Freydis se narodila jako neplánované dítě, což její rodiče nevzali moc dobře. Jejich nadšení pro nový život bylo mírně zastřeno obavami a pochybnostmi o tom, jak se s touto nečekanou situací vypořádat. Na druhé straně stál její dědeček, který byl hluboce věřící v bohy a silně přesvědčený o jejich vlivu na lidské osudy. Často opakoval, že Freydis je dar od bohů a že jí byly předurčeny velké věci. Díky své víře se dožadoval, aby mohl svou vnučku co nejčastěji hlídat a vychovávat. Thorvald učil Frey od útlého věku o severských bozích a předával jí vše, co věděl o jejich legendách. Neomezoval se pouze na vyprávění příběhů, učil ji také zvyky a tradice, jak tyto bohy uctívat. Mnozí lidé ho považovali za blázna, který žije v minulosti, ale našli se i tací, kteří jeho názory sdíleli a s obdivem sledovali, jak se snaží uchovat starobylé tradice. Freydis měla štěstí, že se na její výchově podílelo i několik dědových přátel, kteří byli stejně nadšení pro severskou mytologii a zvyky. Společně vytvářeli magickou atmosféru, ve které se Freydis učila ctít nejen bohy, ale i přírodu kolem sebe a mohla tak objevovat kouzla svého dědictví. Když byli s dědou sami, často se uchylovali hluboko do přírody, kde jí Thorvald předával své znalosti o světě kolem nich. Byl zastáncem života bez moderních vymožeností, spoléhal se především na to, co mu poskytovala příroda. A právě to se snažil naučit i Frey. Učil ji lovit nejen pomocí zbraní, ale také pastí a pečlivě ji seznamoval s tím, jak rozpoznat jedlé a jedovaté bylinky a plody. Ze všech úlovků ji děda vedl k tomu, aby vždy dali oběť bohům, protože bez vděčnosti by je bohové mohli rozhněvat, což Frey nechtěla riskovat. Kožešiny ze zvěře, kterou ulovili, děda prodával aby si za peníze pořídil jen to, co mu příroda neposkytla. Sám si pěstoval i ovoce a zeleninu, když měl něčeho moc, opět to prodal. Večer, když se setmělo, trávili čas u ohně, kde její děda vyprávěl příběhy o bozích, nebo společně tiše hleděli na hvězdy, což Frey naprosto milovala. Tyto chvíle v ní zanechaly hluboké spojení s přírodou a vírou jejích předků. Během těchto večerů ráda zpívala. Zpívala svému dědovi, ale hlavně bohům, kterým věnovala každou notu s hlubokou úctou. Když zavřela oči a nechala hlas znít nočním tichem, představovala si bohy, jak se shromažďují kolem ní, naslouchají jejím písním a drží nad ní ochranou ruku. Tyto chvíle jí přinášely pocit klidu a jistoty, že je v jejich přízni, a zpěv se stal jejím vlastním způsobem, jak s nimi komunikovat. Jak Frey dospívala, začala se více soustředit na svou budoucnost, především na školu a získání potřebného vzdělání. Přesto se snažila trávit co nejvíce času se svým dědečkem v jeho malém domku, kde se stále učila o bozích a starých tradicích. Její rodiče ale začali čím dál více vnímat jeho vliv na ní jako problematický. Nikdy nechápali jeho silnou víru ve staré bohy ani jeho podle nich zastaralý a nesmyslný pohled na život. Časté konflikty v rodině vznikaly právě kvůli těmto rozdílným názorům a Frey se vždy ocitala mezi nimi. Ve většině případů stála na dědečkově straně, protože mu věřila a sdílela jeho lásku k tradicím. Vše se ale změnilo, když přišel čas, aby si našla práci. Díky matčiným kontaktům dostala Frey nabídku stát se komornou na královském dvoře, což byl pro ni velký krok kupředu. Někteří by tuto práci mohli považovat za podřadnou, ale Frey byla z této příležitosti nadšená. Viděla v ní způsob, jak se prosadit a najít svou vlastní cestu. Její dědeček však tuto nabídku vnímal jako vzdálení se od jejich tradic a od božské cesty, kterou pro ni viděl. Byl přesvědčen, že svět královského dvora je prolezlý intrikami a odtržený od starých hodnot a nevěřil, že je to správné místo pro jeho milovanou vnučku. Frey si však chtěla jít svou vlastní cestou, i když věděla, že to znamená vzdálit se od dědečkova učení a zklamat jeho očekávání. Po několika měsících odloučení od svého dědečka se Frey dozvěděla smutnou zprávu, jeho zdravotní stav se zhoršil a brzy nato zemřel. Bolest nad jeho ztrátou byla hluboká, ale zároveň cítila jistou úlevu, protože věděla, že se nyní setká s bohy, o kterých celý život mluvil a prožije šťastnou věčnost. Věřila, že se po smrti znovu setkají a tato víra jí pomohla překonat smutek. Věděla, jaké měl její dědeček přání a proto se rozhodla vzít jeho pohřeb do vlastních rukou, místo aby to nechala na svých rodičích, kteří by se nejspíš o jeho odkaz nestarali s takovou úctou. Spolu s několika dědečkovými přáteli připravila obřad, který byl věrný starým tradicím. Jeho tělo bylo uloženo na speciálně vyrobenou loď, obklopené věcmi, které pro něj měly během života největší hodnotu. Jeden z jeho přátel provedl rituální zvířecí oběti, aby zajistil, že bohové přijmou jeho duši, zatímco Frey zpívala. Její hlas nesl písně na rozloučenou a promlouval přímo k bohům, kteří byli přítomni v jejím srdci. Když pak loď vzplála a začala se vzdalovat na moři, Frey stála na břehu a dál zpívala. I přes slzy, které jí stékaly po tvářích se usmívala, protože věřila, že dědeček je nyní přesně tam, kde měl být, mezi bohy, které celý život uctíval. Nevnímala své rodiče, kteří stáli opodál, vyděšení a znepokojení tímto starodávným obřadem, který pro ně byl příliš vzdálený a nepochopitelný. Od toho dne se s nimi moc nevýdala, věděla proč tomu tak bylo a vlastně jí to ani moc nevadilo. Po dědečkově smrti se Freydis rozhodla plně soustředit na svou práci, ve které se jí dařilo velmi dobře. Rychle se přizpůsobila životu na královském dvoře a svými dovednostmi a přístupem si získala uznání. Když přišla dlouho očekávaná událost, selekce prince Mikaela, byla vybrána, aby doprovázela prince Leifa jako jeho osobní komorná. Měla být po jeho boku a k dispozici pro jakoukoli potřebu, a to jak během selekce, tak při dalších důležitých příležitostech. Tuto příležitost přijala s nadšením, protože věděla, že jí přinese další cenné životní zkušenosti a umožní jí prohloubit své dovednosti.