Eleonora vyrůstala pouze se svou matkou Irinel. Otce nikdy nepoznala a dlouhá léta byl jenom abstraktním pojmem, který kdysi existoval. Není divu, že tu byl prostor pro stigmatizaci svobodné matky, která si Eleonoru beztak upíchla někde v baru na veřejných záchodech. Nebyl to jednoduchý život, to asi nikoho nepřekvapí. Irinel dělala vše pro to, aby byla vzornou matkou a vynahradila Eleonoře chybějícího otce. Postupem času však v tomto úsilí začala selhávat. Unavená životem i předsudky, našla útěchu v alkoholu. Během svých alkoholových excesů si mnohokrát pustila pusu na špacír a na potkání lidem vyprávěla, že je Eleonora dcerou tehdejšího korunního prince. Nikdo jí to nevěřil. Sousedi se smáli, známí kroutili hlavou a Eleonora si velmi brzy osvojila jednu důležitou dovednost – mlčet, snášet posměch a samotu.
Eleonora matčině vyprávění jako malá holčička věřila. Cítila se výjimečná, připadala si jako princezna, jenže tahle pohádka se postupem času začala rozpadat. Matka pila čím dál tím víc. Financí v domácnosti ubývalo stále rychleji. Eleonora dorostla do puberty a začalo jí být za Irinel neskutečně trapně. Následovalo období vzdoru a rebélie. Nejvíc času trávila ve společnosti pochybné party. Ne doma, ne ve škole. To pro ni byla ztráta času. Větší smysl nacházela v prozkoumávání vybydlených objektů, sprejování veřejného majetku, nebo hraní na kytaru pro nejméně čtyři garážové kapely pochybné kvality. Parky, špinavé uličky, sklepy, kluby, bary, to všechno byl její druhý domov. Ruku na srdce, nepotkala tam zrovna smetánku společnosti. Lidé to ale byli upřímní a se srdcem na dlani. Jako jedni z mála se Eleonoře neposmívali kvůli tomu jak nemožnou má matku. Naopak s ní soucítili a ukázali jí směr jak dát volný průchod své frustraci a zdivočelým emocím. Žila tím nejklasičtějším klišé: sex, drogy a rock’n’roll. Školu flákala, jak jen to šlo, ale nakonec ji tak tak dodělala. Získala výuční list, který jí byl akorát tak na dvě věci.
Protloukala se jak to šlo. Pracovala chvíli tam, chvíli zase jinde a dlouhé měsíce pro změnu nepracovala vůbec. Nebyla líná, uměla makat, jenže velmi rychle pochopila, že žádný zaměstnavatel vám za to nezatleská, ba právě naopak z vás sedře kůži. Eleonora nechtěla být jenom nahraditelné číslo v korporátu a nejšťastnější byla když získala práci v tetovacím studiu. Právě zde se seznámila s vypráskanou partičkou pozérských satanistů. Byli hluční, teatrální a těžko říct zda těm svým temným rituálům skutečně věřili, nebo jen trollili jeden druhého. Eleonora k nim kupodivu zapadla. Začala si také hrát na čarodějnici, ba dokonce na upírku. Z žádného jiného období nemá tolik "zloghotyckých" fotek s umělou krví a zběsilým makeupem. Ta parta byla pořádně jebnutá, ale uměli si hrát a nebrali život příliš vážně. Eleonora si tak mohla kompenzovat to, co jí chybělo v dětství. Svobodu, smích i prostou radost z maličkostí. Jenže tomuto šťastnému období byl brzy konec.
Eleonořina matka zemřela na otravu alkoholem. Nevyhnutelný konec dlouhého a neférového boje. Eleonora ten fakt přijala celkem klidně. Dokonce pocítila úlevu. Jejich vztah stejně připomínal spíš palbu výčitek, než zdravý vztah matky s dcerou. Samozřejmě nebyla vůči smutku imunní. Někdy přemýšlela nad tím, zda by to bylo jiné, pokud by je táta neopustil. Kdo ví kde je mu konec? Je stále naživu? Proč jim nikdy neposlal ani korunu a nechával je živořit? Proč s tím sakra nikdo nic neudělal? A tak se Eleonora protloukala životem dál. Chvíli bydlela v podnájmu, chvíli ve squatu, tu přespávala u přátel, nebo zkoušela přežít s otravnými spolubydlícími. Žádnej med. Problémů měla tak akorát, aby jí bylo naprosto fuk, že rumunský korunní princ záhadně zmizel. Eleonoře bylo čerstvých šestadvacet let, když se její život otočil naruby. Přijel si pro ni posel z královského paláce. Na výrazu jeho tváře bylo patrné, co si myslí o té zaplivané díře, ve které Eleonora žila. Ale neměl v popisu práce soudit poměry, ze kterých naše naděje pro záchranu monarchie pocházela. Odvezl ji přímo ke králi. Ukázalo se, že matka nelhala.
Audience v trůnním sále vypadala jako komická estráda a střet dvou naprosto odlišných světů. Potetovaná Eleonora, ze které sálal odér včerejší divoké noci, v roztrhaných džínách a divoce rozcuchanými vlasy stojící před mužem v obleku dražším, než bylo Eleonořin veškerý majetek včetně elektrické kytary. Pozdravila ho. Velmi chladně a neformálně. Rumunský král zíral jak husa do flašky. Když se jí zeptal, zda alespoň umí tančit, když už mluví jako dlaždič, odpověděla mu bez zaváhání, že samozřejmě. Pogo. Ticho, které následovalo, bylo téměř posvátné.
Když už nic jiného, budiž králi ke cti, že přiznal barvu. Jeho syn nezmizel jen tak náhodou. Vzdal se nároku na trůn, když mu zakázal sňatek s ženou, kterou nadevše miloval. Místo toho totiž král domluvil zasnoubení s urozenou princeznou, což by Rumunsku zajistilo silné spojenectví. Holt to nevyšlo. Zmizel beze stopy. Teď nebohému králi nezbývalo než brát to co je. A to něco mělo za pár týdnů odletět do Illéi. A dostalo to za úkol najít si manžela dřív, než jí ho najde tatíček král osobně. Tenhle zdivočelý bastard z ulice, ze kterého táhne chlast a který si o sobě myslí, že je upír byl jediná možnost jak udržet monarchii. Král by možná jel reprezentovat Rumunsko do Illéi sám, ale jeho zdravotní stav to bohužel neumožňoval. Nezbývalo, než dát Eleonoře rychlokurz vybrané konverzace, tance a etikety. Že to dopadlo neslavně, nemusíme asi vysvětlovat. První co Eleonora udělala bylo, že si vytunila své až příliš krátké jméno. Potvrdila si pokrevní příbuzenství s rodem Drăculești a začala se zajímat o sbírku okultistických knih, které byly cenným vlastnictvím rodu Rosetti. Jestliže si na temnou magii a vampyrismus jenom hrála, teď jí dal osud jasně najevo, že by tomu měla zatraceně věřit. Své "zloghotycké" fotky na sociálních sítích se ani nesnažila skrýt před světem a tak se není čemu divit, že nová korunní princezna je všemi buďto milována, nebo nenáviděna. Nic mezi tím.