Pokud Aria vzpomíná na své dětství, jsou to léta zalitá sluncem, smíchem a zábavou. Dlouhá odpoledne v královských zahradách, dny na pláži i princeznovský pokojíček plný hraček. Pohádkové Vánoce. Všechno zkrátka perfektní a dokonalé. Ale jak by sama řekla - to byl tenkrát jiný život a žila ho i jiná dívka. Zatímco vyrůstala, Itálie se měnila jejím rodičům před očima a to navzdory veškerému úsilí o stabilizaci. Kdo byl tím podvratným živlem, který tahal za nitky a královskou rodinu očerňoval? Mohl za to královnin strýc Antonio a jeho syn Matteo. Královnina matka kdysi přenechala Antoniovi území Sicílie, aby zachovala mír uvnitř Italského království, avšak ambice této rodové linie vždy přerůstají její legitimní nároky. Arii to co by mladé dívce ještě nedocházelo, ale už tenkrát slyšela vzdálené praskání toho ideálního světa, ve kterém měla tu čest žít.

Království je roztříštěné a královská rodina ostře kritizována. Nemůže za to pouze ekonomická krize, kterou Itálie nedávno ustála, ale i fakt, že si královna Isabella nabrnkla estrádního šaška, místo urozeného prince ze zahraničí. Aby toho nebylo málo, vedle sympatizantů Antonia a Mattea se zde objevili extrémističtí republikáni, kteří mají monarchie plné zuby a chtějí dosáhnout revoluce. S gilotinou a všemi těmi krvavými proprietami okolo. V ulicích se v té době kupily transparenty, v televizi se probírala monarchie jako by už byla mrtvá a palác začal připomínat spíš pevnost než domov.

Aria si zažila bouřlivou pubertu. Tahle jízda na horské dráze plná vzdoru by nejspíš nebyla tak strašná, pokud by rodiče nepřišli s tím, že je konec soukromému vyučování a Aria nastoupí na běžnou střední školu. Jistě to pro ni bude velmi přínosné a poučné. Aria tvrdí, že poučení si odnesli především její drazí rodičové, neboť tohoto ponížení později ušetřili její mladší sestru. Co naplat. Škola sice byla z těch “lepších”, ale i přesto tam korunní princezna zářila tak nepřirozeně, jako perla mezi slepičinci. Nikdy do toho podřadného kolektivu nezapadla. Na vině byl samozřejmě její původ a Ariina poněkud svérázná povaha a zabijácká upřímnost tomu také nepomáhaly. Většinu času byla okázale ignorována. Tu a tam jí někdo ničil oblečení a věci, nebo pro změnu namazal židli lepidlem. Aria se samozřejmě příšerně vztekala a to se jejím šikanátorům ohromně líbilo. Jak léta plynula, celý problém se ještě vystupňoval. Došlo i na fyzické násilí a Aria byla v šoku, když si uvědomila, že učitelé jsou vůči jejím stížnostem laxní. Nevěřili jí, protože si podle jejich názoru určitě vymýšlela, jak se na rozmazlenou princeznu sluší. A i kdyby ne, mohla si za to přece sama. Učitelé tedy zjevně nebyli fanoušci královské rodiny. Aria doufala, že ji někdo zachrání, leč marně. Doma samozřejmě nic neřekla, protože celou tuhle situaci vyhodnotila jako svou slabost a totální selhání.

Nejvíce se do její paměti zapsala situace, kdy jednoho šikanátora vysmála za mizerné studijní výsledky. Konkrétně řekla, že je blbej jak tři dny starej pes. Po konci vyučování si ji našel a přivedl si samozřejmě kamarády, protože byl navíc zbabělý potrat. Ano, ani tuhle hlášku si Aria nedokázala odpustit. Dopadla bídně. Vedle modřin si odnesla ještě jiný následek. Ta banda kreténů jí přilepila vlasy k lavici a tak jí nezbylo nic jiného než se natáhnout po svém batohu, vylovit nůžky a vlasy ostříhat. Když ustřihla první pramen, nepocítila smutek. Jen čirou, ledovou nenávist. Toho dne pochopila, že lidstvo není nic než přehlídka duševních mrzáků a souboj nabubřelého ega. Nevěřila na kecy typu - v každém z nás je něco dobrého. V jejích spolužácích by byla dobrá leda tak kudla mezi lopatky.

Aria se dočkala soukromého doučování a žila nějaký ten pátek stabilním životem, až na to, že doporučený občasný pokec s psychologem byl spíš otrava, než reálná pomoc. Byl to nenapravitelný přemoudřelý sluníčkář. Kdykoliv začala zaujatě hovořit o pomstě, snažil se ji navést k tomu, že to není dobré řešení. Pitomec. Možná by ji přesvědčil. Možná v tomto bodě byla ještě naděje, že se Aria vydá tou správnou cestou. Jenže osud si pro ni připravil další zkoušku, kterou už neustála. Krátce po jejích osmnáctých narozeninách ji začal pronásledovat stalker. První dopis byl nevinná lichotka. Ten třetí už jí doslova sevřel všechny vnitřnosti v těle. Vzkazy začaly být víc a víc podivné, nechutné a děsivé. Ten člověk věděl doslova o každém jejím pohybu. Nejhorší byl vzkaz, ve kterém doslova stálo - Včera jsi měla bílé plavky. Krvavě rudá ti sluší víc. Samozřejmě to řešila se svými rodiči a celá tahle šlamastyka vedla k tomu, že bezpečnostní protokoly, kamerový systém a také tým bodyguardů zažily pořádný upgrade. Incidenty pravidelně hlásili i policii, ale k dopadení pachatele nebylo ani po půl roce vyšetřování o nic blíž. Tehdy se spřátelila s novým bezpečákem, který pro královskou rodinu začal pracovat. Gabriele. Nikdy by to nepřiznala, ale celkem se jí zalíbil. Nejspíš proto, že když ho jednou postala tam, kam slunce nesvítí, neurazil se, ale naopak byl velmi pobaven. Trvalo to tři měsíce, než ho Aria akceptovala jako plnohodnotného člena bezpečnostního týmu, kterému nebude házet klacky pod nohy a nechá ho dělat jeho práci. Když mu poprvé svěřila telefon z ruky, aniž by si ho hlídala, uvědomila si, že udělala něco nebezpečně hloupého. Důvěřovala. Tak slepě, že si nevšimla, že tu něco nehraje. Na rozdíl od jiných zaměstnanců přesně věděl, kde jsou mezery v zabezpečení. Až moc přesně. Zpětně si uvědomila, že to bylo nejklidnější období jejího života. Což mělo být varováním.

Jednoho dne se posadila do auta ke Gabrielovi, což nebylo ničím výjimečným. Tu a tam ji někam zavezl a pravidelně cestou popíjeli latte a kecali o životě. Tentokrát se však rozhodl, že tahle jízda bude poslední. Než Arii svět zčernal, vzpomíná si jak pronesla vtípek o tom, že tentokrát se ta káva moc nepovedla a chutná tak odporně, jako kdyby ji uvařila Maryša. Ale Gabriele se tentokrát nesmál.
Aria se probrala v nějaké zaplivané kůlně s řetězem na noze a bolavou hlavou. Byl to ten okamžik kdy si řekla - Tak takhle skončí královská rodová linie. V kůlně, jako nějaký venkovský balík. Její oči si přivykaly na temnotu a pak uslyšela kroky. Ve dveřích stál Gabriele. Tentokrát už ne v roli toho kdo ji chránil.
“Jsi bledá, Ario. Krvavě rudá ti sluší víc.” pronesl s neutrálním výrazem totálního psychopata. Otázky zodpovězeny. Dílky skládačky zaklaply a ten zvuk byl potvrzením vyneseného rozsudku nad životem mladé princezny. V ten moment se rozloučila se životem. To, co následovalo má v mlze. Pamatuje si bolest, strach a totální ponížení. Jeho blekotání o tom, že nejde o žádný přiblblý atentát, kdy je všechno rychle hotovo.
“Smrt korunní princezny by byla politika. Tvoje smrt je poezie.”
Aria se teprve zpětně dozvěděla, že tohle peklo trvalo tři dny. A že ten bastard utíká a nikdo ho nedokáže dopadnout. Ba co hůř. Má tu drzost s Ariou neustále udržovat kontakt. Ta nejhorší slova, co jí mohl napsat našla v rudé obálce, přesně o měsíc později. Ve své komnatě. Když už pomalu začala věřit, že bude mít klid.
“Jsi na svobodě, protože jsem si to přál. Všechno má svůj čas moje milá. Tvá bolest bude zrát jako víno.”
Z toho se jí obrátil žaludek. Není divu, že Ariu i po letech pronásledují noční můry, ve kterých slyší jeho hlas. Dělá se jí zle při pohledu na žiletky. Nerada se na veřejnosti odhaluje, protože její tělo na sobě nese několik nezhojitelných jizev. Když se někdo ptá na jejich původ, s úsměvem na rtech si vymyslí historku o tom, jak jednou jela ovíněná na kole. Ale uvnitř její hlavy je jen hrůza a křik. A když jí někdo nečekaně položí ruku na záda? Napjatá jak kobra, která se chystá zasadit smrtící úder. Přesto neztrácí naději. Jednou toho grázla dopadne. Ne policie, to je jen banda břídilů. Ona sama. A vezme spravedlnost do svých rukou. Možná pak bude schopna o tom co si s tím magorem za ty tři dny vytrpěla konečně promluvit.

Aria už nikdy nechce být slabá a bezmocná. Proto je posedlá získáváním vlivu a moci. Informace považuje za cennější než zlato a mnohokrát jí umožnily být o krok napřed před atentátníky. Slitování u ní nehledejte. Aby se ochránila, je schopná udělat cokoliv. Klidně se vyspat s dcerou mafiána, i když je Aria čistě hetero. Sex je pro ni jenom obchodní komodita. Nic víc. Když dosáhla věku pětadvacet let, naplno se ukázalo, že to co dělá má nějaký smysl. Unesl ji totiž její vlastní bodyguard a doručil rebelům jak trofej na stříbrném podnose. Mělo ji to trknout, když se rozhodl jet jinou trasou než obvykle. Mohla to poznat podle toho, jak křečovitě držel volant. Aria nikdy nezapomene na tu hrůzu, kdy vystupovala z auta s rukama nad hlavou a hleděla do očí skupiny neznámých mužů. Proč ji zradil někdo, kdo její život chránil dlouhých šest let? Peníze? Strach? Propadnutí zvrácené ideologii? Na tom už nesejde. Naposledy se podívala na modrou oblohu nad hlavou a poslouchala zpěv ptáků. Jak jim záviděla tu jejich svobodu. Věděla, že zázraky se nekonají a pro princezny v nesnázích nejezdí rytíři na bílém koni. Poslední vteřiny jejího života. Slunce na tváři. Čekání na smrt.

A pak se ozvala střelba. Aria padla k zemi a teprve když nastalo ticho, opatrně zvedla hlavu. Její kdysi loajální osobní strážce i skupina rebelů skončili děraví jak řešeto. Za svůj život od toho dne vděčí rodině Lombardi. Obávanému drogovému kartelu, jehož podnikání se od tohoto neúspěšného pokusu o zabití korunní princezny začalo skvěle dařit. Co na tom, že spojení s mafií vyčmuchali Ariini nepřátelé a vidí v tom dobrou záminku jak ji zdiskreditovat a připravit o trůn? Nejdůležitější je udržet se naživu. Cena je druhořadá.

A tak se z dívky, která kdysi běhala po zahradách, stala jen ozvěna jejího původního já. Stín, kterému pro dosažení cíle není nic svaté. Teď už není oběť, tentokrát je predátorem. A rudá barva? Tu si přivlastnila po svém.