Byla spíš tiché dítě a rozhodně ne nějak výrazné. Úplně jí stačilo si vzít do školy knížku a trávit radši čas s ní než s ostatními ukřičenými holčičkami. Když se ale jednoho dne vrátila ze školy, dozvěděla se velkou novinu. Bude mít sourozence!
Ano, Lorelei již podruhé otěhotněla a Dianna z toho byl k vytržení. Celých devět měsíců oba rodiče otravovala s tím, kdy už uvidí brášku. Na letní dovolené se Lorelei udělalo zle a vyvalování na pláži museli přerušit cestou do porodnice. Gregory s Anou se usadili a Dianna poslouchala, jak ji otec čte z dětské knížky. Vůbec nemyslela na to, že by se cokoli mohlo pokazit. Pak ale přišla sestřička a oznámila jim něco co Dianně úplně zlomilo srdce. Její bratr se narodil mrtvý. Stejně jako sestra Lorelei její matce. Byla to rána pro celou rodinu. Po celou dobu Dianna s její maminkou nakupovaly oblečky a hračky pro miminko ale Ana se už nemohla dočkat sourozence. Nikdy se ho ale nedočkala. Lorelei se musela jet zotavit do lázní a Gregory se vracel z práce v čas, když by měla být jeho dcera dávno v posteli. Neměl ji kdo hlídat a když mu jednou s pláčem přiběhla do náruče, že má pod postelí příšeru, byl nucen objednat chůvu. Do služby nastoupila šestnáctiletá studentka Elise, dívka s širokým úsměvem a obličejem samou pihu.
Nejdřív si k Dianně hledala cestu, ale nakonec se z nich staly řekněme nejlepší kamarádky. Jednou když Elise připravovala Dianně v kuchyni horkou čokoládu a povídala si s ní o škole jen tak mezi řečí prohodila: „A co vůbec kluci?“ Dianna byla ve třetí třídě a nějaké první vztahy už mezi jejími spolužáky probíhaly. Tehdy jen pokrčila rameny se slovy, že ji kluci nějak nepřitahují. Elise se jen zasmála a řekla že do toho ještě vyroste. To ale netušila že měla Dianna pravdu. Po nějakém čase se Lorelei vrátila domů ale i tak si u sebe Elise nechali. Všichni ji začali už brát jako člena rodiny, a tak není divu, že poté co Elise při autonehodě zemřeli oba rodiče se Davisovi rozhodli dívku adoptovat. Samozřejmě souhlasila sa Ana konečně měla sourozence. Nikdy ale na svého malého brášku nezapomněla.
S těmi nejlepšími známkami nastoupila na střední. Tam také začala chodit do roztleskávaček a konečně si za celý život našla kamarádky! Její nejlepší se hned první den stala dívka se jménem Audrey. Měla krásné dlouhé vlnité hnědé vlasy a modré oči. A hlavně tak strašně debilní humor, se kterým dokázala Diannu vždycky rozesmát. Teď už ale zase začalo přicházet téma kluci. To sice výsostně nenáviděla ale nešlo se mu vyhnout. Vždy pokrčila rameny, zatímco Audrey si na prst namotávala už třetího kluka za týden.
Když měla Dianna těžší období, Audrey pořád byla někde s nějakým klukem, měla školy nad hlavu a neměla k ničemu motivaci tak si jednou večer něco uvědomila. Nikdy se jí kluci nelíbili a jí konečně došlo že je… že je lesba. Ano, Dianna Davis je lesba. Nevěděla moc jak se s tím vypořádat ala byla si tím jistá. Hned dostala potřebu se s tím někomu svěřit.
Avšak téma LGBT bylo jejich rodině celek tabu a když už někdo gayích nebo lesbách mluvil tak ne zrovna nějak dobře. Jako by si mysleli že to malá Ana hrající si v herně přes chodbu neuslyší, když tam hulákají, jak moc nechutné to je. Potlačovala to tedy v sobě až se odhodlala k tomu to říct aspoň Audrey. Dívky si udělaly přespávačku u Dianny doma. Pekly sušenky, koukaly na film a dávaly si pleťové masky. Pak to přišlo. Ana se nadechla a vydechla. Slova se z ní najdou sypala tak rychle že ani nevěděla, jestli to všechno dokáže Audrey tak najednou pobrat. Čekala všechno. To že se ji vysměje, zavrhne ji nebo to roztroubí po celé škole. Jen ne to, co se ten večer doopravdy stalo. Audrey se usmála přiblížila svůj obličej k tomu jejímu. A pak? Pak spojila jejích rty. Nikdy ji nenapadlo že by se něco takového mohlo stát. A když už by stalo tak by se rychle odtrhla a běžela co nejdál by to šlo. To ale neudělala. Líbala jí dál, vjížděla ji rukama do vlasů a v krátkých pauzách své „kamarádce“ šeptala do ucha „Miluju tě.“. Po noci líbaní a možná i něčeho víc usoudily že už jsou asi spolu. Ani jedna se navzájem nezeptaly, jestli s ní ta druhá bude chodit, ale prostě to tak vyplynulo ze situace. Nikomu o jejich vztahu nikdy neřekly, avšak jakmile se za nimi zavřely dveře a ony byly na chvilku samy, tak se jako kamarádky opravdu nechovaly. V jejich vztah nikdy nepřišla žádná hádka nebo nepohoda, a i když by spolu správně vůbec být neměly tak se vždy vroucně milovaly.
Jednoho dne ale za Diannou přišla Lorelei. Přišla s tou nejhorší zprávou jako mohla Ana, kdy čekat. Matka ji přihlásila do Selekce. Byla sice naštvaná ale moc nepočítala s tím, že by to pro ni něco znamenalo. V den losování s nemytými vlasy skočila na gauč s plánem se dnes večer jen najíst, a ne sledovat nějaké fotky krasotinek v televizi. Zpozornila jen jednou. A to, když měli vyhlásit jméno dívky z její provincie. Poprskala celý obývák, když uviděla v televizi svou fotku. Vykroutit se z toho ale už nešlo. Hned druhý den se obě dívky pohádaly. Audrey nechtěla Dianně věřit to, že se sama nepřihlásila. Ať se jí to snažila vysvětlit jakkoli. Jet do paláce, ale musela. Tak aspoň slíbila že se brzy vrátí a odjela. Po celou dobu se snažila prince co nejvíc odpudit. Outfit na jejich první setkání totálně odlákala a vůbec se neobtěžovala s make-upem. Stejně ji nevyřadil. Na první schůzce se chovala hrozně neomaleně a neslušně. Stejně ji nevyřadil. Snažila se udělat cokoli, aby mohla jet domů, ale nemusela se před ostatními úplně ztrapnit. Nic ji ale nevycházelo. Jednou si ji ale princ zavolal k sobě do kanceláře. Přišla tam nadšená, že ji konečně pošle domů a bude moct konečně svou milovanou znovu políbit. On měl však jiné plány.
Hned na začátku ji prozradil tajemství s jeho sestrou. Málem ji spadla brada, ale držela se. Neudržela se ve chvíli, kdy se jí zeptal, jestli si ho vezme. Nejdřív ale i ona musela vystřelit pár věcí jemu. Nakonec usoudili že každý chce něco jiného a jejich „vztah“ by to mohl vyřešit. Souhlasila tedy s tím, že si ho vezme a hned po svatbě Audrey nasadila na pozici své dvorní dámy. Trávila s ní čas celé dny a noci. Už se nemusela bát, že je někdo načapá. Byla po ochranou prince, který držel její tajemností a ona zase to jeho. Pak se ale Melanie narodila dcera. Tedy byla to dcera Dianny. To si všichni mysleli ale jen Neal, Melanie, ona, Audrey a později i královna Mira věděli kde je skutečně pravda. Po celé dětství malé princezny se snažila být tou nejlepší matkou a Evelyn opravdu brala jako svou vlastní dceru. Dnes je to ale již dospělá žena a má si vybrat partnera na celý svůj život stejně jako měl Neal před skoro dvaceti lety. Do jejího domova tedy přijede dalších třicet lidí. Bude se muset mít na pozoru mnohem víc než kdy dřív. Podaří se jí uchovat své nejcennější tajemství?

Dianna Schreave

královna matka

npc

Vláda rumunské královské rodiny už od jejího začátku nebyla snadná. Země historicky vždycky patřila mezi chudé země Evropy, ale během komunistické vlády se život v ní prakticky zastavil a ekonomický vývoj zamrzl. Ačkoliv už je královská rodina Rosetti u moci několik generací, Rumunsko se stále nevzkřísilo. Ekonomické změny probíhají velmi pomalu a místní obyvatelé žijí více či méně v chudobě. Kvůli frustraci úplně přehlíží fakt, že se každý král snaží být lepší než ten předchozí. A daří se jim to. Jen se nachází ve velmi problematické situaci, kdy je stabilita v zemi velmi pomíjivá a ekonomika se nenastartuje jen tak.
Bylo jasné, že se Dragoș jako prvorozený syn ujme trůnu. Byl k tomu od začátku svého života vychováván, ale rozhodně ne tlačen. Sám se o problematiku zajímal a čas strávený v otcově pracovně si maximálně užíval. Dobrovolně si tak ukrajoval ze svého dětství a mládí, když seděl tiše jako myška na různých jednáních. Byl jejich součástí už od mladého věku a nebylo divu, že na něj otec brzy přehodil nějaké své lehčí povinnosti. Mladý princ se tak cítil nepostradatelně a nápomocně.
Dragovi samozřejmě bylo dopřáno prvotřídní vzdělání, o kterém si může většina Rumunů nechat jen zdát. Začal se zajímat o světovou a rumunskou historii, takže jeho obor na vysoké škole byl víc než předvídatelný. Chtěl pochopit chyby, které se děly v minulosti, a tyto znalosti implementovat do své vlády, aby se Rumunsko dostalo ze dna Evropy.
Během studií se vydal na několikaměsíční cestu po Rumunsku. Vyslechl si sice, že je to riskantní rozhodnutí, že královská rodina je v některých částech velmi neoblíbená. Na to ale mladý princ nedbal. Stál si za tím, že chce svůj lid skutečně poznat, aby věděl, s jakými problémy se potýkal. Byl zvyklý na vyspělou Bukurešť, která jeho pohled o zbytku království značně zkreslovala. Snažil se s nesympatizujícími skupinami diplomaticky hovořit, velmi rychle si ale uvědomil, že tímhle způsobem se s prostým lidem nekomunikuje. Nikdy ho nikdo fyzicky nenapadl, protože za to by rozhodně byl trest smrti, za těch pár měsíců si ale prošel náročnými slovními potyčkami. Uvědomil si, že je jako budoucí panovník v ještě horší pozici, než si myslel.
Překvapivě (anebo ne?) se nejlépe cítil ve slavné Transylvánii. Líbily se mu zdejší hory a zámky, ze kterých přímo dýchala historie. Právě v této oblasti se seznámil s určitou skupinou lidí, která byla zatracována snad ještě víc než královská rodina. Čarodějové, nekromanti. Začetl se do jejich grimoárů a od této chvíle se skutečně začal zajímat o černou magii, rituály a různé kletby. Jeho hlavní doménou je ovšem nekromancie jako taková – vyvolává zemřelé. Ať už během nějakých rituálů nebo ve svých snech. Začaly o něm kolovat drby, že nejčastěji mluví se samotným Drákulou. Po návratu do Bukurešti se o prohloubené znalosti podělil se svou sestrou. S kým jiným, že ano? Do nějakých rituálů ji samozřejmě zasvětil, ale ty pravá esa v rukávu si raději nechává jen pro sebe.
Cestu do Illéi považuje hlavně za diplomatickou. Ví, že jeho země potřebuje dalšího silného spojence. Ať už si ho vytvoří na základě nějaké oboustranně prospěšné dohody, nebo na základě sňatku, to je mu v podstatě jedno. Je přesvědčený, že nepotřebuje královnu, aby byl skvělým králem, ale potomci se jen tak sami nespíchnou, že? Proto by se nebránil ani nějakému domluvenému sňatku. Pravá láska je na jeho žebříčku priorit poměrně nízko. Rozhodně níž než jeho rod a království.

Dragoș Neculai Rosetti

rumunský král

.abyth

Sotva se Enja narodila, jakožto první a korunní potomek do rodu Linder, byla samé překvapení. Prvně, sotva pár dní po narození už jí rašilo na hlavičce hojné množství zrzavých vlasů, jimiž ani jeden z rodičů nedisponoval. Za druhé, byla to dívka – rod Linder se přitom už po několik generací „pyšnil“ syny jako korunními dědici. A za třetí, křičela jako tur. Sotva toho byly její plíce schopny, dávala o sobě vědět. Na celý královský palác. Především pro svého otce tak představovala značný bolehlav. Dcera, co si počne s dcerou? Král Romuald nikdy nic nenechával náhodě, své kroky volil pečlivě a plánovaně, a teď mu do jeho pětiletky hodil osud pořádné vidle. Švýcarský zákon proti královně nic nenamítal, ale co švýcarský lid? Co pečlivě udržovaná mezinárodní politika neutrality? Dcera byla divoká karta. Která navíc na nočníku nejevila zájem o výpočty, tabulky, ekonomické teorie ani státní investiční portfolia. No, kdo to kdy viděl. Matka Corinne měla s dcerou poněkud vřelejší vztahy. Hrála jí na klavír a na své milované housle, zpívala národní písně, brala ji s sebou na její oblíbené projížďky lodí po švýcarských jezerech. Probudila v ní zájem o přírodu a pokoušela se ji, leč marně, tahat, smýkat a vláčet na vysokohorské túry. Ne, malá princezna měla svoji hlavu. Ráda mluvila, na všechny, kdo byli ochotni poslouchat, listovala v knihách, válela se na seně, v trávě i blátě. Obzvláště si oblíbila těch několik královských poníků a díky jejímu zájmu se stájový arzenál rodu Linder brzy rozšířil napříč plemeny, velikostmi i barvami. Bylo jasné, že z ní roste silná osobnost.
To se propsalo i nadále do jejího života. Princezna Enja si vždy dokázala prosadit svou. Pokud si nechtěla stříhat vlasy, zkrátka protestovala všemi prostředky. Pokud chtěla otce otravovat při práci, jednoduše se vysmýkla svým chůvám a schovala se otci pod stolem se svébytnou tvrdohlavostí. Nebyla nevychovaná ani hrubá, jen měla velmi silné názory a představy. A pro svého otce byla stále divokou, nepředvídatelnou proměnnou. Byla jí zařízena ta nejlepší výuka, pochopitelně, ve všech směrech, a za svatou trpělivost jejích lektorů jim byly vypláceny královské prémie. Enja byla dost chytrá, aby pobrala učivo i přes neustále zírání na venkovní jízdárnu nebo prosby, jestli by mohli mít hodinu venku. Právě její živelnost byla pro všechny trnem v patě, ale ať dělali, co dělali, nedařilo se jim ji uklidnit. Přátele si Enja nacházela poměrně snadno. Vždy se našlo dost dětí rádců, politiků a význačných osobností, které se nechaly zmámit pod její velení a rádi s ní objevovali svět paláce a přilehlého okolí. I když působila panovačně, ostatní se rádi ocitali v její přítomnosti, neboť svůj důraz doplňovala starostí, laskavostí a zářivou energií, která šla přirovnat jen k malému slunci v lidské podobě. Dokázala se snadno nadchnout a spolu s tím nadchnout i ostatní. Pro nového koně, pro výpravu do lesů, pro poněkud obskurní zájem vykládání tarotových karet a pokusy o přivolávání duchů svých předků. Neměla nouzi o pozornost.
S příchodem puberty se situace doma poněkud zkomplikovala. Zatímco matka se na dceru dívala s úsměvem a jistým respektem k její průbojnosti, otec to viděl poněkud opačně. V dceři spatřoval riziko pro rodinu i pro celou zemi. Jak mohl někdo jako ona vést vcelku konzervativní národ? Jak se budou političtí spojenci stavět k jejím názorům, její plamenné rétorice? Od něj, od jeho otce, ani od jeho otce Švýcarsko nikdy nic takového nezažilo. Navíc, ačkoliv mnozí by se hádali, že Enja rostla do krásy, ani to se zlým jazykům nepozdávalo. Byla přeci jen až příliš vysoká a poněkud mohutná svou postavou. Měla vůbec šanci najít si vhodný protějšek, s proříznutou pusou a v jisté formě nestandardním vzhledem? Nakonec spolu, nevyhnutelně, šli Enja a otec do několik let trvajícího, neutuchajícího konfliktu. Jednoho, dvou, až nakonec ztratili ponětí, kolikrát se pohádali. Kolikrát se zdmi paláce nesl, zase jednou, křik, tentokrát společně s obviňováním a planými nadějemi. Nejednou byla Enja požádána, aby se vzdala trůnu ve prospěch daleko klidnějšího bratra Kasimira. Aby našla své volání v zahraničí, jako vážená vyslankyně, a přenechala domácí politiku bratrovi. Objevovaly se požadavky na střídmější vystupování, ozdravné hubnoucí kúry, prosby o studium finančnictví a jednou dokonce poněkud nízká poznámka, jestli by se Enja neměla lépe v nějaké přírodní komuně mimo civilizovaný svět. Ani ona se však nechala zahanbit a častovala otce barvitými urážkami, od zabedněného osla po páprdu se svorkami sešitou prdelí. Své nervy si princezna vybíjela na jedné ze svých oblíbených aktivit – střelbě a lovu. Puška nebo kladkový luk, obojí ji bavilo a s patřičným tréninkem byla její trefa bravurní i během emočního rozrušení. Pochopitelně, šlo o legální, environmentálně vhodný odstřel přemnožené vysoké, ale Enja nebyla z těch, kdo by cítil vůči zvířeti úzkostlivou lítost, jestliže byl skol pro dobrou věc celku. Pronásledování, objetí přírody, to jí dokázalo uklidnit pocuchané nervy. To a silný drink s přáteli. V praxi byly obavy jejího otce celkem zbytečné – nápadníků i nápadnic měla dostatek. Vybírala si, ne však tolik, kolik by se možná na korunní princeznu slušelo. Držela se však domácí produkce, z bezpečnostních důvodů. Těžko by ji mohl tajným vztahem vydírat někdo z jejích poddaných. Nutno podotknout, že se zahraničními delegacemi se nesetkávala příliš často – kdyby musela hádat, řekla by, že vlivem obav jejího drahého papá. Co naplat. Plamínků vášně bylo dost, lásek jen pár, ale žádná, která by zůstala. Nevadilo jí to, nebo si alespoň ráda říkala, že jí to nevadí. Měla svých koníčků dost. Ať už šlo o jízdu na oblíbených koních, nebo rané pokusy o chov chladnokrevných plemen pro účely jízdy pod sedlem. Málokdy měla takovou radost, jako když se narodilo zdravé hříbátko. Několik jich dokonce sama odrodila – to byl skutečně silný zážitek po všech stránkách. I pro rodiče, když se pak objevila vskutku zajímavá fotka plná různých biologických substancí v novinách. Z rozmaru se také zaměřila na sokolnictví, čistě proto, že se jí líbila představa spanilé jezdkyně na statném oři, které přilétá na rukavici vycvičený sokol. Přišlo to vhod, když se poštolka Brunhilda naučila vletět do otcovy kanceláře oknem a na stole mu udělat nezměrný svinčík v papírech před strategickým ústupem.
Když došla řada na výběr oboru studia na vysoké škole, kterou Enja skutečně odmítla absolvovat zavřená doma se soukromými učiteli, následovala jedna z největších hádek, kterou rodina Linderů pamatuje. Neexistovalo, že by budoucí hlava pomazaná nestudovala ekonomii nebo finančnictví. Tedy, ve světě současného krále. Enja měla, zase jednou, svůj vlastní osobitý názor – studium environmentálních věd, který si hodlala prosadit i za cenu fyzické konfrontace. K té naštěstí nedošlo. Někdy mezi rozením hříbat, dcerou rádkyně nalezenou v dceřině posteli a cvičeným ptactvem v jeho pracovně to otec začal poněkud vzdávat. Enja byla jen těžko hnutelnou silou, inteligentní, výřečnou a, bohužel, také s jeho strategickou myslí. Pokaždé, když se na ni díval, viděl plamen, který v sobě nikdy nezažehnul, a tak se nakonec vzdal svých námitek a umožnil jí studovat, co si sama vybere. Matka v tom Enju podpořila, s poměrně věcnou poznámkou, že přírodní bohatství je to, co dělá Švýcarsko skutečně výjimečným. Peníze nejsou všechno a jestli princezna něco nebyla, tak zbytečně rozhazovačná a marnivá. Státní pokladna bude v bezpečí a kdyby jí hrozila úhona, sbor rádců byl k ruce, aby se postaral, že národ nepojde od hladu.
Roky studií byly pro Enju zlatým věkem socializace. Večírky, popíjení, odmítnuté nabídky marihuany a kokainu a poznávání svých vlastních možností. Začala pořádat své vlastní akce, soaré, bály pro své přátele, i když nikdy nebyla tak dobrou organizátorkou jako účastnicí. Pro dobrou věc se angažovala i v ekologických snahách, spolupracovala s nadacemi, ale, kdyby měla být upřímná, prvoplánová dobrovolnická činnost jen pro účely slušivé fotky jí vždy byla trochu proti srsti. Ráda za sebou měla konkrétní výsledky a nebála se ušpinit si ruce pro dobrou věc. Její iniciativa vysazování nových stromků byla obzvláště oblíbenou. I studium ji bavilo, i když byla vždy spíše bytostí praxe. Podařilo se jí vystudovat s poctami, i když s tím měl nejspíš trochu co dělat i její korunní status. Poté už nebyl jediný důvod nezačlenit ji do politického dění a královského veřejného života. Konečně se začala setkávat s vlivnými lidmi, politiky, diplomaty a vyslanci. Co ji na všech těch procedurách drtilo byla formalita a umírněnost. Úklonky, úsměvy, zdvořilé konverzace, občas měla pocit, že se rituálně oběsí na křišťálovém lustru. Její slova občas vyznívala na prázdno, setkávala se se soucitnými pohledy, které očekávaly, že její ostré hrany budou brzy obroušeny. Za jejími zády se spekulovalo o vhodných sňatcích, jako by do toho neměla vůbec co mluvit, o úpravách na jejím vzhledu, jako by nešlo o její osobní rozhodnutí. Aniž by to řekla otci, bože chraň, sama začínala mít menší pochybnosti, zda dráha korunní princezny, královny, skutečně je slučitelná s tím, co miluje. S volností, životem, radostí, kterou chtěla dostávat i dávat. Zaslouží si rodové hodinky a korunu, je skutečně vhodnou kandidátkou na to, aby se starala o dobro země? Matka by jí ubezpečila, děj se co děj, otci by jen potvrdila jeho vlastní obavy, alespoň tak se jí to zdálo. Musela jednat na vlastní pěst, opět. Švýcarsko se dřív zvlášť nezapojovalo do události Selekce v Illee, ale když dorazilo do Bernu letošní pozvání, rozhodla se si něco dokázat. Možná na něco přijít, snad si udělat pořádek ve svém smýšlení o budoucnosti. A potvrdila svou účast.

Enja Josephine Linder

švýcarská korunní princezna

dreamoftheendless

Evangeline Jade Thorne

návrhářka šperků, zlatnice

ctckasiootid

Když se narodíte do rodiny Marlowe máte už ze začátku několik jistot – život v luxusu, naškatulkovanou budoucnost a velké možnosti. Dostáváte dobré karty a je jen na vás, jestli s nimi dokážete hrát. Fabian Marlowe pocházel z rodiny s dlouhou tradicí a jeho manželka Frederika patřila rovněž mezi místní smetánku. Teprve však s nimi se spojili dva rodinní megalomani, kteří stáli za masivním rozvojem medicíny v Illey, Fabian se svou praxí chirurga také po praktické stránce, kdežto jeho manželka byla jednoduše povoláním dcera, která se starala o dobrou reklamu, benefice a další akce, které měli zajistit dobrý obraz ve společnosti. Podobně jako její sourozenci i Felicity měla tudíž jistou budoucnost v rodinném byznysu. Ne, že by to nejstarší ze tří dcer zrovna ocenila. Felicity měla už ze začátku tendence se lišit. Vše potřebovala naplno zažít, prozkoumat a poznat.
Představení u královského dvora sotva sedmiletého děvčátka byl jako závan čerstvého vzduchu. Felicity a její sestry Eliza a Peggy velmi rychle zapadly do hloučku Schraevů a Illéů, nicméně pouze Fell oplývala zvláštním nadáním zmírnit napětí, které souviselo hlavně z možnými teoriemi o reálném základu, který je za náhlým stmelováním dvou mocných rodů. Jistě, nebylo možné být slepý k složitým vztahům a dlouhé a krvavé historii, které se učili i nejmenší děti. Felicity si však královské děti oblíbila nezávisle na jejich rodovém jménu a obzvlášť blízký vztah měla také k Dorianovi Illéovi. Nutila ho se v její společnosti aspoň trochu uvolnit a přestože nebylo nikterak snadné získat si jeho důvěru, spíš se to podobalo ochočování lišky v Malém princovi, Flick mu nepřestávala dávat najevo i po těch letech, byť jen drobnými gesty, že o ní pochybovat nemusí.
Jak rostli kamarádství mezi Flick, Dorianem, Adrianem a Siennou se začalo upevňovat. Mezi nimi si připadala, že jim může říct absolutně cokoli a oni to pochopí. Rovněž se jen utvrdila v tom, že se chce dát opravdu na dráhu doktorky, původcem jejího odhodlání byla princezna Sienna. Felicity musela podobně jako Adrian nebo Dorian pouze přihlížet, s jak neskutečným zlem křehká princezna bojuje. Flick bezmoc nenáviděla, zvlášť, když jediné, co mohla pro svou kamarádku dělat, byla tichá účast. Sienna tudíž byla motivací k podání přihlášky nejdřív na elitní střední zdravotnickou školu v Angeles. Navzdory své snaživosti a inteligenci, Flick hned pochopila jaké to je být z vlivné rodiny, která utváří možnosti dalším lidem. Už když na školu nastoupila, tak měla velké problémy se spolužáky, kteří jí rádi předhazovali, že bez svého příjmení by nebyla ničím. Někteří z profesorů si naopak slibovali, že se prostřednictvím Felicity dostanou k lepším grantům. Jako kdyby byla mezi dvěma mlýnskými kameny. Slabší povahy by nátlak z obou stran možná donutil přestat, Flick se však o to víc upnula ke svému cílu – stane se z ní doktorka. Za každou cenu. Kromě pomoci Sienně se objevila další příležitost, která sotva sedmnáctiletou Flick zásadně formovala. Celé léto trávila v provincii Honduragua. Už tak zchudlou provincii postihly záplavy, které si vyžádaly mnoho životů a ještě víc zranění. Dívka se zde poprvé setkala se skutečnou chudobou, zoufalstvím a spolu s dalšími mediky si prošli podobným peklem jako ti, kteří zachraňovali. Paradoxně byla za tu zkušenost vděčná. Věděla, že je na dobré cestě.
S mnoha novými zkušenostmi a neméně silným přesvědčením nastoupila byť nerada na univerzitu v Cambridge. Stálo ji to mnoho hodin přemítání o jejích možnostech a alternativách, jelikož se nechtěla vzdalovat z hlavního města, avšak podobně jako u výběru střední školy, i na volbu univerzity pohlížela velmi vážně. Proto se nakonec rozhodla pro studium daleko od domova. Zamilovat si nové místo a zvyknout si na nové lidi nebylo nic složitého, jistě zpočátku absolvovala podobnou katarzi a jako v případě nástupu na střední školu, ale na univerzitě v Cambridge byla jednou z mnoha mladých studentů s talentem. Pouze ti nejlepší se stali absolventy mezi studenty byla tudíž neskutečná rivalita a řevnivost, dobré známky a praxe v oboru byly samozřejmostí, každý z profesorů navíc očekával určitý nadstandart, někteří poněkud víc za hranou. Flick nebyla jedinou studentkou, která se s využitím mocenského postavení ze strany profesorů setkala, rozhodně však byla jednou z mála, která si výměnný obchod nedala líbit. Snad pouze Dorian věděl o jménech několika doktorů, které vyžadovali bližší vztahy a taktéž on věděl, že Flick s velkým sebezapřením využila rodinné konexe, aby se takové pozornosti zbavila. Nakonec na ni měl její blízký přítel opravdu určitý vliv... Flick nebyla krutá tahačka nitek, ale účel občas světil prostředky.
Hořká zkušenost v profesi, která je mnohem víc posláním než prací se setkala ještě s několika podobnými nepříjemnostmi, které se na ní svým způsobem podepsaly, ať už v rovině vztahů nebo dalších humanitárních pomocí. Obojí ji posunulo. Když po šesti letech odpromovala, tak bezpečně věděla, že hned nepřijme nabídku stát se jednou z doktorek v paláci a ani nechtěla nastoupit do rodinné firmy. Dva roky strávila jako jedna z mnoha humanitárních lékařských pracovnic, která navštěvovala ty nejchudší a nejkrizovější provincie, ve kterých byla nutná lékařská pomoc nutnější než kdekoli jinde.
Začátek Adrianovi Selekce ji přiměl, aby se přidala mezi palácové zdravotníky. Nejenže chápala, jak náročné období tato tradice pro její přátele znamená. Na klidu jí ani nepřidaly útoky rebelů. Jednoduše – každá známá tvář bude pro její nejbližší ku prospěchu.

Felicity Marlowe

lékařka, humanitární pracovnice

nathlantsov

Její život začal v porodnici, jak nečekaně. Narodila se tak jako každé jiné dítě, jen neměla to co měly ostatní děti. Mateřskou lásku. Ta jí chyběla. Její máma totiž neměla moc v lásce To se jí aspoň snažili částečně vynahradit její prarodiče, kteří si ji hned oblíbili. Byla bezproblémová a skoro jako jejich vlastní dcera. Její matka… dejme tomu, že měla radši svobodný život bez své dcery. Sem tam se spolu nepohodly a odnesla to malá Freya. Ze začátku to byly jenom facky a přes zadek, ale s postupem toho jak Freya rostla se tresty stupňovaly. Sem tam to bylo skoro až zanedbatelné, ale stále to bylo na místech, kde se to dalo skrýt. Freya to svým prarodičům nikdy neřekla, jelikož měla strach, že jí matka znovu ublíží. A tak se jejím útočištěm stala půda u jejích prarodičů. Mezi krabicemi se starými fotkami se cítila v bezpečí. V pozdějších letech si tam vystavila i takový menší improvizovaný skleník, kde zkoušela pěstovat zeleninu a všemožné rostlinky, na které si sama našetřila peníze. Roky plynuly a Freye bylo najednou skoro třináct let. Ve škole nebyla moc oblíbená, protože to byla ta šprtka od feťačky. Kolikrát chtěla to utrpení zkrátit, ale nikdy k tomu nenašla odvahu a dostatek síly. Když se s tím svěřila své babičce, rozhodla se, že je na čase aby se nějak zaměstnala. Začali spolu dělat úkoly do školy, připravovat večeři, chodit na procházky nebo nakupovat. Freya se na tyhle okamžiky vždycky těšila. Tedy do chvíle, než svou babičku našla bezvládně ležet na zemi v kuchyni. Děda nebyl doma a matka byla někde v čudu, tudíž se záchrany musela ujmout ona. Vytočila záchranku, kde jí radili co má dělat. V ten den se poprvé setkala z očí do očí smrti svého blízkého člověka. Ještě teď, když si na ten okamžik vzpomene se jí třesou ruce. Ale zase jí to pomohlo v jedné věci. Později si díky tomu našla brigádu v domově důchodců. I když se jí matka snažila sebrat peníze, nevzdala se toho. Byl to její koníček. Pár dní po oslavě třináctých narozenin jí matka vzala a šla za nějakým cizím mužem. Freya z toho byla zmatená, když se vlastně dozvěděla, že to je její otec. Kdykoliv se předtím ptala na svého tátu, vždycky jí odbyla se slovy, že to není podstatné a šla se dál věnovat svým věcem. Po několika neúspěšných pokusech to vzdala. A najednou před sebou měla svého tátu, o kterém tolikrát snila. Byl úplně jiný, než si přála, ale i tak si jej později oblíbila. To co bylo potom byl snad její splněný sen. Její táta, Jedediah, s ní směl trávit jeden víkend v měsíc, ale její matka jí to vždycky zkazila. Peníze, které na ní Jedediah platil jako alimenty si brala jenom její matka na drogy. Ona z toho nikdy neviděla ani korunu. Ale jí to bylo jedno. Měla svého tátu, kterého tak dlouho chtěla. Sice jí trápilo, že byla jedináček, ale co s tím mohla nadělat? Její matce to s těmi alimenty vycházelo pěkně až do Freyiných patnáctých narozenin, kdy se stal menší incident. Freya si dovolila půjčit si pár bankovek z peněz, které byli její, ale to se nelíbilo její matce. Strhla se mezi nimi menší hádka a Freya to odnesla tím, že jí matka shodila ze schodů. Všemu tomu přihlížela její babička s dědou, který se nakonec rozhodli zakročit. Nahlásili ji na policii a nemělo to moc dlouhé trvání, než se dostala do vězení. Dá se říct, že Freye se ulevilo. Konečně byla svobodná a mohla trávit více času se svým tátou, který v tu nesprávnou chvíli skončil v nemocnici.

Freya Holder

brigádnice

deadghost4962

Genevieve Corrino

moderátorka, studentka

nathlantsov

Jako druhorozené dítě si odmalička užíval velkou míru svobody a v podstatě nulového tlaku na nějaké politicky výhodné sňatky a podobné nesmysly. Jelikož měl doma vzor dokonalosti v podobě svého tatíka, začal již v útlém dětství sportovat. Co však všechny šokovalo byl fakt, že neměl místo mozku ze svalů kostku, ale dokonce patřil ve škole k těm lepším. Dokonce se sám od sebe zajímal o přírodu, zejména pak řeky, moře a oceány, a živočichy v nich.
Co se jeho vztahu s rodinou, bližší i vzdálenější, týká - je velmi ochranářský vůči své sestře. Přestože je o dva roky mladší, je to pro něj prostě jeho malá křehká sestřička. Kdyby někdo chtěl Gideanně ublížit, probudil by v něm vnitřní gorilu a… inu, řekněme, že by to s tím nebožákem, co se rozhodl ublížit Gideanně, nedopadlo moc dobře. Obecně vzato s rodiči vychází nadstandardně, nejblíž má k tatíkovi, s nímž společně sportuje nebo chodí do posilovny či jen tak klábosí o ženách. Máme tu ovšem i druhou větev rodiny od strejdy Doriana - větev sucharů. Z nich si Gideus velmi rád tropí žerty a pošťuchuje je. Jsou však jen nevinné poznámky a když by kdokoliv z nich potřeboval pomoc, rád by ji poskytl.
Střední školu sfouknul jako nic, a ještě si našel čas si vodit domů (nebo na pláž) studentky. Ani jedna z nich se u Illéů doma dlouho neohřála, střední a část vysoké školy byla pro Gidea éra záletnictví, nabírání zkušeností a ochutnávání všeho, co život nabízí. Během střední školy se začal na nějakou dobu věnovat i kulturistice, účastnil se několika soutěží, ale zas tolik ho to nebavilo - jezdit po kulturácích v Illéy a vystavovat se v nevkusných zastaralých interiérech jen aby ho někdo milostivě kvalifikoval do vyšší ligy. Posilovat ale nepřestal, nedostatkem sebelásky netrpěl a líbilo se mu přifukovat si bicáky dokud mu nezačaly praskat trička.
Studium na vysoké škole patřilo k jeho nejmilejším životním obdobím. Vybral si kariéru mořského biologa. Nic jiného si ani nedovedl představit. On a moře zkrátka patřili k sobě. Ve druháku mu byla díky vynikajícím studijním výsledkům nabídnuta možnost dlouhodobého vědeckého pobytu v Austrálii s příslibem, že mu dobrý výkon tam v podstatě pojistí vysokoškolský titul. Samozřejmě neodmítl. Podívat se do Austrálie byl jeho sen, kde jinde koneckonců člověk najde tolik havěti na zemi i ve vodě. Nikdo neví, co přesně se s ním v Austrálii stalo, ale když se vrátil, záletnictví ho přešlo. Nechápejte to zle - flirtuje do dnešních dnů s čímkoliv, co se hýbe, ale nepeleší se s tím. V tomto ohledu se umírnil. Proslýchá se, že se mu podařilo zamilovat až po uši do nějaké Australanky, ba dokonce možná i nějaké z princezen tamního královského rodu! Tuto fámu přiživuje tak nějak samovolně fakt, že se během svého vědeckého pobytu skutečně velmi dobře poznal se členy právě tohoto rodu a trávil s nimi moře (hehe) času. Anebo taky prostě zestárnul a trochu dospěl. Ale jen trochu.
Nedlouho po tom, co se vrátil zpátky domů do Illéy, byla vyhlášena nová selekce, kde samozřejmě nemohla chybět jejich rodina a rozhodně tam nemohl chybět specificky on. Nakoupil zásobu proteiňáků a dětských olejíčků na zvýraznění svalů, zavřel se do posilovny, odkud hodlal vylézt až v ten správný čas, aby mohl svou dokonalostí oblažovat všechny dámy v paláci i mimo něj.

Gideus Illéa

politicky exponovaná osoba, mořský biolog

introverted_space_dust

Hector de Graaff

diplomat

.abyth

Samozřejmě je pro všechny snad ta nejšťastnější událost, když se narodí rodině dítě. V případě mladičké Anny tomu tak nebylo. Jednalo se o jistý boj o přežití, kdy se lékaři snažili zachránit jak život matky, tak i jejího dítěte. Samozřejmě to byl pro ně opravdu oříšek. Došlo ke strašlivé nehodě, kdy Anna jela v autě z vyšetření a mluvila se svým drahým mužem Aldem. Ten ji dost vyčítal, že jela sama a nepočkala na něho. Nikdy člověk netuší, co se může při cestě stát a nechtějí ohrozit ještě nenarozeného Aidana, který se samozřejmě ozval nepříjemným kopancem. Anna zaparkovala za pracovním autem, které zrovna patřilo ke stavbě nové silnice. Chtěla počkat, než bude moci pokračovat v jízdě dál, ale došlo k havárii. Jeden opilec do ni naboural zezadu. Její auto tak narazilo do vozidla ke stavbě. Z toho uvolnila kovová tyč a z výšky projela čelním sklem a zabodla se Anně do břicha. Nikdo nevěděl, co všechno je v ohrožení. Jestli to zasáhlo nějaký důležitý orgán či dítě.
Aldo dorazil do nemocnice, ale nikdo mu zatím nechtěl nic říct. Do momentu, než se musel rozhodnout. Přišla ta těžká volba, kterou nechce zažít nikdo. Buďto vyndají dítě, ale než se k němu dostanou pediatři, je opravdu nízká pravděpodobnost, že přežije a pokusí se pomoci Anně. Nebo vyndají dítě a začnou se okamžitě věnovat jemu, aby nezemřelo. Samozřejmě chtěl, aby přežili oba dva, ale ta možnost tady nebyla. Byla, ale opravu mizivá. Proto se rozhodl o tu druhou možnost. Ať zachrání Aidana. Těšil se na to, že bude otcem a chce vychovávat své dítě a bude se snažit mu nahradit i tu matku, když to bude v jeho silách.
Samozřejmě malý Aidan rostl jako z vody. Už v nízkém věku byl poměrně vysoký. Na základní škole byl dokonce nejvyšším v každém ročníku. Jeho otec tak vysoký není a co mu vyprávěl, ani jeho matka. Vlastně nikdo z rodiny nebyl tak vysoký, tudíž to bude zřejmě záhadou. Samozřejmě se mu stalo, že se mu jiné děti posmívaly kvůli jeho výšce, ale jemu to nevadilo. Aspoň viděl všechno a nemusel si hledat nějaké mnohem lepší místo. Také v klidu dosáhl kamkoliv potřeboval a nemusel nikoho prosit. Jisté výhody to mělo a stejně tak i jisté nevýhody.
Po střední škole na vysokou nešel. Nebyl rozhodnutý a neměl nejmenší tušení, co by ho tak mohlo bavit. Na střední škole byl premiantem a dokonce měl i na to stipendium, kdyby si vybral školu. Místo toho začal pracovat v místním obchodě, kde se prodávaly hudební nástroje. Tam tehdy narazil na svou vášeň v hraní na kytaru. Jednu si dokonce koupil a hrával na ni doma a občas i venku v ulicích, kde si i zpěvem trochu přivydělával.
Bavilo ho to a možná i tak trochu přemýšlel nad tím, že by se vydal kariérou zpěváka. To vše se ovšem změnilo, když viděl zásah psovodů.
Díky tomu se přihlásil na policejní akademii a vybral si právě služební kynologii. I když byl starší než další kadeti, jemu to nevadilo. Chtěl se tomu věnovat, zaujalo ho to a chtěl samozřejmě ze sebe vydat to nejlepší. Chtěl být tím nejlepším. Jenže mu to dosti kazila jistá mladá žena jménem Layla. A jeho bavilo ji dost často provokovat a vytáčet. Zvlášť, když se potkávali úplně všude. A i když byla taková jaká byla, dalo by se říct, že se neskutečně doplňovali a klapalo jim to.
Samozřejmě do jejich poslední společné akce. Aidan měl za úkol projít místo a zkontrolovat, zda na místě nejsou žádné výbušniny. Normálně Aidan dává pozor, ale v ten den byl myšlenkami úplně jinde. Nebylo mu nejlépe. Byl celý bledý, na jeho čele byl studený pot. Měl pocit, že dříve nebo později zkolabuje. Ale nechtěl zůstávat doma, chtěl pomoc. Chtěl pracovat a nechtěl přijít o žádné zkušenosti. Jenže část, kde byl on... Nějaké výbušniny zkrátka vynechal. Nedbal na to, že ho varuje jeho čtyřnohý svěřenec. Bral to tak, že je tam čisto. Když byli venku a vcházela tam další jednotka, ozval se výbuch. Nevěděl, co se dělo, byl zmatený. Vůbec si nepamatuje, jak to tam procházel. Jestli tam vůbec byl. Nechápal, co se s ním dělo. Dvě ženy byly eskortované a jakmile zjistil, že jednou z nich je Layla, málem se mu rozpadl celý svět. I když na něj křičela a vlastně ho div nezabila, on byl pořád v té fázi, že málem zabil svou milou. No... Bývalou milou. Tahle akce byla jasný konec pro oba dva.
Samozřejmě neměl ani klid po tom. Skončil se svou prací. Neměl na to, bál se, že by se to mohlo zopakovat. Každou noc se budil z noční můry, kdy se mu to všechno opakuje. Opakuje se mu ten den, kdy svou práci zanedbal a ohrozil na životě jak lidské, tak i zvířecí životy. Budí se často celý mokrý od potu a několikrát se přistihl, že dokonce vykřikl. Samozřejmě si vyhledal pomoc odborníka. Ale jestli to pomáhalo, to by se říct nedalo. Doporučil mu, aby si vedl jisté deníky. Tam psal všechno, co zrovna pociťuje. Psal ten sen, jak vypadal. Ihned, jak se probudí, ať si ho poznamená. Začal to tak dělat. Něco na tom bylo a docela ho to i bavilo.
Po tom, co se stalo... Co on vlastně způsobil potřeboval změnu. Udělat silnou čáru za tím vším a začít znovu. Vycestoval z Itálie pryč úplně. Pokud by zůstal, ta tragédie by ho pronásledovala a nedokázal by žít s klidným svědomím. To ovšem nedokáže ani teď. Ani nemusel přemýšlet dlouho, vybral si první místo, kam zapíchl prst na mapě a tím byla Illéa. Nebalil si ani moc věcí, sbalil si jen malý batůžek a to mu stačilo. Peníze, co měl našetřené využil na cestu a nalezení malého bytu. Potřeboval si udělat nějaké útočiště, než se rozhodne co dál. Kompletně změnil i svou vizáž. Díky všem těm starostem mu vlasy začaly dost šedivět. Zrak se mu zhoršil a začal nosit brýle. Vytvořily se mu vrásky a vypadal jako kdyby mu táhlo na padesát. I když byl proti vousům, nechal si je narůst.
Když dorazil do jeho nové domoviny, celý den a celou noc projížděl inzeráty. Hledal, co by ho mohlo bavit a také, co by ho mohlo naplňovat. A vlastně po tom usilovném hledání i našel. Palác hledá trenéra sebeobrany. Rozhodl se to vyzkoušet. Samozřejmě musel splnit jisté zkoušky a on je zvládl bravurně. Našel si tak práci, která mu i přináší dobrý výdělek. Samozřejmě se doslechl, že by se hodilo něco, co by uvolnilo veškerý stres. Aidan dostal nápad a navrhl, že by byla fajn terapie se psy a štěňaty. A kdo je alergický, dostane plyšáka. Nápad se samozřejmě líbil, ale byl v tom háček. Štěňata palác nemá. Samozřejmě Aidan nezahálel a okamžitě obepsal místní útulky a záchranné stanice. A některé reagovaly s pozitivně! Bude to i příležitost, jak najít chlupáčům nové domovy. A tak začal s prací v paláci. Na plný úvazek se začal věnovat tréninku sebeobrany a bokem se věnuje terapii. Díky tomu poznal svou čtyřnohou spřízněnou duši - Fanny. Jedná se o fenu bernského salašnického psa, který trpí vitiligem. A aby toho neměla fenka málo, měla nádor v oku. O to následně přišla, ale i tak má radost ze života a dodává jistou pozitivní energii i jemu.

Aidan Molinari

trenér sebeobrany

demrys01

Alex se narodil v Illey hned v hlavním městě - Angeles. Už jeho dětství nebylo procházka růžovým sadem. Schytal rodinu, kde otec byl silný alkoholik a jak jeho tak i jeho matku mlátil... Jeho matka ho často chránila, jelikož byl maličký, ale taky to na ní šlo vidět. Kolikrát byli její rány, až úplně do krve a nesměla s nima chodit vůbec nikam, aby se na jeho otce nedostala spravedlnost...
Rostl, ale jeho otec nepolevoval. Čím byl starší tím ho mlátil více. Nejlepší dny pro ně byli, když vůbec nebyl doma.
Jednou, když jeho matku vážně hodně surově zmlátil a následně odjel polevil svému strachu a ihned se rozeběhl na nejbližší stanici. Asi si říkáte, že by bylo jednodušší zavolat, ale nemohli. On sám mobil v té době neměl a jeho matka na něm měla odposlouchávací zařízení.
Jakmile Alex doběhl na stanici vše tam řekl a prozradil i svůj strach z otce, který má. Řekl, že se bojí toho co udělá až se dozví, že o něm ví policie, ale na to ho bylo uklidněno a bylo mu řečeno, že se nemá čeho bát. A od té doby o svém otci už nic moc neslyšel...
A Alex rostl dál. Staral se o svou matku, která na tom byla o dost viditelně lépe, než před tím. Měl jí rád a dával jí všechno co mohl. Ale sám si kvůli otce nesl menší trauma.. nechtěl se tím, ale zabývat.
Čas plyne dost rychle a on přišel na chuť jednom z nejhlučnějších, ale zároveň nejlepších hudebních nástrojů. Přišel na chuť kytaře, přesněji elektrické kytaře. Jeho matka viděla Alexům.. dalo by se říct talent a tak jej přihlásila na nauku. A i když chvíli vypadal, že propadne, nestalo se tak. Nauka ho začala bavit a vážně byli viditelné výsledky a zlepšení jeho hraní.
Mimo jiné taky začal dost sportovat a chodit do přírody.
Jeho výsledky hraní na elektrickou kytaru se potvrdili u závěrečné zkoušky posledního ročníku. Byl z ní dost nervózní, jelikož si na ni místo připravené písně, připravil píseň vlastní na které pracoval, ale již dost měsíců zpátky. Ale místo kritiky ho lidi s údivem sledovali. Dostal potlesk, obdiv. Přesně to co nečekal... Byl velmi potěšený a nadšený. Měl z toho jednoduše radost.
A pak jeho dětství plynulo docela dobrým směrem. No tedy až do chvíle, kdy jejich peníze byli tam tam.. musel najít něco, kde by si něco přivydělal a tak se rozhodl jít do něčeho do čeho by asi jinak nikdy nešel. Rozhodl se jít za brány baru, kde by mohl hrát a něco si vydělat. Zdálo se to jako dobrá možnost. A vážně se vyplatila. Lidi si ho tam oblíbili a chtěli ho tam častěji. A častěji znamenalo více peněz a to bylo to co on potřeboval. Později mu z baru místní.. no řekněme krásky začali dávat nabídky ve smyslu něco za něco. Prvně byl vůči nim dost skeptický, no nakonec na ně přistoupil. Bylo to dost jiné, než normálně, ale ty nabídky se mu čím dál více zamlouvali. A pak se jednou i opil. A pak ještě jednou a ještě jednou. Došel do bodu kdy zjistil, že mu vlastně kvalitní alkohol vážně dost chutná a pro srandu by byl schopen vypít celou láhev. Ale pořád byl dost skeptický kvůli otce.
A pak mu bylo řečeno, že v paláci za docela dobrý plat hledají komorníka. Řekl si, že proč ne a tak se tam vydal. No své místo dostal, ale přece jen komorník má i když se to nezdá dost práce. A ještě když je to někdo kdo si rád povídá s lidma..
A tak musel omezit své návštěvy baru, ale ne na minimum. Dělal obě práce a i když někdy skoro vůbec nespal nevadilo mu to. Většinou jeho spánek byl v pokoji baru či klubu, ale to už neřešil. Byl rád že je rád.
A teď nedávno mu bylo oznámeno, že byl přidělen jako osobní komorník pro Slovinského prince Marka. Nechápal to, a popravdě to asi ani chápat nechtěl. Ale neměl s tím co nadělat. Doufal, že kvůli němu nebude mít nějaké zbytečné problémy a že po něm nebude něco chtít 24/7, jelikož chtěl mít čas na svou kytaru, ale taky na svůj osobní život... To je přeci pochopitelné ne?

Alexander Orion John's

komorník

maddy.bibi

Alisha nikdy neměla dětství jako ostatní děti, to se na jejím pozdějším životě podepsalo. Nikdy totiž nežila perfektní život…perfektní sen. Muž v obleku přijde domů z práce, políbí na tvář svoji drahou, která již dělá večeři perfektně upravená, bezchybný make-up ale skrývá odporné tajemství onoho sňatku…děti si tiše hrají v obývacím pokoji u krbu a ačkoliv by se nejraději smály přes celý dům, bojí se vůbec jen ceknout. Když hnědovlasé ženě upadne talíř, který se roztříští na milion malých kousků, nejen že se děti vylekají jako kdyby zaslechly výstřel, žena se hned začne stahovat dál od muže, zatímco ho bezmocně prosí aby nekřičel. Starší z dítek, chlapec, se hned postaví a chce pomoci matce, hned na to ho ale dívka stáhne zpět k sobě, snažíc se ho chránit před dalším výpraskem. Chlapec si holčičku vezme do náruče a ihned se s ní vydá do pokojíčku, který byl v tuto chvíli útočiště bránící oba před traumatem. Z kuchyně se mezitím vydává křik a rány. Klasický večer, tentokrát poslední. Alishe bylo pouze 7 let když jejího otce zavřeli za násilí páchané na jeho manželce a dětech. Ten večer se ale vše změnilo…kdo by tušil, že bude matka naštvaná na své děti neboť oknem utečou k sousedům aby mohli zavolat na tátu policii. Tehdy milující matka se najednou stala naprosto zlou, cizí osobou. Nikdy se na své děti nepodívala láskyplně. Nikdy se už na ně neusmála…a to pro takto mladé dítko bylo to nejbolestivější…možná by byli ale ještě rádi, kdyby jejich máma do toho nezačala nekontrolovatelně pít. Přišli tak vlastně o oba rodiče a byli na vše sami.
Alisha poté nikdy s matkou nedokázala navázat dobré vztahy. ale vždy měla svého staršího brášku, který pro ni znamenal vše. Byl o 6 let starší jak ona, a proto v něm vždy viděla ochranáře, který se o ni staral…ale jak tak čas plynul..bratr brzy odešel na střední školu… na intr. Ali mu tak musela dát sbohem…a bohužel navždy. Nikdy ho pak neviděla a jediné co jí po něm zůstalo byl medailonek se sluncem a měsícem… pro jiné bezvýznamný náhrdelník ale pro ni to byla připomínka všech hezkých chvílí. Při předání onoho náhrdelníku jí řekl tato slova: “ Odteď budeme jako slunce a měsíc…budeme jeden druhého doprovázet na našich cestách aniž by jsme byli po svém boku…vždy ale budeme spolu, ten medailonek je toho důkazem…mám stejný. Budu tak vždy s tebou, prcku”. Alisha od té doby svůj náhrdelník nesundala. Během svého nástupu na střední se setkala s pár výsměškami ohledně svého “dětského” náhrdelníku, nikdy ho ale nesundala. Znamenalo to, že si z ní ostatní dělali srandu? Ano, ale jeden kluk se jí zastal. A tak začala Alishina první láska…bohužel opravdu nešťastná. Celý ten vztah byl opravdu toxický, ale k něčemu byl...Bratr onoho kluka pracoval společně s jejím ztraceným bratrem a ona tak konečně zjistila, kde její bratr je..ukázalo se, že pracoval v Angeles v paláci jako strážce… Alisha poté ale musela vztah ukončit neboť kluk o kterém si myslela, že musí být ten pravý byl v realu naprostý dement, co ji podváděl celou dobu. Ale nakonec se jí tak otevřela nová kapitola života..doufejme, že teď už lepší.
Timeskip: Alisha je v současné době úspěšnou malířkou. Byla jednou z nejžhavějších kandidátek na postup do Elity během minulého ročníku Selekce a pravděpodobně by došla ještě dále. Nicméně její osud nabral poněkud nečekaný směr, když poznala jiného účastníka. Není jim nikdo jiný, než její současný manžel Daniel White. Kulatně řečeno se dopustili něčeho, čeho neměli. Samozřejmě že porušení pravidel se neobešlo bez problémů a dvojice si užila nehezké chvíle plné strachu. Nicméně princezna Evelyn se nad nimi slituje, vyřadí je a nechá jim svobodu. Alisha a Daniel žijí v Angeles se svými dvěma dětmi, psem a kočkou. Co ty vědí o jejich příběhu? Jen to hezké. Je jednoduché pomocí slov přetavit skandál v pohádku. Snad jejich ratolesti budou té pohádce věřit i po skončení jedenáctého ročníku Selekce.

Alisha Jaime White

malířka

npc

Amon se narodil do zajištěné rodiny dvou úspěšných manželů. Na egyptské poměry skutečně rarita. Tamější politický režim totiž dlouhodobě prohluboval propast mezi chudými a bohatými. Bylo běžné, že ženy svá dítka prodávaly do otroctví. Muži se přidávali k radikálům a sloužili jim jako jednorázové zbraně výměnou za poměrně slušný honorář. Anubis vyrůstal při penězích. Už jako malý věděl, že jednou zdědí síť hotelových komplexů po celém Egyptě. Do té doby v nich figuroval jako člen představenstva a osobní poradce svého otce Fariha. Amonova matka – Neith – si veškeré životní úspěchy musela vydřít sama. Peníze na vysokou školu získala jen díky finančnímu stipendiu, jenž její alma mater vypisovala pro pár vyvolených studentů z nižší sociální vrstvy. Ani to však nezaručovalo úspěch, kterého později ve svém životě dosáhla. Toho se jí patrně podařilo také výhodným sňatkem s Anubisem, kterého kariéra jeho manželky nikterak neděsila. Dlouhé roky sbírání praxí a absolvování stáží se vyplatily až s nástupem nového egyptského krále – Mustafy Osmana El-Sayeda. Ten, na rozdíl od svého otce, bývalého krále, viděl v Neith potenciál. Buď to, anebo mu imponovala bystrá a přitažlivá žena. Jmenoval jí jednou z několika zástupců zájmů egyptského království a postaral se o to, aby byla přítomna na každém vyjednávání se zahraničními státy.
Amonovi se dostávalo skutečně kvalitního vzdělání na těch nejprestižnějších káhirských školách. Pokud se mu v jeslích nad jeho hlavou nehoupal lustr s diamanty, nebylo zařízení hodno pozornosti jeho rodiny. Jakmile se některý z učitelů nedal podplatit, nemělo smysl se s tou či onou institucí zabývat. Kromě soukromých lektorů navštěvovaly jejich domov i zástupy osobností. Večírky, soirée, charitativní akce. Vyrůstal v samém centru pozornosti a sám toužil následovat svoji matku v kariéře diplomata či velvyslance. Měl k tomu veškeré predispozice a finance, co by mohlo zhatit jeho ambice?
Na tuto otázku nalézáme odpověď krátce po Amonových jedenáctých narozeninách. Neith natáčí rozhovor v chudinské čtvrti starého města a krátce po zapnutí kamer natrefuje na nášlapnou minu. Některé části jejího těla přistávají před zraky televizních diváků, jiné se povalují ve vzdálenosti až pěti metrů. Země truchlí, král nechává popravit řadu podezřelých, aby uklidnil situaci v království. Malý Amon neprojevuje jediné známky truchlení. Přestože je svědkem brutální smrti své matky v přímém přenosu, reaguje naprosto chladně.
Amonova ambiciózní a uzemněná povaha nabírá nového spádu. Z chlapce se zářnou budoucností se stává spratek, vulgární a ironický zmetek, kterému nezáleží na ničem jiném než na vlastním blahobytu. Jeho otec se nejprve snaží o radikální terapie, když ale ani ty nezabírají, rozhoduje se léčit svého syna přísunem peněz a podporou dekadentních činů. Daří se mu jakýmsi zázrakem dokončit střední školu a s pomocí otcových financí získat místo na Vysoké škole Hotelového managementu. Později cestuje, pije, spí se ženami, s muži, podplácí kantory, aby se udržel na univerzitě, a se svým životem nakládá jen velmi neopatrně. Večírky v něm probouzí touhu zkoušet lehké drogy a hazardovat se svým zdravím. Většinu času tráví s povrchními přáteli z vysoké. Dává najevo okatý nezájem vůči problémům vnějšího světa a ukazuje vztyčený prostředníček všem ambicím a jakékoliv zodpovědnosti.
Krátce po jeho jednadvacátých narozeninách zasahuje Egypt další tragická zpráva. Při atentátu skupiny radikálních rebelů umírá královna společně se svými dvěma syny. Země se ocitá bez přímého nástupce na trůn. Královo křehké zdraví naznačuje, že se země ocitá v bezprostředním nebezpečí. Rod El-Sayed je potřeba udržet za každou cenu. Amona atentát nijak zvláště nezasahuje, jak už bylo řečeno, problémy skutečného světa na něj nemají žádný dopad. Tedy, neměly, dokud se jednoho rána neprobudil do úplně nového světa. V rychlém spádu událostí se dozvídá, že je nemanželským potomkem egyptského krále, s nímž měla jeho matka kdysi dávno poměr. Zjednodušeně řečeno, je jediným nástupcem na trůn a pokud odmítne, čeká jej nevalný osud. V tom lepším případě poprava, v tom horším nejspíše nabodnutí na nejvyšší hrot pyramid. Amon je vytržen ze svého studentského života a vhozen do rozbouřeného moře. Respektive, krvácí a ve vodě se nacházejí na trout vyhladovělí žraloci. V nastalém chaosu pociťuje zlost vůči matce a absolutní neochotu popasovat se se svojí novou rolí. Krále odmítá brát jako svého otce a se svým skutečným otcem se vídá jen zřídka.
Zemí otřásá skandál. Králův poměr rozděluje obyvatelstvo na dvě strany. A jak lépe zvládnout nepokoje, než vyslat korunního prince na hon za nevěstou? Amon má však plán, jak se své indispozice zbavit. Výlet do Illéi je totiž jen záminkou k úniku. Sbohem Egypte, doufejme, že máš v záloze ještě jednoho nemanželského synáčka, Amon se totiž loučí!

Amon Cairo El-Sayed

egyptský král

nymeria9746

$Od minulé Selekce proběhlo hodně změn i v Nizozemí. Princ Willem Cor Van den Berg měl nastoupil na trůn, bohužel ho už příprava na panovaní psychicky semlela. Vlastně mu vladaření šlo jako psovi pastva a Nizozemsko málem i zadlužil na úkor svých charitativních akcí. Proto bylo v jeho případě nejlepší, že se rozhodl svou vládu předat svému mladšímu bratrovi, princovi Nizozemska, Issacovi, kterého si lid opravdu oblíbil, jelikož díky němu se Nizozemsko dočkalo času rozkvětu. A co s padlou hvězdou Willemem? No během let jeho vyhoření se dočkal i syna Andrica. Dalo by se říct, že Andric byl opravdu zlaté dítě, poslušný klidný, ale bohužel energický. Měl potřebu otravovat nejen svého otce, ale i strýčka (Issaca) a tetu (Catharinu). Měl je opravdu rád a rád s nimi trávil čas pokud neměl zrovna nějakou výuku v rámci příprav na vládu. Fakt se těšil, že bude na postu jako je Issac silný, cílevědomý a hlavně milovaný lidem. Byl to jeho velký vzor! Když se dozvěděl, že bude mít sestřenici tak byl možná ještě více nadšený než předtím. Na Gemmu se fakt těšil, jako kdyby to byla jeho vlastní sestra, kterou by byl ochoten chránit. V tu dobu bohužel netušil, že ho narození, pro něj očekávané, sestřenice připraví o nárok na trůn. Do 11 let si ještě bláhově myslel, že má vládu v kapse, ale když mu to došlo, měl pocit jako kdyby ho někdo přetáhnul cihlou po hlavě. Bral to jako zradu. Jak si to mohl Issac dovolit… Nahradit ho nějakým frackem tehdejší rádkyně. Pokusil se jí sprovodit ze světa, tedy aspoň někam schovat. Moc si z toho nepamatuje možná jen dosti nepříjemný pocit. Ví, že jí držel za ruku a táhl jí katakombami Nizozemského paláce. Po nepovedeném odstranění zrádkyně ze světa se začal své rodině stranit, bez výjimky. Bál se, že pokud se bude nadále vnucovat, Gemma něco cekne. Na své příbuzné byl čím dál tím nepříjemnější a měl je za bandu křiváků. Jak mu to mohli udělat? A proč mu o tom neřekli dříve? Celou tu dobu žil ve lži… Během let jeho vzdoru se dá se říct že připoutal na různé sportovní aktivity. Nejvíce si oblíbil střelbu, dalo by se říct, že si tím ukájel svou zášť ke své rodině. Představoval si jak se jich jednou zbaví. Byly dny mu tohle vydrželo, ale pak mu to přišlo spíše jako noční můra… Co by dělal bez nich? Co by nenáviděl a zároveň tak miloval. Nesnáší se za to… Už tenkrát to pro něj byla dlouhá doba. Nespal a pomalu se vyhýbal jídlu. Pokud jedl tak strávil zbytek dne ve fitku nebo dělání všemožných sportů. Dal se do všech možných procedur jen aby si zlepšil kvalitu kůže a zpevnil vlasy. V koupelně trávil pomalu hodiny třeba až do půlnoci. Jediné dny kdy byl s rodinou veřejně viděn, tak to bylo jen kvůli médiím a nebo společenským akcím, kde dostával všemožné pokolonky kvůli jeho už tenkrát krásnému vzhledu. Stejně se vždy, pokud mohl, se po začátku vzdálil a pak se ke konci zase objevil. Když přišel o trůn, tak jediné co mu zbývá, je se bát o jeho krásu, na kterou si nenechá sáhnout. Jen když někdo vyjádřil nesouhlas, když jiní neříkají jaký krásný je, podal si je a mnoho služebnictva se v paláci kvůli němu vystřídalo.$

Andric Aart Van den Berg

nizozemský princ

boy.w.luv

Dvě dokonalé děti, honosné sídlo na anglickém venkově, gigantický konglomerát, a početné příbuzenstvo, pravidelně se ohlašující v případě narozenin, svateb, pohřbů a celé řady benefičních estrád. Taková je všední realita jedné z nejbohatších rodin ve Velké Británii. Oscar Harmon, syn předsedy dolní sněmovny, má to štěstí se narodit do příjemného finančního zázemí. Véronique, oproti tomu, tráví většinu života ve zhoršených podmínkách ve francouzské vesničce blízko Colmaru. Se svým budoucím manželem se seznamuje na studiích v Cambridge, kam ji přijímají jako jednu ze studentek čerpajících stipendijní fond. Význačnost linie rodu Harmon se táhne až do průmyslové revoluce, která Velkou Británii jmenuje jedním z vůdců tehdejšího progresu. A přesto – když přichází oznámení o dalším rodinném přírůstku, dceři Antonii, rodiče jsou pramálo nadšeni. Třetí neplánované dítě nepředstavuje finanční problém, aby se o něčem takovém mohlo hovořit, muselo by v sídle vyrůstat zhruba tisíc dětí. Výchova dcerky zkrátka narušuje trh s akciemi, vyvolává problematiku time managementu, a nehodí se do dlouhodobého rodinného plánu.
Rané dětství tráví v obklopení svých sourozenců. V přítomnosti ctižádostivého Jamese a laskavé Deborah, kterou všichni familiárně oslovují Debbie. I když mezi nimi panuje věkový rozdíl, oba ke své sestře chovají v zásadě vřelý vztah. Za zdmi korporace se totiž rodina neustále hašteří, sourozenecké pouto v těchto rozbouřených vodách představuje zhola ojedinělou podporu. O ni Tonie částečně přichází s odchodem sourozenců na prestižní britský internát v Londýně. O výchovu dívky se stará služebnictvo, ve volných chvílích poté náročná matka a věčně nespokojený otec, objevující se v jejím životě velmi sporadicky. Za to, že v současné době neprojevuje příznaky zhýralé a zazobané zbohatlice, vděčí příbuzným z matčiny strany. Babička s dědečkem, na rozdíl od prarodičů z otcovy strany, tráví většinu života v obyčejné francouzské vesničce, a o chod londýnského holdingu se pramálo zajímají. Dělá jim radost jezdit s malou Tonie na výlety, ukazovat jí krásy Británie, a vštěpovat jí základní lidské hodnoty a názory, s kterými by její otec dozajista nesouhlasil.
Rodina Harmonových představuje jeden z pilířů anglické společnosti. Pravidelně navštěvují charitativní večírky a prestižně společenské události, disponující obdobnými charakteristikami. Pokud se rodiče nevěnují práci v korporátu, cestují. Ve volných chvílích pak propůjčují své honosné obydlí bohatým a významným hostům. Všechny děti jsou způsobně vychované – do jejich jedenácti let se o učivo starají přední lektoři, dbající na jejich všeobecný rozhled. Tonie navštěvuje výuku jazyků, kultury, etikety, diplomacie a společenských tanců. Proniká také do tajů hry na klavír či trhu s akciemi. Perfektně zapadá mezi obdobně vychované spolužáky na prestižním internátě. I přesto s nimi nedokáže najít společnou řeč – nesdílí totiž většinu jejich názorů. Rodiče i nadále neústupně určují, kdo se má pohybovat v jejích kruzích, jak se má před ostatními prezentovat, a s jakými výsledky se vracet domů. Každé léto se pak obyvatelé sídla stěhují do výrazně přepychové dovolenkové destinace. Když zrovna nehrají tenis na dokonale upravených kurtech, vedou děti k pólu či pall-mallu – v zásadě k jakémukoliv druhu zábavy, která se zdá být součástí světa bohatých a privilegovaných. Všichni jsou bez výjimky pohlceni rodinným byznysem, životem v neustálém ruchu a kalkulacích. Ačkoliv George podvádí svoji ženu, rozvod se jeví jako nevýhodná politická kalkulace. Vztahy ve vile se zhoršují, a s odchodem Jamese a Deborah se Tonie cítí jako v pasti.
Antonii se ve škole skutečně daří. Nic jiného se od jejího působení v internátu ani neočekává. V patnácti letech získává odznak prefektky, což rodina nekvituje jako nijak význačnou poctu. Dokonalost se zkrátka vyžaduje od všech sourozenců, bez rozdílu. Toni se i přes zachovaný průměr a čtvrtletní výborné výsledky, daří utajovat vztah s o dva roky starším chlapcem z vesnické školy, Williamem Brownem. Když je s touto nemilou skutečností seznámen její otec, chlapci nabízí tučnou finanční odměnu výměnou za útěk z dceřiného života. A on přijímá. Mladistvá láská mu rozhodně nestojí za šek vypsaný na jeho jméno. Antonie je ze svého prvního rozchodu doopravdy zničená, věří, že se jedná o dlouhodobý vztah. Na debutantský ples míří se zlomeným srdcem, z čirého donucení. Když se na něm zjevuje i Will, při hádce s otcem zjišťuje skutečnou povahu Willova odchodu. Tato událost se jeví jako rozbuška, která dosavadní život ve spárech elitářů vyhazuje do vzduchu.
V čerstvých osmnácti letech podniká vcelku razantní krok. Místo přihlášky na Cambridge, alma mater celé rodiny, vyplňuje registraci na dánskou veřejnou vysokou školu. Rodiče, kteří její činy vyhodnocují jako snahu o pomstu, očekávají, že se po studiích stane členkou představenstva rodinného podnikání. Hlasitě rozporují její schopnost doopravdy odletět a a vzdát se svého vyhřátého místečka v kanceláři. Tonie tento odporný omyl vcelku promptně vyvrací. Začátkem semestru skutečně odjíždí – bez rodinných financí, s jedním obřím kufrem a nadutým batohem. Život v Dánsku se zprvu jeví jako největší životní chyba, které se kdy dopustila. Našetřené peníze rychle ubývají, úzkost stoupá. Nad vodou jí drží pouze pomoc od sourozenců, kteří jí i přes veškeré namítání posílají drobnou finanční výpomoc. Díky studentskému grantu nachází práci na poloviční úvazek v jedné zapadlé restauraci, od školy poté získává dostatek peněz na platbu ubytování a vedení vcelku obstojného života v Kodani. Po několika měsících se učí jezdit městskou hromadnou dopravou, používat sušičku v prádelně na kolejích, a zapojovat se do vysokoškolského života s ostatními spolužáky. Debbie i James ji během studia několikrát krátce navštěvují. Zatímco její sestra vychovává malou Annabelle v Illée společně se svým partnerem, James působí jako předseda představenstva a získává post finančního ředitele v rodinném konglomerátu. Podnikavá Tonie se během druhého semestru více rozkoukává. Maluje, dělá improvizaci, chodí na dlouhé turistické výlety, užívá si studií, a poprvé v životě, nachází skutečné přátele. Ve druhém ročníku se seznamuje s italským studentem, Matteem, s nímž tráví téměř rok, než je nucen se vrátit zpět do rodné Itálie pečovat o nemocnou matku.
Krátce po promocích přichází nečekaná zpráva. Její starší sestra, žijící v Illée se svým partnerem, tragicky umírá. Toni se na pohřbu setkává s rodiči, ke kterým se nehlásí. Poprvé také poznává jejího partnera Benedicta, většinu obřadu však sedí oddělena od rodiny a nevěřícně sleduje rakev své sestry, putující do vykopané země. Se ztrátou se vyrovnává bolestně pomalu. Zprvu se pokouší vrátit zpátky do Dánska a dostudovat inženýrský titul. Po dvou semestrech však své snažení vzdává a rozhoduje se odletět uctít sestřinu památku do Angeles. Tam si nachází místo v jedné malé účetní firmě, pronajímá si byt na okraji města, a navštěvuje autoškolu, kterou po třech pokusech opravdu úspěšně absolvuje. I na novém místě stále udržuje kamarádské vazby se spolužáky, s prodlevami za nimi cestuje zpátky do Dánska. Antonie si pomalu, ale jistě, buduje další kapitolu svého života. Zármutek zvládá vcelku statečně, nadále však trpí velkými a nepříjemnými úzkostmi, díky nimž je nucena navštěvovat terapeutku. Ta ji radí změnu práce a mimoděk navrhuje výběrové řízení na asistentku jednoho z palácových lektorů. Nuže, co může ztratit?

Antonie Daphne Marjorie Harmon

asistentka mistra etikety

nymeria9746

Astrid byla tak roztomilá. Všechno bylo tak, jak to být mělo, nebyla nemocná a neměla žádný duševní problém. Bylo to to nejveselejší miminko pod sluncem, jen málokdy slzičku uronila.
Avšak pár dní poté, co se malá Astrid naučila chodit, v 19tém měsíci, se její život převrátil vzhůru nohama. Onemocněla hemolytickým streptokokem, ztratila zrak i sluch, čímž se zhroutila vize její matky o perfektní princezně Norského království. Matka upadla do těžké apatie, ale v té době byla Astrid moc malá na to, aby se nad tím hroutila. Užívala si života společně se svým bratrem.
Mikaelovi bylo šest let, když se Astrid narodila. Je si zcela vědoma jeho obětavosti a ochoty naučit jí všechny potřebné dovednosti v průběhu jejího života. Vzdal se svého dětství, aby pomohl své sestřičce, což mu nebude nikdy schopná oplatit, alespoň ne tak, jak by si ona přála. Pomáhal jí se vším, a ona zase jemu, jak jen byla schopná, byla z nich nerozlučná dvojka.
..."Jak můžu někomu pomoct, když ho nevidím?", "Jak se mám osamostatnit?", "Co je to vůbec za život?" a mnoho dalších otázek, na které se sama sebe ptá dennodenně, avšak bez odpovědi. Je hluchá i slepá, což znamená, že po celý zbytek svého života bude potřebovat někoho, kdo jí bude neustále stát za zadkem a dohlížet na to, že se jí nic nestane. Tím Astrid ztratila tolik možností jak prozkoumat svět, i když věděla, že sama by nikdy nebyla schopná tenhle obrovský svět prozkoumat pouze za pomoci hmatu a čichu. Už to několikrát zkusila, ale pokaždé ztroskotala hned, co vyšla z královského dvora, vždycky se ztratila.
Miki jí pomohl se spousty věcí, například se školou. Učila se doma a s jeho pomocí vystudovala základní školu. Jen párkrát potkala ostatní děti ve stejném věku, jako byla ona, jenomže nebyla šance se s nimi jakkoliv dorozumět, pokud u toho nebyl její bratr. Nikdy nepoznala, jaké to je, mít kamarády, jenomže ona nevěděla, zda je to dobré, nebo špatné. Záleží na tom vůbec?
Nakonec byla Astrid schopná se dostat i na střední, kterou úspěšně dokončila, opět za pomoci jejího bratra - opravdu mu dluží hodně. Avšak, tohle bylo období největšího vzdoru. Astrid se pokoušela dokázat, že si sama vystačí, že nikoho dalšího k životu nepotřebuje. Své rodiče v té době, dá se říct, ignorovala. Měla jim za zlé, že takhle dopadla, i přesto, že oni za to nemohli. Několikrát si vysloužila i domácí vězení, přičemž strávila 95% času čtením knih napsaných v Braillově písmu, nejčastěji ty o historii. Fantasy, ani Sci-fi nebylo nic pro ni. Proč číst o něčem, co se stát nikdy nemůže, o něčem, co je prostě nereálné? Je to tak akorát zabíjení cenného času.
Když ale dospěla k závěru, že svůj osud holt nezmění, přestala se vzpírat. Pomoc od ostatních přijala vždy, když se jí naskytla, a ochotu druhých oplatila nejlépe, jak jen uměla. Dnes se Astrid stále učí další a další nové věci k usnadnění jejího každodenního života. Většinu svého času však tráví tam venku - teď už ale ven nechodí sama, vždy má po boku alespoň jednoho člověka, který jí pomůže, bude-li to zapotřebí.

Astrid Solberg

norská princezna

caroline_off

Narodila se do rodiny, která pracovala na zámku. Její matka byla komorná, otec byl strážce. Všichni se milovali, byli šťastná rodina. Bohužel její otec se krátce po jejím narození zapojil do hádky s královskými strážci, kterým očividně došly nervy a jejího otce zastřelil. Nejspíše porušil nějaké z pravidel, ale ona ani matka o tom nemají tucha. Od té doby se o ní jeí matka přestala starat, nezajímala jí. Cítíla totiž zášť vůči jejímu otci a obviňovala ji z jho smrti. Kvůli tomu do teď Autmn nesnáší královskou rodinu. Viní ji totiž jak z toho, že jí kvůli tomu zemřel otec a také že jí kvůli nim matka nechala. Převzala si ji proto jiná matka s jejím vlastním synem. Jako malá se ráda seznamovala s dětmi a ráda tropila neplechu. Nejspíše se na ni projevily různé věci, které tropí kluci. Možná proto se dostávala do čím dál tím větších průšvihů.. Byla členkou klučičí party, všichni jí měli rádi a ona začala být jejich vůdkyní. Nikomu z nich nevadilo, že je zatím malá hnědovláska komanduje. Spousty z nich toužilo po jejím srdci, avšak ona nechtěla ani jednoho z nich. Dostávala se do rvaček, začala krást a dělat věci, které se slečnám nesluší. Všichni začali chodit do školy a stávali se z nich starší děti, stali se postrachy ulice. Každý den se loudali venku, vrátili se pozdě večer a jejich matky v paláci už o ně mívaly strach. Říkali si postrach paláce a spol. Jednou se Autumn vrhla do trochu větší hádky a porvala se do krve. Když jí viděla její adoptivní matka myslela, že jí chytne infarkt. Autumn dostala zákaz vycházení ven a tak neměla co dělat. Když se poflakovala, zjistila, že mají v paláci velkou knihovnu. Čtení ji nikdy moc nebavilo, ale zkusila tomu dát šanci. Začala Spalovačem mrtvol, což jí poznamenalo dokonce života a dílo si zamilovala. Přeskočila na detektivky, horory, až skončila u historických románů. S hochy se přátelila dále, učila se tak, aby to dala alespoň na ty čtyřky a po večerech četla. Po několika měsících přišlo Autumnině matce, že vůbec nechodí ven, a tak svolila. Začala znovu s neplechou, avšak i ona se s kluky dostala do potyčky se narkomany. Tři z kluků to nepřežili a ona znovu dostala zaracha, tentokrát do doby, než bude dospělá. Založila tedy čtenářský klub, kde každý den s kluky přečetla jednu knihu. Rostli a rostli, Autumn si uvědomovala, že se jí vůbec ale vůbec nelíbí kluci, ale holky. Když kluci okukovali krásky, okukovala je s nimi. Hodnotila je společně s nim. Když už byli dospělí, většina z kluků odešla z paláce. Ona však zůstala, protože toužila stát se knihovnicí, což se po nějaké hrané laskavosti povedlo. Byla na své pozici nadšená. Když objevila skupinu rebelů, neváhala a přidala se k nim. Dělalo ji radost trápit královskou rodinu a jejich selekci, která se do paláce takhle narychlo nahrnula. Myslí si totiž, že je to skvělá odplata za jejich činy.

Autumn Clarke

knihovnice

rakettka

Beato se nenarodila, nýbrž se objevila v malé vesničce na jihu Itálie. Byla nalezena jako sirotek v proutěném košíku poblíž místního kláštera. Už tady o sobě dala pořádně hlasitě vědět. Byl horký letní den, osmého srpna. Mladé jeptišky, které tento roztomilý uzlíček nalezly, se usmyslely, že jako datum narození je tento den velice vhodný a k malé uřvané lvici velmi příhodný. Dětství Beatrice bylo téměř idylické, nebýt toho, že vyrůstala v sirotčinci. Nicméně nebyla v tom sama. Naštěstí se jednalo o jeden z těch lepších sirotčinců, kde se nepěstovalo hrubé zacházení ani šikana mezi dětmi. Samozřejmě, že si některé děti, Beato nevyjímaje čas od času posteskly, jaké to asi je, mít milující rodiče. Nicméně Beatrice svůj smutek nikdy nedala najevo a schovávala jej za úsměv a silná prohlášení ve stylu: "A kdo potřebuje rodiče, když se o nás starají tak milé sestry?" Mělo to své výhody i nevýhody. Jeptišek, které pracovaly v sirotčinci bylo vždy dost. Jedna z nich dokonče učila děti o pekle, jako by tam snad sama strávila alespoň pětiletou praxi. Jelikož byla Beatrice velmi bystré dítě, nezůstala jen u učení otčenášů, historie a zeměpisu. Zamilovala si hru na klavír a přihlásila se jako dobrovolnice, když hledali do blízkého kostela náhradu za varhaníka, jenž měl brzy odejít do důchodu. Ukázalo se, že ve hře na tyto dva hudební nástroje je vskutku talentovaná, akorát bývala poněkud neposedná a nenechala se vázat žádnou partiturou. Vždyť i náboženské skladby můžete zahrát s patřičnou energií a dodat jim šťávu! A to bylo Beato teprve jedenáct let. Vedle hry na varhany, klavír a nervy sestry Agáty zbožňovala také četbu. Zejména pokud se jednalo o cestopisy a bulvární plátky. Čím byla starší, tím víc se jí začínal život v zapadlé vísce na jihu Itálie zajídat. Zkoušela si psát deník, avšak zapisovat si každý den to samé, nebylo příliš vzrušující. Ráno snídaně, pak modlitby, ruční práce, oběd, hra na klavír, večeře a spát. Ne že by byla nevděčná. Nikdy nezapomněla na svůj původ a stále si na pokoji nechávala proutěný košík, který byl jediným pojítkem mezi ní a matkou, která ji odložila. Beato byla nechtěná. Byl to úděl se kterým se každé dítě v místním sirotčinci muselo vypořádat po svém.
Zbývalo jen málo času, než se bude muset postavit na vlastní nohy. Rozhodla se tak začít psát svůj deník trochu jinak. Pojala to spíše jako fantasy román. Román o novorozené dívce, kterou říční proud houpal a houpal až ji dohoupal ke třem čarodějnicím, žijícím na kraji lesa. Ty čarodějnice nebyly zlé a neměly ani chuť požírat děti. Místo toho rozkošné malé děvčátko vychovaly jak nejlépe uměly. A tak se stalo obávanou čarodějnicí, která vyrážela na výpravy po světě a páchala dobro a trestala pyšné krále, zlotřilé loupežníky, lháře i nafoukané princezny. Prvními čtenáři těchto příběhů byly děti v sirotčinci a věřte tomu nebo ne, milovaly tyhle příběhy. Brzy se dostaly i k sestrám, které je s chutí předčítaly před spaním těm nejmenším a není divu, že když se tolik zalíbily i dospělým, začala Beato uvažovat o studování tvůrčího psaní a žurnalistiky.
Znamenalo to postavit se na vlastní nohy. Dřela po brigádách a šetřila si každou minci, aby si mohla vybrat opravdu dobrou školu. A neměla v plánu zůstat v Itálii. Ba právě naopak. Illéa, to bylo to zaslíbené království, kde se jí otevíraly nevídané možnosti. Však i čarodějnice z jejího příběhu se mnohokrát podívala do paláců cizokrajných vladařů! Proč by nemohla i ona? Asi vás tedy nepřekvapí, že během svých studií se jí zalíbila představa práce přímo v paláci. Doposud pracovala v Angeles po různých kavárnách, ale zaměstnání v paláci? To by její stálý příjem podstatně navýšilo! Dokonce by nemusela tolik dřít, stačil by nižší úvazek. Avšak osud měl s Beatrice jiné plány. Přihlásí se na výběrové řízení a projde development centrem. Jaké je však její překvapení, když se dozví, že jí nenabízejí ani místo v knihovně, ani místo komorné, nýbrž neopakovatelnou možnost stát se funkcionářkou blížící se Selekce! Samozřejmě neváhá ani na vteřinu. Taková příležitost se opakuje jenom jednou jedenkrát. Ještě ten večer dopsala kapitolu, ve které se čarodějnice z jejího románu stává váženou dvorní čarodějkou. Spokojeně se usmívala. Ten příběh ji stále bavil a to ještě zdaleka nebyla u konce. Na konci totiž vyjde najevo, že ona čarodějnice je ztracenou princeznou. Ale to už opravdu patří pouze do pohádek!
Timeskip: Beatrice spolu se strážcem Damienem odjíždí krátce po skončení Selekce z Illéi. Tahle povedená dvojice přišla totiž na to, že obvinění z incestu krále Neala a princezny Melanie je cokoliv, jenom ne falešné. Beatrice však souhlasí s tím, že se přizná k tomu, že veškeré důkazy byly zfalšované. Ostatně to byla právě ona, kdo bývalé účastníky týral podstrkováním anonymních výhružných vzkazů, nebo zásobováním nelichotivými bulvárními články. Prý to dělala proto, aby otestovala sílu jejich charakteru. Proč tedy na Beatrice nehodit i tohle? Obchod je obchod. Beatrice a Damien tak začnou nový život kdesi v Itálii. Pověst rodu Schreave zůstává nedotčená a všichni jsou tak nějak spokojeni. Nebo ne?

Beatrice Bearzatti

funkcionářka

dorianmiko

Brielle Lynn Carmichael

bodyguard

eliiskka

Casper se narodil jako nejmladší člen do rodiny Barlowe. A krásně tématicky - narodil se jako romantický dárek pro svého otce, ale zároveň jako narozeninový dárek pro svou, o dva roky, starší sestru Astrid. Ano, narodil se přesně o dva roky později a ve stejný den jako ona. Jako kdyby to rodiče měli naplánované, přitom se jedná o jednu velkou náhodu, kterou nikdo neočekával. Ovšem jeho vztah s Astrid byl dokonalý a dalo by se říct, že ho svým způsobem i kazila. Když netrávili čas spolu, tak ho trávil s tátou v kuchyni. Našel si zálibu ve vaření a pečení a už od chvíle, kdy začal pořádně chodit, tak mu dělal toho malého asistenta a učil se. Ovšem kariéra kuchaře ho nikdy nelákala. Bylo to možná i tím, že to Ezra nedělal a bral to jen jako jistý koníček. Stejně tak jako urbex prozkoumávačky s Astrid. Jako malé děti často zkoumaly rozpadlé budovy a byli tam, kde vůbec být neměli a často je policie vezla na stanici nebo přímo domů. Když se to opakovalo po několikáté a i několikáté kárání a zákazů zkrátka nepomáhalo, rozhodli se je poslat někam, kde svou energii vyčerpají. A to na taneční lekce.
Taneční lekce mu nikdy pořádně nešly. Astrid měla na tanec talent, ale její mladší bratr byl opravdu poleno a dalo by se říct, že nedokázal mít ten správný cit pro rytmus a spíše vypadal jako nafukovací a plandající panák u autosalonu. A tak začal tréninky flákat a spíše na ně nechodil. Tím, že Astrid přiřadili do lepší skupiny a chodila v jiné dny než Casper, bylo to pro něj mnohem jednodušší. Mohl se v klidu flákat a rád prozkoumával další prázdné nebo staré budovy, které se měly každou chvíli rozpadnou. A jedna taková se mu zkrátka stala osudnou. Byla to nějaká starší továrna, která měla vysklená okna a na podlaze se nacházely velké dřevěné desky. Casper po nich chodil a rád lezl po lešení nebo rozpadlých schodech do dalších pater. Ovšem jednou se mu to stalo osudné. Měl být zase na taneční lekci, kterou samozřejmě vynechal a proplétal se v části, kterou ještě neprozkoumal. Jistě, část stropu tam byla propadlá, ale pokud by se mu podařilo vyšplhat po železných tyčích, dostal by se do nějaké prosklené kanceláře, kde by mohl být nějaký poklad. Jenže tyč ho neudržela a urvala se. Casper začal padat a prorazil jednu z dřevěných desek a padal ještě níž. Dostal se od nějaké šachty, která byla asi sedm metrů pod povrchem. Měl jediné štěstí, že to přežil a jeho pád zpomalila voda a nějaká stará matrace. Podíval se nahoru a velká část rozpadlého stropu se sesunula ještě více a hlavně přes díru. Napřed křičel o pomoc, než se zkusil podívat před sebe. V ten moment začal křičet mnohem víc, protože před ním seděla kostra dospělého člověka. Křičel v kuse do té doby, dokud si nevykřičel hlasivky a z jeho úst nevycházel jenom vzduch.
Samozřejmě jeho rodičům bylo divné, že po lekci ještě nepřišel domů. A tak se Ezra rozhodl, že tam zajede, zda se něco nestalo. Erin mu zkoušela volat na telefon, ale byl nedostupný. Jistě, všechny trochu polila panika, protože mu bylo teprve devět let a jakmile zjistili, že se malý Casper nedostavil na lekci a vynechává je už nějakou dobu, polil je ledový pot. Nejen, že zkrátka přestal chodit na lekce, ale dnes se nevrátil domů. Utekl snad z domu? Unesl ho někdo? Zapomněl se někde? Bylo tolik možností. Proto obešli všechny jeho kamarády a oblíbená místa, kam často chodíval, ale nikde nebyl. Proto se nakonec obrátili na policii, že je jejich syn nezvěstný. Okamžitě se vyhlásilo pátrání, do kterého se dokonce zapojilo i několik dobrovolníků. Všichni hledali a křičeli, jenom Casper seděl v tichosti v nějaké šachtě, měl neskutečný hlad, mrznul a neskutečně se bál. Slyšel kolem sebe, jak volají jeho jméno, ale on jim nedokázal odpovědět zpátky.
Třetí den už byl opravdu na pokraji svých sil. Chtělo se mu neskutečně spát, ale něco mu říkalo, že kdyby zavřel oči, už je neotevře. Rozhlédl se kolem sebe a jediná možnost ho děsila ze všeho nejvíc. Opatrně natáhl svou slabou ručku ke kostře. Třásla se, ale i tak ji uchopil za pažní kost. To si ovšem vzpomněl, že není tolik silná a tak sáhl pod vodu a z kostry vyrval kost stehenní. Sice na ní byly ještě kusy něčeho a jemu se zvedl žaludek, ale musel to vydržet. Když slyšel kolem sebe nejbližší hlasy, začal kostí mlátit do stěny. Rány to byly tlumené, ale musel zkrátka doufat, že ho někdo uslyší. Hlasy se oddalovaly a malý Casper ztrácel naději, když v tom ho něco oslepilo. K díře se naklonila hlava s čelovkou na hlavě a začala křičet na další lidi. Našli ho... Oni ho přeci jen našli a dostanou ho odtud ven. Byli tam hasiči, policie a záchranka. Casper dosti litoval toho, že někam lezl sám. Jakmile ho vytáhli, zabalili do deky a naložili na nosítka... Pokoušel se ihned omluvit. Když viděl utrápené výrazy svých rodičů, věděl, že to zkrátka pokazil. Táta s ním jel do nemocnice a máma se sestrou v autě za nimi. Ani tehdy Casper neplakal.
V nemocnici si ho nechali na čtyřiadvacet hodin. Potřebovali mu doplnit přes žílu tekutiny, udělat vyšetření zda nemá nějaké vnitřní zranění, ale bylo jenom zázrakem, že se mu nic vážného nestalo. Měl jen nějaké odřeniny a modřiny, to bylo celé. Erin s ním byla celou tu dobu a poslala svého muže, aby jel s Astrid zpátky a připravil Casperovo oblíbené kari. Jenže když přijeli domů, Casper neměl vůbec hlad a náladu. Chtěl jít do svého pokoje, jenže v ten moment zjistil, že už se tam stěhuje Astrid. Jako kdyby v něm něco vybuchlo a ze svého pokoje ji okamžitě vystrčil, dveře bouchl před její tváří a zamkl. Její věci začal vyhazovat oknem ven a neskutečně u toho křičel. Nakonec se sesunul pod oknem, schoulil se do klubíčka a začal plakat. Tehdy to bylo zcela poprvé, co Casper plakal. Všechno to na něj dolehlo. Všechen ten stres, to trauma a ta beznaděj. Myslel si, že Astrid je jeho nejlepší kamarádka a nic je nerozdělí. Ona ho už dávno pohřbila a zabrala si jeho pokoj.
Přibližně rok cítil k Astrid jistou nenávist. Nenáviděl ji za to, že ho tak jednoduše dokázala vyřadit ze svého života a zapomenout na něj. Zabrat si jeho pokoj aniž by věděla, zda je živý nebo mrtvý. Nemluvil s ní, když přišla do místnosti, on odešel. Ve škole se jí vyhýbal obloukem a choval se, jako kdyby neexistovala. Drželo mu to přibližně rok. Ovšem jednou, když vyšel z toalet uprostřed hodiny, viděl ji na chodbě s jedním učitelem, který ji kárá a drží v ruce další batoh. Astrid mezitím držela v ruce pavouka. Mladý Casper stiskl čelist k sobě a rychlejším krokem se vydal k nim. Pavouka si od Astrid převzal a oznámil, že to udělal on. Že jí sebral Chlupáčka z terária a rozhodl se, že si vystřelí z jednoho kluka. Než stihla jeho sestra cokoliv říct, střelil po ní poměrně nepříjemným pohledem a díky tomu pochopila. Casper z toho měl problém a musel to vysvětlit rodičům. Nikdy nebyl úplně problémové dítě a proto tenhle výstřelek byl u něj poměrně nezvyklý.
Když mu bylo třináct a Astrid byla v posledním ročníku na základní škole, všiml si, jak si ji někdo dobírá. Byli na ni opravdu hnusní a jeden kluk dokonce vzal nůžky na její krásné vlnité vlasy, přičemž se rozhodl jí ustřihnout velkou část jejích vlasů. V Casperovi se opět něco hnulo, nechal spadnout batoh z ramene na zem a rozeběhl se k té skupině. Ani nezpomaloval a okamžitě vrazil tomu klukovi pěstí do tváře. Ten ovšem zavrávoral a spadl na zem. Třináctiletý kluk se na něj vrhnul a udeřil ho ještě několikrát. Dokonce se šikovně trefil a zlomil tomu střihorukému idiotovi nos. Jenže Casper nemyslel na okolí a nedával pozor a najednou se válel na zemi on a dostal několik silných ran do obličeje také. Měl rozseknutý ret a obočí. Jeho žebra si vysloužily několik modřin a oko mu zdobil jeden krásně fialový monokl. Opět seděl v ředitelně a tentokrát to neskončilo napomenutím. Tentokrát byl na týden zcela vyloučený ze školy a bude si muset zopakovat ročník. Ten den přijel s tátou a mámou domů a posadil se na jejich velké zahradě. Seděl na houpací lavici a díval se před sebe. Nohy měl v složené pod sebou, jeho tvář hrála všemi barvami a i když to venku vypadalo, že brzo bude pršet, nešel dovnitř. Ucítil poté vedle sebe pohyb, byla to jeho sestra, která se posadila vedle něj a svou hlavu si opřela o jeho rameno. I po tom všem se za ní dokázal postavit a ona mu nebyla tolik lhostejná. Nakonec ho právě ona odvedla domů do jejich kuchyně, aby mu mohla ošetřit rány a přimáčknout mraženou zeleninu na fialové oko.
Casper se přihlásil na střední školu, která byla zaměřená v tom zdravotnickém směru. Po vystudování z něj měl být zdravotní bratr. Ta škola ho moc nebavila a on neměl nejmenší tušení, proč se na tu školu dal. Možná to bylo hlavně i tím, že mu zbýval poslední den na podání přihlášek a jednoduše napsal první, která ho napadla. A vlastně to svým způsobem byla i výhra, protože byl jediným mladým mužem ve třídě plné děvčat a valná část na něm mohla oči nechat. Hned se mu v té škole líbilo a vlastně se mu svým způsobem začalo i dařit. Do momentu, odkud se mu neozvala sestra, že jí její manžel podvedl. Casperem opět projel velký vztek, ale nemohl s tím nic udělat. Během studia se rozhodl, že se přihlásí na tréninky MMA. Potřebuje zkrátka někde vymlátit ten vztek a ne to v sobě dusit. Nerad by ublížil nějakému pacientovi. Nejen, že by ho ze školy okamžitě vyhodili, ale také by si už zřejmě nikde neškrtl. V tomhle odvětví se mu samozřejmě i dařilo. Občas se zúčastnil nějakého většího zápasu, ale neoznačoval by se úplně za profesionála. Neměl za sebou řadu vítězství, ale sem tam se objevila nějaká ta prohra.
Díky jeho tvrdé povaze se rozhodl, že to zkusí u strážců, kteří střeží palác. Jistě, nabídka to je dobrá a není vhodná pro všechny. Doma měl naštěstí plnou podporu a tak dva roky po maturitě nastoupil na dvouletý výcvik. Ze začátku to bylo poměrně těžké, ale svou fyzičku tvrdě trénoval ve dne i v noci. Každé ráno chodil běhat, posiloval kdykoliv měl chvíli a jeho svalová hmota začala nabírat. Sice nebyl nikdy pořádně svalnatý, ale ten náznak tam byl. I když si chvílemi sáhl na dno, tak to nevzdával a dával do toho všechno. Trénoval celým svým srdcem, protože si šel za svým snem. Měl sen chránit palác a všechny v něm. Chtěl pracovat pro dobro a to ho hnalo zkrátka kupředu. Výcvik úspěšně dokončil a ve čtyřiadvaceti se přidal ke strážcům. Od rodičů se odstěhoval a začal bydlet přímo v paláci, aby se mohl své práci věnovat na 100% Za ty dva roky, co tam dělal si volno vzal opravdu minimálně a vzal každou směnu, kterou mohl. Dělal i přesčas, protože zkrátka... Miloval svou práci a rozhodl se, že ji bude dělat víc jak na 100%.

Casper Ezra Barlowe

strážce

demrys01

Jedného krásneho dňa keď mladá rodinka smerovala na ďalšiu z mnohých súťaží profesionálnych krasokorčuliarov, keď v tom museli zmeniť smer cesty. Malé dievčatko v tele matky sa totižto začalo ozývať silnými kopancami, a tak nechceli nič podceniť. Len čo prišli do pôrodnice, na prvý pohľad nevinne vyzerajúce kopance sa zmenili na postupne narastajúce kontrakcie. Dievčatko sa začalo pýtať na svet skôr, ako to bolo naplánované, čím vystrašila nie len svojich rodičov ale aj doktorov, ktorí jej pomohli na svet. Po všetkých vyšetreniach však usúdili, že sa dievčatko narodilo úplne zdravé, aj keď išlo o pôrod začiatkom 7. mesiaca. Prvé dni však musela stráviť v nemocnici, kde dorábali všetky potrebné vyšetrenia. Až po týždni sa dostala do domácej opatery, kde sa o ňu starali obaja rodičia najlepšie ako len vedeli. Malá Charleene Rose, ako ju pomenovali veľmi rýchlo začala naberať na váhe, chutilo jej mamičkine mliečko, ktorého sa dožadovala nie len cez deň ale najmä v noci, kedy nedávala svojim rodičom vôbec šancu zatvoriť oči, čo i len na chvíľku. Ako tak ale dni, týždne a mesiace plynuli z malého dievčatka začala vyrastať krásna slečna, ktorá pútala pozornosť všade tam kam prišla. Už od 4 rokov ju rodičia, veľmi známi ak nie aj najznámejší profesionálni krasokorčuliari v krajine, zapísali na krasokorčuľovanie, nakoľko mali pocit, že to je to pravé pre dievčatko, ktorému sa pobyt v blízkosti ľadovej plochy páčil už od útleho detstva, či možno ešte aj skôr ako sa narodila. Zo začiatku to bolo náročné, mala problémy udržať sa na korčuliach, neustále padala, a tak si rodičia začali myslieť, že po nich nezdedila talent. Dievčatko však bolo od malička tvrdohlavé, a tak s korčuľovaním nechcela skončiť, Keď dovŕšila 6 rokov, k jej koníčku na ľade museli pribudnúť aj školské povinnosti, a tak to všetko museli zladiť. Skoro každý deň hneď po škole bežala na štadión, kde trénovala až do večera, až potom prišiel čas na domáce úlohy a prípravu na ďalší deň. Jej prvý krasokorčuliarsky úspech na súťaži na seba na dlho nedal čakať. Keď mala 8 rokov umiestnila sa na 2. mieste v kategórii Kids na jednej menšej súťaži v rámci provincie, v ktorej žila. Ako jej tak roky ubiehali z dievčatka vyrástla pomerne vysoká mladá slečna, ktorá začala na ľade zbierať jeden úspech za druhým podobne, ako jej matka, ktorá sa taktiež vrátila na ľad. S krasokorčuľovaním však prichádzajú aj zranenia, a inak to nebolo ani v prípade Charleene Rose. Ako dvanásťročná pri jednej zo súťaží zle skočila trojitý Lutz, a tak skončila na studenom ľade so zlomenou rukou a reznou ranou od korčule na členku. V ten deň očakávali rodičia, že s krasokorčuľovaním CharRose, ako ju prezývali skončí, no opak bol pravdou. Len čo sa zotavila už znovu stála na nožoch pripravená bojovať ďalej. Postupne sa Charleene znovu začala zúčastňovať súťaží na rôznych úrovniach a získavala ocenenia za svoj talent. Jej výkony na ľade boli plné emócíí a vyjadrovali jej puto so svetom krasokorčuľovania. Publikum ju zbožňovalo a tešilo sa na každé jej vystúpenie.Dávala si však už na seba väčší pozor, čo sa jej veľmi nedarilo. Všetky zranenia sa však stali už iba na tréningoch, a tak neprichádzala o žiadne významné body na súťažiach. Ako tak korčuľovala si ju však všimol jeden známy fotograf, ktorý v nej videl potenciál, a tak len čo zliezla z ľadu navrhol jej možnosť nafotiť jednu kampaň. Bolo však ťažké presvedčiť rodičov, predsa len mala sa podľa nich venovať hlavne korčuľovaniu. Charleene Rose to však riskla a dobre urobila. Len čo sa postavila na mólo a začala fotiť oblečenie rodičia pochopili, že jej v tom nemôžu brániť, a tak mladé dievča začalo s kariérou fotomodelky. Nikdy však nezabudla na žiadny tréning. Jediné čo musela upraviť bola škola, a tak od 1. ročníka na strednej mala schválený individuálny študijný plán. V nasledujúcich rokoch Charlenne tvrdo trénovala a zlepšovala sa závod za závodom. Jej nezlomná disciplína a odhodlanie pomáhali jej postupne dosahovať uznávané úspechy naprieč celou krajinou. V roku 2349 reprezentovala provinciu Likely na národnej súťaži v krasokorčuľovaní a získala ďalší veľký úspech - stala sa národnou šampiónkou v kategórii Junior. Dnes je Charlenne Rose jednou z najvýraznejších postáv v súčasnom krasokorčuľovaní. Jej elegantné a emocionálne prejavy na ľade napĺňajú sály a jej súťažné výkony sú pravidelne obdivované odborníkmi aj fanúšikmi. Pomáha prinášať prestíž a uznávanie nielen svojej provincii Likely, ale aj celej krajine.

Charleene Rose Dowson

krasobruslařka, fotomodelka

npc

Narodil se jako prostřední z pěti sourozenců. Byl rodiči milován stejně, jako zbytek Andersonových dětí, rodiče se mu věnovali a často vyprávěli, jak se seznámili a jak nakonec skončili spolu. Ačkoli si tak nějak představoval i svůj vlastní život, brzy jej romantická představa začátku vztahu přestala naplňovat entusiasmem a spolu s jeho rozvíjejícími se koníčky se začaly měnit i jeho preference.
Základní školu vystudoval z části doma, z části v soukromé elitní škole, což se koneckonců v mnohých královských rodinách děje zcela běžně.
Střední školu vystudoval formou denního studia, aby zde navázal zdravé sociální vztahy a přestože ještě dva roky po dokončení maturity váhal, nakonec vyhrál nátlak ze strany rodiny a vydal se na univerzitní cestu plnou těžkého studia, probdělých nocí a krátkodobé závislosti na kávě černější než noc. Během studia politologie si však zvládal najít čas i na své koníčky, rozvíjel svou fascinaci užitečnými bylinami a staral se ve svém pokoji o značně rozrostlou džungli, okořeněnou několika exotickými tvorečky; žabky, leguán anebo páreček hadů patřily mezi jeho dlouholeté společníky, avšak od plazů a obojživelníků přecházel stále více k savcům.
Během studií zažil i v médiích propíraný románek, trvající téměř dva roky. Lidé a nadšenci do královské rodiny už vyhlíželi zásnuby a bulvární plátky plnily fotografie zamilovaného páru častěji, než kritizovali nejstaršího bratra – Austina – že on sám si nehledá svou budoucí královnu.
Z turbulentního vztahu nakonec sešlo a Chris tak univerzitu dokončil s prsteníčkem stále zejícím prázdnotou.
Na konci úspěšného studia si promoce moc dlouho neužíval, jelikož hned nato se vrhnul na veterinární školu, kterou zakončil zkouškami, aby se mohl – i v zájmu rodiny a jejího veřejného image – věnovat zvířatům v záchranné stanici. Občas se objevuje v populárně dokumentárních seriálech v televizi, kdy se podílí na akčních scénách s divočejšími obyvateli záchranné stanice, včetně pacifikace krokodýlů nebo ukázkách obrovitých hroznýšů.
Snad jako kdyby podělil akční povahu svého otce, shlédl se v častých únicích z paláce za doprovodu nejbližších přátel. Nedokáže ani spočítat, kolik nocí strávil uprostřed australské pustiny pod širákem anebo zaklíněný u podvozku, kdy mu ruce špinil olej a kůže voněla po kovu a benzinu.
Krom off-roadových zážitků si prošel výchovou svého otce, který mu vštěpil lásku k pohybu. Aby měl kde začít, povinně prošel základními technikami mužské atletiky, která mu později pomohla zvládnout freestyleový parkour, jenž si zamiloval a často se na jeho sociálních sítích objevují fotografie zdolaných vrcholů, čímž inspiruje nemálo mladých lidí, kteří ho na stránkách sledují.
Naopak něžnou povahu své matky reflektuje ve hře na piano či kytaru a s pomocí „básnického střeva“ sobě samému dopomohl k několika krátkým románkům, v nichž však nedokázal moc dlouho setrvat.
Největší radostí i strastí jeho života byla jeho matka. Měl k ní definitivně blíže než ke svému otci, ačkoli mu vždy záleželo na obou rodičích. Popravdě si ale mnohem raději zašel pro radu k Madelaine. Její smrt jeho i zbytek rodiny hluboce zasáhla a málokdy o tom faktu mluví na veřejnosti, ba dokonce s nejbližšími přáteli, ač vzpomínky na matku si úzkostlivě hýčká.
Jakmile přišla do hry Selekce v daleké Illéi, kývl na nabídku svého bratra a jako jeho doprovod může jen doufat, že Austin nebude jediný, kdo si odtamtud odveze svůj „úlovek“.

Christopher Dominic Anderson

australský princ

thayanewmann

Všechno to začalo v Illée včetně jednoho nanejvýš kuriózního románku, se kterým nikdo nepočítal. Ovšem překvapivé vzplanutí mezi rumunským korunním princem a německou princeznou nevedlo pouze k několika návštěvám německé šlechtičny do divokého Rumunska jen, aby záhy zjistila, že se jednalo o bláznivé okouzlení ještě ovlivněné pobytem v cizí zemi. Z princezny se záhy stala rumunská královna a mladý královský pár se mohl velmi brzy radovat z prvního potomka. I přes veškeré potíže, se kterými se rumunská královská rodina nevypořádala i přes podporu ze strany sňatkem spřízněného Německa, bylo až narození mladého prince jasným signálem, že Rumunsko čekají šťastné zítřky. Od mladého prince se očekávaly velké věci, možná až příliš velké.
Cristian Rosetti byl už od samého začátku připravován na roli budoucího krále a podobně jako jeho otec i on v poměrně nízkém věku rád koukal Dragovi pod ruce, aby věděl, co ho jednoho dne čeká. Zároveň se v něm táta snažil probudit zájem o historii a kulturu Rumunska, povětšinou tak, že ho vzal na jednu z cest napříč domovinou. Mladý princ měl poznat nejen rodnou Bukurešť, ale také Temešvár, Constanțu nebo Brăilu. Vzhledem k cestám po venkově velmi rychle pochopil, že ne všichni mají takové výsady jako královská rodina, která si mohla dovolit životní nadstandart. Na druhou stranu měl také výchovu své maminky. Královna Amalia byla rozená Němka a byť měl Cristi vždy blíž k rumunské kultuře, absolutně propadl kouzlu německého dvora, návštěvám německých divadel a galerií nebo pověstných Alp. A co víc… jakmile se narodila jeho malá sestřenice Cora, měl další důvody jezdit do Berlína. Někdo musel dohlédnout na to, že se malá princezna naučí ty správné neplechy a žádný německý trouba se nepokusí urážet, že je vlastně na půl Ruska. Stejně pevné vztahy se pokoušel rumunský král také udržovat s rodinou své mladší sestry, nynější egyptské královny. Vztahy rumunské královské rodiny jsou tudíž nyní opravdu rozvětvené. Pro mladého prince byla velká rodina základem, sám už měl bohaté zkušenosti, jelikož byl hrdým starším bratrem dalšího rumunského princátka - Gavrila. Jeho dětství bylo na jednu stranu idylické a jeho rodiče se opravdu hodně snažili, aby nemusel brzy přijít do kontaktu i s dalšími těžkostmi, které musel jeho otec řešit na denní bázi.
Mladý princ si tedy užíval nanejvýš bezstarostný život, který občas obohatil státnickými povinnostmi a cestami na dvory příbuzných. Co se týče jeho pečlivého studia, vždy mu bylo vštěpováno, že musí podávat dobré výsledky a pro dobrý mezinárodní obrázek byl Cristian původně vzděláván soukromými učiteli, ale později byl poslaný na lyceum v Aradu, které nechal založit spolu s několika dalšími institucemi jeho otec. Královská rodina chtěla ostatním státům vyslat jasné poselství, že i přes dlouhotrvající potíže dbá na kvalitní vzdělání svého lidu. Mnohem důležitější bylo drobné gesto v rámci domácí politiky. Cristian podobné záměry velkoryse přehlížel. Mezi svými vrstevníky byl populární, a čím byl starší, tak se jeho kouzlo osobnosti začalo vztahovat také na vrstevnice. Konec konců princ byl hovorný, zcestovalý a spoustu svých chvilkových úletů dokázal utáhnout právě na své četné záliby.
I přes svou lehkovážnost se mu nedá upřít, že by polevoval ve své přípravě na budoucího krále, udržoval si kontakty v rámci mezinárodní politiky a právě na jedné z cest do Egypta, kterou absolvoval se svým bratrem, se kromě potloukání u káhirského dvora hlavně se svou sestřenkou, která mu byla svou živelnou povahou vždy bližší o trochu víc než jeho bratranec, dostali dva královští nezvedenci naprosto šílený nápad - otestují vlastní jezdecké schopnosti a udělají si výlet do pouště k jednomu z významných napajedel. Jejich cílem se stala oáza Fajjúm, známá také jako Zahrada Káhiry. Zatímco jeho sestřenku do egyptského Edenu lákala především pověst o posvátném krokodýlovi Petsuchovi a nejlepší fíky, vinná réva nebo olivy, Cristi byl naprosto uchvácený temperamentem a bezvadným orientačním smyslem arabských plnokrevníků. O eleganci nemluvě. Zpět do hlavního města se vraceli nejen plní dojmů z prožitého dobrodružství, ale také s myšlenkou, jak by se přednosti nádherného koně daly využít, kdyby se zkřížil s rumunským plnokrevníkem. Historicky druhé spojení Egypta s Rumunskem ho stálo mnoho přesvědčování obou stran, protože pokud si egyptská strana rodiny na něčem zakládala, byly to mimo jiné také hřebčíny plné prvotřídních chovných koní. Cristian byl však opravdu hodně motivovaný tento malý projekt dotáhnout do konce. Byť první pokus selhal, tak se mu při svém vysokoškolském studiu v oboru genetiky podařilo znovu vrátit ke svému šílenému plánu a tentokrát díky schopnosti lepší argumentace, založené na výzkumu slavil úspěch.
Zatímco on se pokoušel zvednout prestiž Rumunska v řadě aspektů, snad jen s výjimkou hledání ideální manželky, která by zajistila pokračování královského rodu, jeho bratr se ukázal v tomto směru jako ten zodpovědnější. Cristian jeho výběr zpočátku schvaloval. Švédská princezna Hanna měla jiskru, která její sestře zkrátka chyběla a Gavri byl rozhodnutý pro ni udělat první poslední. Jak nemilé bylo překvapení, když se k němu začali dostávat zvěsti o tom, že se s princeznou velmi dobře a opakovaně poznalo několik jeho přátel. Kdyby šlo o kohokoli jiného než o jeho bratra, tak nad tím mávne rukou. Bokovky mimo manželství mělo mnoho královských párů, ale jeho bratr byl zamilovaný a naivní blázen, který by jí ještě odpustil, takže se rozhodl budoucí švagrovou otestovat. Stále mohlo jít pouze o nadržené žvásty. Začal se s Hannou scházet, skládal jí komplimenty. Nedalo mu moc práce dívku svést. Chtěl celou záležitost ututlat. Jednoduše zruší zásnuby a Hanna ať loví v jiných vodách. Jednoduché, ne snad? Plán to byl možná dobrý, ale praxe se s realitou rozcházela, jelikož románek, který měl být naprosto diskrétní, někdo z jejich okruhu nejbližších prodal bulváru. Média z nich udělala hlavní senzaci, kterou zastínila jen nadcházející Selekce.
Aby toho nebylo málo, neutrpěl pouze jeho vztah s bratrem. Cristian nevědomky ohrozil také domácí situaci. V Rumunsku už nějakou dobu sílí tendence, aby se z království znovu stala republika a momentální kauza kolem bratrů jen dala nový vítr do plachet opozice…

Cristian Philip Rosetti

rumunský korunní princ

nathlantsov

Bylo by hezké napsat o Danielovi, že od malička byl zlaté a rozkošné dítě, které dělalo radost svým rodičům. Ale to bychom nebyli úplně upřímní. Řekněme, že to byl tak trochu neposedný raubíř, první cigaretu zkusil ve svých jedenácti letech a s ostatními kluky se rval téměř odnepaměti. Není to agresor, ani nevybouřený pitomec, kterého baví se předvádět. Většinou šlo o to, že bránil slabšího a doslova se vyžíval ve strachu v očích agresora, který náhle spatřil, že se přes Daniela na svou vyhlédnutou oběť jen tak snadno nedostane. To víte, dětství v chudinské čtvrti není žádný med a přežije ten, kdo má ostré lokty. Co se týče známek, byl to takový ten normální průměr, spokojený trojkař, který se nikdy nepředřel, nesnášel biflování a používal selský rozum. Když dorostl do let, kdy by se měl rozhodnout pro budoucí kariéru, tak upřímně ani nevěděl, která cesta by byla ta správná. Bavil ho celkem sport, ale že by chtěl svůj život zasvětit věci, která je pro něj koníčkem a riskovat nejen zranění, ale i to, že se mu jeho záliba znechutí a neuživí jej? Ne, to nebyla ta cesta. Jelikož si jeho rodiče nemohli příliš vyskakovat, co se týče financí, musel tak volit mezi státními školami. Nakonec zvolil gymnázium a s hrůzou zjistil, že musí poslední rok školy sakra hodně zamakat, aby splnil průměr a byl přijat. Věřte nebo ne, podařilo se. Daniel není pitomec, jenom rád nechává věci přirozeně plynout a občas těžko hledá motivaci. Jenže čím víc přemýšlí nad svou budoucností, tím více si uvědomuje, že se blíží den, kdy se bude muset rozhodnout co dál. Zatím žije bez určitého cíle a nějaké konkrétní vize. Rozhodne se tudíž dokončit ten přiblblý gympl stůj co stůj a pak se uvidí. Do té doby na něco přijde.
Když zjistí, že tu hlavu nakonec nemá jenom na ozdobu, rozhodne se učení zase tolik neflákat. Na gymplu ho to bavilo, dobrá parta, fajn učitelé a navíc Daniel není úplný ignorant a nevidí žádný smysl v zabíjení času po hospodách, klubech, nebo ve špinavých uličkách. Stačí minimální námaha a výsledky se dostaví. Vlastně byl v některých předmětech vcelku premiant. Své spolužáky a spolužačky tak mnohokrát doučoval. Inu, jak to říct kulantně, byl ve věku, kdy se nemůžeme divit, že to doučování ne vždycky dopadlo úplně podle představ... rodičů? Pedagogů? Inu asi ani toho doučovaného. Není divu, že si ho někteří spolužáci po čase začali tak trochu dobírat, že se dobře učí jen proto, aby z toho čerpal jisté výhody. Jelikož o něm bylo známo, že jej přitahují kluci i holky, získal přezdívku "bílá smrt". Smrt totiž také bere všechno. Mnohokrát se proti tomuto nařčení ohradil, protože smrt opravdu bere vše, kdežto on si zatraceně vybírá! Nakonec však tuhle slovní hříčku akceptuje. Možná se ptáte jestli je odjakživa takový, nebo se za tímto chováním skrývá příběh o zlomeném srdci. Daniel se nikdy nezamiloval, byť o lásce neustále hovoří. Nevidí rozdíl mezi láskou, zamilováním a sexem. Pro něj je všechno jedno a to samé. Ví jen velmi dobře, že když se s někým stýká až příliš často, po čase jej to omrzí. Kde je pak to napětí? Kam se vytratí ono kouzlo z poznávání neprobádaného území? Ta lehká nejistota, když ještě nevíte, zda bude vaše snažení úspěšné? Budiž Danielovi ke cti, že nikdy nikomu neslibuje lásku až za hrob. Když už nic jiného, minimálně víte na čem jste. Většina jeho románků tudíž vyšumí do ztracena, některé stále trvají, byť ne s takovou intenzitou, jaká byla na samém počátku. Pokud se vám podařilo získat Danielovo přátelství, je to však hodnota, která zůstává neměnná, bez ohledu na to, kolikrát jste s ním skončili v posteli, nebo zda vůbec. Představa závazku, který se pojí se vztahem jej však nefalšovaně děsí. Co je to vlastně ta láska? Co se od toho očekává? Proč dělá z lidí takové idioty? A proč by o to měl vůbec stát, když to znamená spoustu povinností a omezení svobody? A je vůbec normální, když něco podobného nikdy necítil?
Na gymnáziu se Danielovi otevřely nové možnosti díky tomu, že si jej ve sportovním klubu všimla jistá fotografka, hledající mladou tvář, která na sebe oblékne jakž takž rádobyznačkové oblečení, zapózuje a neřekne si za to majlant. Proč to nezkusit? Tu a tam si brigádně přivydělával v reklamním odvětví. Dělal ze sebe jak on říká "věšák na šaty", ale čím více zakázek bral, tím více finančně zajímavější byly. Časem se dokonce vykašlal na vaření kávy a servírování dezertů v jisté zapadlé kavárně a začal se o fotografování a modeling zajímat mnohem více. Nedá se říct, že by byl tím co dělá kdovíjak známý, ale začal si vydělávat tolik, že si mohl dovolit i ten luxus osamostatnění. Teď nezbývá než využít další příležitosti, jakou mu naskýtá Selekce. Kdo ví. Třeba se jednoho dne objeví i na titulních stránkách časopisů. Jeho cílem je tak zviditelnit se a přežít dostatečně dlouho, aby si zajistil slibnou kariéru. Zároveň však musí zavčasu vypadnout, protože představa, že se do něj princezna zamiluje ho přímo děsí. Teprv čas však ukáže jestli v Selekci nakonec nezíská něco víc, než jen pofidérní slávu.
Timeskip: V prvním ročníku Selekce toho stihl docela dost. Napáchal chaos a některých věcí, které způsobil upřímně lituje. Byl vyřazen ještě před Elitou, protože musel přiznat barvu. Poprvé v životě pochopil o čem je láska. Samozřejmě ji našel mezi účastnicemi Selekce a není jí nikdo jiný, než jeho současná manželka Alisha White se kterou má dvě děti, psa a kočku. Krátce po vyřazení se přestěhovali do Angeles aby začali znovu a s čistým štítem. Daniel se živí psaním článků a focením pro místní magazín. Se současnou královnou Evelyn Amelií Schreave měli přátelský vztah, který přetrval i navzdory Danielovým eskapádům během Selekce. Samozřejmě, že jeho ratolesti nemusejí znát celou pravdu, takže si ji s Alishou maličko přikrášlili. Podaří se pravdu ututlat i navzdory tomu, že má osud velice zvláštní smysl pro humor?

Daniel White

novinář, fotograf

dorianmiko

Narodil se do početné rodiny žijící v Římě. Jeho příjmení je známé prakticky po celé zemi, protože jeho nositelé bývají velmi vlivnými lidmi – politiky a bohatými podnikateli. Jeho blízká i široká rodina vlastní několik velkých a cenných pozemků a mají výrazný akciový podíl v největších italských značkách. Určité časové období v minulosti jeho rodina držela monopol ve výrobě vína. Veškeré aktuální i historické napojení na italskou mafii rodina Marchetti důrazně popírá. U Italů ale nikdy nevíte…
Diego má dva sourozence, se kterými v minulosti občas vycházel, občas ne. Je prostředním dítětem, takže se mu někdy zdálo, jako kdyby na něj rodiče zapomněli. Vychovali si k obrazu svému nejstaršího syna a potom jejich pozornost skočila k nejmladší sestře, která s příchodem puberty dost po italsku zdivočela. Diego se od svých sourozenců poměrně dost odlišoval – příliš nevyhledával společnost a byl oproti nim velmi klidný, introvertní. Měl rád svůj klid. Jako by v jeho žilách vůbec neproudila horká jižanská krev.
Ve škole vždycky dával pozor a dobře se učil. Vlastně ho to moc bavilo, dozvídat se nové informace a pak za sebou vidět výsledky v podobě dobrých známek. Velmi brzy na něm byla znatelná cílevědomost a motivace to v životě dotáhnout daleko. Však byl Marchetti! Měl by dostát svého jména… Ne jako jeho sourozenci, kteří nevěděli, jak s vlastními životy naložit. Diego to věděl už poměrně brzy. Jeho cíle byly vysoko, vysoko v politice.
Během studií střední i vysoké školy ho tak nějak minulo to šílené období, kdy se mladí lidé chodívají bavit do barů. On se raději zavíral doma ve svém pokoji, ponořený do knížek, učebnic a encyklopedií. Úplně to hltal. Nikdy učením nemusel strávit velké množství času, jeho hlava si velké množství informací pamatovala sama bez nějakého velkého úsilí. Měl ale rád všeobecný přehled, který si čtením vytvářel. Navíc k tomu, aby šel někam ven, nepotřeboval skupinu kamarádů. Dokázal si sám zajít na procházku, do posilovny, do kina… Zkrátka kamkoliv! Jeho introvertní povaha ho nikdy v ničem neomezovala. Postupem času byl rád, že dokáže fungovat dokonale sám a nebýt na nikom závislý.
Vysokou školu dokončil s červeným diplomem a nastoupil do první práce. Byl perspektivní, mladý a cílevědomý. Nic jiného od života nechtěl, jen kariéru. Láska byla v jeho hierarchii hodnot a priorit úplně někde na samotném dnu. Diego má zkrátka za to, že by mu akorát překážela a rozptylovala by jeho jinak soustředěnou mysl. Během let přišel na to, že se někdy v životě hodí ostré lokty a tak by byl schopný jít za svým vysněným cílem přes mrtvoly. Tak přeci jen to Ital je!
Kolem třicítky se vypracoval až na pozici diplomata celé Itálie. Ačkoliv to byla práce velmi asertivní a kancelářská, miloval ji a byl na sebe pyšný, jakého úspěchu dosáhl ještě před třicátými narozeninami.
Když se o pár let později konala Selekce v Illéi, byla pozvána italská královská rodina a spolu s nimi se na zahraniční cestu vydal i jejich diplomat Diego. A to hlavně proto, aby dohlédl na to, že se nestanou žádné události, které by mohly jméno jejich země nějak pošpinit.

Diego Marchetti

diplomat

.abyth

Jako novorozeně byla ponechána v chladném listopadovém ránu na prahu sirotčince, zabalená jen v tenké dece. Na jejím štítku bylo jediné slovo: Elena. Žádné příjmení, žádný dopis, žádná stopa, která by prozradila, odkud pochází a proč jí tam někdo nechal. Sirotčinec se stal jejím domovem, a i když tam nebyla nikdy zcela sama, neměla ani později pocit, že někam skutečně patří.
Dětství v sirotčinci nebylo snadné jak to tak bývá, šikana byla na denním pořádku a mnohdy se mezi šikanovanými objevila i ona sama. Naučila se být silná, vytrvalá a odolná vůči posměškům a nepochopení. Když ostatní děti našly rodiny, které je přijaly, ona zůstala. Často se dívala na dveře s nadějí, že se pro ni někdo vrátí, ale den za dnem se smířila s tím, že její rodinou budou jen ostatní děti a vychovatelky. Už od útlého věku Elena snila o vzdělání. Milovala knihy, které nacházela ve skromné knihovně sirotčince, a trávila hodiny čtením o světech za hranicemi svého malého útočiště. Toužila po vědění, protože cítila, že právě to jí může otevřít dveře do lepšího života za který musela bojovat ona sama. Překonávání překážek se stalo její druhou přirozeností. Když se zdálo, že nebude mít prostředky ani podporu na studium, získala stipendium díky své vytrvalosti a vynikajícím výsledkům ve škole. Musela se probojovat proti předsudkům – často ji podceňovali jen proto, odkud pocházela, ale ona využila každé příležitosti, aby dokázala, že není jen „ta holka ze sirotčince“.
Studium na vysněné škole bylo splněným snem, ale ani to nebyla jednoduchá cesta. Pracovala na několika brigádách, aby si mohla dovolit knihy a základní potřeby. Často se cítila vyčerpaná, ale nikdy neztratila svou vizi. Nakonec promovala s vynikajícími výsledky, a když stála na pódiu při slavnostním zakončení, cítila hrdost nejen na sebe, ale i na všechny, kdo jí na té cestě věřili, byť jich nebylo mnoho. Během svého života Elena zkusila i pár romantických vztahů, ale žádný z nich nevydržel. Nebylo to tím, že by neuměla milovat – naopak, její city byly hluboké a upřímné. Problém tkvěl v tom, že většina jejích partnerů si představovala, že se přizpůsobí jejich představám o ideální ženě. Ona však nehodlala obětovat svou svobodu a sebeúctu.
Vyrostla v prostředí, kde se musela spoléhat jen sama na sebe, a odmítala předat otěže svého života někomu jinému. Ať už šlo o tlak, aby zpomalila s kariérou, přestala pracovat na svých cílech, nebo dokonce zapomněla na své sny, Elena se nikdy nepodvolila. „Pokud tě mám milovat, musíš mě přijmout takovou, jaká jsem,“ řekla jednou jednomu ze svých partnerů, když jejich vztah končil. Bylo to bolestivé, ale věděla, že i v lásce je důležité zůstat věrná sama sobě a nikoliv vše obětovat pro toho druhého. Ačkoli si občas přála mít po boku někoho, kdo by sdílel její sny a hodnoty, naučila se, že spokojenost nemusí nutně znamenat být ve vztahu. Sama o sobě byla dost silná, aby zvládla cokoliv, co jí život připravil. A kdo ví, možná někde na cestě najde někoho, kdo ji bude milovat právě pro tu nezlomnost a odhodlání, které ji dovedly tak daleko.

Elena Mairi

knihovnice

.rebeccana._29741

Erich je prvorozeným synem německé královské rodiny. Nutno říct, že jeho předci byli často velmi krvelační a nepopulární vládci. Bohužel mezi takové patří i jeho otec, který nyní vládne Německu. Erichovi bylo už od raných let vštěpováno, že jednou převezme vládu nad královstvím po jeho otci. Bylo to úplně logické a mladý princ to přijal za své, rozhodně se svému osudu nijak nevyhýbal. Německý lid doufal, že korunní princ bude inklinovat k modernímu stylu vlády, že se poučí z chyb svého otce, že se zemi bude věnovat s péčí a vlasteneckou láskou. Jenže jak se ukázalo… Erich byl neřízenou střelou, která ve svém mládí rozhodně neměla tendenci hrabat svou zemi z problémů.
V královském Berlíně mladý princ netrávil příliš mnoho času. Bylo tam na něj příliš mnoho úředníků, z nichž přímo sálaly povinnosti. Jenže on byl dítě, příliš mladý na řešení nějakých povinností. Vyrůstal tedy v letním sídle královské rodiny v podhůří Alp. Tam se mladému Erichovi moc líbilo - byla tam příroda, mohl trávit čas s královskou smečkou psů a koňmi. Jako dítě obecně dával přednost zvířatům před vrstevníky. Byl vzděláván převážně doma díky osobním učitelkám, ale do obyčejné školy taky občas chodil. Samozřejmě nějaký kontakt se svými vrstevníky potřeboval. Začala se u něj projevovat výrazná dominance. Vše muselo být podle něj, protože je přeci princ! Netřeba říkat, že příliš přátel si během základní školy neudělal.
Ve dvanácti letech jej začal otec učit šermovat. Erich rozhodně nebyl žádný neobratný pacholek, naopak byl sportovně založený a aktivní životní styl mu vyhovoval. Věčně byl někde v trapu se psy nebo svým koněm. Nejvíce ale Ericha okouzlilo sokolnictví. Otec mu svěřil výchovu jednoho mladého raroha velkého jménem Lanius. S Laniem Erich trávil ve finále celé své mládí, protože ho fascinovalo, jak se spolu dokáží domluvit, aniž by vyslovili jediné slůvko. I když se během střední školy přestěhoval zpátky do Berlína, víkendy trávil v letním sídle, aby trávit čas se svým nejoblíbenějším dravcem.
Střední škola byla pro dospívajícího prince poměrně zlomovým obdobím. Nyní se pořádně začal stýkat se svými vrstevníky, začal zažívat první románky, rvačky a všechno, co k mládí patří. Možná byste si řekli, že když je to budoucí král, otec si ho bude držet zkrátka a bude sekat latinu. To on Erich samozřejmě uměl a před otcem se choval jako vzorný budoucí státník. Jenže v soukromí byl neřízenou střelou, rád pil, bavil se, miloval ženy a nemohl se nabažit toho volného, bezstarostného života.
Po střední škole v jeho životě nastala ještě větší anarchie, protože reálně neměl nic na práci. Nebo měl aspoň takový pocit. Vysoká škola pro něj byla dost individuální a dalo by se říct, že titul získal díky svému štěstí. Žil prakticky už jen v alpském podhůří, kam si tahal různé návštěvy a užíval si života v divočině. Stal se vůdcem jedné lovecké skupiny, pořádali hony na zvěř, které zakončovali bujarým večírkem.
Během těch let na sobě samozřejmě začal Erich cítit tlak společnosti a rodičů. Byl korunním princem, rozhodně se na svůj post nechoval, protože měl buď hlavu v oblacích nebo mezi stehny nějaké obyčejné ženy, kterou zrovna někde potkal. Jeho vztahy neměly žádnou budoucnost. Samozřejmě za ním jako korunním princem přijížděly princezny z celé Evropy a ucházely se o jeho přízeň. Jenže Erich byl vybíravý a s žádnou si nerozuměl tak, aby k sňatku svolil. Neměl rád takové ty načančané, prvoplánově dokonalé princezničky.
Z jedné přeci jen cítil něco, co ve své budoucí ženě hledal - šmrnc. A že ho portugalská princezna měla dost! Byla přesně ten typ ženy, kterou Erich vyhledával. Když za ním přijela do Berlína, dalo by se říct, že to bylo zalíbení na první pohled. A tohle zalíbení se později překlenulo do hluboké zamilovanosti. Erich se ještě takhle nikdy necítil, ty pocity pro něj byly nové, ale opojné. S Arlette se začínali čím dál tím víc poznávat a bohužel přišli na to, že jsou povahově poměrně dost podobní. Jeden by si řekl, že to přeci nebude takový problém. Bohužel ale byl, když jsou oba dominantní, temperamentní a do jisté míry i tvrdohlaví. Jejich vztah se ke konci skládal z intenzivních hádek, a to jejich společnou budoucnost nakonec ukončilo. Rozešli se a každý si šel zase svou cestou. V Erichově ovšem jistý plamen vášně zůstal. Nemůžete přece mozku přikázat, aby zapomněl na to hezké, co hádkám předcházelo. Měli se spolu krásně, ale potom se to zkrátka pokazilo. Takový je život.
Erich se pak na nějakou dobu uzavřel. Žádné nové návštěvy jiných princezen nepřijímal a ani za svými běžnými společnicemi nechodil. Veškeré své aktivity limitoval na lov, šerm a výcvik Lania. Uběhly ale dva roky a Erich se nakonec otci podvolil a slíbil, že se otevře novým možnostem. Taky proto se vydal do Illei, kde zrovna probíhaly námluvy princezny Sienny a selekce korunního prince Adriana. Jestli se ale skutečně dokáže usadit a zkrotit svou divokou duši, to těžko říct.

Seznam Všech Postav

Zde najdeš všechny postavy napříč ročníky. Můžeš využít funkci filtrování, což urychlí tvé hledání. Je to rychlejší než se ptát co má kdo za postavy!

Postavy Abecedně

Abigail Evelyn Álvarez

služebná

introverted_space_dust

Alejandra Rubio

komorná

npc

Alexandra Marie Habsburská

česká královna

npc

Amalia Catharina Van den Berg

nizozemská princezna

christinatemesson

Amélie Anderson

komorná

essie.s

Aneta Julie Moreau

francouzská královna

_andule_

Antonio Napolitano

italský princ

npc

Atlas Amadeo Mancini

bodyguard

demrys01

Ava Sabbath

dvorní dáma

valina_2405

Benedict Illéa

mistr etikety

purpurovaz

Britani Grabowski

diplomatka

essie.s

Caspian West Jones

kapitán královského námořnictva

npc

Charles Cillian Ryan Windsor

britský korunní princ

deadghost4962

Claudia Maria Castro

portugalská královna

npc

Dafné Antonella Molinari

studentka

nathlantsov

Danielle Ricci

moderátor Itálie

anniestich

Diego Noah Windsor

britský princ

valina_2405

Elias Vane

královský klenotník

_dareba

Erin Barlowe

automechanička

demrys01

Eyva Elesham

nezaměstnaná

themichell_

Ferdinand Filip Habsburský

český král

christinatemesson

Gabrielle Whitley

manažerka hokejového klubu

_andule_

George Daniel Hamersley

majitel jezdecké školy

deadghost4962

Gwendoline Swan

studentka

dorianmiko

Abigail Hayer-Wolfe

lékařka

npc

Alejandro Cinco Serrano

lékař

Zde najdeš všechny postavy napříč ročníky. Můžeš využít funkci filtrování, což
urychlí tvé hledání. Je to rychlejší než se ptát co má kdo za postavy!