Alvar je prvorozeným synem krále Rasmuse a královny Eriky. Byl vždy bezproblémové a bezúdržbové dítě, o kterém většinou rodiče ani nevěděli, že existuje, a museli ho chodit pravidelně kontrolovat, jestli vůbec ještě žije. Svou roli budoucího vladaře přijal přirozeně klidně, bez nějakých dramat nebo hysterických scén. Prostě pokrčil rameny a vrátil se k rozečtené knížce. Neměl nikdy ani potřebu si vyhazovat z kopýtka. Nikdy neměl rebelskou fázi, neutíkal za soumraku z domova, aby někde u popelnic na tajňačku kouřil marlbora a randil s děvčaty. Ne, on měl na všechno čas a dělal věci plánovaně. A co víc, nikdy neměl nutkání zakoušet cigarety, natož drogy, nebo obecně působit nějaká pozdvižení, která by královské rodině způsobila vrásky na čele. Když to vezmeme kolem a kolem, Alvar byl dokonalé dítě, které si mohl přát každý rodič. Někdo by možná řekl, že je to nudný člověk.
Konzervativní lidé by snad mohli svraštit obočí nad jeho zálibou v nadpřirozenu, okultních věcech a věcech s tím souvisejících. Zajímal se odjakživa o mytologii, duchy, démony, upíry, vyvolávání všelikých nadpřirozených bytostí a tak podobně. Rodové knihovny toho byly plné a knih s touto tématikou bylo snad víc, než bylo možné za život přečíst. Časem se však o něm začaly šířit zvěsti, že se zabývá nekromancií. Znáte to. Někdo je tichý a hledí si svého, ale ty otravné extrovertní můry se na něj sletí jako na lampu a mají neodbytnou potřebu toho tichého chudáka změnit k jejich obrazu ideálního člověka. Zvěsti o nekromancii přiživil incident, kdy se mu podařilo oživit palácového kocoura, který se zadusil vlastním chuchlem chlupů. Nebyla v tom ani špetka nadpřirozena, nýbrž sečtělost a základní znalosti medicíny.
Zdálo se, že jeho život bude nalinkovaný naprosto dokonale bez větších výkyvů. Bohužel, jak to tak bývá, nebylo to tak. Jednoho dne, kdy se jeho rodiče vraceli z diplomatické cesty po Skandinávii, bylo jejich letadlo sestřeleno nad Baltským moře. Nepřežil nikdo na palubě letadla. Zprávy o smrti královského páru obletěly svět a z Alvara se stal v mžiku oka sirotek. Bylo mu tehdy pouhých 14 let. Na základě mezinárodního vyšetřování bylo zjištěno, že královské letadlo bylo sestřeleno opilými ruskými vojáky, kteří obsluhovali protiletadlovou baterii v Kaliningradské oblasti. Jako lusknutím prstu byl prosperující a klidný stát uvržen do hluboké ústavní i mezinárodní krize. Vztahy se sousedním Ruskem nebyly nikdy lehké, avšak v tento okamžik se tyto dva státy nacházely na pokraji otevřené války. Mladičký Alvar nebyl ve věku, kdy bylo možné jej korunovat, a tamní parlament se kvůli tomu nacházel ve stavu rozkladu. Nikdo najednou neměl recept na to, jak situaci vyřešit. Do Estonska se urychleně vrátila mladší sestra zesnulého krále, Kristin. Působila ve Finsku jako diplomatka. Při návratu bylo její letadlo preventivně doprovázeno letkou složenou z letadel všech skandinávských zemí. Kristin nesla tradiční rysy rodiny jako je zodpovědnost, klid a rozvážnost. Byla klíčem k řešení celé krize. A byla klíčem ve výchově Alvara jako budoucího panovníka a především člověka, jímž v současnosti je. Díky jejím kontaktům na mezinárodním poli se jí podařilo urovnat hrozící ozbrojený konflikt a také se stala Alvarovou regentkou, dokud nedosáhne věku potřebného ke korunovaci.
Regentství probíhalo zcela harmonicky. Nebyla to uzurpace moci, naopak – byla to spolupráce. Kristin nechávala Alvara rozhodovat a dávala mu rady, které vycházely z jejích zkušeností z mezinárodní politiky. Kristin sama byla bezdětná a svůj zasvětila službě Estonsku a mladému Alvarovi. To je něco, co své tetě Alvar nadosmrti nezapomene.
Po dovršení osmnácti let došlo k dlouho plánované korunovaci. Estonsko si konečně mohlo vydechnout, čtyřletá krize byla u konce. Prvním činem novopečeného vladaře bylo udělení nejvyššího estonského vyznamenání své tetě.
Jako druhý čin krále Alvara bylo vyhoštění všech ruských diplomatů a zrušení celé diplomatické mise. Nebyl to impuls. Byl to roky promýšlený krok. Chtěla ten krok učinit teta Kristin, ale Alvar ten krok potřeboval učinit sám, aby za smrtí svých rodičů učinil tečku. Byly přítomny všechny estonské televize, místní i mezinárodní noviny. Po podepsání dekretu se podíval do kamery a pronesl větu, jež dostala Estonsko znovu na titulní stránky světových novin: „Estonsko není chlív. Pro dobytky zde není místo.“
Zaklapl desky s dekretem a započal novou kapitolu Estonska.
Když pak odhlédneme od politiky, šel po vystudování gymnázia dále na vysokou školu se specializací v oboru psychiatrie, kde nejenže získal titul doktora medicíny, ale také pokračoval dál v oblasti Neurologie, psychiatrie a duševního zdraví, kde zkoumal vliv na psychickou pohodu při užití felinoterapie, tedy terapeutická sezení, kde je pacient v přímém kontaktu s kočkou, která mu pomáhá překonat různorodé obtíže. Za tento výzkum získal titul PhD.