A jestli to doposud nebylo tak hrozné, teď to přijde. Narodila se jako prvorozená dcera relativně normálnímu páru španělského imigranta, řidiče autobusu, a zdravotní sestry původem z New Yorku. Matka, zanícená věřící, samozřejmě musela své dceři dopřát plnohodnotné křesťanské vzdělání, a tak Abigail docházela od útlého věku do křesťanských vzdělávacích institucí. Zpočátku se to jevilo jako relativně normální a první roky by se daly označit jako harmonické, a to i díky narození sestry, když bylo Abigail 6 let.
Problémy začaly na vyšších stupních, kde Abigail narazila na striktní puritánské vyučující, z nichž mnozí neváhali použít i fyzické tresty. Někdy v této době začala mít Abigail panické ataky. Zpočátku ne tak silné, ale její učitelé - naprosto nechápaví ignoranti - ji namísto pomoci měli tendenci ještě trestat a zavalili ji extra hodinami četby Bible a modliteb.
Když bylo Abigail 12 let, zasáhlo New York ničivé zemětřesení, během nějž jejich rodina přišla o dům. Těžko říct, co bylo první - zda jejich matce nejdřív přeskočilo a pak se s otcem rozvedli, nebo naopak. Jisté je, že teprve teď se roztočila spirála neštěstí, do které Abigail padala hlouběji a hlouběji. Na doporučení vyučujících začala brát matka Abigail k různým pochybným kněžím z exotických křesťanských sekt, aby ji ‘vyléčili’ z jejích panických záchvatů a úzkostí. Přirozeně to nefungovalo, naopak Abigail upadala do čím dál tím horších stavů. K úzkostem se přidaly deprese a to byl ten poslední kousek skládačky, který potřebovala, aby se chytla nesprávné party jako formy úniku před denní realitou. Byla to hispánská parta, takže k nim měla přirozeně blízko a cítila se s nimi víc doma, než ve svém skutečném domově. Samozřejmě, nebyla to parta zaměřená na zlepšování svých akademických výsledků. Řada ze členů party měla za rodiče gangstery a partou kolovaly drogy. Chvilku Abigail odolávala, každý přeci moc dobře zná, jak vypadají feťáci po pár letech a nechtěla s takovou vyhlídkou mít nic společného. Jenže si zjistila, co přesně to mají za drogy a s chvilkou googlení se dozvěděla, že benzodiazepiny jsou lékem proti úzkostem, které Abigail sužovaly už řadu let. To byl nejzásadnější bod zlomu jejího života - právě tehdy se její život začal propadat do propasti beznaděje. Začala si prášky od kamarádů brát a začala se cítit skvěle - úzkosti ustaly a začalo se jí dařit i ve škole. Rodinný život se taky pocitově stabilizoval, všechno bylo zalité slunce. Jak ale každý moc dobře ví, benzodiazepiny jsou extrémně návykové jak psychicky, tak fyzicky, a časem člověk musí brát větší a větší dávky při zachování stejného efektu.
Abigail bylo 15 let, když byla v drogové závislosti až po uši a už bez benza nebyla schopná fungovat. Prášky si brala bez okolků už domů a zobala je zamčená v koupelně, kde si schoulená ve vaně užívala pocit blaženosti a přijemné otupenosti. Stinnou stránkou bylo, že vzhledem k množství, které její tělo vyžadovalo, byla u své party beznadějně zadlužená a nepřímo tak dlužila i jejim gangsterským rodičům. Jednoho osudového večera se zavřela do koupelny a snad jen díky třesoucím se rukou dveře nedomkla. Nasypala si hrst prášků, zapila je vodou z kohoutku a jak bylo jejím zvykem, lehla si do vany, aby se oddala nadcházejícím příjemným pocitům. Jenže… místo příjemných pocitů začaly jejím tělíčkem zmítat prudké nekontrolovatelné křeče. Fakt, že ležela ve vaně, tomu celému vůbec nepřidával - začala sebou mlátit, z úst jí tekly zpěněné sliny smíšené s krví z rozkousnutého jazyka. Brzy přiběhla Francisca, její mladší sestra, která na ni vyplašeně zírala a běžela pro matku. Dorazily právě včas, když začala Abigail zvracet a dusit se vlastními zvratky. Matka, ač zdravotní sestra, neudělala vůbec nic, odevzdala duši Abigail do rukou Boha a tiše se modlila, zatímco Abigail, stále se zmítající v křečích a bojující o holý život, hleděla na matku a sestru s očima prozrazujícíma strach a naprostou hrůzu, a slzami pomalu stékajícími po jejích tvářích. Brzy se jí začala zmocňovat milosrdná tma, když upadla do bezvědomí z nedostatku kyslíku. Poslední věc, kterou si z toho dne pamatuje, byla sestra křičící její jméno a její tvář, když k ní přiběhla.
Probudila se až následujícího dne na jednotce intenzivní péče, kdy se dozvěděla, že jen díky pohotovosti své devítileté sestry přežila. Následoval kolotoč výslechů od lékařů, policistů i sociálky. Abigail se naprosto odřízla od světa a přestala komunikovat. Jediná osoba, se kterou zvládla prohodit aspoň pár slov, byla její sestra. Když ji propustili z nemocnice, dozvěděla se, že je jejich matka zavřená v blázinci. Pro někoho by to byl důvod cítit úlevu, možná i škodolibou radost s nenávistí, ale Abigail necítila vůbec nic. Když Francisca dostala vyznamenání od starosty New Yorku, necítila žádnou radost. Její sestra pro ni byla vším, zachránila ji, a ona nebyla schopná cítit radost a hrdost, a z hloubi duše se za to nenáviděla.
Trvalo to několik týdnů, než se znovu začala otevírat světu. Z části za to mohl jejich otec, v jehož péči se děvčata nacházela. Byla vděčná, že na rozdíl od jejich matky se do nich nesnažil cpát náboženské nesmysly a nechal ji dostatek času se vyrovnat sama se sebou. Soudní spory mezi rodiči i prarodiči z matčiny strany šly tou dobou naprosto mimo ni, nechtěla s tím mít nic společného.
Následujících pár let se neslo v normálním duchu. Problémy s drogami neměla a se starou partou se přestala vídat. Střední školu si odchodila. Byla sice vděčná, že je konečně na normální škole, ale nadšení z mladších let vyprchalo. Během studia docházela do nemocnice na pravidelné kontroly a ze závislosti se pomaličku dostávala. Zatěžovalo to už tak napjatý rodinný rozpočet a v Abigail to prohlubovalo už tak katastrofální pocit viny.
Po dokončení střední školy už na vysokou nešla, necítila se na to a nechtěla ještě víc zatížit rodinný rozpočet. Práci se jí ale moc nedařilo najít, zůstávala doma nezaměstnaná a volný čas začala věnovat jejich matce, kterou začala navštěvovat v psychiatrické léčebně. Prostředí v ní vyvolávalo úzkostné pocity, ale snažila se obrnit tím, že chce být lepší člověk, že chce matce odpustit a zase s ní navázat normální vztah. To se nesetkalo s pochopením ani u táty, ani u sestry. S tou se kvůli matce několikrát i pohádaly a celá situace začala roztáčet kolo neštěstí nanovo.
Záhy se ozval neznámý muž s tím, že Abigail dluží peníze. Byl to člen pouličního gangu, k němuž měli tehdy vazby Abigailini kamarádi z první party. Toto však byl plnohodnotný mafián, jehož úkolem bylo z Abigail dostat peníze. Nebo je z ní vytřískat. Samozřejmě, Abigail neměla šanci dluh splatit. Dostala možnost dluh splatit vlastním tělem nebo prodejem drog. Ani do jednoho se jí nechtělo, ale klesnout tak hluboko, aby se nechala prodávat pouličním gangem, nechtěla. Netušila však, že s ní měl gangster své plány…
Scházeli se spolu pravidelně, aby předala vydělané peníze a převzala si novou dávku drog k prodeji. Připadala si kvůli tomu provinile, ale musela uznat, že ji to bavilo. Byla to v podstatě jednoduchá práce a věděla moc dobře, kde je odbyt největší. A že to vydělávalo hezky. Dluh se tenčil a s gangsterem brzy začali randit. Myslela si, že konečně našla svůj smysl života, že bude někam patřit a bude se cítit jako doma. Velmi brzy se vzali, aniž by o tom kdokoliv z její rodiny věděl. Bohužel, místo šťastného manželství ji čekalo brutální vystřízlivění. Vyšlo najevo, že ji její nový manžel chtěl jen jako obyčejnou hračku na své perverznosti, začal ji bít - zprvu jen na místech, která nebyla na první pohled vidět, ale netrvalo to dlouho, a začal ji tlouct i do tváře a po celém těle. Abigail pod pohrůžkou její vlastní smrti a především pod hrozbou ublížení její sestře tiše trpěla a začala znovu brát drogy, které jako jediná věc na světě dokázaly trochu tišit nejen bolest fyzickou, ale především tu duševní. Kromě benzodiazepinů začala brát i opiáty, které zvládaly mírnit bolest způsobenou jejím manželem. Ten jí milerád drogy poskytoval - byl to způsob, jak ovládnout její mysl a připoutat ji bezpodmínečně k sobě. A jelikož jí je dávkoval přímo on, nehrozilo nebezpečí, že by se mohla předávkovat. Nikdy se o tom nikomu nezmínila, ani svému manželovi, ale během tohoto období otěhotněla. Nebylo ale překvapením, že nedlouho poté potratila jako důsledek drog a především stupňujícího se domácího násilí.
Jednoho večera jeli společně autem s novou zásobou drog na prodej. Jestli to byla čirá náhoda nebo je někdo udal, těžko říct. Zastavila je však policie, která s pomocí psů našla ukryté množství drog. Jak je Abigailiným dobrým sebedestruktivním zvykem, vrhla se pod imaginární autobus sama a přiznala se, že jsou drogy její. Jejím štěstím bylo, že nebyla nikdy trestaná a vyvázla jen s podmínkou. Musela však jeden rok docházet do léčebny a musela být ukázkovým občanem. Během tohoto období se s ní její manžel rozvedl, aby především chránil sám sebe. Abigail zůstala naprosto osamocená, bez peněz a se závislostí na drogách na krku. V tuto chvíli Abigail zradil především systém, který ji nedokázal ochránit a nařízená léčba závislosti byla k smíchu. Doktor se na ni podíval ve dveřích, napsal jí recept na silnější paralen a tím to haslo. Během tohoto období neměla nejmenší tušení, co se děje v její rodině a styděla se sama za sebe natolik, že jí to bránilo svou rodinu kontaktovat.
Na odvykačce se seznámila s pár kamarády a sestěhovali se společně do vybydleného domu na okraji New Yorku. Po roce pseudoléčby znovu spadla do starých návyků a společně se svými kamarády záhy z vybydleného domu vytvořili feťácké doupě plné smetí, špíny a použitých stříkaček a ampulí. Ke cti jí budiž to, že nikdy nespadla do nejtvrdších drog a injekčně drogy nepoužívala. Dlouhodobé užívání opiátu a benzodiazepinů si však začínaly vybírat svou daň i tak. Ve vlasech se začaly objevovat ojedinělé stříbrné vlasy a především její tělesná schránka chřadla. Na jídlo pořádně nebyly peníze a trpěla podvýživou. Čím větší kost a kůže se z ní stávala, tím horší na ni účinek na ni drogy měly. Celé to nemohlo skončit jinak než dalším předávkováním a i tentokrát při ní stál nějaký hodně svědomitý anděl strážný, resp. jeden z jejích opiových bratří. Chtěli byste však po tom nebožákovi, který měl v mozku leda tak opičku s činelkami, příliš, pokud byste očekávali, že zavolá záchranku. Místo toho zavolal Francisce, o které Abigail občas mluvila. Ta přijela jak nejrychleji mohla, jen aby našla Abigail v bezvládném stavu způsobeném kombinací předávkování a extrémní podvýživy. Přiběhl k ní okamžitě i Charlie, Fransciscin pes. Nešťastně do ní šťouchal čumákem, olizoval jí tvář, ale Abigail nereagovala. Francisca ji s vypětím sil odtáhla přes feťácké doupě do auta a urychleně ji odvezla do nemocnice, kde si Abigail poležela dobrý týden.
A právě Francisca byla prvním člověkem, koho Abigail spatřila po probuzení. Tehdy ještě netušila, že Franscisca obětovala svůj vztah s přítelem proto, aby jí pomohla. Kdyby to tehdy bývala věděla, mohla budoucnost vypadat docela jinak.
Po dostatečném zotavení se Abigail přestěhovala s pomocí Francisci a jejích kamarádů zpátky domů, ale ne na dlouho. Lékaři doporučili, aby se Abigail dlouhodobě léčila v odvykacím centru, kde by byla pod dohledem 24/7. Dokonce šli tak daleko, že Francisce narovinu řekli, že je to už Abigailina poslední šance, kterou pokud promarní, pravděpodobně zemře. Bylo jim doporučeno soukromé odvykací centrum, které bylo příšerně drahé.Nějakým zázrakem však tou dobou proběhla zpráva o nadcházející Selekci, do které se Francisca přihlásila. Nutno podotknout, že jen kvůli tomu, aby si rodina mohla dovolit zaplatit Abigail léčbu. Než došlo k prvním kolům výběrů, zůstávala Abigail doma. Podobně jako po prvním předávkování, i tentokrát se uzavřela do sebe a upnula se na Fransciscina psa, se kterým se stali nerozlučnou dvojkou a není nejmenších pochyb, že to byl pro ni významný prvek, který bránil tomu, aby se vrátila do starých kolejí. Se psem začala chodit na procházky do lesa nebo k vodě, kde spolu trávili většinu dne, zatímco ostatní byli v práci.
Když byla Franscisca vybrána jako jedna z účastnic, dramaticky se proměnil život celé rodiny, především pak Abigail. Té mohla Franscisca zaplatit dlouhodobý pobyt v soukromém odvykacím zařízení. Nebyla by to ovšem Abigail, aby si z plánů ostatních neudělala trhací kalendář. Jakmile pojala podezření, že ‘je v pohodě’ a zároveň definitivně skončila její podmínka, vzala z odvykačky do zaječích, doma pobrala peníze a vyrazila vstříc Angeles, kde si umanula, že bude svojí sestřičce konečně oporou pro změnu ona, a že udělá všechno pro to, aby se vykoupila z předlouhého seznamu hříchů, které tíží její křehkou dušičku.