Byl krásný den v Likely, i když už se podzim hlásil o slovo chladnými rány. Svítilo slunce a na zápraží sirotčince ležel proutěný košík, ve kterém spalo děvčátko se sněhově bílou pletí. Žena, která dítě objevila se asi nestačila divit. Kontrastem k bílé pleti dítěte byla obnošená košile s výšivkou černé růže, ve které to nebožátko spalo. Jaký byl asi původ a osud jejích rodičů? Bylo odložení dítěte projevem lásky, nebo čirého sobectví? Tuhle otázku si můžeme pokládat nejen my, ale také Gwendoline Swan. Dívka, která se s tímhle začátkem životního příběhu musela smířit. Jistě, těch otazníků je skutečně mnoho, a tak jí nikdo nemůže zazlívat, že má bohatou fantazii a vymyslela si už nejméně deset možných příběhů, které by záhadu jejího původu mohly osvětlit. Všechny mají happy end, kdyby vás to snad zajímalo.
Gwen vyrůstala v místním sirotčinci, který poskytoval takovou péči a vzdělání, jaké si vzhledem ke státnímu rozpočtu mohl dovolit. Vychovatelky měly práce jak na kostele a snažily se dát dětem maximum, navzdory pracovnímu vypětí a únavě. Jenže jak je dobře známo, děti jsou kruté. A nejvíce svou krutost projevují vůči těm, kteří se odlišují. Vychovatelkám se bohužel nemohlo podařit potlačit veškerá příkoří, která se mladé dívce přihodila. Gwendoline si brzy zvykla na posměšky a izolaci a brala je jako normu. Nestěžovala si, dokud měla po svém boku kamaráda. Blonďatého chlapce s modrýma očima, který si s ní povídal navzdory tomu, že ostatním byla jenom pro smích. Neví už jeho celé jméno, říkali mu Tommy, Thomas, nebo tak nějak. Inu, jednoho dne zmizel, neboť si ho adoptoval mladý pár. Gwendoline poprvé v životě pocítila závist a bolest ze ztráty kamaráda. Paradoxně se tak stalo na její desáté narozeniny. Krásný dárek, opravdu. Přesto se loučila s úsměvem, protože svému příteli nechtěla kazit radost. Stále doufá, že jednoho dne se jejich cesty opět protnou.
Od té doby se malá Gwen uzavřela ještě víc. Trávila mraky času čtením, kreslením a také psaním povídek. Právě v té době nastupuje do sirotčince nová učitelka. Slečna Collinsová. Ta má od počátku pro bělovlasou dívku slabost. Všímá si každého detailu a podivností v jejím chování a brzy se dovtípí, že Gwendoline je v podstatě asociál z donucení, i když si na tenhle osud nikdy nestěžovala. Slečna Collinsová učí výtvarné umění a hudební výchovu a tím to pro ni také mohlo končit. Jenže nemohla jinak, než být pro Gwen oporou a všechny protivy a šikanátory rázně usadit. Alespoň v její přítomnosti si tak mohla malá albínka vydechnout. Slečnu Collinsovou zaujaly kresby, které Gwen tvořila. Měla svůj osobitý styl a cit pro barvy. Byla také naprosto unešená z oblečků, které Gwen šila svým panenkám. Usoudila, že by byla škoda tuhle uměleckou duši neukázat světu. Přihlásila Gwen na talentové zkoušky a věřte nebo ne, dopadly skvěle. Gwen byla tak nervózní, že už ani neví co vlastně tenkrát malovala, ale sklidilo to úspěch.
Na střední škole se jí dařilo o poznání lépe, ale žádná trvalá přátelství nenavázala. Už nebyla mezi malými dětmi, a tak se místo posměchu a nadávek dočkala kýžené ignorace. Přesto však zažila svou první, byť ryze platonickou lásku. V maturitním ročníku měla plnou hlavu svého spolužáka, což opravdu nejde dohromady se vzorným studiem. Lucas byl pro Gwen v mnohém velkou inspirací. Pořádně bavit se začali až v posledním ročníku. Mnohokrát spolu měli společnou cestu ze školy, či do školy. Sdíleli stejné nadšení pro hru na klavír, módu a měli podobný vkus i co se knížek týkalo. Neustále tak bylo o čem mluvit. Lucas měl hodně přátel, což není nic divného vzhledem k jeho vřelé povaze a lásce ke společnosti obecně. Nejednou se na Gwen mile pousmál s tím, že introverti zkrátka jen čekají na nějakého extroverta, který si je adoptuje. A Gwendoline se jakožto adoptovaný introvert cítila skvěle. Nejlépe v celém svém životě. Není se co divit, že se naše nesmělá bělovláska zamilovala. Po dlouhé době potkala někoho, kdo jí skutečně naslouchal. Sdíleli svá trápení, půjčovali si knihy a pak rozebírali jednotlivé postavy do nejmenších podrobností. A jednoho dne, těsně před maturitou, se Lucas jen tak mimoděk zmínil, že se ohromně těší, až odmaturuje a půjde na stejnou vejšku, jako jeho přítelkyně. V ten okamžik měla Gwen co dělat, aby se ovládla. Byl to pro ni blesk z čistého nebe. Proč jí o tom neřekl dřív? Proč si husa hloupá jeho společnost vyložila jako projevy náklonnosti? Proč je tak těžké udržet si úsměv na tváři když musí čelit nepříjemné pravdě?
Nebyl čas se ptát na další a další „proč“. Jako by celý její život byl složený z těchto zbytečných otázek. Gwen naštěstí i navzdory mizernému psychickému stavu maturitní zkoušku zvládla na výbornou a co osud nechtěl, získala stipendium na té nejprestižnější škole v Angeles. Přímo v paláci. Jestliže se doteď zdráhala odstěhovat z Likely, opustit slečnu Collinsovou a svou tajnou lásku, tohle byla poslední kapka, která ji ujistila, že na nový začátek je ta vhodná doba právě teď. Skutečně ještě pár týdnů nazpět uvažovala o tom, že studium v Angeles odmítne a půjde na stejnou vysokou školu jako právě Lucas. A ejhle. Problém vyřešen. Slečně Collinsové se jistojistě ulevilo. Gwen byla její nejoblíbenější žačka a bude ji postrádat. Ale neloučí se přece napořád a tuhle příležitost si mladá bělovláska zaslouží víc než kdokoliv jiný. Odjíždí, aby dobyla svět. Málokdo ví, že se tahle plachá dívka dokonce dobrovolně přihlásila do Selekce, avšak nebyla vylosována.
Gwen našla dobrý lék na zlomené srdce. Ponořila se do práce při studiu designu oděvů a šperků. Dodnes má svou sbírku panenek, kterým šije miniatury šatů. Některé vymyslela od základu sama, jiné jsou kupříkladu replikou oděvů slavných lidí. Je pravdou, že ještě jednou věcí doslova žije, a to je psaní zvrácených fanfikcí. Nemohla si vybrat nikoho jiného než dva studenty, kteří jsou pouze o rok starší, za to o sto procent oblíbenější a slavnější. Princ Mikael a jeho věrný přítel Ezra Illéa. Samozřejmě tyhle hrůzy píše anonymně, ale má malou komunitu čtenářů, kteří její výtvory doslova žerou. Za nic na světě by se k tomuhle veledílu nepřiznala. Ona zkrátka miluje romantické příběhy a šťastné konce. Když nemá nárok je prožít, může o nich přece alespoň snít. Nebo ne?