V provincii jménem Denbeigh v Illéy se dne 26.4. narodili dvojčátka. Byli to dvě rozkošné holčičky, které od sebe měli celých osm minut. Mladší byla Audrey a ta starší Margaret.
K Aundrey se už od malička přistupovalo dost s nadsázkou, jelikož byla mladší a jednoduše se očekávalo, že bude více rozpuštilá. Ale opak byl pravdou.
Obě dvě holčičky se narodili do rodiny, kde jim hrozilo, že budou vyrůstat v neúplné. Jejich otec nebyl nikdo svatý a místo starání se o rodinu radši odešel do klubu nebo do casina, kde hazardoval se vším co našel po kapsách. Častokrát se domů vrátil úplně na mol a ještě k tomu bez peněz. Takže nebylo divu, že jejich rodině nebylo cizí hodně šetřit jídlem a vodou, což byli věci, kterých doopravdy moc neměli.
Audrey si jako malá neskutečně oblíbila příběhy, které jí její matka vždycky vyprávěla. Někdy měla pocit, že by jí byla schopna poslouchat klidně i celý den, protože pro ní byli pravdu dost zajímavé a hlas její matky jí jakýmsi způsobem uklidňoval. A jelikož nežili zrovna v nejmodernějším baráčku, museli se trochu naučit izolovat od moderní technologie. Ale pokud bylo něco co opravdu milovala, bylo si lehnout na zápecí a číst si nebo si jenom povídat s ostatními přitom co byla zabalená v peřinách. Žili ve stylu, že největší světlo, které měli bylo denní a v noci svíčky, což občas bylo ale neskutečně nádherné.
Ale v dětství ani jedna z holek neměla moc lidí se kterými se bavili, protože v okolí moc malých dětí nebydlelo a pokud už bydleli tak oni o nich nevěděli. A tak se už od malička nějak izolovali sami na sebe.
A jelikož čas plynul, ony potřebovali nějaké vzdělání a do školy jim byl necelý rok. Jenomže financí bylo málo, a škola byla potřebná. První co její matku napadlo bylo se zeptat její sestry, jestli by si její dcery nevzala na školní dobu k sobě. Bylo to to nejlepší co jí v ten moment napadlo. A taky se tak stalo.
Audrey byla ve škole hodně tichá, protože na tolik lidí nebyla nikdy zvyklá a dělalo jí to ze začátku opravdu velké problémy, které byli pro ní jako šestileté dítě dost náročné a zároveň i moc nepochopitelné. Ale po čase se dokázala trochu zorientovat a dokonce se i s ostatními více bavit. Sice kolem sebe měla jenom pár lidí, které brala jako přátele, ale jí to bohatě stačilo.
Čas plynul a ona proklouzávala ročníky jak nejladněji mohla. Byla takovou.. třídní šprtkou, za což jí dost lidí odsuzovalo, ale někdo jí i obdivoval.
Hodně si na škole oblíbila historii, což byl podle jejích slov jeden z nejméně doceněných předmětů. A na tom opravdu něco asi bylo.
A když se proklouzla do deváté třídy nastal ročník, který byl nejtěžší, především psychicky. Dělání přijímacích zkoušek a všeho ostatního byl neskutečný nátlak. Od své rodiny sice dostávala povzbuzení, že je šikovná a že se to zvládne, ale i tak byla dost vystresovaná. Škola která pro ní byla nejlepší byl čtyřletý gympl. Ale dost se bála, protože viděla a věděla jak moc velkou konkurenci u přijímaček bude mít a tak začala opatrně od svého snu odpouštět. Ale vše se nakonec vyjasnilo v nejjasnější světlo, protože byla mezi jednima z mála lidí, kterým se tam podařilo dostat. Byla z toho v neskutečném šoku, ale na druhou stranu byla neskutečně ráda. Jediné co jí štvalo bylo to, že když její učitelka zjistila, že se Audrey chce vydat archeologickou cestou tak jí řekla, že by pro ní bylo fajn kdyby měla večerní online studium. Kdyby byla doma nejspíše by to mohl být trochu větší problém a to se snažila i vysvětlit, ale tím že zatím byla u své tety až tak velký problém to nedělalo.
Ale jestli byla věc, která jí tížila asi nejvíce co mohla bylo to to když viděla svoje dvojče se vracet domů stejně tak jako když malá viděla se vracet svého otce. Gigi měla nedevšehno ráda, ale nemohla se koukat na to jak si ničí život. Teda z jejího pohledu. Byla u toho jak přišla domů na mol, jak se snažila utéct, aby se dostala na párty, ale taky u toho když jí říkala to jaký na to má názor. Ale všechno jí to bylo víceméně k ničemu.
A pak se všechno sneslo do její náruče. Jako obláček. Podařilo se jí dodělat školu a dokonce se jí podařilo udělat zkoušky na archeologický diplom. Bylo to pro ní něco úžasného. Z malého děvčátka spícího na kamnech z malé chaloupky, kde světla představovali svíčky se najednou stala dívka, která si plnila svůj největší sen. Mimo to taky hrozně rád už nějakou dobu chodila za dětmi do dětského domova a říkala jim tam různé příběhy. Ale čím více jejích starostí přibývalo tím více se její návštěvy tam omezili.
Ale pak přišel šok, ačkoliv byli už soudem dospělé. Slova od Gigi nabrali na váze jakmile řekla, že čeká dítě, ale neví s kým. Audrey už předem věděla reakci svým rodičů, protože šlo hlavně o otce. Vlastně vždycky o něj. Tušila, že to nebude dobrý a to taky nebylo. Musela se zbalit a odejít od nich. Ano měli na to právo, díky dospělosti, ale i tak jí to přišlo dost za čárou. Celkově jí to dost sebralo, ale neměla v jejich rozhodnutí sebemenší slova..
A pak začala svoji kariérou. Léta plynuly a ona si je snažila užít co nejvíce mohla. Její práce byla jejím snem a byla ráda. Ale chyběla jí její sestra. Vlastně všechno s ní spojené.
Jednoho dne ji ale zavolala. Nevěděla proč, protože o ničem nevěděla, ale když jí její sestra začala říkat něco o selekci a šanci moc jí neposlouchala. Až v momentě, že by se mohli vídat skoro pořád. A tak si řekla, že si to trochu proklepne. A když před ní ležela přihláška byla dost roztřesená. Chtěla u toho svoji sestru, i přes hovor a to jí stačilo. Jestli bylo možné se s ní vídat bylo to pro ní to nejlepší. A pokud by to přineslo peníze i její rodině mohlo by to být tou odměnou, kterou si oni zasloužili za to, že je vychovali. Teda kromě jejího otce. Pokud byl někdo koho ze srdce nenáviděla byl to zrovna on. Ale co se týkalo selekce dost nad tím mikla rameny. Dost věcí se jí v životě podařilo, ale i tak nepočítala s tím, že by se jí podařilo se dostat i tam. Vlastně ze vší té nervozity, i přes Gigi částečně doufala, že to obejde a vůbec se nikam nedostane..