Daniel se narodil do skromné rodiny jakožto jedináček. Malakai a Rosa byli milující rodiče pouze na oko. Před svým synem se samozřejmě snažili tvářit nad věcí a jak se mají rádi. Ale když si mysleli, že spí nebo je nevnímá, pořád se v jednom kuse hádali. Křičeli po sobě a občas letěl i nějaký ten talíř, jak se celá ta hádka vyostřila. Jistě, byl opravdu hodně malý, ale vždy proplakal i celou noc, protože se to nedalo vydržet. A cítil se opravdu příšerně, když mu pak v předškolním věku začalo docházet, že jediný důvod, proč jsou spolu je on. Pořád byl z toho smutný a měl opravdu problém si najít nějaké kamarády. Měl jich opravdu minimum a to mu svým způsobem stačilo. Nebyli úplně nejchytřejší, ale jemu to opravdu nevadilo. K troše štěstí mu to opravdu stačilo a mohl se trochu uvolnit.
Základní škola pro něj nebyla žádnou změnou. Měl pořád to minimum přátel, se kterými trávil volný čas. Chodíval s nimi domů nebo občas o nějakého přespával. Šikanou si nikdy neprocházel, protože nedával žádný důvod, aby si ho nějaký ze šikanátorů všiml. Ani nikdo z jeho skupinky přátel. Společně chodívali i na školní akce nebo akce ve městě, kde bydleli. Když mu bylo dvanáct, objevila se na prahu jejich domu matka s novým partnerem. Svému synovi neřekla ani slovo a svému bývalému nechala na stole rozvodové papíry a to bylo celé. Nakonec z jeho života zmizela úplně a Daniel to nesl opravdu těžce. Sice se jeho přátelé snažili o to, aby ho rozveselily, ale to také nemělo dlouhé trvání. Jejich cesty se rozdělily, když přišlo na střední školu. Daniel se vydal na střední školu s maturitou a v budoucnu měl mít předpoklady na účetního. Stejně jako jeho otec, který si to myslel. Jenže Daniel tohle dělat nechtěl a na tu školu šel jen z toho důvodu, že ho nic jiného nenapadlo a chtěl mít tu maturitu. A tehdy na škole potkal svou první lásku v životě. Padli si do oka téměř hned na první dobrou a začali spolu trávit čas. Po střední si našli malý byt a poté se přestěhovali do menšího baráčku.
Užíval si pohodu se svou přítelkyní u krbu a po dlouhé době se cítil opravdu skvěle. Měl milující ženu, kterou by si chtěl jednoho dne vzít, mít s ní dítě a být s ní do konce jejich životů. Během jejich rozjímání někdo zaklepal na jejich dveře a k jejich překvapení a následnému smutku, Daniel byl povolán do války. Sbalil si věci a své milované slíbil, že jakmile se vrátí, tak si jí vezme. V ten večer jí ještě naposledy políbil, než na necelé dva roky zmizel ve válečné zemi. Jistě, psával jí domů dopisy, četl si dopisy od ní a drželo ho nad vodou pomyšlení, že se právě k ní vrátí zpátky. Nepomyslel na možnost, že si mezitím našla jiného partnera a může mu být zkrátka nevěrná. Daniel byl do ní bezhlavě zamilovaný, což bylo vidět na jeho myšlení. Měl v tomhle nasazené růžové brýle. Možná to bylo hlavně tím, že se jednalo o jeho první lásku.
Se svou jednotkou hlídal jednu základnu. Kupodivu jeho jednotka tvořila spolu s ním deset členů. Nebylo jich úplně moc, ale byli to ti nejlepší a podle informací, které dostali, se jednalo o nejdůležitější základnu. Veškeré útoky se jim podařilo odrazit bez ztrát nebo vážnějších zranění, o které by se nedokázali postarat sami. Zvládali útoky odrážet celé čtyři měsíce. Dostali nabídku, že je vymění a oni si budou moci oddychnout, ale nechtěli. Chtěli svou práci udělat pořádně a dokud nebude po všem nebo jeden z nich nezemře, nehnou se ze svého místa. Což se jim stalo jedné noci osudným. Parker měl noční hlídku, při které ho něco zasáhlo do krku. Vytáhl si z něho uspávací šipku a než stihl varovat všechny ostatní, padl na zem v hlubokém spánku. Jeden z nepřátel se k němu dostal a okamžitě mu chladnokrevně podříznul hrdlo. Zbytek se dostal do základny, kde je všechny pozabíjeli. Ať už prostřelenou hlavou, podříznutým krkem nebo mučivě dlouhým bodáním do jejich těl, dokud nevykrváceli nebo se neutopili ve vlastní krvi. Jenom Daniela nechali žít a donutili ho, aby na to celé přihlížel. Sledoval, jak jeho kolegové a přátelé umírají a on pro ně nemohl vůbec nic udělat. Potom si pamatuje jen tupou ránu do spánku a tmu.
Probral se v místě, které neznal. Bylo tam vlhko a zatuchlý zápach. Seděl na židli, ke které měl připoutané ruce a nohy. Ocitl se najednou na nepřátelském území, kde ho mučili. Jak psychicky, tak fyzicky. Chtěli, aby jim prozradil jisté informace a měli tak proti nim páku. A Daniel měl opravdu silnou vůli a tak jen seděl, mlčel a nechával si líbit to všechno, co mu prováděli. Když našli v jeho kapse fotografii jeho přítelkyně, použili ji v jejich prospěch a pokusili se ho zlomit díky tomu. Musel poslouchat všechny ty ohavnosti, které by jí udělali a on ji nebránil. Pořád seděl a mlčel. Jedinou svobodu měl na tři hodiny, kdy se mohl prospat, vykonat svou potřebu a sníst to málo, které mu dávali. Připadal si jako prase, které dojídá jisté zbytky. Pořád mu bylo zle a obsah svého žaludku často vyprázdnil do rohu místnosti. Neměl sebemenší pojem o čase. V místnosti nebyla žádná okna a jediný zdroj světla mu dělal proužek pod těžkými železnými dveřmi, který občas zmizel. Usoudil, že buď se tam zhasne nebo něco hodí ke škvíře. Byl smířený s tím, že brzy tady zemře. Ať už na dehydrataci a celkové vysílání, vykrvácení nebo těžkou infekci, která se mu začala usazovat v ránách, které měl na svém těle. Nejošklivější byla ta kolem jeho krku a dvě, které se táhly od jeho ramen ke krajům hrudní kosti. Všichni věděli, že jim Daniel opravdu nic neřekne, tak proč ho zkrátka už nezabili? Brali ho jako svou hračku.
Ležel na promočené matraci. Potil se, klepal se a bylo mu opravdu zle. Jeho pleť byla velmi bledá a měl tmavé kruhy pod očima. Jeho tělem se šířila silná infekce a jestli nedostane okamžitě nějaká antibiotika, napadne jeho orgány, které začnou postupně selhávat. Uslyšel tlumené rány a křik. Slyšel i střelbu, ale neměl žádnou sílu, aby se zvedl a vydal se ke dveřím a poslouchal. Zřejmě došlo k nějakým neshodám nebo se rozhodli zahladit místo jejich činu tím, že ho odbouchnou a zmizí. Proto Daniel zůstal jednoduše ležet na své matraci a zavřel oči. V moment, kdy se dveře rozletěly je semkl pevně k sobě, protože se místností rozvířil prach a ostré světlo ho praštilo do očí. Pomalu otevřel oči, ale i tak je měl přimhouřené. Bolely ho a trochu se mu nahrnuly slzy do očí. Viděl rozmazaně, ale rozeznal vojenskou uniformu a tak oči otevřel ještě více do kořán. Poznal svoje lidi a jen po nich nechápavě těkal. Přeskakoval z jednoho na druhého a přemýšlel, jestli to je jeho záchrana nebo už zemřel. Pamatuje si pak jenom, jak jeden křičí do vysílačky a během chvíle přiběhli další dva s nosítky.
Probudil se až v nemocnici, kde byli další vojáci. Uvězněný byl něco přes měsíc a po přesunu na tohle místo spal tři dny. Jeho žíla byla napíchnutá na kapačku a do těla mu dodávali dostatečný přísun tekutin a silná antibiotika, aby ho zachránili. Byl vyzáblý, jeho svalovina byla téměř v trapu a byl opravdu velmi vyhublý. Museli ho dát dohromady, než bude schopný dalšího přesunu. Přesněji do letadla a do pořádné nemocnice, kde bude mít kompletní péči i rehabilitace a přiřazeného psychiatra, se kterým bude moc mluvit a nasadí mu medikaci. Chtějí ho napřed dát do pořádku než ho pošlou zpátky domů za jeho milovanou přítelkyní.
Po necelých dvou letech se vrátil domů. Stál před prahem a byl nervózní. Má zaklepat? Nebo zazvonit? Možná by si měl jednoduše otevřít? Z velké brašny vytáhl klíče od dobu a nervózně si přešlápnul. S tichým povzdechem zasunul klíč do zámku a dveře si odemkl. Pomalu vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Dům se za tu dobu vůbec nezměnil, jenom Daniel. Jeho vlasy byly delší a měl na své tváři delší vousy. Brašnu nechal u hlavních dveří, které zavřel a pokračoval do prostoru domů. Pousmál se nad krbem a nad vzpomínkou, že u něj trávili dost času. Co ho ovšem zaujalo, tak byly fotografie na krbové římse. Jednu uchopil a viděl tam tvář úplně cizího muže. Že by se v domě nacházeli noví majitelé? Fotografii položil zpátky a pohledem přejel k další, kde byl opět muž a na té další najednou pár. Chvíli se na fotografii zaměřil a vytřeštil oči, když poznal svou partnerku v objetí jiného muže. Nasucho polkl a jeho ruce se třásly. Tohle nemůže být pravda. Fotografii opustil na zem a trhaně se nadechl. Udělal dva kroky zpátky než do někoho vrazil.
Daniel se polekal a ztratil nad sebou kontrolu. Muže povalil na zem a začal ho mlátit hlava nehlava. Mlátil ho do tváře a snad všude, kde se dalo. Krev mu vytékala z úst a chrčel. Slyšel další kroky, jak k němu někdo přiběhl a pokoušel se Daniela odtáhnout, ale on se ohnal a osobu od sebe odstrčil. Slyšel ženský výkřik a tupou ránu. Svou tvář otočil tím směrem a zhrozil se. Byla to jeho bývalá přítelkyně, která se silně praštila o roh krbu a z její hlavy tekla krev a její tělo se klepalo. Během dvou minut jen seděla opřená bez jediné známky života. Danielovi došlo, že je pořád v domě. Nikde nejsou stopy po poušti ani nepřátelském území. Pohledem se přesunul k muži na zemi, jehož tvář byla zamaskovaná krví. Stáhnul se od něj, vzal do ruky telefon a okamžitě vytočil tísňovou linku. Přiznal se k tomu, co provedl a snažil se postupovat podle navigování lékaři. Chlap byl v pořádku, ale jeho partnerka už nebyla. Díky silnému úderu do hlavy zemřela. Proběhl samozřejmě soud, kde se to muselo všechno vyřešit. V průběhu dorazila zpráva, že muž, kterého stabilizovali, zemřel na prasknuté aneurysma. Daniel měl tak na svědomí dva životy. Soud ho sice propustil s podmínkou, protože chránil svou zemi ve válce, prožil si těžké trauma a trpí velmi silným PTSD, které má potvrzené od psychiatra a bere na to léky, vyšel jen s podmínkou. Stačí jeden přestupek a jde si sednout. Na jednu stranu byl rád, že nešel za mříže, ale na tu druhou... Zabil dva lidi. Jistě, u muže to byla nešťastná souhra náhod s nehlídaným aneurysma, ale i tak si to dává za vinu. Kdyby ho nezmlátil a jeho tělo nevyvíjelo uvnitř tak silný tlak, třeba by se to nestalo.
Vrátil se žít domů ke svému otci. Vypadal pořád stejně příšerně a pořád to byl stejný břídil, co nebyl schopný si najít partnerku. Sice svého syna přivítal, ale choval se k němu neskutečně odtažitě. Je pravda, že Daniel se také nesnažil s ním naleznout společnou řeč, protože to nemělo zkrátka cenu. Díky tomu všemu, čím si prošel a co udělal, si našel vážeň v alkoholu a v cigaretách. Dokázal vykouřit i tři krabičky denně a vypít klidně dvě lahve tvrdého. Potom usínal úplně vypnutý a probouzel se druhý den s kocovinou. Jakmile měl docházet k psychologovi, kterého měl přiřazeného, často poslouchal, že by s tím měl skončit. Nešlo to, nechtělo se mu a svým způsobem to byla jediná možnost, jak na všechno to utrpení zapomenout. Mohl být rád, že nesáhl po drogách, které by ho mohly zabít. Jistě, měl občas myšlenku, že to opravdu nezvládá a tohle řešení by bylo nejlepší. Jenže pak přišel moment, kdy se podíval do zrcadla a viděl ty ošklivé jizvy a i tak přežil. To ho svým způsobem také donutilo ty sebevražedné myšlenky vypustit. A celkově se nějak kousnul a začal na sobě pracovat. Nahnal si tu svalovou hmotu, která mu chyběla. Začal postupně pít a kouřit méně a dokonce si začal hledat práci. Samozřejmě napřed v okolí, kde bydlel. Jenže ho nikde nepřijali nebo vydržel chvíli. A tak to zkusil jinde a dál. Objevil inzerát na správce lesů, které patří paláci v Illée. Napřed byl vůči tomu skeptický a pokračoval ve zkoumání inzerátů dál. Jenže mu tenhle začal vyskakovat mnohem častěji.
V pětadvaceti si sbalil svou brašnu, která mu zůstala z války, nasedl do auta a vyrazil napříč dobrodružství. Mohl letět letadlem, ale auto bylo pro něj mnohem pohodlnější a razil si to k paláci. Sice byl na cestě několik dlouhých hodin a musel si dávat přestávky, aby mohl své bolavé a unavené tělo protáhnout, ale nakonec k paláci dorazil. Brašnu nechal v autě a v ruce držel desky, kde měl snad všechny papíry, které by mohl potřebovat. Neměl domluvenou žádnou schůzku a tak si pohovor svým způsobem vydupal. Poskytl jim všechny dokumenty, které měl. O jeho nasazení ve válce, o jeho zdravotním a psychickém stavu nebo dokonce o jeho problémech. Přiznal jim, že užívá léky, aby se u něj PTSD stavy neprojevovaly tak často. Dokonce mu přišlo, že se mu snaží to místo odradit vzhledem k celodennímu pobytu v lese, kde bude sám a bez kontaktu s dalšími lidmi. Jemu to ovšem vyhovovalo a byl s tou pozicí víc než spokojený. Dokonce se dočetl, že se tam nachází stará chata. Domluvil se, že pokud by si jí opravil a všechno by si zajistil, zda by tam mohl zkrátka žít. Bylo by to mnohem jednodušší než každý den jezdit z města a dostal souhlas. Palác měl ovšem jistou podmínku a to, že bude minimálně jednou za dva týdny docházet k místnímu psychologovi. Došlo mu tím, že vlastně žádného nemá. Tenhle byl takový stařík, který by měl snad mít každou chvíli infarkt.
Daniel se věnoval své práci, rekonstruoval chatu, kam se mu podařilo po domluvě navést elektřinu, napojit vodovod a zkrátka si to všechno přizpůsoboval k obrazu svému. Okolí chaty pořádně uklidil, veškeré trnové keře, spadlé kmeny a rozpadlé pařezy odstranil. V průběhu obstarával dřevo a zbavoval se nemocných stromů. Kontroloval cesty a docházel k psychologovi, který mu oznámil, že končí. Daniel napřed nevěděl, co by měl dělat a jak by si měl najít někoho nového. Ale bylo mu řečeno, že si všechno pacienty převezme jeho náhrada a schůzky bude mít pořád ve stejném termínu. Za další dva týdny se seznámil s mladou Vanessou Quinn, která měla být jeho nová doktorka. Jistě, byla to změna a Daniel se v první moment necítil vůbec komfortně. Byl možná vůči tomu také skeptický a trvalo mu ze začátku, než pořádně začal mluvit. Nijak na něj netlačila a spíše se snažila přizpůsobit jeho potřebám. Když chtěl jenom mlčet, tak seděli hodinu v tichosti. Když se chtěl jít projít, vydala se s ním a dali si zkrátka hodinou procházku. Daniel si postupně na její přítomnost zvykl a začal se pomalu otvírat a mluvil s ní. Sice napřed okrajově, než s ní začal probírat problémy trochu více do hloubky a dalo by se říct, že se kolikrát bavili i trochu na té přátelské úrovni. Daniel v tom ovšem nic víc neviděl a ani necítil. Navíc zkrátka nechtěl.
Jednou během pochmurného dnu, kdy Daniel kácel strom a následně osekával větve z něj, měl pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Občas se rozhlédl kolem sebe, ale nikde nikoho neviděl. V uších měl sluchátka a na minimální hlasitost měl puštěnou hudbu jako jistou kulisu. V ruce držel sekeru a musel se vždy pořádně rozmáchnout, aby větev odstranil. Byl soustředěný do své práce, ale přeci jen si periferně všiml pohybu, který se vydal za něj. Rychle se napřímil, otočil se na patě a rozmáchnul se. Velká a těžká sekera zůstala zaseknutá ve kmeni stromu a jen pár centimetrů pod ní stála mladá černovlasá dívka, kterou znal od vidění. Byla to holka od Molinariho a díky bohu, že jí nic neudělal. Její rodiče mu svým způsobem naháněli strach a rád by se vyhnul nějakým problémům s nimi. Daniel si vytáhnul z uší sluchátka a nechal je viset kolem svého krku. Hleděl na ni s čistým zděšením ve svém výrazu, protože se mu hlavou honilo x konců, jak tohle celé mohlo dopadnout. Ale ona ani o milimetr neucukla. Jenom tam stála s tím odhodlaným úsměvem na rtech a hleděla na Daniela. Ten jí samozřejmě vynadal, protože se opravdu nesmí procházet a za někoho se bez varování postavit. Jenom nad ní zavrtěl hlavou, ale nechal jí, aby tam byla s ním, dokud neměl hotovo. Poté ji odvedl z lesa ven a poslal ji domů. Jenže to nevěděl, že od toho dne ji bude potkávat dost často a bude pečená a vařená v jeho obydlí, když bude špatné počasí. Daniel to svým způsobem bral jako jistou karmu za to všechno, co provedl.
Během své práce kolikrát narazil na zraněné zvíře. Brával je k sobě domů, kde se o ně staral nebo je vzal i k veterináři, kde je nechával prohlédnout a následně jim dopřál takovou léčbu, jaká pro ně byla vhodná. Dokonce začal budovat jisté klece a ohrady, kde je nechával. Už měl jako své svěřence pár veverek, jednu lišku, dvě mladé srny a divočáka. Měl i nějaké sovy a další dravce, které následně vypustil zpět do volné přírody. Nechce si je nechávat jako mazlíčky, protože je to zkrátka nedůstojné a nevhodné. Ale některá zvířata ho jednoduše opustit nechtějí a pořád se vrací a tak je nechává žít v ohradách či kotcích. Vybrali si a on je přeci nemůže doslova odkopnout. Na to nemá to srdce.