Její první vzpomínky byli ze sbírání ovoce. Ano zní to možná zvláštně, ale je to tak. Její matka jí tehdy brávala zcela všude. K řece, sbírat potravu, na tržiště… Její rodiče byli vždy aktivní a milující pár. Když byli ještě mladí, utekli spolu z civilizace do hustých lesů a založili si zde rodinu. Otec se stále vracel do okolních malých městeček na tržiště a snažil se prodávat své keramické kousky, zatímco matka se starala o malou Eyvu a o domácnost.
Dívenka byla spokojená. Možná neměla tolik kontaktu a dokonce byla trošku pozadu i s učivem a mluvou. Za to vše vynahrazovala svými schopnostmi přežívat v divočině. Dokonce se naučila i lovit. Nejprve to začalo malým zajíčkem, následně divokým prasetem, ale nakonec se dívka vypracovala i na jelena. Sice jí jeden úlovek trval třeba celý den stání na místě, ale nakonec se to hodilo. Doma byla dobrá pečínka a rodiče nemuseli utrácet to málo, co ani neměli.
Eyva se však ve svých patnácti letech dožila dne, který jí přinesl dvě krásné sestřičky. Dvojčátka. A i když byla zprvu velmi nadšená, smích a radost jí brzo přešla. Z důvodu obydlí a místa, kde bydleli, se doktor nedostal dost včas k její matce a porod dvojčat nezvládla.
Netrvalo dlouho a rodině se dostala nová hierarchie. Otec prakticky nikdy netrávil doma. Vždy byl v dílně s keramikou nebo v baru ve městě. Mnohokrát si ho tam dívka vyzvedávala a táhla ho dlouhou štreku domů. Starala se o domácnost. Vařila, i když to nebylo zrovna to nejlepší jídlo. Dokonce se naučil i na hudební nástroj a šít. Vše co v životě udělala a dokázala zašla na trh prodat. A lidé to milovali. Její výrobky byli vždy přírodní, propracovaná a krásné. Dala do nich ten zbývající čas, který měla. Peníze, které vydělala se pokusila věnovat do udržení rodiny a jejich sester. Dívka už prakticky neměla čas ani na to jít ven si užívat přírodu. Povinnosti jí zahlcovali tak moc, že je už ani nevnímala. Jedna věc za druhou.
To se ale jemně změnilo, když jednoho dne otec přitáhl domů cizí rodinu. Zprvu byla Eyva naštvaná, už takto živila až moc lidí v mladém věku. Neměla čas trávit ještě s někým jiným. Otec si to ale nechtěl nechat vymluvit. Dům mají přece veliký a dvě rodiny se dovnitř vmáčknou. Zrzka si přišla jako v pasti. Každý den, kdy přišla do baráku, či šla tvořit něco produktivního se jí za zadkem táhnul další člověk. Fabián byl k nevytržení. Líný, arogantní člověk, který udělal vše proto, aby jí naštval. A den co den se mu to dařilo. Jeho rošťácký pohled a poznámky jí přiváděli k šílenství. Dokud nevybouchla a jednu mu nevrazila. Dívenka nikdy neoplývala chladnou hlavou, právě naopak. Nemohla se stále vypořádávat s životem, jakoby jí něco dlužil.
Netušila však, že toho dne dostane nejlepšího přítele. Fabián obdržel právě tu pecku, která mu byla zasloužená a rozhodl se jít do práce a finančně pomoci. Za což mu byla Eyva vděčná. A možná, že to byla právě ta jediná věc, kterou potřebovala. Podpora.
Od smrti matky jí v otci hledala každým dnem méně a méně. I když stále říkal jak je za ní vděčný a jak jí miluje za to, co dělá. Nestačilo to. Ale teď po tolika letech, v jejích 22 se znovu cítí aspoň trošku svobodná. Už na to není sama. Dokonce se u ní začnou znovu projevovat pocity, které dlouho držela v sobě. A to radost z přírody okolo ní. Ze střílení z luku a vlastně i z výrobků, do kterých dávala vždy tolik práce. Ze všeho nejvíc však byla překvapená z toho podivného pocitu v břiše a mravenčení v rukách, který se jí vždy dostavil, kdykoliv byla sama s Fabiánem. Po práci se vydávala často na tržnice prostě jen bloudit mezi stánky a povídat si. Eyva ho naučila lovu a špatnému vaření. On jí zase základy etikety a chování mezi vyšší vrstvou. Její kamarád totiž pocházel z velkoměsta Angeles.
Vyprávěl jí o tom tolik zážitků, dokonce i to, jak se dostal do paláce na jeden charitativní ples. Zrzka jeho slova hltala každý den více a více. Až si začala přát zažít něco takového. Opustit na chvilku les a vydat se mezi ty... paneláky, probořit nohy do písku a koupat se v horké vodě plné soli.
Netušila však, že by to vše opravdu zažít mohla, dokud její otec domů nepřišel s novinami a přihláškou do Selekce. Dívka moc dlouho neváhala a ihned se přihlásila. Ne jen, že to pro ní bude moct být nová příležitost, ale zároveň zabezpečí svojí rodinu prakticky do konce života. Možná, se jí bude špatně opouštět domov, ale je si jistá, že jí nechává v dobrých rukou. A nyní i ona si chce splnit sen.