Aleksandr se narodil jako první z dvojčat, jen o několik minut dříve než Fenrir. Už od začátku bylo rozhodnuto, že právě on zůstane v Rusku. Ne proto, že by byl silnější nebo schopnější, ale proto, že se narodil první. A v monarchii i minuty znamenají osud. První roky jejich života byly klidné. Dětství trávili střídavě v Rusku a v Norsku, obklopeni chladnou důstojností ruského dvora a strohou severskou atmosférou norských rezidencí. Tehdy si byli blízcí. Fenrir mluvil za oba, zatímco Aleksandr pozoroval. Dvě strany jedné mince už tehdy, jen si to ještě nikdo nepřipouštěl. Zlom přišel brzy. Bylo mu pět let, když padlo rozhodnutí, že sourozenci budou odděleni. Tedy bylo to rozhodnuté od jejich narození, ale teď se mělo mladší z dvojčat odstěhovat do Norska. Fenrir se měl vrátit do Norska a vyrůstat po boku otcovy rodiny, zatímco Aleksandr zůstane v Rusku jako budoucí car. Mladší sestra byla svěřena matce a zůstala s ním. Oficiálně šlo o politiku, o tradice a o povinnost. Neoficiálně to byl okamžik, kdy se Aleksandr naučil neptat se. Rozloučení bylo krátké, chladné a plné dospělých slov, kterým nerozuměl. Fenrir brečel, křičel, odmítal nastoupit do auta. Aleksandr stál vedle něj tiše, bez slz, Rusové přeci nebrečí. Právě tehdy v sobě něco zavřel. Ne proto, že by necítil bolest, ale proto, že pochopil, že emoce nemění rozhodnutí. Od té chvíle se jeho svět zúžil na Rusko. Dny vyplňovala výuka, disciplína, očekávání. Šachy, které hrál od svých čtyř let, se staly jeho útočištěm, mapy jeho cestami, kam směl alespoň v myšlenkách.
Kontakt s Fenrirem se postupně omezil na formální hovory a vzácné návštěvy. Fenrir rostl v jiném světě, svobodnějším a otevřenějším. Aleksandr zatím tvrdnul v zemi ukuté z oceli a ledu. Se sestrou si vytvořil tiché pouto. Nebyl ochranitelský slovy, ale přítomností. Byla jedním z mála lidí, u nichž nemusel nic vysvětlovat. Jeho matka byla snad jediná kdo chápal jeho ticho, ale nikdy o tom nevedli rozhovory. Magnus doslova vyrůstal s vědomím, že jeho budoucnost není volbou. Každý den ho připravovali na roli, kterou nikdy aktivně nechtěl, ale nic jiného mu nezbývalo. Naučil se skrývat odpor, pochybnosti i touhu po svobodě pod masku klidu a dokonalé sebekontroly, přesně tak jak se po něm chtělo. Norsko pro něj přestalo být domovem, kterým nikdy nebylo. Stalo se místem, kde žije jeho bratr. Cizím, vzdáleným, ale bolestně blízkým. Fenrir byl důkazem, že existuje jiný život. A zároveň připomínkou, že ten jeho byl vybrán za něj. To, co z něj vyrostlo, nebylo výsledkem jediné události, ale řetězce tichých rozhodnutí jiných lidí. Aleksandr Magnus Solberg-Romanov se naučil přežít v systému, který mu nedal možnost volby. Ať už tam patřili hodiny lekcí nebo vojenský výcvik, který se z části odehrával na Sibiři, jeho minulost ho posílila a je pořád spousta věcí, o kterých nemluví a nechává si je sám pro sebe. Třeba jedna žena, která jej uhranula a povolila jeho zamrzlé emoce. Stalo se tak před čtyřmi lety, kdy se zúčastnil jednoho šachového turnaje a ona byla jeho spoluhráčem. Její jméno se nedozvěděl, ale dodnes si pamatuje, že byla z Illeyi a tak nějak v koutku duše doufá, že ji najde. Nikomu o tomhle zalíbení neřekl, jelikož to považoval za své malé tajemství, do kterého nikomu nic nebylo. Možná mu cesta do Illeyi otevře znovu oči a on se rozhodne co v životě chce, jestli být car nebo šťastný.