Minulost Celestine Grimaldi je propletena s dějinami monackého knížectví, s jeho světlými i temnými stránkami. Narodila se druhorozené princezně Viviane, ženě, která sama dlouho stála ve stínu svého staršího bratra a užívala si své vlastní svobody druhorozeného potomka. Viviane se původně neměla stát korunní princeznou jejich knížectví - pro tuto roli byl zde její starší bratr Niven. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy se při své návštěvě v Illey zamiloval a oženil s korunní princeznou jiné země, což s sebou neslo i zřeknutí se nároku na trůn. Tím se Viviane ke své hrůze nečekaně stala dědičkou a terčem svého otce, jenž nikomu nedával nic zadarmo. Laurenc, známý svou temnou a drsnou povahou, vše výrazně komplikoval. V jeho očích Viviane pro trůn byla málo. Na svou dceru i jejího manžela vyvíjel neustálý tlak, ať už šlo o politická rozhodnutí po otázku jejich následníka. Ten byl pro Laurence mnohem důležitější nežli jeho dcera, jenž se měla stát jeho nástupkyní. Možná právě v jejím potomku viděl jedinou možnou naději jejich knížectví, ale k jeho nespokojenosti se mladému páru zkrátka nedařilo. Touha po dítěti rozhodně byla přítomná, ale napětí, stres a neustálý dohled způsobily dlouhá léta nepohody. Teprve po Laurencově smrti, kdy se atmosféra v paláci výrazně uvolnila a nová kněžna s jejím princem začala poklidně panovat, se Viviene a jejímu muži konečně podařilo počít. Celestine se tak stala jejich prvním a zároveň i posledním dítětem, protože více dětí jim osud už bohužel nedopřál.
Tak jako tak, od narození byla Celestine jedináčkem a korunní princeznou Monaka, a svými rodiči naprosto milována. Paradoxně měla více volnosti, než by kdokoliv u korunní princezny čekal. Ovšem její rodiče byli tolik poznamenaní vlastními zkušenostmi, že se rozhodli svou dceru nesvazovat více, nežli je vůbec nutné. Celestine tak dostala prostor k rozvoji sebevědomí, individuality a zdravé drzosti, která jí velice napomáhala. A jak rostla, v pozdějších letech se dokonce i prokázalo, že po své matce zdědila mnohem více, nežli jen částečnou podobu, ale i lásku k tajným úprkům z paláce a tichým poznáváním koutů jejich země. Viviane v mládí totiž nebyla jiná a i když občas i několikadenní útěky nebyly rozhodně vítány s nadšením dvora ani přísné ochranky, nemohla své dceři upřímně nic vyčítat. Naopak, naprosto jí chápala. Byla si vědoma faktu, že Celestine si stejně jako ona užívá nočních vycházek, toulek městem i cestování po vlastní zemi v jisté anonymitě a v míře svobody, jakou jí palác nikdy dát nemohl.
Její vzdělání bylo naopak od začátku pečlivě plánované a z hlediska bezpečnosti i především soukromé. Přesněji uzavřené za zdmi paláce s hordou nejlepších soukromých učitelů. Nebyla by to ale Celestine kdyby si ani v tomto případě nevydupala svůj názor a vzdělání na vysoké škole se rozhodla udělat na jedné z nejlepších veřejných univerzit. Právě tam potkala Thea. Zprvu nenápadného kluka, který se postupně stal jejím blízkým přítelem a jakousi spřízněnou duší. Sdíleli spolu nadšení pro hudbu, dlouhé rozhovory o profesorech i ticho, ve kterém nebylo třeba nic vysvětlovat. Přestože si byli blízcí a trávili spolu mnoho nejen volného času, nikdy jej nedokázala vnímat romanticky. Byl pro ni zkrátka skoro-bratrem, kterého nikdy neměla, bezpečným přístavem, nikoli vášní.
Celestine se často posmívala rodinnému "prokletí" nešťastných lásek, o nichž se v dynastii mluvilo šeptem. Věřila, že ona po vzoru její maminky již bude výjimkou. A skutečně - při svých studiích kromě Thea narazila i na svého vyvoleného, muže, kterého milovala bez podmínek. Drsného na pohled, jemného v duši. Po jejich romantickém příběhu jako z pohádky, zakončeném nádhernou svatbou na soukromých pozemcích paláce, přivedli na svět syna a Celestine byla přesvědčená, že osud jejich rodu konečně přepsala. Jenže štěstí netrvalo tak dlouho jak doufali a jejich rodinné pomyslné prokletí se ozvalo znovu.
Tentokrát v jeden krásný a teplý večer, po spoustě jiných probdělých s malým synem, kterému rostly zoubky. V ten večer se Celestine se svým chotěm rozhodli vzít si rodičovské volno, synka svěřit babičce a zajít si na romantickou večeři, zakončenou po monacku - v Casínu. Co osud nechtěl, bavili se příliš na to, aby si všimli, že se kolem nich něco děje. A než jakkoliv stihla ochranka zakročit, nepohoda u sousedního stolu v casinu byla zakončena ostrou ranou vycházející ze soukromé zbraně. Celestine se sotva stihla nadechnout jak byla ztržena k zemi silnou rukou manžela. Pak už jí jen nezbylo nic jiného nežli sledovat, jak otupěle sám míří k zemi. I když se jednalo o člena knížecí rodiny, o kterého bylo bleskově postaráno s možností špičkové péče v té nejlepší a nejbližší nemocnici, nezabránilo to nevyhnutelnému - úmrtí, které zasáhlo všechny. Tahle zcela náhodná věc zasáhla knížecí rodinu natolik, že se na nějaký čas zcela stáhli a posílili členy jejich ochranky. Pro všechny tedy nezbylo nic jiného, nežli jen spekulace - bylo to celé plánované nebo doopravdy opět zasáhlo to nesmyslně pověstné prokletí jejich rodu? Zatímco si všichni ostatní jen šuškali, Celestine trpěla. Nedokázala si to vůbec připustit a dlouhé dny zavřená v komnatě jen v přítomnosti jejího syna o sobě nedávala nic vědět. Nejedla a téměř ani nespala. Jejím údělem pro tyto dny byl jen syn a oči pro pláč, který ale tak rychle docházel. A tak o bezesných nocích aspoň sledovala to líbezné dítko v její náruči, které toho mělo tolik společného s mužem, jehož před nedávnem ztratila. Aniž by malý Louis vůbec tušil, že je náhle bez otce zdálo se, jakoby jeho miminkovská intuice něco vytušila, a plakat přestal. Tohle podivné ticho vycházející z jejich komnaty všechny jen celé dny drželo v napjatém stádiu naprosté bezmoci. Velice tíživá i překvapivá úleva přišla až jednoho rána, kdy se o slunečném dni princezna se synem zjevila v královských zahradách. Mluvila velice tiše, neschopná úsměvu si se synkem poklidně pohrávala na sluníčku snažíc se nemyslet na to, co se stalo. Měla dost tichých dní i nocí na to, se se vším vypořádat ve své hlavě a otupět dostatečně na to, aby se odrazila a začala pomalinku normálně opět fungovat.
V té době souhlasila téměř se vším, co jí rodina navrhla. Osobní strážce? Ano. Chvilková dovolená na soukromém ostrově rodiny? Dobře. Tichý výstup na veřejnosti? No dobře. Na veřejnosti se víceméně dokázala přetvařovat, ale v soukromí ji od té doby člověk nezahlédl se usmívat pokud to zrovna nebylo kvůli jejímu synovi.
Dnešní Celestine je koneckonců přeci jen už trochu jiná - více se usmívá, opět se účastní svých povinností a více se i sama od sebe do nich pouští. Zaměřila se na filantropii pro mladé a nadané umělce, velice ráda navštěvuje závody formule 1 a v neposlední řadě tráví čas se svým synem, kterému věnuje všechen svůj volný čas. Otázky ohledně manžela či kohokoliv kdo by se jen mohl vyskytovat v její přítomnosti kromě osobních sloužících a rodiny ale zcela odmítá. A tak v ní sice lid věří, protože ji mají velmi v oblibě, ale začaly prosakovat zneklidněné spekulace o tom, zdali vládnoucí pozici sama se synem přeci jen zvládne. Knížecí rodina na to nijak nereagovala, vlastně veřejně dělala, že o podobných spekulacích nikterak neví. Ovšem v pozadí všech věcí se snažili co nejdéle odolávat naléhajícím ministrům se zastaralým názorem „manžel + dědic = klid“. Aniž by tomu Celestine nějak dokázala odolávat, nakonec přeci jen přikývla na to jediné, v čem viděla opravdový smysl. Odjed ze země, aby byla svědkem Illejské tradiční show zvané Selekce a oddálit tak všelijaké další trapné nabídky sňatku od mladých i starých mládenců z blízkých i vzdálených krajin.