Jak známo, narodil se těsně jako druhorozený, o pár minut za svou sestřičkou - dvojčetem. Ne že by to mělo jakýkoliv hlubší význam, oběma bylo hned po narození naděleno po jednom království, kterému budou v budoucnu s trochou štěstí vládnout, ale .
Rané dětství jsou pro Leifa jeho nejmilejší vzpomínky - celá rodina byla několik málo let spolu, než se někdy okolo začátku povinné školní docházky dvojčat rozdělila na dvě poloviny rozstřelené po Evropě.
Následovaly pro Leifa nejtěžší roky jeho mládí. Byl zvyklý být se svou sestrou pomalu 24/7 a byli v podstatě takový yin a yang - navzájem se doplňovali tak nějak ve všem. To teď rázem přestalo, byl vržen na chladný sever, kde si ho vzal do parády tatík a banda poradců a lektorů, kteří z něho měli vychovat ukázkového korunního prince. Čas nepříjemné odloučení časem trochu ohladil a nebylo tak sžíravé, byť jistá forma prázdnoty přetrvávala a přetrvává dodnes.
Jen co dospěl do středoškolského věku, byla mu naložena pořádná porce povinností. Občas si říkával, jestli to jeho otec nedělá naschvál, aby zaměstnal jeho mysl. Ať tak či tak, byl za to vlastně rád. Část vladařských povinností ho i bavila a především se dostal do centra dění okolo fanatických kultistů. Tou dobou už trochu přičichnul k vojenskému životu, když ho táta brával s sebou na jednání s generálním štábem, kde probírali postup proti rostoucí hrozbě náboženských fundamentalistů vyznávajích prastará náboženství. Svým způsobem měl on sám blízko ke starým časům a starým způsobům, ale neuznával extrémní formy, proti kterým se snažili bojovat. Živé oběti starým bohům? Nah.
Po úspěšném odmaturování se přidal k norské armádě, což otec kvitoval jako výtečný způsob, jak si jeho syn vybuduje pověst panovníka z lidu, který by pro lid nasadil i svůj život. Leif to tak úplně nebral. Pro něj to bylo tou dobu dobrodružství a chtěl zažít i něco docela obyčejného, mimo palác. Líbila se mu představa, že bude s partou spolubojovníků někde daleko na severu v zasněženém terénu. A skutečně, přátelství, která navázal během jeho dvouleté služby v armádě mu vydržela dodnes. A ačkoliv by si někdo jistě představoval, že vzhledem k jeho statusu byl zastrčený někde v bezpečí v zázemí, šeredně by se pletl. Dokonce byl několikrát nasazen do bojové akce proti kultistům na dálném severu a vysloužil si vyznamenání, když raněného spolubojovníka odtáhl do bezpečí i za cenu nasazení vlastního života. Nikdy se tím nijak nechlubil, byla to přece věc, co by udělal každý. Je hrdý na to, že mohl být součástí něčeho většího, bez ohledu na metál.
V průběhu času slýchával zneklidňující zprávy o vzbouřivším se strýci na Sicílii. Nebylo dne, aby se nestrachoval o život nebo bezpečí své sestry s matkou. Že byla vlastně situace u nich na severu o něco horší ho vůbec nezajímalo. Jednoho dne jeho jindy nekonečný pohár trpělivosti přetekl, sbalil si batoh a vyrazil večer ven z paláce s úmyslem odletět do Itálie, aby pomohl italské polovině rodiny vyřešit jejich trable se strýcem. Přirozeně se to neobešlo bez incidentu. U dveří ho nezastavil nikdo jiný než jeho otec. Strašlivě se toho dne pohádali, dvě vysoké figury, jindy tak klidné, na sebe křičely ve ztichlém paláci slova, která je pak ve výsledku mrzela. V konečném důsledku si ale oba uvědomili, že pravdu mají oba. Leif věděl moc dobře, že jeho povinnost leží v Norsku, vůči zdejším lidem, které nemůže zklamat. Otec však uznal, že by rodina měla držet víc pohromadě, a tak se po chlapském poplácání po zádech a rychlém usmíření toho večera vydali do Itálie oba dva.
Samozřejmě, nevyřešili tím vůbec nic a Angelica s Isabellou na ně akorát vyjeveně koukaly, že se jim najednou u dveří objevili dva vikingové. Ale byl to nepochybně impuls, který rodina potřebovala. Frekvence vzájemných návštěv se zvýšila a napětí rázem zmizelo.
Když se blížila Selekce v Illéy, bylo samozřejmě jasné, že tam nemůže chybět minimálně jeden zástupce z každé poloviny rodiny, byť se to otci příliš nezamlouvalo a samotnému se už do toho zpropadeného království prolezlého rebely nechtělo. Ani vidina, že mu dědic odjede nazdařbůh do Illéy mu nepřipadala ideální, ale naštěstí (asi?) pro Leifa i Isabellu to jejich drahá matka viděla jinak a svého manžela přesvědčila, že by to jejim dětem mohlo prospět. Přeci jen by si tam oba mohli najít partnery. Leif na to reagoval prostým pokrčením ramen. Co se má stát, stane se. V Norsku měl za ty roky pár známostí, ale nic vážného to nikdy nebylo. Než se mohl vztah rozvinout v něco víc, skočily do toho povinnosti nebo Leifova nechuť nechat se nacpat do chomoutu násilím jen pro blaho království.