Narodil se do rodiny vlastně poměrně disharmonické. Přesto, že, více donuceni skandálem, nežli láskou, se jeho rodiče před 30 lety vzali, aby se dítě, pořízené tak neortodoxním způsobem narodilo jako legitimní, nepojil je k sobě vlastně žádný velký cit. Očekávalo se, když se místo dědice trůnu narodila holčička Jana Marie, že rodiče půjdou od sebe. Ale přes všechny ty hádky a sváry, křik a mnohdy házení věcmi je k sobě cosi neuvěřitelného poutalo. A jen proto se tedy nakonec narodil. Korunní princ. Očekávaný dědic...následník, kterého si otec, přes svou antipatii k ženám, jeho matku nevyjímaje, velmi přál. Ano.....díky tomu, že byl chlapcem.....korunním princem, choval se v prvních několika týdnech jeho života otec k matce alespoň trochu uctivě. Dokonce ji zahrnul květinami a dárky. Dárky pro chlapce, samozřejmě, ne pro ni. Jenže.....princ byl křehké dítě již od narození. A když se mu poprvé zúžil dech, když se jeho rodiče nad jeho postýlkou zase jednou tvrdě pohádali....o co? O jeho jméno. Tedy skladbu jmen....jeho otec dával vše za vinu matce. Tehdy, místo aby se o dědice staral, práskl dveřmi a odjel....ano, vlastním vozem....někam se opít. Jména, která nakonec malý princ dostal - Daniel a Adam, mu tedy nakonec byla dána matkou. Pouze matkou. Na mol opilý otec nebyl schopen jej ani zdvihnout na rukou a ukázat lidu. A když se pak prokázalo, že dítě trpí vrozenou srdeční vadou, otec to opět vyřešil po svém......opil se a řádil jako pominutý. Jen díky lásce a péči jeho matky a, ku podivu i o pouhé dva roky starší sestry Jany, která sama byla ještě malou holčičkou, ale na bratříčka se moc těšila i když věděla, že s jeho narozením přestává být korunní princeznou. Možná, že si to uvědomila až později, ale nikdy to bratrovi nedala najevo. Ani později v dospělosti.
Pro chlapcovo vlastní zdraví a bezpečí odvezla matka obě děti z Prahy na venkov, na královské letní sídlo v zámku ve městě Třeboni. Zde pak malý korunní princ vyrůstal, uchráněn dalších stresových situací mezi matkou a otcem, do svých zhruba pěti let, vídán otcem jen žádala-li to společenská pravidla, nebo uznal-li on návštěvu za vhodnou. To pak to mezi rodiči opět jiskřilo a návštěvy nikdy netrvaly dlouho. Ale také tu byly chvíle, kdy je to k sobě opět pudilo. Nu, a někdy v takové chvíli, to byly Danielovi asi tři roky, to ty dva k sobě přitáhlo naposledy. A narodila se jeho mladší sestra, Livia Martha. Daniel se na sestřičku hrozně těšil, že bude velkým bratrem. A když mu ji pak maminka ukázala a to malé stvořeníčko se na bratra usmálo, věděl okamžitě, že se bude všemožně starat, aby ten úsměv moc často nestřídaly slzičky. Matka se s nimi oběma, vlastně se všemi třemi dětmi, vrátila do Prahy teprve až ve chvíli, kdy, přiopilý otec, zřejmě jedoucí z nějakého pár dní trvajícího flámu, přijel a hodlal syna (pouze chlapce) odvézt s sebou třeba i násilím, že prý korunní princ nebude vyrůstat v nějakém zapadákově ( město Třeboň), když má být s otcem a reprezentovat zemi. Daniel postupem času tyhle vzpomínky vytěsnil a moc si to období života nepamatuje, ale má stále v živé paměti jednu tehdejší scénu. V ní jej, coby pětiletého kluka, doslova vleče otec po podlaze chodby Třeboňského zámku a těžkým, přiopilým hlasem se halasně hádá s matkou, nesoucí v náruči dvouletou, srdceryvně plačící Livii s ručičkami vztyčenými k odvlékanému, urputně se bránícímu a také brečícímu bratrovi. "Dany!" Plakala sestřička. "Tatííí néééé!" Danielovi, který mezitím už plakat přestal, se opět rozkutálely po tvářích slzy a do otcovy ruky, třímající jej, se, ve snaze vyprostit se z vlekoucího jej sevření, zakousl. Silně. Nikdy předtím a nikdy poté to už neudělal. Tehdy to ale způsobilo, že se otec zastavil a pustil jej. Daniel se rychle zdvihl se země, odběhl k mamince a celý zadýchaný a uplakaný se jí vší silo chytil kolem pasu. Byla hrozně rozčilená a ve vzteku jí řeč tu a tam přeskočila do polštiny, ale když chlapec přitiskl tvář k jejímu boku, položila mu něžně ruku na temeno hlavy a rozcuchala mu vlasy. "Pojedeme buď všichni, Filipe, nebo odjedeš sám." Řekla a její tón hlasu i bojovný a ochranitelský postoj, jak tam tak stáli, uprostřed dlouhé chodby, nepřipouštěl žádné ústupky. A tak druhý den ráno odjeli. Tentokrát limuzínou s oficiálními královskými znaky a řízenou řidičem (otec usnul jen dosedl na zadní sedadlo) zpět do Prahy. Několik let to pak vypadalo, že královské povinnosti odvedou nakonec přecejen otce od toho hrozného pití a od děvek a Daniel začal chodit do školy a zároveň se učit, co obnáší být korunním princem. Otce moc nepotkával. Neměl moc času. Vlastně ani chlapec ani král. Ale v těch vzácných okamžicích, kdy si na své děti čas udělal (Janu dali do nějaké školy pro mladé dámy a bratr se sestrou ji vídali jen jednou za čtrnáct dní, pokud vůbec....někdy tehdy ji Daniel, a po něm i Livia, začali přezdívat Myška, pro nenápadné, tmavošedé šaty, které ve škole nosila). Daniel také chodil do školy. Do trochu lepší a asi velmi drahé školy, ale byla to normální základní škola, kam chodily i neurozené děti. Matka s tím zprvu nesouhlasila, ale otec prohlásil, že nechce mít ze syna nafoukaného spratka, co kouká po ostatních jako po nižší sortě lidí. Když nepil, byl přísný, velmi. Ale byl dost chytrý. Po škole, když měl čas a princ neměl královské vzdělávání, nebo domácí úkoly, spolu chodili střílet z luku. Někdy si vyjeli, oni dva na koních, Livia na strakatém poníkovi jménem Jiskřička. Dostal tehdy od otce svůj první luk a k němu chránič předloktí a toulec se šípy. A k narozeninám dostal Daniel Dumase.....svého vlastního koně, starokladrubského plemene. Černého jako vix. Ještě se na něm nesmělo jezdit, protože byl ještě hříbě. Ale starat se o něj už mohl. Vlastně musel. Byla to jedna z otcem mu předestřených a matkou odsouhlasených podmínek toho, že ho k narozeninám dostane. Dodržel ji. Není čestné něco slíbit a nedodržet to. A Daniel nikdy neslibuje, co nelze dodržet. Nebo co dodržet nechce. V těchto dnech to opět vypadalo, že se rodiče dokážou shodnout a že je svět kolem, jejich malý, dětský, trochu dost luxusní, svět, zase v pořádku. Daniel se začal se učit na kytaru. Také na klavír. A když mu to školní a královské povinnosti a zdraví dovolily, zpíval ve sboru. Zpíval tak krásně a čistě a s takovým zanícením a smyslem pro rytmus a melodii, že jej sbormistr brzy učinil solistou a mohl předzpívávat překrásné texty starých vánočních písní, při Vánočních vystoupeních. Miloval to. A chodil s maminkou do zahrady a do skleníku a s otcem plavat.....a na střelecké závody. Když otec mohl, rád syna na ně vozil osobně. Ale nebyl to laskavý, milý otec, co si s dětmi hraje a miluje je. Byl přísný, odtažitý, strohý. Spíše velitel, nežli otec. A snažil se mezi Daniela a Livii zasít sourozeneckou rivalitu. Bratr a sestra ale drželi spolu. Drželi spolu i když Livia začala chodit do školy a moc jí to zprvu nešlo. Drželi spolu i když Daniela, pro několikero průšvihů, vlastně ztropených z nudy, když se ostatní učili něco, co on už si dávno nastudoval a uměl to nazpaměť, nevyhodili ze školy v polovině páté třídy jen kvůli prospěchu a že byl korunní princ. A když už to vypadalo, že snad i budou fungovat jako rodina a Daniel končil základní školu a chystal se intenzivně na přijímačky na střední, staly se náhle dvě nemilé věci. První z nich byla skutečnost, že mu zemřel děda. Tou dobou již dávno bývalý král Filip Konrád Habsburk. A druhou skutečnost, že jej, nezvána a nečekána, dostihla opět jeho nemoc, která, kupodivu, dávala dlouho pokoj. Stalo se to vlastně tak, že se po škole zdrželi s kluky na školním hřišti, kopali si tam jen tak do míče a plánovali oslavu narozenin kamaráda Michala, když se, právě Michalovi, nějak zřejmě smekla noha po míči a ten dostal úplně jiný směr, než původně měl. Inu.....vyletěl a tvrdě udeřil Daniela do hrudi. Víc si z toho princ nepamatuje, jen věděl, že to hrozně bolelo a nemohl se nadechnout. A pak se probudil v posteli v nemocnici. Byly tam všichni. Matka, uplakaná a pohublá starostí, obě sestry, k mému překvapení se držící za ruce, strýc, tety, babičky i dědeček z matčiny strany, všechny tetičky i strýc z matčiny strany. Jediný, kdo nepřišel, byl otec. Tehdy, pod péčí rodinnou i odbornou, se z toho rychle zase dostal. Otec už ale od té doby jeho vzorem nebyl. Dodnes vlastně neví, zda tehdy nějaký vzor měl, ale později se jím na chvíli stala filmová postava. A dávno mrtvý herec té postavy. James Bond. Agent 007. Daniel se nechal i ostříhat, aby měl stejný účes. Chodil všude v saku a bílé košili, choval se ke spolužačkám se zdvořilostí....a odtažitostí....gentlemana sedmdesátých let 20. století. Bylo to, v jeho 16 letech, až groteskní. Tato fascinace mu ale vydržela jen rok. Než s klukama objevili kouzlo starých počítačových her. A někteří se snažili napodobovat postavy z těch her. A od Marwela. Když pak Daniel chránil Livii, někdy i Janu, stával se, pro ně a sám pro sebe, v duchu Batmanem. To mu bylo 17. byl fandou do fantasy knih a do historie, nadšeným lampařem a šermířem. I jeho, dlouho odložený, luk občas přišel, coby rekvizita ke kostýmu, ke slovu. Tedy, pokud mezi studiem a povinnostmi korunního prince, měl na koníčky čas. A ten neměl, neboť jeho otec, který sice zrovna nepil, ale vídali jej málo, rozhodl, že syn přijme školní stipendium a pojede na střední školu na dva roky do Irska. Daniel nechtěl jet, ale otec se neptal. Prostě rozhodl. Sestra Livia Danielovi před očima rostla z dítěte v mladou dámu a sestra Jana chodila čím dál tím víc zasmušilá a bál a on se, aby se jí něco nestalo. A aby svou milovanou mladší sestřičku po návratu ještě poznal. Ale odjel, loučíce se s nimi mohutným objetím v letištní hale kde nestáli a neloučili se jako královská rodina......jen jako rodina. A opět bez otce, na jehož častější nepřítomnost než přítomnost si již za ten čas stačili zvyknout. Odjel a netěšil se. Do cizí školy, kde jej neznají, do cizí země, cizího města. Ale Irsko....i velký, rušný Dublin...si jej získalo a nakonec tam prožil dva své snad nejšťastnější roky života. Ano, ani zde jej neminuly povinnosti, reprezentovat, coby korunní princ, svou zemi a svůj starý a slavný rod. Přijal tyto úkoly však jako pravý aristokrat. Jeho vzorem tehdy zrovna byl Karel IV. a stejně jako on, přijal to jako novou možnost. Novou výzvu. A v rámci té výzvy potkal na jednom večírku snad nejkouzelnější bytost, kterou kdy spatřil. Byla urozená. Všichni na tom večírku byly mladí ze šlechtických rodů. Ale Daniel si v bezhlavé zamilovanosti představoval, že je vílou. A snad víly nemají jména. Nebo je neříkají každému. Ten večer nezjistil, kdo ta dívka, která s ním tančila ploužák a potom i jednu rokovou píseň a když se, unavený, konečně posadil, jdouce kolem na parket s kýmsi jiným, jemňounce jej políbila na pravou tvář....a pak i do vlasů, vlastně je. A nezjistil to ani následující den. Ve škole ji nepotkal. Nebo nepoznal. Ani ten den, kdy odjížděl zpět domů. To jméno, dívky z tzv. Věnečkové noci, i v hloubi srdce zaseté semínko lásky k ní, měly mu zůstat dlouho odepřeny. Bylo mu 19 let a vracel se, abych půdu středoškolskou vyměnil za půdu akademickou. Zájem o něj, coby studenta s jedním z nejlepších prospěchů, projevilo hned sedm škol. Ale Daniel již byl rozhodnut studovat přírodní vědy. A práva. Zapsal se tedy na následující semestr ke studiu těch dvou oborů na Univerzitu Karlovu. Nechal se pak pohltit povinnostmi korunního prince.....a prázdninami na jejichž konci oslavil své 20. narozeniny. Ten den si uchovává dodnes v živé paměti. Matka pro něj na nádvoří chystala obrovskou narozeninovou oslavu. Byli tu jeho přátelé ze střední i z vysoké (i Michal, kterému už dávno odpustil tu nechtěnou ránu míčem), celá rodina. Byl tu velikánský čtyřpatrový dort s hruškami a skořicí, kteroužto příchuť si přivezl z Irska a zamiloval si ji. A nejen on. Byl tu slavnostně prostřený veliký stůl, prohýbající se dobrotami. A ani kapka alkoholu. Byla tu živá hudba. Matka i sestry měly překrásné nové šaty a všem třem jim to velmi slušelo. Bavili se všichni. I jindy zasmušilá Jana, schovávající se do koutku se jednou, či dvakrát nechala provést v tanci. Daniel dostal k narozeninám štěně Kavalír King Charles Španěla. Fenečku Dhalii. A Poprvé musel zastoupit nepřítomného otce při oficiálním ceremoniálu. Jednalo se jen o focení. Ale pod fotografií mělo později být napsáno: Mladý král a jeho rodina v den králových 20. narozenin. Nebyl ještě králem. A musel se do školy tentokrát občas opravdu i učit a vypracovávat projekty, ale otec se čím dál častěji opět...zřejmě pod vlivem svého nevlastního otce...propíjel k trvalé alkoholové demenci. Když pak o dva roky později zemřel po pádu z koně (na kterém jel naprosto opilý ve společnosti svého nevlastního otce, rovněž opilého, a jim dvěma podobných kumpánů), při němž si srazil vaz, nebylo mnoha očí, které by na státním pohřbu plakaly upřímně. Několik dní poté Daniel oficiálně, z rukou kardinála, převzal korunu, jablko, žezlo a plášť českých králů. A s nimi úřad který neoficiálně zastával místo otce již plné dva roky. Otec mu zemi nezanechal ve špatném stavu, jako ji kdysi dávno zanechal Karlu IV. jeho otec, Jan Lucemburský. Ale ani v dobrém stavu. Práce a odříkání to ale chtělo více, nežli bylo možno si dopřát odpočinku, ale......dokázal snad zemi udělat, nebo začít dělat, takovou, jakou by si zasloužila být. Mezi ono odříkání patřilo, bohužel, po konci studia obou oborů s doktorským diplomem, jinými, podstatnějšími, povinnostmi vynucené odmítnutí Danielovy vysněné práce. Jako král prostě nemohl ještě učit na Univerzitě. Byť se jednalo o jeho alma mater a o školu tak slavnou a tak světově významnou a proslulou, jako je Univerzita Karlova.
Nu, práce bude ještě dost, ale nyní je zde pozvání na další ročník události, která vlastně, i když na počátku byl obrovský skandál, dala vzniknout rodině, do které se, nyní již mladý král, narodil. Snad, doufal, přijme-li, opět, ono pozvání, nalezne na té události kromě práce i odpočinek. A snad....kdo ví, zde objeví i svou tajemnou vílu s tmavě rusými vlasy. A možná....proč by ne...se štěstí usměje i na sestru Janu. Nebo na Livii. A Daniel opět uvidí matku. „Ach jak pošetilé! Je mi 27 let, jsem králem prosperující země.“ Uvažoval v duchu nad svými myšlenkami. „A přesto se ve chvíli vyčerpání cítím malým chlapcem, který se touží opět schoulit v konejšivé matčině náruči.“