Eliana Aria Van den Berg se narodila do nizozemské královské rodiny. Její příchod na svět byl radostí, na kterou se dlouho čekalo, a zároveň něčím, co její rodiče přijímali s téměř posvátnou křehkostí. Byla dítětem, které přišlo po letech nadějí, modliteb a tichých proseb o to, aby se minulost neopakovala. Už během těhotenství s ní bylo zacházeno jako s něčím nesmírně vzácným, jako s dalším darem jejich rodiny, který se ale nesmí ztratit.
Od prvních dnů byla obklopena péčí, která byla jemná, ale neustálá. Matka u její postýlky dokázala trávit celé hodiny, jen ji pozorovala, dotýkala se jejích drobných rukou a s každým jejím nádechem se znovu ujišťovala, že je skutečně tady a dýchá. Otec byl tišší, ale o to pevnější. Držel ji v náručí s takovou opatrností, jako by se bál, že i samotná váha lásky by mohla být příliš těžká a mohla by jí ublížit. Aria tak vyrůstala v prostředí, kde byla láska nepodmíněnou, ne okázalou, ale hlubokou a stále přítomnou.
Velmi brzy však pochopila, že její dětství není úplně stejné jako dětství jiných dětí. Na každém kroku měla doprovod, každá vycházka či vyjížďka přesný plán. Palác pro ni nebyl klecí, ale bezpečným místem s jasně danými hranicemi. Ochranka, chůvy a protokol byly součástí její každodennosti dřív, než si vůbec stihla položit otázku proč tomu tak je. Rodiče ji nikdy nesvazovali tvrdými zákazy, spíš ji jimi obklopovali tak, aby se nemusela bát a aby ji oni ochránili. A možná právě proto si strach nikdy nepřipustila úplně, jen ho cítila všude kolem sebe a někdy i v jejich pohledu.
Aria své rodiče miluje bez výhrad. Vidí jejich obavy, i když o nich nikdy nemluví nahlas. Ví, že některé dveře se zavírají dřív, než by bylo nutné, a že některé věty zůstávají nevyřčené. Přesto se nikdy necítila nemilovaná. Spíš měla pocit, že je milovaná až příliš a že tahle láska s sebou nese i tíhu odpovědnosti.
O existenci starší sestry věděla odmalička. Nebylo to tajemství, ale ani téma, o kterém by se mluvilo často. Její jméno se objevovalo opatrně, většinou jen mezi řádky. V tichu, které se rozhostilo, když se někdo dotkl minulosti. V obrazech, které visely na stěnách paláce a které Aria vnímala spíš pocitově než vědomě. Věděla, že tu kdysi byl někdo, kdo do jejich rodiny patřil a že právě tato skutečnost formovala onu opatrnost, s jakou byla vychovávána.
V dětství byla Aria hlídaná téměř neustále. Ochrana kolem ní byla samozřejmostí, stejně jako přítomnost lidí, kteří měli za úkol dohlížet na každý její krok. Nechápala to tehdy jako omezení, spíš jako přirozenou součást svého světa. S přibývajícím věkem se však věci začaly pozvolna měnit. Už nebyla jen dítětem, které je třeba chránit, ale dívkou, která se má jednou naučit nést odpovědnost. Rodiče si uvědomovali, že ji nemohou držet stranou světa navždy, a tak ji začali postupně seznamovat s tím, co znamená vládnout. S povinnostmi, rozhodováním i s tím, že ne každá situace má jednoduché řešení. Její ochrana nezmizela, ale ustoupila do pozadí. Přestala být všudypřítomná a stala se nenápadnou.
Aria si této změny všímala. Poprvé měla možnost být skutečně sama se svými myšlenkami, učit se samostatnosti a zkoušet, kde leží její vlastní hranice. Zároveň si uvědomovala, že svoboda, kterou postupně získává, s sebou nese i váhu očekávání. Učila se, že vládnout neznamená mít moc, ale rozumět lidem, pravidlům a důsledkům vlastních rozhodnutí. A právě v tomto období se v ní prohloubila všímavost a citlivost k detailům, schopnost vnímat systém, ve kterém vyrostla, ale i ticho, které ho obklopovalo.
Rozhodnutí studovat střední policejní školu tak přirozeně zapadlo do její cesty. Nešlo jen o osobní zájem, ale o součást přípravy na budoucí roli. Aria chtěla pochopit bezpečnost, službu a odpovědnost za druhé nejen z paláce, ale i z praktického pohledu. Věděla, že pokud má jednou vládnout, musí znát svět takový, jaký skutečně je a ne jen ten, který je jí ukazován. Že musí umět chránit ty, kteří to sami neumí a nebo už nemohou.
Jednou z mála stálých postav jejího dětství byla malá dívka, dcera chůvy, která se o Ariu od raného věku starala. Byly téměř stejného věku jen o pár let starší a vyrůstaly vedle sebe tak přirozeně, že ji Aria dlouho brala jako sestru a nevnímala žádný rozdíl mezi jejich světy. Zatímco pro ostatní byla princeznou, pro tuhle dívku byla prostě Aria, stejně obyčejná holka jako ona sama. Neoslovovala ji titulem, nepřemýšlela nad protokolem a nikdy neměla potřebu se před ní chovat jinak než upřímně.
Společně trávily čas v chodbách paláce, kam nikdo jiný nesměl, v knihovně, kam Aria utíkala před ruchem a očekáváními, nebo v zahradách v hodinách, kdy tam vládlo ticho. Smály se spolu nahlas, šeptaly si drobnosti, které byly v danou chvíli důležitější než jakákoli pravidla etikety, a sdílely ticho, které nebylo nepříjemné. Toto přátelství bylo klidné, pevné a silné a v mnoha ohledech pro Ariu nenahraditelné.
S přibývajícími lety se jejich přátelství jen utvrdilo. Zatímco Aria dospívala do role, ke které byla vychovávána, její přítelkyně si zvolila cestu, která ji u ní měla udržela nablízku. Postupně prošla výcvikem a nakonec se stala součástí osobní ochranky princezny. Ne jen jako profesionálka, ale jako někdo, kdo Ariu zná od dětství, rozumí jejímu tichu, pohledům i bolesti a dokáže vycítit, kdy potřebuje ochranu a kdy jen obyčejný prostor a mít někoho s kým si povídat. Jejich vztah se tak proměnil, ale neztratil nic ze své pevnosti a krásy přátelství. Zůstal založený na důvěře, loajalitě, věcí, které spolu sdíleli už od dětství a hlubokém porozumění, které vzniklo dávno před tím, než si Aria plně uvědomila, kým jednou bude a jaké povinnosti ji čekají.