Narodit se do rodiny pohřebáků, tomu se říká výhra. A zvlášť na periferii malebného městečka jménem Salem. Mortimerovi provozovali své pohřebnictví již dlouhá, předlouhá léta, tento podnik se předával z generace na generaci, spolu s malým kostelíkem a přilehlým hřbitovem. Sousedství vlastně pokaždé šokovalo, když se v rodině narodily děti – přirozenější by snad bylo, aby si své následníky povolali z hrobů. Nikdo jim ovšem nemohl upřít expertízu a prvotřídní služby. Spolu s mnoha a mnoha pověrami. I tak, na samém konci října, v opravdu příznačný den svátku Halloween, na svět vykoukla malá Alex. Pochopitelně uprostřed noci. Pojmenovaná po ztracené knihovně a bohyni chladu a sněhu byla, spolu se vším ostatním, obtěžkána aurou očekávání. Existovali tací, kteří se přežehnali pokaždé, jen co kolem nich někdo z Mortimerů prošel na ulici. U Alex to platilo dvojnásob. Sotva nastoupila do školy, byl z ní přízrak, čarodějnice, démon z Rosedaleského návrší, na kterém sál rodinný ústav.
Alex sama si poměrně rychle zvykla, že práce jejích rodičů není tak úplně běžná. A že i oni sami jsou tak trochu vyšinutí. Rodiče byli tiší, nosili tmavé barvy a na všechny, včetně jí, mluvili vznešenou, vzletnou angličtinou. Jako by otázka na známky nebo oznámení, co bude k večeři, bylo samo o sobě básní. Zajímala je historie, staré filmy, filosofie. Navzájem si máma s tátou náruživě citovali zajímavé osobnosti nebo epitafy z náhrobků. Měli pěkný vztah, harmonický, vrána k vráně, a Alex si vždy byla jistá, že ji milují. Jen občas svým vlastním, trochu vzdáleným způsobem. Nejednou ji napadlo, že si s mrtvými, o které se starají, rodiče rozumí daleko více než s kýmkoliv živým. Neudržovali blízké vztahy se sousedy, měli jen pár podobně prapodivných přátel. Profesory, spisovatele, preparátory, umělce. Právě od nich se dozvěděla, že vždy nebývali zase tolik uzavření. Když byly Alex sotva tři roky, čekali rodiče další dítě, holčičku, kterou chtěli pojmenovat Proserpina. Jenže se nenarodila živá. Byla to pro ně velká rána, aniž by o tom doopravdy mluvili. S Alex nikdy. Navzdory oblíbeným městským povídačkám, rodiče truchlili v soukromí, v tichosti, bez zaříkání a rituálů. Opustili snahy o dalšího potomka a tuhle kapitolu dočista uzavřeli. Žal ale přetrval. Domem se vždy vznášela melancholie. Alex ale nikdy neznala nic jiného a temný, usedlý pocit se stal její součástí.
Ve škole si vedla dobře, co do akademických kvalit. Byla chytrá, učenlivá, pozorná. Nezbývalo jí moc jiné – v sociální rovině zoufale stagnovala. Když už se jí děti neštítily, nebály nebo nesmály, měla problém se svou výřečností. Neuměla se svým vrstevníkům přiblížit, nenacházela ta správná slova, nesetkávala se s nimi v zájmech. Těžké pořízení, když ji zajímaly lebky zvířátek, které našla v lese, čtení těžkých, zaprášených knih, procházky v lesích a po hřbitovech. Jejím řešením bylo rozmlouvat s ptactvem. Konec konců, hřbitov byl věčně plný všelijakých opeřenců, zrovna jako příroda kolem. Tak rozmlouvala s nimi. Svěřovala jsem jim, krmila je. Když trochu vyrostla, dařilo se jí, pokud jde o kamarády, o trochu lépe. Na střední škole dokázala najít obskuriální existence, které jí byly fascinované, nebo kterými byla fascinovaná ona. Zajímali ji tací, kteří měli svůj vlastní názor, životní zkušenosti, zapálení lidé, vášniví, plní energie a života. Ráda poslouchala jejich vyprávění. Ona naopak zajímala především goticky a alternativně laděné skupinky, které byly napůl přesvědčené, že z Alex se brzy stane Antikrist a je jen otázkou času, kdy se ocitne v centru budoucího hororového filmu podle skutečných událostí.
Její další, kariérní směřování, by nikoho nepřekvapilo. Jak se od ní očekávalo, stala se pomalu ale jistě součástí rodinného byznysu. Na vyšší odborné škole se vyučila v sociální práci a ošetřovatelství, získala potřebné certifikace pro balzamování a hrobnictví. Většinu náplně profese se ale pochopitelně naučila doma. Vídala mrtvé celý svůj život. Už jako dítě stála vedle mámy, když se starala o mrtvé tělo. Nikomu v rodině nikdy ani nepřišlo na mysl, že by ji před něčím takovým chránili. Byla to přirozená součást života. Zemřelí, pozůstalí, pohřby, rakve, hroby a smrt. Když sama začala s balzamováním, péčí o těla a organizací pohřbů, lépe pochopila, proč rodiče preferují ticho, klid a mrtvoly. Na nějaký čas si myslela, že s tím dokáže žít. Pokračovat v rodinném podniku. Těšilo ji starat se o kapli a hřbitov, pomáhat lidem. Občas si zahrála jako doprovod na kostelní varhany, zvláště u malých obřadů, kde si rodina nemohla dovolit mnoho lepšího. Den co den viděla rodiny přicházející se rozloučit se svými milovanými. Něco se v ní zlomilo v den, kdy připravovala na pohřeb mladou ženu, těsně před třicítkou, s níž se nepřišel rozloučit nikdo jiný než její uplakaní rodiče. Jmenovala se Daisy Wilcher a už tenkrát věděla, že si ji bude pamatovat napořád, protože se zařekla, že neskončí jako ona. Daisy neměla přátele, lásku. Prý hodně pracovala v nějaké konzultační firmě. Chtěla to někam dotáhnout a nakonec to dotáhla do nemocnice s nezjištěným aneurysmatem v hlavě. Nedalo se nic dělat. S náhrobkem Daisy mluvila Alex mnohokrát, než se rozhodla, že smrti obětovala už dost.
Prakticky ze dne na den se rozhodla, že půjde studovat. Těšila ji pomoc lidem a neuměla si představit lepší využití svých schopností než studium medicíny. Horko těžko se jí pár dní po termínu podařilo vměstnat do přípravného ročníku pro lékařství na univerzitě v Portlandu. Skrze dálkové studium dožene, co potřebuje a pak se přestěhuje do města – takový byl plán. Prokouše se medicínou a stane se anestezioložkou. Rodičům vše oznámila jako hotovou věc. Nechtěli jí odporovat. Usmívali se na ní se smutkem v očích, když říkali, že to určitě zvládne. Kdyby na ni křičeli, spílali jí, že je opouští, snad by to bylo lepší. Jejich přijetí ji do dnes tíží na hrudi jako ten náhrobní kámen. Následné kroky ji zavedly do několika barů, což stačilo, aby se ujistila, že bary nejsou její zemí zaslíbenou. Přidala se alespoň do knižního klubu, kde poprvé vzala do ruky cosi žánru „romantasy“, a se sebezapřením se spojila s několika spolužáky na přípravce. Pokaždé, když se seznamuje s někým cizím, jako by jí projížděl žhavý pohrabáč tou palčivou snahou být normální, přijatelná a přátelská. Ale je to pokrok. Snaží se. Opravdu moc se snaží. Přihláška do Selekce byl další výstřel do tmy. Očividně to dělaly všechny holky po celé zemi, tak si ji podala taky. Spíš proto, aby měla konečně něco, o čem se může volně bavit. Ačkoliv královská rodina, princ, nic z toho jí blízké není. Monarchii znala nejlépe z jejich pohřebních rituálů. Což by pro mladého prince Fredericka bylo zajisté oslňující. To by jeden nevěřil, jaké náhody se dějí…