Sotva se Enja narodila, jakožto první a korunní potomek do rodu Linder, byla samé překvapení. Prvně, sotva pár dní po narození už jí rašilo na hlavičce hojné množství zrzavých vlasů, jimiž ani jeden z rodičů nedisponoval. Za druhé, byla to dívka – rod Linder se přitom už po několik generací „pyšnil“ syny jako korunními dědici. A za třetí, křičela jako tur. Sotva toho byly její plíce schopny, dávala o sobě vědět. Na celý královský palác. Především pro svého otce tak představovala značný bolehlav. Dcera, co si počne s dcerou? Král Romuald nikdy nic nenechával náhodě, své kroky volil pečlivě a plánovaně, a teď mu do jeho pětiletky hodil osud pořádné vidle. Švýcarský zákon proti královně nic nenamítal, ale co švýcarský lid? Co pečlivě udržovaná mezinárodní politika neutrality? Dcera byla divoká karta. Která navíc na nočníku nejevila zájem o výpočty, tabulky, ekonomické teorie ani státní investiční portfolia. No, kdo to kdy viděl. Matka Corinne měla s dcerou poněkud vřelejší vztahy. Hrála jí na klavír a na své milované housle, zpívala národní písně, brala ji s sebou na její oblíbené projížďky lodí po švýcarských jezerech. Probudila v ní zájem o přírodu a pokoušela se ji, leč marně, tahat, smýkat a vláčet na vysokohorské túry. Ne, malá princezna měla svoji hlavu. Ráda mluvila, na všechny, kdo byli ochotni poslouchat, listovala v knihách, válela se na seně, v trávě i blátě. Obzvláště si oblíbila těch několik královských poníků a díky jejímu zájmu se stájový arzenál rodu Linder brzy rozšířil napříč plemeny, velikostmi i barvami. Bylo jasné, že z ní roste silná osobnost.
To se propsalo i nadále do jejího života. Princezna Enja si vždy dokázala prosadit svou. Pokud si nechtěla stříhat vlasy, zkrátka protestovala všemi prostředky. Pokud chtěla otce otravovat při práci, jednoduše se vysmýkla svým chůvám a schovala se otci pod stolem se svébytnou tvrdohlavostí. Nebyla nevychovaná ani hrubá, jen měla velmi silné názory a představy. A pro svého otce byla stále divokou, nepředvídatelnou proměnnou. Byla jí zařízena ta nejlepší výuka, pochopitelně, ve všech směrech, a za svatou trpělivost jejích lektorů jim byly vypláceny královské prémie. Enja byla dost chytrá, aby pobrala učivo i přes neustále zírání na venkovní jízdárnu nebo prosby, jestli by mohli mít hodinu venku. Právě její živelnost byla pro všechny trnem v patě, ale ať dělali, co dělali, nedařilo se jim ji uklidnit. Přátele si Enja nacházela poměrně snadno. Vždy se našlo dost dětí rádců, politiků a význačných osobností, které se nechaly zmámit pod její velení a rádi s ní objevovali svět paláce a přilehlého okolí. I když působila panovačně, ostatní se rádi ocitali v její přítomnosti, neboť svůj důraz doplňovala starostí, laskavostí a zářivou energií, která šla přirovnat jen k malému slunci v lidské podobě. Dokázala se snadno nadchnout a spolu s tím nadchnout i ostatní. Pro nového koně, pro výpravu do lesů, pro poněkud obskurní zájem vykládání tarotových karet a pokusy o přivolávání duchů svých předků. Neměla nouzi o pozornost.
S příchodem puberty se situace doma poněkud zkomplikovala. Zatímco matka se na dceru dívala s úsměvem a jistým respektem k její průbojnosti, otec to viděl poněkud opačně. V dceři spatřoval riziko pro rodinu i pro celou zemi. Jak mohl někdo jako ona vést vcelku konzervativní národ? Jak se budou političtí spojenci stavět k jejím názorům, její plamenné rétorice? Od něj, od jeho otce, ani od jeho otce Švýcarsko nikdy nic takového nezažilo. Navíc, ačkoliv mnozí by se hádali, že Enja rostla do krásy, ani to se zlým jazykům nepozdávalo. Byla přeci jen až příliš vysoká a poněkud mohutná svou postavou. Měla vůbec šanci najít si vhodný protějšek, s proříznutou pusou a v jisté formě nestandardním vzhledem? Nakonec spolu, nevyhnutelně, šli Enja a otec do několik let trvajícího, neutuchajícího konfliktu. Jednoho, dvou, až nakonec ztratili ponětí, kolikrát se pohádali. Kolikrát se zdmi paláce nesl, zase jednou, křik, tentokrát společně s obviňováním a planými nadějemi. Nejednou byla Enja požádána, aby se vzdala trůnu ve prospěch daleko klidnějšího bratra Kasimira. Aby našla své volání v zahraničí, jako vážená vyslankyně, a přenechala domácí politiku bratrovi. Objevovaly se požadavky na střídmější vystupování, ozdravné hubnoucí kúry, prosby o studium finančnictví a jednou dokonce poněkud nízká poznámka, jestli by se Enja neměla lépe v nějaké přírodní komuně mimo civilizovaný svět. Ani ona se však nechala zahanbit a častovala otce barvitými urážkami, od zabedněného osla po páprdu se svorkami sešitou prdelí. Své nervy si princezna vybíjela na jedné ze svých oblíbených aktivit – střelbě a lovu. Puška nebo kladkový luk, obojí ji bavilo a s patřičným tréninkem byla její trefa bravurní i během emočního rozrušení. Pochopitelně, šlo o legální, environmentálně vhodný odstřel přemnožené vysoké, ale Enja nebyla z těch, kdo by cítil vůči zvířeti úzkostlivou lítost, jestliže byl skol pro dobrou věc celku. Pronásledování, objetí přírody, to jí dokázalo uklidnit pocuchané nervy. To a silný drink s přáteli. V praxi byly obavy jejího otce celkem zbytečné – nápadníků i nápadnic měla dostatek. Vybírala si, ne však tolik, kolik by se možná na korunní princeznu slušelo. Držela se však domácí produkce, z bezpečnostních důvodů. Těžko by ji mohl tajným vztahem vydírat někdo z jejích poddaných. Nutno podotknout, že se zahraničními delegacemi se nesetkávala příliš často – kdyby musela hádat, řekla by, že vlivem obav jejího drahého papá. Co naplat. Plamínků vášně bylo dost, lásek jen pár, ale žádná, která by zůstala. Nevadilo jí to, nebo si alespoň ráda říkala, že jí to nevadí. Měla svých koníčků dost. Ať už šlo o jízdu na oblíbených koních, nebo rané pokusy o chov chladnokrevných plemen pro účely jízdy pod sedlem. Málokdy měla takovou radost, jako když se narodilo zdravé hříbátko. Několik jich dokonce sama odrodila – to byl skutečně silný zážitek po všech stránkách. I pro rodiče, když se pak objevila vskutku zajímavá fotka plná různých biologických substancí v novinách. Z rozmaru se také zaměřila na sokolnictví, čistě proto, že se jí líbila představa spanilé jezdkyně na statném oři, které přilétá na rukavici vycvičený sokol. Přišlo to vhod, když se poštolka Brunhilda naučila vletět do otcovy kanceláře oknem a na stole mu udělat nezměrný svinčík v papírech před strategickým ústupem.
Když došla řada na výběr oboru studia na vysoké škole, kterou Enja skutečně odmítla absolvovat zavřená doma se soukromými učiteli, následovala jedna z největších hádek, kterou rodina Linderů pamatuje. Neexistovalo, že by budoucí hlava pomazaná nestudovala ekonomii nebo finančnictví. Tedy, ve světě současného krále. Enja měla, zase jednou, svůj vlastní osobitý názor – studium environmentálních věd, který si hodlala prosadit i za cenu fyzické konfrontace. K té naštěstí nedošlo. Někdy mezi rozením hříbat, dcerou rádkyně nalezenou v dceřině posteli a cvičeným ptactvem v jeho pracovně to otec začal poněkud vzdávat. Enja byla jen těžko hnutelnou silou, inteligentní, výřečnou a, bohužel, také s jeho strategickou myslí. Pokaždé, když se na ni díval, viděl plamen, který v sobě nikdy nezažehnul, a tak se nakonec vzdal svých námitek a umožnil jí studovat, co si sama vybere. Matka v tom Enju podpořila, s poměrně věcnou poznámkou, že přírodní bohatství je to, co dělá Švýcarsko skutečně výjimečným. Peníze nejsou všechno a jestli princezna něco nebyla, tak zbytečně rozhazovačná a marnivá. Státní pokladna bude v bezpečí a kdyby jí hrozila úhona, sbor rádců byl k ruce, aby se postaral, že národ nepojde od hladu.
Roky studií byly pro Enju zlatým věkem socializace. Večírky, popíjení, odmítnuté nabídky marihuany a kokainu a poznávání svých vlastních možností. Začala pořádat své vlastní akce, soaré, bály pro své přátele, i když nikdy nebyla tak dobrou organizátorkou jako účastnicí. Pro dobrou věc se angažovala i v ekologických snahách, spolupracovala s nadacemi, ale, kdyby měla být upřímná, prvoplánová dobrovolnická činnost jen pro účely slušivé fotky jí vždy byla trochu proti srsti. Ráda za sebou měla konkrétní výsledky a nebála se ušpinit si ruce pro dobrou věc. Její iniciativa vysazování nových stromků byla obzvláště oblíbenou. I studium ji bavilo, i když byla vždy spíše bytostí praxe. Podařilo se jí vystudovat s poctami, i když s tím měl nejspíš trochu co dělat i její korunní status. Poté už nebyl jediný důvod nezačlenit ji do politického dění a královského veřejného života. Konečně se začala setkávat s vlivnými lidmi, politiky, diplomaty a vyslanci. Co ji na všech těch procedurách drtilo byla formalita a umírněnost. Úklonky, úsměvy, zdvořilé konverzace, občas měla pocit, že se rituálně oběsí na křišťálovém lustru. Její slova občas vyznívala na prázdno, setkávala se se soucitnými pohledy, které očekávaly, že její ostré hrany budou brzy obroušeny. Za jejími zády se spekulovalo o vhodných sňatcích, jako by do toho neměla vůbec co mluvit, o úpravách na jejím vzhledu, jako by nešlo o její osobní rozhodnutí. Aniž by to řekla otci, bože chraň, sama začínala mít menší pochybnosti, zda dráha korunní princezny, královny, skutečně je slučitelná s tím, co miluje. S volností, životem, radostí, kterou chtěla dostávat i dávat. Zaslouží si rodové hodinky a korunu, je skutečně vhodnou kandidátkou na to, aby se starala o dobro země? Matka by jí ubezpečila, děj se co děj, otci by jen potvrdila jeho vlastní obavy, alespoň tak se jí to zdálo. Musela jednat na vlastní pěst, opět. Švýcarsko se dřív zvlášť nezapojovalo do události Selekce v Illee, ale když dorazilo do Bernu letošní pozvání, rozhodla se si něco dokázat. Možná na něco přijít, snad si udělat pořádek ve svém smýšlení o budoucnosti. A potvrdila svou účast.