Když se před téměř třiceti lety Sofija a Karl dohadovali na rižském rybím trhu, ještě netušili, že jejich profesní konfrontace o tom nejúčinnějším způsobu rybolovu, položí základy obchodnímu partnerství a později také šťastnému manželství. Sotva dvacetileté kšeftaře to v období obrovského omezování rybářských revírů sblížilo natolik, že se po třetí společné schůzce rozhodli čelit rostoucí konkurenci společně. Ačkoliv jim do počátků přispěli hlavně Karlovi rodiče, za valnou většinu toho, co měli, mohli vděčit jen své píli a pracovnímu nasazení. Sofija, která se narodila v ruském Petrohradě a po smrti otce sama odcestovala do Lotyšska, měla pro strach uděláno. Zatímco Karl pocházel z majetné rodiny námořníků, která čerstvě sezdanému páru do začátků jejich manželství poskytla úvěr na větší rybářskou loď, Sofija se angažovala zejména svými skvělými obchodními schopnostmi. Za tyto zkušenosti vděčila hlavně matce, která ji doma v Rusku naučila brilantně vyjednávat. Sotva se rok sešel s rokem, narodil se mladému páru prvorozený syn Bastien. Ten se okamžitě stal synem moře a právoplatným členem posádky. Někteří tvrdí, že se s jistotou naučil vázat lodní uzly ještě dříve, než pověděl svá první slova. Co je na tom pravdy, necháme na interpretaci čtenářů. Chlapcovo dětství neslo znaky naprostého minimalismu. Většina nábytku byla smontována svépomocí, a to ze součástek, obvykle nalezených na skládce či na místním šrotišti. Už jako malý capart se rád podílel na rybolovu a pomáhal tam, kde se zrovna něco dělo, ať už tím svým rodičům přidělal práci navíc, či nikoliv. Život na souši představoval nutnou školní docházku a každodenní návštěvy rybího trhu. Když se krátce po Bastienových osmých narozeninách znepřístupnily některé obchodní cesty a lovná místa, rodina byla nucena najít dodatečný způsob obživy. Díky Sofijině znalosti ruských přístavů mohli společnými silami poskytovat nelegální převaděčství do Estonska a Finska. Časová náročnost těchto převozů však nekorespondovala s mladíkovou výukou a v dlouhodobém horizontu tak představovala obrovský problém. V momentě, kdy se po více než deseti letech znovuotevřely některé rajony, a do vod Baltského moře naráz pronikly na stovky dalších obchodníků, byli chlapcovi rodiče postaveni před nelehké rozhodnutí. Nakonec jej pro synovo dobro poslali žít k prarodičům do švédského královského paláce, kde Bastien od raného dětství trávil většinu letních prázdnin.
Jako snad každý dospívající hoch, i on se vůči této změně vzpouzel a nesl ji v nepředstavitelné nelibosti. Dlouhé měsíce odmítal svým rodičům napsat byť jediný dopis a vůči prarodičům, se kterými měl jindy velice dobrý vztah, choval podobný odpor. Za to, že po pár měsících přišel k rozumu, nemohl ani tak zázrak, jako naprosto nepravděpodobné přátelství s korunním princem Killianem. Během krátké doby se stal součástí rodiny, která mu velice ochotně nabídla financování prestižního vzdělávání a poskytnutí všeho, co by snad mohl potřebovat. Ačkoliv byl za tuto štědrou nabídku opravdu vděčný, prarodiče ji za něj museli odmítnout. Bylo pro ně důležité, aby vyrůstal mezi běžnými vrstevníky, což za účasti dvorních lektorů nebylo pochopitelně možné. Návrat k jakémusi normálu, třebaže si na něj zvykal opravdu jen stěží, představoval počátek členství ve vodních skautech. Znovu se tak dostal nazpět do mořských vln, v nichž mu odjakživa bylo nejlépe. Přátelství s princem Killianem mu i přesto přese všechno přinášelo výhody, o kterých by si obyčejný chlapec mohl jen nechat zdát. Pokud mu to babička s dědečkem dovolili, čas od času vyrážel na nejrůznější výlety, na princovy vědecké veletrhy a za poznáním švédských vod a přilehlých států. Nebyl by to on, aby v těch nejbouřlivějších letech svého života nevyváděl samé prkotiny, věděl totiž, že mu to prarodiče kvůli okolnostem, za nichž do Švédska přicestoval, tolerovali. Nakonec se z něj v průběhu let vyklubal vcelku slušný člověk. Když se královskému páru narodil neslyšící syn, Edvin, trávil dlouhé hodiny s královskými sourozenci, aby se naučil základům švédského znakového jazyka. Zhruba v tu dobu zaznamenal, že po něm princova sestra, Lena, po očku pokukuje. Dnes by jej omluvila mladická nerozvážnost, tehdy však byly jeho žertíky a srandičky, které si tropil z nebohé princezny, nanejvýš kruté.
Další kapitolu svého života započal odjezdem do Illéy v pouhých devatenácti letech, se snem stát se palácovou stráží a konečně se osamostatnit. Po zdolání základního výcviku, během nějž si za zbytečně krátké vlasy vysloužil od ostatních rekrutů přezdívku "Buzz", získal práci u královské rodiny, kterou zastává dodnes. Osm let pobytu na jiném kontinentu mu přineslo mnoho nezapomenutelných lekcí, z nichž jedna zasáhla i jeho romantické vazby. Když se po více než pěti letech vztahu rozešel se svojí partnerkou, která od života očekávala o trochu více, než jen rybaření a nekonečné pracovní směny, další si už nenašel. Možná ze strachu z toho, že by snad zklamal další ženu, a to nechtěl dopustit.