Evelyn se narodila do vedlejší větve rodiny Romanovců, na pozici srovnatelné se zahraničními princeznami - dost blízko trůnu aby na ni doléhala očekávání, ale zároveň dost daleko, aby byla považována za politicky vcelku neškodnou. Její výchova byla zakládána na uctívání tradic, reprezentování rodiny a na myšlence že moc není jen o tom jaký titul vám náleží na papíře, ale o skutečné kontrole.
Její rodiče Eleonor a Anton Romanov jsou, mimo jejich podnikání do zbrojního průmyslu, sběrateli a obchodníky s uměním a historickými předměty. Jejich domov je plný pro tuto rodinu tak typického chladu, ale i přepychu, krásy a historie. Evelyn tyto předměty vždy vnímala jako symboly lidských osudů a příběhů, na rozdíl od rodičů, kteří je viděli především jako symboly moci a bohatství. To byl jeden z mnoha rozdílů, který mezi ní a jejími rodiči byl - jedním z nich je také vnímání moci celkově. Být součástí carské rodiny pro ni znamenalo víc to že musí lidem pomáhat, než je vlastnit a ovládat.
V tom pro ni vlastně vždy bylo úlevou, že ona sama byla v rámci politiky brána více jako symbol, než někdo, kdo by měl kdy šanci dosáhnout na trůn a vládnout. Jistě, jako jedináček jednou zdědí veškeré majetky svých rodičů a její vliv na Rusko bude zásadní, ale... to je něco co ji upřímně děsí a nesoustředí se na to víc, než musí. Není pro ni strašidelná myšlenka že by to nezvládla, ale to, že ví, že stejně nemá na výběr.
Studovala obory Ochrana historických památek a Stavební inženýrství na Ruské akademii vědy a umění v Petrohradě - kombinace oborů co Evelyn zajímaly, a co připadaly dostatečně důstojné jejím rodičům. Vždy měla blízko technice, hlavně díky svému dědovi, Andreii Romanovovi, který byl inženýrem angažujícím se v poválečných obnovách infrastruktury, a v projektech na zajištění bezpečnosti na hranicích Ruska. Evelyn vždy podporoval v jejím zájmu o to se vrtat ve staré elektronice, hodiny listovat v knížkách o architektuře a procházet se výrobními halami firem patřících její rodině. Naučil ji pečlivosti, trpělivosti, a vidět v tom mít věci pod kontrolou i krásu. Nevidět ji jen jako něco čím držíte ostatní na kolenou, ale čím je můžete podržet a podpořit, když jde do tuhého.
Uvnitř ruského dvora jí ovšem tato přesvědčení a pocit odpovědnosti nijak nepomáhají. Evelyn plní své povinnosti přesně tak jak se od ní očekává, je ve společnosti uznávána, ale přesto se cítí jako cizinec mezi šlechtici, kteří dávají větší váhu tomu jaký dělají dojem, před povinnostem. Zdvořilostní rozhovory jen málokdy vedou k hlubším konverzacím, a přátelství je zde tvořeno častěji vypočítavostí než upřímností - je obklopena lidmi, ovšem osamocená.
Její pocit odcizení ovšem nepochází z toho, že by byla jakkoliv odstrkována. Evelynin titul kněžny a ekonomická a vojenská síla její rodiny jí zajišťuje respekt a ochranu, kterou by se jen málokdo pokusil testovat otevřeným nepřátelstvím či projevením nesympatií. Je považována za ne zcela tradiční členku rodiny, ovšem za spolehlivou a stálou - což je něco, co by v čase politické nestability mělo velkou váhu.
Její soukromý život je poměrně prázdný. Stále se snaží zlepšovat ve svých zájmech, věnuje se svým společenským povinnostem, má práci kterou může vyplňovat svůj čas, ale její osobní život je v podstatě neexistující - ať jde o přátele, nebo něco víc. Když se jí naskytla možnost vycestovat za hranice do království Illéa, bylo to něco z čeho měla tak trochu obavy, ale co si zároveň nemohla nechat proklouznout mezi prsty.
Bohužel, a aniž by o tom věděla, Evelyn a její výpravu začali jistí členové rodiny Romanovců vnímat jako možný nástroj v budoucích vnitřních konfliktech uvnitř carské rodiny, které by mohly přetvořit to, kdo se stane budoucím vládcem, či vládkyní.