Ayliz Miray Dilruba Hümeyra Arslan se narodila jako prvorozené dítě královského rodu Arslan. Její narození bylo dlouho očekávanou událostí, protože král s královnou se o potomka pokoušeli celé roky a celý dvůr doufal, že na svět přijde syn, budoucí dědic dynastie. Osud však rozhodl jinak a narodil se jim dcera. Ayliz navíc nepřipomínala ani jednoho z rodičů. Místo toho zdědila rysy po své babičce, bývalé královně, která v ní od prvního okamžiku viděla něco výjimečného. Zatímco její matce bylo pouhých třiadvacet let, jejímu otci se blížila padesátka. Oba byli zahlceni povinnostmi a výchova princezny byla z velké části svěřena chůvám.
Největší vliv na ni však měla právě babička. Tam, kde ostatní viděli neposlušné dítě, viděla ona odvahu. Učila Ayliz přemýšlet vlastní hlavou, zpochybňovat pravidla a nebát se říct svůj názor. Zatímco její rodiče vyžadovali poslušnost, disciplínu a bezchybné vystupování, babička jí připomínala, že panovník nesmí být pouze poslušný, ale především silný.
Když byly Ayliz tři roky, narodila se jí sestra. Ani tentokrát se rodiče nedočkali vytouženého syna. Obě dívky vyrůstaly odděleně. Sestra byla vychovávána podle přísných pravidel dvora, zatímco Ayliz byla pod vlivem své babičky svobodomyslnější, odvážnější a často neposlušná. V pěti letech však přišla o člověka, kterého milovala nejvíce. Babička zemřela a její smrt v Ayliz zanechala hlubokou stopu. Na smrtelné posteli jí údajně řekla, aby se nikdy nesnažila stát dítětem, které si její rodiče přáli, ale panovnicí, kterou bude její země jednou potřebovat.
Ayliz na ta slova nikdy nezapomněla. Na její počest začala používat jméno Miray, které patřilo její babičce, a postupně se stalo jménem, pod kterým ji znala většina lidí mimo královský dvůr. Jak dospívala, střet s rodiči se neustále prohluboval. To, co začalo jako dětské útěky před komornými, lezení po stromech a porušování dvorského protokolu, se změnilo v otevřený odpor vůči očekáváním, která na ni byla kladena.
Po dosažení patnácti let začala tajně opouštět palác. Pod rouškou noci navštěvovala ulice Ankary i Istanbulu, kde poznávala život obyčejných lidí. Poprvé viděla chudobu, korupci, násilí i nespravedlnost, které se za zdmi paláce skrývaly před zraky šlechty. Poznala ženy, které neměly možnost rozhodovat o vlastním životě, i muže vracející se z války poznamenané tím, co zažili na bojišti. Mnozí z nich si své frustrace vybíjeli na slabších a Ayliz se s takovým chováním odmítala smířit.
Právě tehdy v ní začalo růst přesvědčení, že hodnota člověka nespočívá v tom, zda se narodil jako muž nebo žena. Stále více ji rozčilovalo, že byla celý život poměřována s neexistujícím synem, kterého si její rodiče přáli více než ji samotnou. Byla odhodlaná dokázat, že může být stejně schopnou, ne-li lepší vládkyní než jakýkoliv mužský dědic.
Její účast na různých veřejných akcích a protestech však nakonec vzbudila pozornost. Několik novinářů si začalo všímat podivné podobnosti mezi tajemnou mladou aktivistkou a korunní princeznou. Když se o tom dozvěděla královská rodina, zasáhla okamžitě. Článek nikdy nevyšel a celá záležitost byla ututlána dříve, než se dostala na veřejnost.
Ayliz byla vrácena do paláce, kde nad ní byl zaveden nepřetržitý dohled. Každý její krok sledovali strážci, učitelé i komorné a její dny znovu vyplnilo studium diplomacie, historie, ekonomiky, vojenské strategie a dvorské etikety. Její rodiče doufali, že z ní konečně vychovají poslušnou princeznu, která bude jednou důstojně reprezentovat rod Arslan. Když si však uvědomili, že její povahu nezmění ani přísná výchova, ani neustálý dohled, rozhodli se pro jiné řešení.
Začali jí hledat vhodného manžela. Nešlo pouze o budoucího krále po jejím boku, ale také o muže, který by podle jejich představ dokázal zkrotit její horkou hlavu a přivést ji k rozumu. Ayliz z toho nebyla nadšená. Ve skutečnosti tu myšlenku přímo nesnášela. Celý život bojovala za možnost rozhodovat sama o sobě a nyní měla přihlížet tomu, jak o její budoucnosti rozhodují ostatní. Přesto věděla, že tentokrát nemá na výběr. Ať protestovala sebevíc, rodiče její námitky ignorovali. Nezbývalo jí než mlčky sledovat, jak se plánuje její vlastní budoucnost.
O svém nastávajícím věděla jen málo. Znala jeho jméno, jeho rod a postavení, ale netušila, jaký je ve skutečnosti. Možná byl čestný. Možná byl přesně takový jako muži, které se během svých nočních výprav naučila nenávidět. Jedinou útěchou jí bylo, že nepocházel z Egypta. Vztahy mezi oběma zeměmi byly po desetiletí napjaté a představa manželství s egyptským šlechticem byla jednou z mála věcí, které jí připadaly ještě horší než samotný domluvený sňatek.
Když do paláce dorazila pozvánka na Selekci, král s královnou ji přijali s nadšením. Viděli v ní příležitost zajistit budoucnost své dcery i celé dynastie, i když strach, že by něco vyvedla jim rozhodně nechyběl.