Žila byla jedna krásná země s obrovskými turistickými destinacemi a olivovými pláněmi. Byla to země pokroku a nebývalé slávy. Jenže tak jak každá pohádka začíná šťastně, zpravidla musí být něco, co to štěstí posere. A v tomhle případě to byl prastrýček Antonio se svým synem, kteří si už dlouhá léta dělali zálusk na korunu. Královskému páru tím dělali život tak příjemný, jako beďar na ksichtě. A přesně do tohohle chaosu přišel na svět malý omyl s dolíčky ve tváři a...řekněme velmi intenzivními projevy emocí. Princezna Alessia.
Alessia svou starší sestru Ariu odjakživa zbožňovala. Doslova. Kdyby to bylo jen trochu možné, nejspíš by se na ni přilepila jako samolepka a už nikdy neslezla. Taková žvýkačka na podrážce. Aria byla pro malou princeznu všechno. Idol, jistota, nejlepší kamarádka, člověk, se kterým se cítila v bezpečí a hledala u něj pohlazení. Starší Napolitano od ní neměla ani chvíli klidu. Jenže věkový rozdíl sedmi let nebyl jen číslo. Byl to malý příkop mezi dvěma světy, který se s časem změnil v propast. Aria rostla a spolu s ní i tíha povinností, které se na ni začaly lepit jedna za druhou. Byla budoucností rodu, symbolem stabilního trůnu. Bojovala nejen se svými povinnostmi, ale také s nepokoji v zemi, která byla rozdělena na dva tábory. Malá Alessia z toho všeho nechápala vůbec nic. Viděla jen to, že její sestra se od ní pomalu vzdaluje. Tam, kde dřív stály dvě holčičky teď stála holčička sama a bylo čím dál těžší si najít společný čas spolu. Z ideálu se tak stal boj o pár minut společného času. A z obdivu rostla frustrace spojená s pocitem osamění. Začala si proto vytvářet imaginární kamarády, aby se v obrovské zlaté kleci necítila sama. A tak rostla v prostředí, které se tvářilo jako pohádka, ale pod povrchem mělo blíž k noční můře.
Kvůli nepokojům bylo na druhorozenou kladeno až směšné množství nároků. Alessia musela být perfektní. Kontrola byla všude. Co nesmí. Kam nesmí. S kým se nesmí bavit. Jak se má tvářit. Snažila se proto alespoň nikomu nezaclánět a svůj volný čas trávila studiem. Byla bezproblémovým dítětem, toužila po tom být dokonalá. Probouzela se tak v ní soutěživost. Jakoukoliv prohru či nezdar proto snášela velmi špatně. Dětem ze svého okolí se raději vyhýbala, budovat si blízké vztahy pro ni bylo, kvůli izolaci v rámci bezpečí, obzvláště složité. Aby se tak zabavila i sama, potřebu něčí blízkosti začala nahrazovat materiálními věcmi. Stovky plyšáků, kousků oblečení, dekorací. Princeznička dostala vše, co si jen umanula. Pomáhalo jí to v kruté realitě, kdy prostě lidé přichází, odchází a jsou nahrazeni jinými. Je to jen dočasná záležitost. A když začíná svět vypadat růžově, už jen z principu musí být něco, co to posere.
A tím, kdo jí tento chvilkový růžový život posral byl strážce jménem Raffaele. Poměrně dlouhou dobu zastával roli jejího osobního strážce. Dostala ho od svých rodičů jako dárek. Měl se starat nejen o její bezpečí, ale zároveň jí dělat příjemnou společnost. Což také splnil, jen si to pobral trochu po svém vzhledem k tomu, že netrvalo ani rok, než byl spolu s Lessie veřejně prohlášen za pár.
Pocit bezpečí, jistoty a blízkosti. Bylo to poprvé, co druhorozená zažívala něco tak překrásného a od svého přítele se nehla ani na krok. Nechtěla být zase sama. Velmi často ho obdarovala různými dary. Bylo to to jediné, co znala a byla si jistá tím, že je to jediný způsob projevu nějaké náklonnosti. Z dívky se stalo spokojené sluníčko, které si užívalo života a jako by úplně zapomněla na to, v jaké situaci se její země nachází. Přestala být pozorná. Byla prostě jen šťastná. A to přesně rok a tři měsíce, protože po téhle době se strážce vypařil jako pára nad hrncem se spokojenou fotkou v zahraničí na sociálních sítích. Zůstalo jen zmatení, pocity viny a nedostatečnosti. Snažila se málo? Co dělala špatně? Otázky, které ji uvnitř sžíraly a ona smutek začala projevovat agresí.
Roky plynuly a ona nemohla být šťastnější. Uzavřela se do sebe a lidi začala vnímat spíše jako figurky na šachovnici. Vlastně si tak připadala spokojená. Starala se jen o sebe a ve snažila se být své rodině nápomocná. Než přišli s absolutně geniálním nápadem ji prostě prodat do jiné země. O svém snoubenci toho zatím moc neví. Rozhodně by mu ale radila jí před očima moc nezaclánět.