Livia Martha Habsburská přišla na svět třicátého srpna za svítání, které mělo příchuť melancholického podzimu. ale jelikož byla narozena už v srpnu, tak tam nějaký ten podzim byl cítit a z nebe padal drobný déšť, a přestože bylo konec léta, tak ještě to teplo bylo cítit v kostech. Její narození přineslo teplo a radost do královského paláce hlavně její matce a jejím dvoum sourozencům. Narodila se jako třetí a poslední se narodila přesně v 7:17 ráno. Livi přišla na svět s hlasitým pláčem, který podle její matky Annike symbolizoval sílu, která ji měla provázet po celý život a v té chvíli šťastně usmívala, zatímco její manžel, král Ferdinand nebyl u toho, možná i dobře, vůbec by netušila co by se jinak dělo.
Nenarodila se jako její starší sourozenci v Praze, nýbrž v Třeboni. Jako třetí dítě byla tak trochu hýčkána. Hlavně svým bratříčkem. Když se narodila, byly mu tři roky a snažil se jak nejvíc mohl, dělat velkého bratra. Když mu ji poprvé ukázali a ona se na něj usmála, prohlásil, že je nejkrásnější miminko, co kdy viděl. Hrdě pak chodil a prohlašoval, že má sestřičku, co je nejkrásnější na světě. A jí samotné slíbil, když se na ně nikdo nedíval a on se naklonil nad postýlku a pohladil ji po vláskách, že ji bude vždycky chránit a nedovolí, aby jí někdo ten krásný úsměv z tváře smazal a nahradil slzičkami. V Třeboni strávili tři roky, přičemž otec tam za nimi byl jednou na půl dne a ještě přijel opilý, a když pak přijel podruhé taky opilý, tak jí chtěl vzít Daniela a odvést ho sebou, a pětiletý chlapec s ním jet nechtěl.

A tak vyrůstala v rodině, která byla rozbitá dávno předtím, než přišla na svět, to prostředí bylo plného napětí a křiku. Její rodiče spolu zůstávali spíš ze společenské povinnosti než z lásky, a i když to jako malá nechápala, cítila to v každém koutě domu. První roky svého života strávila v Třeboni, na letním sídle, kam je matka odvezla, aby je ochránila před otcovými výbuchy. Livia si z té doby pamatuje jen zahrady a její kamarádky ze sousedství a možná i ten klid, který v Praze nikdy nepoznala. A také si pamatuje svého bratra Daniela, křehkého, tichého chlapce, který podle jeho slov se na ni usmál, když ji poprvé spatřil. A pak od té chvíle k němu cítila zvláštní pouto, i když byla ještě příliš malá, aby mu rozuměla.
Její nejranější vzpomínka je však bolestná. Byly jí sotva dva roky, když jejich otec přijel do Třeboně, opilý a rozzuřený, rozhodnutý odvést Daniela s sebou a tak ona pomalými kroky došla až mezi ně a plakala a taky se snažila zoufale natáhnout ručičky k bratrovi, kterého otec vlekl po chodbě jako nějaký předmět. Její hlas tehdy zněl celým zámkem, ale otec jej ignoroval a asi ještě ten den si vryla do paměti, jak její bratr Dan zakousl do otcovy ruky. Po návratu do Prahy se Livia ocitla v prostředí, kde byla často neviditelná. Otec ji nikdy nepřijal. Nebyla dědic, nebyla syn, nebyla pro něj důležitá. Ale ona si na to zvykla. Našla své místo po boku sourozenců, v tichých chvílích, kdy se drželi pohromadě, protože nic jiného jim nezbývalo. Livia rostla mezi dvěma světy. Jeden byl plný napětí, křiku a otcovy nepředvídatelnosti. Druhý tvořili Daniel a Jana – její bezpečí, její rodina v tom nejpravějším smyslu. A právě díky nim se naučila být silná. A naučila se chránit ty, které milovala, protože věděla, jaké to je, když to nikdo neudělá. Její dětství nebylo pohádkové. Ale formovalo ji. A udělalo z ní dívku, která se nikdy nevzdává, Vždy ke svému bratrovi vzhlížela a měla ho nejradši ze všech, byl pro ní ochráncem a možná i trochu nahrazoval takovou tu mužskou část, která v té době chyběla. Už od dětství byla zvídavá a empatická. Její místo mezi sourozenci bylo jedinečné – nebyla ani první, ani poslední. Daniel ten byl jejím nejbližším spojencem, ačkoli se povahově lišily, vždycky mu rozuměla. Ačkoliv se občas cítila ztracená mezi oběma, postupem času objevila svůj vlastní hlas a směr. Jako dítě byla veselá, zvídavá a trochu nemotorná, což často vedlo k tomu, že ji personál nacházel ve stájích nebo v bazéně nebo mluví se svými oblíbenými koňskými kamarády.

Když jí Dan dal do nějaké té základní školy, tak ona sledovala jak on chodí a učí se, co znamená být korunním princem a poté i tím králem, moc do toho nezasahovala, Otce moc nevnímala, spíše nechtěla. A když už se objevil, bylo to jako když se do domu vrátí chladný vítr, který rozfouká všechen klid. Janu také poslal do školy pro mladé dámy. Ale Livia ji vídala sotva jednou za čtrnáct dní, někdy ani to ne. Daniel tedy chodil do drahé, ale obyčejné základní školy, kam docházely i neurozené děti. I Livia si pamatuje, jak se matka zlobila, že to není vhodné, ale otec trval na svém. Nechtěl ze syna mít povýšeného prince, který se dívá na ostatní shora. Když nepil, býval přísný, tvrdý, ale také nepopiratelně chytrý. A právě tehdy se snažil Daniela formovat. V těch dnech se zdálo, že se rodiče dokážou alespoň na chvíli shodnout. A Livia si pamatuje, jak se jí svět zdál najednou klidnější. Jezdívali společně ven — otec s Danielem na koních, ona na svém strakatém poníkovi Jiskřičce, kterou měla strašlivě ráda. A když přišly Danielovy narozeniny a dostal Dumase — černého starokladrubského hřebce, tehdy ještě hříbě, tak Lívia chtěla taky, a taky že se jí to splnilo, sice o několik roků víc, ale ano, splnilo. Livia miluje, když zpívá. Jeho hlas byl čistý, jasný, jako by se v něm odráželo všechno, co v sobě nosil. Když se stal sólistou, byla na něj pyšná víc, než dokázala říct.

S otcem občas chodila plavat, ale bála se ho. Otec nebyl moc laskavý ani něžný. Byl strohý, chladný, spíš velitel než rodič. A často se snažil mezi Danielem a Livií zasít rivalitu — porovnával je, hodnotil, stavěl proti sobě. Ale oni dva drželi spolu. Vždycky. A drželi spolu i tehdy, když Livia začala chodit do školy. Nešlo jí to. Byla nejistá, pomalá, ztrácela se v učivu, které na ni bylo příliš rychlé a příliš přísné. Otec to komentoval s ledovým odstupem. Ale Daniel ne. Ten si k ní sedl, vysvětloval jí věci trpělivě, krok za krokem, dokud je nepochopila. A Livia si tehdy uvědomila, že i kdyby se celý svět kolem nich rozpadl, ona a Daniel budou stát vedle sebe. Pro Livii pak přišlo období, kdy se svět kolem ní začal znovu hroutit. Přišla událost, která zasáhla jejich rodinu téměř současně. Tím byla smrt dědečka, bývalého krále Filipa Konráda. Livia ho měla ráda. Byl jedním z mála mužů v jejich rodině, kteří uměli být laskaví. Jeho odchod v ní zanechal prázdné místo, které neuměla pojmenovat.
Pak se Dan začal měnit na velkého Jamese Bonda, takže když chránil ji nebo Janu, v duchu se měnil v Batmana. Livia to věděla a líbilo se jí to. V jeho sedmnácti letech to bylo možná dětinské, ale pro ni to znamenalo všechno. Byl jejím hrdinou. Livia tehdy rychle dospěla. Ona sama se měnila z dítěte v dívku, která si začínala uvědomovat svět kolem sebe.
A pak se stala další věc a to smrt jejich otce. Přišla náhle, ale Livii nepřekvapila. Ne tak úplně. Věděla, jak žil. Věděla, jak riskoval. A věděla, že jednou se jeho bezohlednost obrátí proti němu. Když se rozneslo, že spadl z koně opilý, obklopený stejně opilými kumpány a že si při pádu zlomil vaz, Livia necítila to, co by měla cítit dcera. Nebyla v tom nenávist. Spíš prázdnota. A možná i úleva, kterou si nedokázala přiznat nahlas. Několik dní po pohřbu převzal Daniel korunu. Livia na něj hleděla s hrdostí.

Během dospívání často cestovala s matkou a sourozenci do Illey, země, která ji okouzlovala svou jedinečnou atmosférou i hluboce zakořeněnou historií. Bylo to místo, kde i slunce mělo jinou barvu a kde zdánlivě obyčejný vánek nesl příběhy generací. Její život však opět nabral nový směr, když její bratr Daniel, nynější král Českého Království, obdržel pozvánku reprezentovat České království jako zahraniční host během Selekce prince Frederika. Tento návrat do světa oficiální diplomacie a královských povinností je pro ni výzvou, ale těší se.