Alexandrovi rodiče, kteří si na příchod dítěte dlouho museli počkat, ho zahrnuli láskou a péčí ještě dříve než přišel na svět. Jeho otec byl tehdy mladý a ambiciózní princ, zatímco jeho matka, laskavá a obětavá žena, byla pilířem rodiny. Přestože jejich život nebyl vždy snadný, Alexander měl klidné a šťastné dětství, dokud ho nezastínila tragédie. Když mu bylo pouhých sedm let, jeho matka podlehla rakovině. Její smrt na něj těžce dolehla a v mladém věku zažil, jak ztráta může změnit všechno. Po matčině smrti se jeho otec, krátce poté, co nastoupil na trůn, znovu oženil, aby zajistil stabilitu v rodině i vládě. Nová manželka přinesla do rodiny dvě další děti, které se snažil mít rád, ale s nevlastní matkou se nikdy nespřátelil. Mezi nimi panovala chladná a často napjatá atmosféra, která se s přibývajícími lety jen prohlubovala. Nevlastní matka mu dávala najevo, že není jejím vlastním dítětem, a on jí na oplátku příliš nedůvěřoval. Jakmile to bylo možné, snažil se jí vyhýbat, což ho nakonec přimělo hledat cestu mimo rodinný palác. Vstup do armády byl pro něj zcela přirozeným krokem. Rodinná tradice službě vlasti sahala hluboko do historie, a i když se k ní přidal zpočátku částečně, aby unikl domácímu napětí, brzy našel v armádě svůj smysl života. Ukázalo se, že má přirozený talent pro vedení i taktické uvažování. Služba ho naučila disciplíně a dala mu prostor k osobnímu růstu.

Během jedné z vojenských misí ale jeho oddíl přepadla nepřátelská skupina. Konvoj, v němž cestoval, byl zaskočen a přemožen. On a několik jeho kolegů padli do zajetí, kde byli měsíce vystaveni nelidským podmínkám. Mučili je, aby získali informace, a zacházeli s nimi krutě, což na něm zanechalo hluboké fyzické i psychické jizvy. Po vyplacení výkupného byl spolu s ostatními navrácen zpět do své vlasti. Návrat domů nebyl snadný. Potřeboval dlouhou dobu, aby se vzpamatoval z utrpení a zraněních, kterými prošel. Musel se vyrovnat nejen se svými vlastními traumaty, ale také s tím, jak se změnil jeho pohled na svět a vztahy s blízkými. Přesto v sobě našel odhodlání postavit se na nohy. Jeho zkušenosti z válečné služby a zajetí ho formovaly do člověka, který je neochvějný, odolný, ale stále empatický k ostatním. Uvědomil si hodnotu svobody, života i rodiny, a i když se nevlastní matce stále vyhýbal, snažil se najít cestu k lepšímu vztahu s ostatními členy rodiny.

Během své dlouhé léčby a zotavování po návratu ze zajetí se k jeho překvapení nečekaně sblížil s mladou ženou, která pracovala jako terapeutka v rehabilitačním centru. Byla laskavá, trpělivá a dokázala proniknout přes jeho obranné mechanismy, které si vybudoval kvůli traumatům. Její optimismus a přirozená radost ze života mu pomáhaly nacházet světlo i v těch nejtemnějších chvílích. To, co začalo jako přátelství, se postupně změnilo v hlubší vztah. Její podpora a víra v něj hrály klíčovou roli v jeho uzdravení, a během několika měsíců se rozhodli vzít. Jejich svatba na jejich přání byla malá, ale naplněná láskou a nadějí do budoucna. Pro něj byla jeho žena symbolem nového začátku, člověkem, který mu ukázal, že i po nejhorších bouřích může přijít klid. Žili šťastně, sdíleli společné plány a těšili se na budoucnost. Během jedné zimní dovolené, kterou si užívali na horách, však došlo k tragédii. Jeho žena při lyžování upadla a utrpěla vážné zranění hlavy. Ačkoliv ji ihned převezli do nemocnice, její stav se zhoršoval, až nakonec upadla do kómatu. Trávil každý den u jejího lůžka, doufal a modlil se, že se probudí, ale po několika týdnech lékaři konstatovali, že její zranění byla neslučitelná se životem. Její smrt ho znovu uvrhla do hlubokého smutku, který se zdál téměř nepřekonatelný. Ztráta manželky byla pro něj další ránou, která otřásla jeho vírou ve spravedlnost života. Přesto, stejně jako dříve, se nakonec rozhodl čelit bolesti čelem. Vzpomínka na jeho ženu, která mu vrátila radost do života, ho motivovala k tomu, aby i nadále hledal důvod žít. Ačkoliv ho její smrt poznamenala, rozhodl se ctít její památku tím, že se bude snažit být člověkem, jakým věřila, že může být.

Ještě více než kdy dříve se začal věnovat službě svému lidu. Jako dědic trůnu si uvědomoval odpovědnost, kterou má vůči své zemi, a rozhodl se, že ji povede s odhodláním a vizí, kterou v sobě jeho žena pomohla najít. Trávil dlouhé hodiny nasloucháním problémům svých poddaných, poznáváním potřeb různých vrstev společnosti a plánováním reforem, které by přinesly zemi stabilitu a pokrok. Alexander chtěl být králem, který nejen ctí tradice, ale také hledí do budoucnosti. Věřil, že země potřebuje modernizaci ve vzdělávání, ekonomice i vztahu ke svobodě jednotlivce. Bylo mu jasné, že změny nebudou snadné, ale jeho odhodlání bylo nezlomné. Nechtěl být pouze vládcem, ale také příkladem toho, že i z těžkých ran se dá povstat silnější. Jeho osobní ztráty a bolesti ho naučily empatii, kterou využíval při jednání s ostatními. Zároveň však nezapomněl na svou pevnost a odhodlanost – věděl, že být vlídný neznamená být slabý. Věnoval se i přípravám na svou budoucí roli krále, aby byl schopen vést zemi v obtížných časech a zajistil jí místo mezi silnými a nezávislými národy. Každý den, kdy pracoval pro dobro své země, v sobě cítil odkaz své ženy. Její podpora a láska v něm žily dál a staly se pilířem, na kterém stavěl svůj život i své budoucí království.