Cora byla pro německý královský pár vyloženě vymodleným dítětem. Vznikla díky moderním zdravotnickým postupům a umělému oplodnění. Bez toho by Německo dosud nemělo následníka trůnu. Několik dlouhých let po svatbě, kdy se královský pár ne a ne dočkat svého potomka, prožívali psychicky náročné období. Nejen na osobní úrovni, ale i po té vladařské. Zpochybňovat funkčnost jejich manželství bylo najednou příliš snadné. Německá krev by se neměla ředit a znehodnocovat tou ruskou. Tady máte důkaz, Vaše Veličenstvo! Ani příroda to tak nechce!
Když už se konečně po několika neúspěšných pokusech podařilo, narodila se jim dcera. Ne syn. A to byl zatraceně problém, ačkoli o tom Erich v prvních chvílích nemluvil. Snažil se být respektujícím manželem, ale jako král věděl, že nemít mužského pokrevního nástupce je pro jeho rod téměř konečná. Německu po dlouhé generace vládli prvorození muži, silné osobnosti, na které si nikdo z poddaných nedovolil. Vládli tvrdou rukou a byli tím proslulí. Žádný převrat se nemohl stát, protože by byl potlačen a zemřelo by u toho příliš mnoho lidí. Ostatně se tak v minulosti několikrát stalo. Na Němce neplatilo nic jiného než tvrdé vedení. Co se ale stane, až na trůn usedne jeho dcera? Druhý potomek byl velmi utopickou představou, ke kterou se Erich ani Alesya nijak neupínali, protože by se akorát trápili.
Německá princezna během svého dětství pendlovala mezi Berlínem a letním sídlem v alpském podhůří, kde to měli její rodiče radši. Nechtěli svou dceru ale úplně izolovat od městského mumraje. Navíc by to vypadalo, že ji chtějí skrývat před veřejností. Erich i Alesya byli několik prvních let poměrně úzkostliví. Byla to jejich jediná dcera, jediná následnice trůnu. Nemohli o ni přijít. Nakonec ale jeden z nich práskl do stolu a uznal, že ji nemohou donekonečna chránit jako vzácný exemplář ve skleníku. Že se o sebe ta jejich květinka musí postarat sama.
Coru se snažili vychovávat tak, aby dokázala efektivně fungovat ve světě, kde je spoustu intrik a důvodů, proč někomu nevěřit. A ono se to skutečně dařilo. Princezna se přirozeně zajímala o mezinárodní diplomacii, ve škole na rozdíl od svého otce excelovala. Jenže, jak se říká, geny jen tak nezapřete. Extrovertní Cora měla ráda společnost a všechnu tu zábavu, které jí velké davy poskytovaly. Netrajdala sama nikde po městě, nenavštěvovala žádné zapadlé bary jako kdysi její otec. Ne. Ona přece byla princezna! Budoucí královna! Obklopovala se hlavně šlechtou, strojila se do krásných šatů a chodila na plesy v různých koutech Německa. Velmi rychle zjistila, že s ní alkohol nedělá to, co s ostatními. Nikdy se neopila do němoty, protože její společníci to vždycky stihli dřív. Rozhodně na ni tedy neplatí ten známý mužský trik - opiju ji, aby byla povolná. Ne, Cora opije vás a nechá vás válet se na zámecké dlažbě.
Doufalo se, že si Cora na těchto návštěvách německé šlechty najde nějakého vlivného muže. Na vdavky byla rozhodně příliš mladá, rodiče by k takto brzkému sňatku ani nepřistoupili, ale rádi viděli, že se jejich dcera motala mezi vlivnými lidmi. Bylo pravděpodobnější, že se na trůnu udrží, pokud bude mít vedle sebe někoho z německé šlechty. Komunikace s muži jí rozhodně nikdy nedělala problém. A skutečně narazila na barona Johanna von Rothenstein. Byl to krásný chlap, urostlý, urozený, za jednoho předchozího režimu by byl nazván dokonalým árijcem. Cora se do něj bláznivě zamilovala. A on do ní. Minimálně to tak vypadalo. Král s královnou byli rozhodně naklonění k tomu, aby si našla muže ze šlechtického rodu, ale proboha, rozhodně ne o patnáct let staršího! Erich proti vznikajícímu vztahu brojil rozhodně intenzivněji než Alesya. Jednak moc dobře věděl, jak se někdy muži k mladým, naivním ženám chovali, jednak byli páni z Rothensteinu známí svou nesympatií s rodem Webber. Existovala reálná možnost, že by rozpoutali převrat i ve vyšších vrstvách než jen mezi poddanými. A s tím by vládnoucí rod, který by byl rázem bez vnitrostátních spojenců, bojoval opravdu velmi těžko. Během tohoto období byli vztahy mezi Erichem a Corou poměrně vyhrocené. Alesya byla jakýmsi láskyplným středobodem a s oběma se snažila jednak tak, aby udržela rodinu pohromadě.
Jak to tak bývá, mladé naivní ženy se v prvních láskách škaredě popálí. Johann von Rothenstein Coru tlačil do brzkého sňatku, nasliboval jí horydoly, krmil ji svými ideály, ale choval se k ní úplně hrozně. Princezna to naštěstí prokoukla dřív, než svolila ke své největší chybě života. Byla z toho samozřejmě zdrcená. Tak moc, že si ani její otec nepřisadil se svým typickým: Já ti to říkal! Zlomené srdíčko léčila válením v posteli se svými dvěma barzoji, mlsáním a plakáním.
A díkybohu (nebo bohužel) v království Illéa se znovu schylovalo k velké události. Princ Mikael vyhlásil svou Selekci. Všechny zahraniční země byly zvány k tomu, aby Illéu poctily svou návštěvou a byly svědky toho, jak si princ hledá svou vysněnou partnerku z řad obyčejných dívek. Cora rázem pookřála. Znamenalo to, že se bude moct účastnit všech těch načančaných plesů, předvádět se v nejdražších šatech a potkávat nové i známé prince a princezny. Rodiče její rozhodnutí nekvitovali. Při emocionální debatě stáli před svou dcerou, oba navěky poznamenaní právě pobytem v Illéi. Copak jsou pro svou vlastní dceru jen hloupým vtipem?! V Illéi našli jeden druhého, to byl ten jediný pozitivní výsledek, který jejich návštěva měla. „No právě! A o to jde!“ přisadila si Cora a svým rodičům tak vzala vítr z plachet. I přes to špatné tam našli lásku, která trvala doteď! Ne že by byla Cora takový romantický snílek. Ba naopak. Věšela jim bulíky na hlavu jen proto, aby se ve vysoké společnosti mohla blýsknout.
A rodiče povolili. Jak jinak. Své jediné dceři v některých ohledech nedokázali odporovat, zvlášť když její vysvětlení vlastně dávalo smysl. Trvali ale na tom, že jí bude dělat společnost jeden z nejlepších bodyguardů. Cora si s sebou pro jistotu vzala ještě dvojici barzojů, které dostala od svých ruských příbuzných už před několika lety. Jestli ji tito dva líní, flegmatičtí psi velikosti malého koně dokáží ochránit před vším nebezpečím, těžko říct. O to by se jistě lépe postarali dva medvědi, kteří měli být dárkem úplně původně, ale německý král jejich převoz do Německa z pochopitelných důvodů nepovolil. Cora je k Illéi nedůvěřivá, ale touha po nových známostech je u upovídané Němky přeci jen silnější než strach. Minimálně se setká se svými rumunskými a ruskými příbuznými. A vysoká škola, kterou dálkuje studuje?... Však ta počká!