Diego i Charles měli dětství plné lásky a všeho co chtěli. I když byl Diego ten méně náročný, stačilo mu mnohokrát to co chtěl a moc si nevymýšlel, nemohl říct že by kdy dostal něčeho méně než jeho bráška. Byl vychováván v tradicích korunní rodiny a vždy byl ten šikovnější v dvojici. Čaj o páté pro něj bylo pomalu něco posvátného. To však byly i tradice strany jeho otce. Španělské svátky byly jeho nejoblíbenějšími. Nebyl však nadaný v učení, to nechával vždy svému bratru. Jemu šla spíše kreativita. Rád tvořil různé oblečení ze starých hadrů, nové uniformy pro jeho komorné které pak nutil k jejich nošení, či uniformy pro něho a Charlieho když si hrávali na vojáky. Miloval trávit se svým bráškou čas a vždy jej následoval v čemkoliv co mu řekl. I když mnohokrát nechápal co přesně předvádí, nevadilo mu to dokud to byla zábava. A že zábavy ty dva měli dost. Palác jim byl v mladá jedním velkým hřištěm a zaměstnanci jejich figurky v příbězích jejich myslí. Narozdíl od jeho bratra se moc do školy nehrnul. Dokud mohl, zůstával na soukromém studiu v paláci. Nakonec si však vybrat privátní vysokou školu zaměřenou na ekonomiku. Chtěl se věnovat papírování království, aby se mohl podílet na chodu království tady, no velmi rychle zjistit, že by si školní knížky a papíry raději omlátit o hlavu, než aby se je učil a tak ze dne na den školu opustil. Věděl však, že by tím zklamal rodiče a tak se rozhodl že se domů raději vůbec nevrátí a s jedním dopisem zaslaným přes komorníka jeho matce se vydal do armády. Konkrétně se připojil do výcviku u námořnictva. Táta mu o tom často vyprávěl v dětství, jeho příběhy se zdávaly dokonalými a pohádkovými a tak chtěl jít po jeho stopách. Zde teprve našel jeho skutečnou vášeň. Zde byl jako každý druhý vojín. Nebyl ten druhý. Nebyl ničím dvojčetem, byl svůj. Vojín Diego. Nikoho nezajímalo odkud šel, co měl za krev, zajímalo jej jak si vede ve službě. A že on měl talent, pravděpodobně zděděný v krvi po otci. Stoupal po žebříku rychle. Poručník… major… až na plukovníka. Vše se však změnilo, když se zakoukal do jednoho z jiných mužů, který s ním pracovali. No prostě se do práce zapletlo srdce. On se však bál ho oslovit a tak se jen trápil, nakonec musel se služby odejít. No a tak se po letech vrátil zpátky domů, teď už jako muž a ne mladý chlapec. I když ho mamka seřvala jako by jeden byl. To však nebylo to nejhorší co ho čekalo doma. Kromě trošky hádek jej čekala i nechtěná snoubenka. Tedy ne přímo když přišel, ale chvíli poté co znovu pobýval v paláci se k němu tahle novinka dostala. Rodiče jej zasnoubili s jednou z dcer politiků v anglii. Byl z toho mimo. Samozřejmě že se musel co nejrychleji téhle šílenosti zbavit. Přesto, že ještě do té chvíle nikomu neřekl, že b snad byl na muže, věděl, že jí to říct musí. Řekl jí to při prvním setkÁní jenom těch dvou. Takže možná až moc pozdě, protože to už byli zasnoubeni nějaké ty měsíce. Když jí to pověděl, nevzala ta dobře avšak přijala to. Slíbili si, že si tajemství nechají pro sebe a dokonce na sebe i vzala odvolání svatby. Tehdy se rozhodl, že zodpovědnost koruně kašle. Začal se věnovat spíše veřejnosti a ta si ho oblíbila. Nadace, koncerty za účelem vybrat peníze pro charity, rozdávání oblečení, vše co šlo on dělal. Mnohokrát dělal runways kde sám chodil, většinou byly pro jeho vlastní návrhy oblečení, které se pak právě buďto rozdávaly potřebným nebo které se prodávaly a peníze šly tam kam potřeba. Když jej matka poslala do Ilei s bratrem, byl překvapený avšak vzal to jako další dobrodružství.