Henrique se narodil jako druhorozené dítě bahamského královského páru, pět let po starší sestře, která přišla na svět krátce po korunovaci jejich matky, královny Diany. Od dětství princ vyrůstal především po boku své sestry a později se sblížil i s malým bráškou. Mimo povinnosti ho jeho záliby táhly k psaní a knihám, což mu otec nakonec umožnil. Henry nastoupil na soukromou literární školu pod podmínkou, že bude zároveň zvládat i lekce diplomacie a společenské etikety.
Se svými sourozenci měl většinou dobrý vztah a byl sestře oporou, když si procházela těžkým obdobím po nevydařeném vztahu. Na střední škole Henry poznal dívku jménem Nora, ke které si postupně vybudoval silné pouto. Byli dokonalí, alespoň tak to připadalo jim samotným, a společně si plánovali budoucnost. Nora před pár lety přišla o rodiče, a proto vyrůstala u milujících prarodičů v odlehlé části Baham. Měla i malého pětiletého brášku, kterého Henry vnímal téměř jako vlastního. Plánovali, že si ho po svatbě vezmou do pěstounské péče.
Jenže osud jim nebyl nakloněn. Nora náhle a zcela nečekaně zemřela během plánované operace. Pro prince to byla rána, na kterou nebyl připravený a kterou nedokázal unést. Ztráta ho zdrtila. Svět se zastavil a s ním i on. Nedokázal nadále plnit své povinnosti, ani zůstávat mezi zdmi paláce, které mu najednou připadaly dusivé a cizí. Každý kout mu ji připomínal. Potřeboval klid, prostor a únik od reality.
V nejtěžších chvílích mu stál po boku jeho osobní strážce a nejlepší přítel v jednom, který mu pomáhal se se ztrátou alespoň částečně vyrovnat. Nebyl to někdo, kdo by ho nutil mluvit. Stačilo, že se ním byl. Těsně před devatenáctými narozeninami se Henry rozhodl změnit prostředí. Se souhlasem rodičů odjel do odlehlého koutu Baham, kde konečně našel ticho a klid potřebný k rekonvalescenci. Jakmile se cítil alespoň o něco lépe, začal k sobě brát malého Norina brášku, což jejich pouto ještě více upevnilo. Henry se o něj staral jako o vlastního syna, s trpělivostí, něhou a ochranitelskostí, o které sám netušil, že je jí schopen.
Henry už dříve podporoval lidi v nouzi. Po smrti Nory se rozhodl napsat sbírku dětských pohádek, jejíž výtěžek věnoval právě těm, kteří to nejvíce potřebovali. Psaní se pro něj stalo útočištěm, místem, kde mohl dýchat a kde bolest dostávala tvar, který se dal alespoň trochu unést. Charitativní činnost mu přinášela smysl a naplnění. Díky svému strážci se také zdokonalil v surfování a zamiloval si vodní sporty. Jen své srdce uzavřel lásce. Ne proto, že by v ní nevěřil, ale proto, že se bál, že by už nikdy nedokázal dát tolik, kolik kdysi dal Noře.
Aby se odreagovali, našli si s kamarádem práci v malé plážové restauraci. Místní věděli, kdo Henry je, ale respektovali ho a přijali mezi sebe jako jednoho z nich. Poprvé v životě zažil pocit skutečné svobody a nezávislosti. Nebyl princem, byl jen Henry. Po téměř tři roky žil mimo palác, vydělával si vlastní peníze a domů pouze volal, aby ujistil svou rodinu, že je v pořádku.
Jenže jeho poklidný život nečekaně skončil ve chvíli, kdy si ho matka předvolala zpět do paláce. Henry s tím nesouhlasil. Zvykl si na svůj nový život a především nechtěl opustit chlapce, který k němu citově přilnul a kterého považoval za svou rodinu. Přesto musel královnin rozkaz uposlechnout.
Domů se vrátil jako jiný člověk, proměněný osudem. Z kdysi veselého mladíka se stal odměřený, vážnější a nečitelný muž. Na jeho tváři se usadilo strniště, které ještě více podtrhovalo jeho dospělejší a tvrdší vzhled. Doma mu byla sdělena zpráva, která mu obrátila svět naruby. Sestra se rozhodla abdikovat. Bez ohlížení na důsledky předala veškerou odpovědnost koruny jemu. Znělo to jako špatný vtip. Jako další zkouška, na kterou nebyl připravený.
Královna se zároveň rozhodla, že nastal čas, aby se její syn znovu chopil povinností dvora a společně s bratrem odcestoval do Illei, kde se konala tradice Selekce. Henry měl na místě splnit jasný úkol. Poznat ženu, kterou mu matka vybrala.
Už při té představě cítil tíhu v hrudi. Ne proto, že by tou ženou pohrdal. Právě naopak. Uvědomoval si, že by jí nikdy nedokázal dát to, co si bezpochyby zaslouží. Lásku bez výčitek. Srdce, které není rozpolcené mezi minulostí a povinností. Věděl, že vedle něj by byla vždy až druhá, za vzpomínkou na Noru a za bolestí, která v něm stále žila. A to byla představa, se kterou se nedokázal smířit.