Beatrice Bearzatti
Země : Illéa
Vzdělání : vysokoškolské
Status : funkcionářka
Stav : svobodná
Datum narození : 08. 08. / lev
Věk : 27 / 57 / 87
Výška : 162
Barva očí : čokoládová hnědá
Barva vlasů : zrzavá
Zájmy : psaní, čtení, drby, večírky, hudba, tanec, alkohol, hra na klavír a varhany
Dovednosti : kurz tvůrčího psaní, hra na klavír a na varhany, italština, angličtina
FC : Diana Gómez
Hráč:
dorianmiko
Matka: neznámá
Otec: neznámý
Charakteristika
Beato vás zaujme sebevědomým vystupováním a hlasitým smíchem, který může znít občas jako smích vyšinutého vědce. Pranic se netrápí poznámkami, že dáma by se měla smát mnohem tišeji a elegantněji. Stačí přece, že se elegantně obléká. Ano, vždy ji zastihnete upravenou, učesanou a nalíčenou. V mnoha případech se sklenkou vína, nebo s cigaretou. Tyto atributy drží v rukách tak elegantním způsobem, až by jeden pojal podezření, že je používá pouze jako módní doplněk.
Společenská, extrovertní, mnohdy i hlučná a nepřehlédnutelná. Beatrice je prostě tornádo a nebere si servítky. Nedělá jí problém si z ostatních utahovat a nebo jim říkat do očí krutou pravdu. Lidi považuje v drtivé většině případů za nudné patrony, kteří získávají na zajímavosti teprve poté, co vynesete na povrch jejich tajemství. Baví ji pitvat se svým obětem v mozku (bráno naštěstí metaforicky). Miluje filosofické debaty a morální dilemata. Zbožňuje originalitu a nenávidí nudu a předvídatelnost. Má velmi dobrý čuch na lidi a dokáže je odhadnout. Nejspíš jí slouží cosi jako šestý smysl a možná i tato vlastnost je příčinou toho, že bývá znuděná. Během prvních pár minut rozhovoru si vás nevědomky zaškatulkuje do patřičné kategorie a běda jestli nejste zajímaví. Dalším výrazným rysem je to, že je velmi volnomyšlenkářská a nesnáší omezování svobody. Je feministkou. Pokud jste se právě zhrozili, pak jí nestojíte za pozornost. Miluje hry všeho druhu. Od počítačových, po karetní, nepohrdne ani hlavolamy, hádankami, hraním šipek, kulečníku, nebo partičce šachu.
Minulost
Beato se nenarodila, nýbrž se objevila v malé vesničce na jihu Itálie. Byla nalezena jako sirotek v proutěném košíku poblíž místního kláštera. Už tady o sobě dala pořádně hlasitě vědět. Byl horký letní den, osmého srpna. Mladé jeptišky, které tento roztomilý uzlíček nalezly, se usmyslely, že jako datum narození je tento den velice vhodný a k malé uřvané lvici velmi příhodný. Dětství Beatrice bylo téměř idylické, nebýt toho, že vyrůstala v sirotčinci. Nicméně nebyla v tom sama. Naštěstí se jednalo o jeden z těch lepších sirotčinců, kde se nepěstovalo hrubé zacházení ani šikana mezi dětmi. Samozřejmě, že si některé děti, Beato nevyjímaje čas od času posteskly, jaké to asi je, mít milující rodiče. Nicméně Beatrice svůj smutek nikdy nedala najevo a schovávala jej za úsměv a silná prohlášení ve stylu: "A kdo potřebuje rodiče, když se o nás starají tak milé sestry?" Mělo to své výhody i nevýhody. Jeptišek, které pracovaly v sirotčinci bylo vždy dost. Jedna z nich dokonče učila děti o pekle, jako by tam snad sama strávila alespoň pětiletou praxi. Jelikož byla Beatrice velmi bystré dítě, nezůstala jen u učení otčenášů, historie a zeměpisu. Zamilovala si hru na klavír a přihlásila se jako dobrovolnice, když hledali do blízkého kostela náhradu za varhaníka, jenž měl brzy odejít do důchodu. Ukázalo se, že ve hře na tyto dva hudební nástroje je vskutku talentovaná, akorát bývala poněkud neposedná a nenechala se vázat žádnou partiturou. Vždyť i náboženské skladby můžete zahrát s patřičnou energií a dodat jim šťávu! A to bylo Beato teprve jedenáct let. Vedle hry na varhany, klavír a nervy sestry Agáty zbožňovala také četbu. Zejména pokud se jednalo o cestopisy a bulvární plátky. Čím byla starší, tím víc se jí začínal život v zapadlé vísce na jihu Itálie zajídat. Zkoušela si psát deník, avšak zapisovat si každý den to samé, nebylo příliš vzrušující. Ráno snídaně, pak modlitby, ruční práce, oběd, hra na klavír, večeře a spát. Ne že by byla nevděčná. Nikdy nezapomněla na svůj původ a stále si na pokoji nechávala proutěný košík, který byl jediným pojítkem mezi ní a matkou, která ji odložila. Beato byla nechtěná. Byl to úděl se kterým se každé dítě v místním sirotčinci muselo vypořádat po svém.
Zbývalo jen málo času, než se bude muset postavit na vlastní nohy. Rozhodla se tak začít psát svůj deník trochu jinak. Pojala to spíše jako fantasy román. Román o novorozené dívce, kterou říční proud houpal a houpal až ji dohoupal ke třem čarodějnicím, žijícím na kraji lesa. Ty čarodějnice nebyly zlé a neměly ani chuť požírat děti. Místo toho rozkošné malé děvčátko vychovaly jak nejlépe uměly. A tak se stalo obávanou čarodějnicí, která vyrážela na výpravy po světě a páchala dobro a trestala pyšné krále, zlotřilé loupežníky, lháře i nafoukané princezny. Prvními čtenáři těchto příběhů byly děti v sirotčinci a věřte tomu nebo ne, milovaly tyhle příběhy. Brzy se dostaly i k sestrám, které je s chutí předčítaly před spaním těm nejmenším a není divu, že když se tolik zalíbily i dospělým, začala Beato uvažovat o studování tvůrčího psaní a žurnalistiky.
Znamenalo to postavit se na vlastní nohy. Dřela po brigádách a šetřila si každou minci, aby si mohla vybrat opravdu dobrou školu. A neměla v plánu zůstat v Itálii. Ba právě naopak. Illéa, to bylo to zaslíbené království, kde se jí otevíraly nevídané možnosti. Však i čarodějnice z jejího příběhu se mnohokrát podívala do paláců cizokrajných vladařů! Proč by nemohla i ona? Asi vás tedy nepřekvapí, že během svých studií se jí zalíbila představa práce přímo v paláci. Doposud pracovala v Angeles po různých kavárnách, ale zaměstnání v paláci? To by její stálý příjem podstatně navýšilo! Dokonce by nemusela tolik dřít, stačil by nižší úvazek. Avšak osud měl s Beatrice jiné plány. Přihlásí se na výběrové řízení a projde development centrem. Jaké je však její překvapení, když se dozví, že jí nenabízejí ani místo v knihovně, ani místo komorné, nýbrž neopakovatelnou možnost stát se funkcionářkou blížící se Selekce! Samozřejmě neváhá ani na vteřinu. Taková příležitost se opakuje jenom jednou jedenkrát. Ještě ten večer dopsala kapitolu, ve které se čarodějnice z jejího románu stává váženou dvorní čarodějkou. Spokojeně se usmívala. Ten příběh ji stále bavil a to ještě zdaleka nebyla u konce. Na konci totiž vyjde najevo, že ona čarodějnice je ztracenou princeznou. Ale to už opravdu patří pouze do pohádek!
Timeskip: Beatrice spolu se strážcem Damienem odjíždí krátce po skončení Selekce z Illéi. Tahle povedená dvojice přišla totiž na to, že obvinění z incestu krále Neala a princezny Melanie je cokoliv, jenom ne falešné. Beatrice však souhlasí s tím, že se přizná k tomu, že veškeré důkazy byly zfalšované. Ostatně to byla právě ona, kdo bývalé účastníky týral podstrkováním anonymních výhružných vzkazů, nebo zásobováním nelichotivými bulvárními články. Prý to dělala proto, aby otestovala sílu jejich charakteru. Proč tedy na Beatrice nehodit i tohle? Obchod je obchod. Beatrice a Damien tak začnou nový život kdesi v Itálii. Pověst rodu Schreave zůstává nedotčená a všichni jsou tak nějak spokojeni. Nebo ne?