Od malička hodně cestovala mezi Norskem a Itálií. Daň za to, když jsou vaši rodičové korunními a nemají sourozence schopné je v jejich unikátním postavení nahradit. Totiž nikdy by si nepomyslela, že by kdokoliv z jejích rodičů odložil své vladařské povinnosti a přestěhoval se na trvalo do cizího státu. Kdo by trpěl víc? Zimomřivá Angelica na severu, nebo věčně zamračený Mikael, který opravdu nenávidí vedra? Dokážete si ho představit na lehátku s drinčíkem a paraplíčkem, jak se kochá výhledem na moře? Jeho těžko. Proto se s Angie rozhodli, že budou na střídačku trpět oba, aby to bylo fér. Isabella miluje moře, slunné počasí, ale právě tak dokáže ocenit i nádhery norské přírody, která kupodivu nemusí být vždy jenom nevlídná a zapadaná sněhem. Když je v Norsku krásný den, dokáže být leckdy mnohem příjemnější než v té výhni na jihu.
Isabella měla uvědomělé rodiče, kteří ji od mala vedli k tomu, aby se naučila nejen jezdit na motorce a vrhat sekery, ale také politice a politikaření. Opravdu to není to samé. Kladli jí na srdce, že je důležité nebýt příliš čitelná a zejména její matce se otevřenost a brutální upřímnost párkrát nevyplatila. Výsledkem je, že nikdy nemůžete mít jistotu, co se Isabelle honí hlavou. Obzvlášť úzkostlivé myšlenky Angelicu napadaly v souvislosti s Isabelliným dvojčetem. Nebude snad také přehnaně ambiciózní, jako se to stalo Antoniovi? Je možné, že by se historie opakovala? Možná, že obavy byly zbytečné. Dva sourozenci se sice občas nepohodli, ale naštěstí nikdy nešlo o nic vážného a nedá se ani říct, že by hádky byly na denním pořádku. Ba právě naopak. Jako děti spolu zažili mnoho hezkých a šťastných let a navyváděli se tak akorát přiměřené množství skopičin. Od dob adolescence zažívají čím dál tím větší pocit odloučení, neboť Isabella zůstává v Itálii a její bratr zase většinu roku stráví v Norsku. Není divu, že se jindy nerozlučné duo poněkud odcizilo, což Isabellu mrzí. Nezbývá jí, než pokrčit rameny a pronést své oblíbené moudro „To je život.“ Nasadit úsměv a poprat se se světem sama. Přesto všechno věří, že tam někde v dáli, za devatero horami a devatero řekami má cenného spojence, který by ji nikdy neopustil a doufá, že on to cítí stejně. Možná jim už brzy život nachystá zkoušku, která jejich vztah prověří.
Vedle soukromého učitele se Isabelle dostalo vědomostí i co se týče italské školy šermu a něčeho, co snad můžeme nazvat vikingskou férovkou. Isabella umí nejen s kordem, ale také se sekerou a štítem. Ona, i její bratr se naučili držet obrannou linii bok po boku s norskými strážci. Štít vedle štítu, pevně zaklesnuté v sobě, mají nespornou výhodu. Jen těžko takovou hradbu prolomíte. Drobnou nevýhodou je, najít dostatek sehraných parťáků, kteří vás v tom podpoří. A proto se Isabella naučila především sekerou vrhat. Což je velice cool, ale vláčet s sebou vrhací sekery také není příliš praktické, a tak většinou zůstává u vrhání nožů. Stejně jako její matka ani ona neodolala hlučné zábavě, mejdanům a alkoholu. Byly to fajn časy, ale Isabella usoudila, že zlít se jako dobytek je poněkud náročná a nebezpečná zábava. Párkrát stačilo, tudíž její puberta byla až na pár výstřelků velice poklidná. Její „wake up call“ proběhl jedné podzimní noci, kdy se vracela domů trochu dřív, než předpokládala a nechtělo se jí čekat na svého řidiče. Noční procházka na čerstvém vzduchu alkoholem posilněné Isabelle může udělat jenom dobře. Té noci však také odmítla pozvánku na drink od jistého pochybného muže. Zatímco ona na něj zapomněla, pět minut poté, co odmítla jím nabízené pití, on na ni rozhodně ne. Když uslyšela rychle se přibližující kroky v tmavé a opuštěné uličce, ohlédla se. Její instinkt bil na poplach. Isabella onoho podivína identifikovala jako toho stejného muže na baru, který se jí snažil vnutit drink. Zpanikařila. Jeden rychlý pohyb, vržené ostří a podezřelé individum padá k zemi se salvou nadávek a nožem zaseknutým ve stehenním svalu. Isabella se dala na útěk a dodnes netuší, jaký byl osud tohoto podivného exota, který se možná chtěl jenom zeptat, kolik je hodin. Ale tomu nevěří ani Isabella ani vy. Nikdy o tomto incidentu nikomu neřekla, neboť se lekla sebe samotné. Vlastně si není ani jistá, zda se jednalo o jednu osobu, nebo měla toho večera štěstí na dva podobné slizouny. Proboha, co když zranila nevinného kolemjdoucího?
Teď ji čeká podobně riskantní počin, jako procházka nočními ulicemi. Diplomatická návštěva Illéi, která vůbec nemá problém s Rebely. Jelikož zná barvitá vyprávění své matky a stručná a věcná varování svého otce, je jí jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Ona se toho ale nebojí. Umí se přece bránit. Kdyby dala najevo obavy a ukázala slabost, byl by to jasný vzkaz do celého světa, že budoucí královna je emočně nestabilní trasořitka, a to si nemůže dovolit. Hledá v tom především pozitiva. Změna prostředí, noví lidé, možná dokonce i více soukromí, neboť v italském paláci to stále žije! Je tu jistá otravná blecha, která nikdy nezavře zobák a je jí všude plno. Isabella by asi nikdy nepřiznala, že na tu blechu žárlí, protože přece ona má být tou hlavní hvězdou večera. O ní se má mluvit, ona má být ten největší miláček a oblíbenec všech! Inu, možná by to nebrala tak tragicky, kdyby ta otravná blecha kdysi neprohlásila něco, co neměla. Od té doby Isabella drží zášť. A co je nejhorší, i přesto, že ji neváhá projevit, blecha z toho má akorát prču. Ještě štěstí, že tu máme tu Selekci! Illéo! Tu mě máš!