Jako první se narodil její bratr Dorian, na kterého tím padla povinnost následnictví trůnu, Tři roky po něm se narodila ona a dvanáct minut po ní její dvojče, sestřička. Přestože byli dvojvaječná dvojčata, jako malé si byli velice podobné. Lidi které je neznali a nebo je nevídali tak často, si je čas od času spletli. Ne že by toho děvčata také čas od času náležitě nevyužili. Dívky si nejen rozuměli jako správné sestry, ale byli doslova nerozlučitelné. To alespoň po jejich dětství.
Čím ale rostli, tím víc od sebe byli odlišné. Nejen vzhledem, ale i povahou. Zatímco její sestra byla naprosté zlatíčko, Elysia byla víc a víc divoká a celkově s ní bylo více starostí. Jako malá nedokázala chvíli sedět v klidu a pořád musela něco dělat. V pozdějším věku se to naštěstí trochu uklidnilo, nebo alespoň natolik aby nevznikaly pohromy. Přesto v ní byla ale horká krev, která jí nedovolovala si nic nechat líbit a mnoho věcí řešit jinak, než by si ostatní přáli. Vychovávali jí jako dámu, ale ona byla schopná se za rohem poprat s prvním, kdo jí řekl něco co se jí nelíbilo. Rvačky mezi ní a dětmi služebnictva byli docela časté, hlavně když byla malá. Snad jen naštěstí toto období netrvalo ale moc dlouho.
Elysia už od malička milovala vše, co jí nutilo něco dělat. Milovala tanec, milovala sporty, jakýkoliv pohyb. Hlavně milovala plavání, nebo surfování. Také ale milovala divadlo. Postupně se dostávala do věku, kdy se postupně zamilovávala. Nejdřív to byl neznámí princ, pak několik známých celebrit, její ale první velkou tajnou láskou byl herec z divadla. Bylo jí třináct když jí rodiče vzali na divadelní představení, na kterém ho spatřila. Kdyby se jí dnes někdo zeptal, už by si ani nepamatovala jeho jméno, ale tehdy jí naprosto okouzlil. Znala ho jen z toho jednoho vystoupení, ale přesto v jejím srdci byl hned několik týdnů.
Další velká láska přišla o několik let později. Elysia se tehdy zamilovala do jednoho z mladších zaměstnanců v paláci. Jediný komu to tehdy řekla byla její sestra. Jelikož to byl kluk se kterým se jako malý rvala, trochu se bála. Díky sestře ale tehdy našla odvahu aby za ním šla a vše mu řekla. Odhodlala se i k tomu aby ho pozvala na schůzku a když to přijal, nemohla být snad ani víc ráda. Bála se že jí pošle do háje, ale místo toho vypadalo že bude vše krásné. Následovalo několik týdnů, kdy zářila štěstím. Srdce jí bilo rychleji pokaždé, když byla s ním byla a její city sílily každým dnem. Milovala ho čím dál víc a když se rozhodla vyznat mu lásku a vyslovit touhu, aby jejich vztah nebyl jen tajemstvím, věřila, že se sny začínají stávat skutečností. Místo toho přišla krutá rána. Krutě se jí vysmál a udělal z ní naprostého hlupáka. Slova, která Elysia slyšela, bolela víc než cokoli předtím, byla prý naivní, příliš snadná kořist. Byla to celé jen legrace, jak se děti mohli zabavit. Nevěděla kam jít a jediný kdo jí napadl byla její sestra. Několik hodin v kuse jí ležela schoulená v náruči a plakala. A místo aby to byl její nejkrásnější den se z toho stal ten nejhorší. A tehdy si zakázala se do někoho znovu zamilovat. Už nechtěla cítit tu ošklivou bolest, nechtěla být znovu hloupá a naivní.
V jejích osmnácti letech přišla její povinnost, kdy si měla zvolit bohyni, po které ponese své jméno. Jelikož se na toto rozhodnutí připravovala dá se říct celý život, věděla že si jednou bude mít za úkol vybrat, přesně věděla po které se chce jmenovat. Hecate. Po tom co přijala její jméno dostala od rodičů dárek, v podobě štěněte černého labradora. Bylo to jako symbolika právě k Hecate. Dala mu jméno Pipin.
A čas šel dál a ona ho trávila buď doma a nebo mezi lidmi. Když jim přišla pozvánka do Illei, chopila by si jí více než ráda, kdyby jí ale u toho nečekalo malé překvapení. Do Illei měla jen nejen aby se svou sestrou zastupovala svou zemi, ale také aby poznala svého snoubence, kterého jí rodiče vybrali a domluvili. Samozřejmě že jí to naštvalo, ale dalo by se říct i zklamalo. Ovšem všechny tyhle pocity spolkla a vše jim odsouhlasila. Nedalo by se ale říct že s tím byla nadšená, jen ale věděla že vše se dá nějak zrušit.