Hector de Graaff se narodil v portugalském městečku Cascais jižně od hlavního města Lisabonu. Místo k životu (a vůbec k usazení se) to bylo naprosto ideální. Z jedné strany bylo obehnáno oceánem, do hlavního města coby kamenem dohodil. Už dlouhá staletí se jedná o nejbohatší aglomeraci a přímo v Cascais měla královská rodina své letní sídlo. Hectorův otec, Florian de Graaff, byl nizozemský genetik, který se zabýval kontroverzním výzkumem klonování a proslul svými odhodlanými pokusy na poli regenerativní medicíny. Co pohledával toho času zrovna v Portugalsku? Inu, dělal to, co mu šlo ze všeho nejlíp - psal vědecké články a bádal. Samotné experimenty nicméně podnikal jen v Nizozemí. Padala tam jakási etická zábrana, jelikož lidé tam na ‘šílené’ vědce a vizionáře byli zvyklí. Do jednoho ze středomořských království se přestěhoval hlavně proto, že trpěl těžkým astmatem a kombinace mořského vzduchu a tepla jeho plicím dělala dobře. V Lisabonu se seznámil se Sanchiou - ekonomkou portugalské národní banky. Stala se tak hlavním důvodem, proč Florian v Portugalsku zůstal natrvalo a Nizozemí navštěvoval jen za účelem vědeckých experimentů.
Hectorovo dětství bylo klidné a plné bezstarostných chvil. Se starší sestrou Ines si až tak nerozuměl. Ze své rodiny nejvíc inklinoval k otci. Fascinovaně ho poslouchal pokaždé, co se trochu víc rozpovídal o své práci. Hector měl ke všemu spoustu zvídavých otázek, jejichž hloubka někdy zaskočila samotného přednášejícího. Florianovi velmi rychle došlo, že se jeho syn potatil a začal v něm rozvíjet analytické myšlení. Z dětských her velmi rychle přešli na jednoduché hlavolamy a postupně se rok co rok propracovávali k těm těžším a těžším. Hector tyto chvíle zbožňoval. Ačkoli se Florian snažil o výchovu správně nizozemskou a vědecky založenou, nemohl nijak ovlivnit fakt, že mladý hoch vyrůstal ve velmi atraktivním prostředí v blízkosti moře. Poflakování se po pláži pro Hectora sehrávalo nejen společenský aspekt, kdy se setkával se svými přáteli a tvořil si nové. Bylo to místo, kde mohl dát myšlenkám volný průběh, nesoustředit se na to jaký je následující krok a jestli je správný. Sanchia se svému synovi snažila vštípit i nějaké jižanské tradice. Hra na kytaru je tou jedinou, která mu za ty roky zůstala, i když zkoušel všelicos - od společenských tanců, hru na různé hudební nástroje až po zpěv. Řekněme, že všem velmi rychle došlo, že Hector rozhodně nebyl umělecky založený, na rozdíl od jeho matky.
Portugalská polovina genů se v něm probouzela v úplně jiném směru. Vedle intelektuálních podnětů hrál Hector rekreačně fotbal a věnoval se sportovnímu plavání. V bazénu byl vyloženě jako ryba ve vodě. Plavání pro něj bylo něco komplexního, nejen aktivita, při které zapojíte spoustu různorodých svalů. Prohloubilo v něm disciplínu a naučilo ho, že někdy je potřeba zatnout zuby a vydržet. Jako dorostenec se účastnil mnoha vrcholových soutěžích, které pro něj dopadaly většinou úspěchem. Jeho trenér si byl vědom Hectorova nadání, a hlavně jeho neutuchající pílí. Před nástupem na vysokou školu stál před těžkou volbou, zda pokračovat ve sportovní kariéře nebo se vydat cestou studia. A přesně v tuhle chvíli zasáhl jeho otec. Ne že by svému synovi chtěl kazit veškeré sny, cíle a v té době ještě naivní představy o životě. Ale přeci nebude plýtvat svým intelektuálním potenciálem! Zcela otevřeně a logicky mu představil tabulku pro a proti. Byla to debata na etapy, nic jednoduchého a Hector musel dojít k určitému sebezapření. Přeci jen se vyloženě vezl na vlně testosteronu, ženského obdivu a představy o tom, jak bude skvělý život profesionálního sportovce. Nakonec ale svému otci musel dát zapravdu. Jeho intelektuální potenciál by neměl být jen tak promarněn. Ač ho zajímal otcův obor, v jeho šlépějích se nevydal. Využil své bilingvní nátury a zvolil si studium mezinárodních vztahů.
Hector nastoupil na prestižní univerzitu v Lisabonu, kde se ponořil do studia diplomacie a politologie. Učení mu šlo, jako když bičem mrská. Dokonce si vedl tak dobře, že se nadále mohl věnovat svým milovaným koníčkům a z hlavního města poměrně často dojížděl za svou rodinou. Čím dál tím víc si vážil času, který s ní trávil. Po získání bakalářského titulu se však situace rapidně změnila. Ukázalo se, že jeho matka měla několik let trvající milenecký poměr. Opravdu byla tahle rodinná idylka pouhou přetvářkou? V zemi, která tak dbá na rodinné vazby? Skandál otřásl celou rodinou, i tou vzdálenější. Florian se rozhodl vrátit do Nizozemí, kde se ponořil do své vědecké kariéry ještě hlouběji než doposud. Sanchia zůstala v Portugalsku společně s Inesou. Hectora to zasáhlo víc, než by si byl schopen přiznat. Ztratil důvěru ve stabilitu rodinného zázemí, které vždy považoval za samozřejmost, a najednou se ocitl mezi dvěma světy.
Nakonec rozhodování nebylo až tak těžké. Matce nemohl přijít na jméno a tak odcestoval za otcem do Nizozemí. Byl tam formálně stejně doma jako v Portugalsku. V dalším studiu pokračoval na univerzitě v Amsterdamu. Přesun do nové země byl pro něj výzvou, a ty měl Hector rád. Jazyk mu nedělal sebemenší problém. Jeho příjmení navíc mezi vzdělanými lidmi dost rezonovalo. Velmi rychle přišel na to, že tady jeho rozšafná povaha úplně neuspěje. Svým extrovertním chováním vždycky vystupoval z řady stále stejně tvářících se Nizozemců. Na jejich kyselé tváře ale nedbal, ačkoli se naučil svou jižanskou náturu trochu krotit, aby je z něj za chvilku nebolely hlavy. Chladné zimy a pragmatický přístup Nizozemců kontrastovaly s teplem portugalského slunce a srdečností jeho původního domova. Ještě štěstí, že se v Hectorovi skrýval kousek z obou stereotypů.
Hectorova flexibilita a přizpůsobivost mu pomohla, aby si osvojil nový životní styl. A co si budeme povídat - byl zkrátka nepřehlédnutelný. Nejen tím, že byl inteligentní a měl řečnické nadání. Svou opálenou pokožkou a vlnitými vlasy opravdu nezapadal do řady zamračených blonďatých Nizozemců, kteří jen těžko skousli fakt, že se na špičku ročníku dostal tak rychle nějaký cizák. I když měl samozřejmě nizozemské občanství, stejně jako jeho otec. Píle Hectora provázela celý jeho život a nyní mu zajistila stáž u samotného královského dvora. Byl vybrán společně ještě s dalšími třemi nadějnými studenty. Naučil se jemné nuance diplomacie, od protokolárních pravidel až po strategické vyjednávání. Práce u dvora mu dávala příležitost nejen prohloubit své znalosti, ale také pochopit, jak historický kontext formuje moderní politiku. Snesl velmi ostrý dohled a později se ukázalo, že během své stáže si vedl mnohem lépe, než si původně myslel.
Po úspěšném dostudování a obhájení disertační práce byl postaven před poměrně nelehkou volbu. Obě království, oba jeho domovy, měly hned několik problémů. Portugalsko se v mezinárodní politice pohybovalo na velmi tenkém ledu - vztahy si porušilo s několika královstvími. Ke koruně se dostala mladičká královna, která rozhodně netušila, jak se na diplomatické úrovni chovat. Nizozemí se zase potýkalo s vnitrostátními spory o právo na korunu. Kde by mohl mít lepší angažmá, kde by mohl lépe uplatnit své schopnosti? Váhavého absolventa měla už několik měsíců v merku pravá ruka nizozemského krále. Hector si po vzoru svého otce udělal sloupečky pro a proti, a během několika dnů padlo definitivní rozhodnutí. Lilibeth Ballard se tak stala Hectorovou mentorkou. Díky ní poznal do detailu vztahy mezi dětmi nizozemské královské rodiny. Byť tu poslední zásadní informaci před ním několik let tajila.
S Lilibeth si za ty roky vybudoval poměrně přátelský vztah. S její pomocí se jeho pozice v nizozemské společnosti upevňovala. Vypracoval se až na pozici diplomata a je přesvědčený, že dokáže hájit nizozemské zájmy na mezinárodní úrovni. A co víc - je odhodlaný a výrazně motivovaný uhájit zájmy korunní princezny Gemmy na nizozemském minovém poli.