Minulost Helenky v dětství, mládí a rané dospělosti je vcelku nezajímavá, proto ji rovnou vynecháme. Jistě by v tom nějaký iniciativní psycholog našel důvody její milé a hřejivé povahy, avšak to by nikomu nic nepřineslo. Ne v jejím věku. Psycholog by dostal facku zleva, facku zprava a měl by po ptákách.
Namísto toho se zaměřme na Helenčinu minulost po příchodu do královského paláce. Zaměstnání získala přes úřad práce. Rozhodovala se ve svých třiceti letech, zda po kariéře v Burger Kingu jít raději cestou bagristky, nebo cestou uklízečky v paláci. Nakonec zvítězil palác. Říkala si, že to může být odrazový můstek k lepší kariéře. Nastoupila do práce krátce před svatbou prince Mikaela a vítězky Selekce Pandory. V jejich osudový den uklízela v paláci jako zběsilá, aby vše bylo hezky nachystané a paní Pandora mohla vykonávat potřebu jako kultivovaná dáma 24. století. Všechno šlo jako po másle…
… dokud se neobjevil Ten Holanďan. Celý zaprasený od zákusků a potrhaný od páva byl vyveden mimo areál svatby, jen aby se celý nepříčetný potloukal v nejbližším okolí, hledajíc cíl, na němž by si mohl vybít svou frustraci. A jelikož to byl skutečně frustrát až na půdu, vybral si pro jistotu neživý objekt, který se nemohl bránit.
Vybral si toitoiku. Ovšem ne ledajakou. Byla v ní zrovna nebohá Helenka, která se ji snažila udržet v aspoň trochu reprezentativním stavu. Andric k přenosné kadiboudě přišel, začal do ní mlátit hlava nehlava, a nakonec se rozhodl ji převrátit. Chuděra Helenka byla tak strachy bez sebe, že ani nekřičela o pomoc.
Toitoika se s ní převrátila a veškeré rozbředlé splašky se na ni vyvalily. Měla výkaly úplně všude. V očích, v nose, všude na sobě. Dokonce i v ústech. Vyhrabala se z toho fekálního sarkofágu a vyběhla rovnou na toho hajzla. Domlátila ho pantoflí takovým způsobem, že ho letištní kontrola nepoznala. Helenka pak skončila v nemocnici s infekcí ze splašků. A tím začala její osobní vendeta proti zpovykaným šlechticům, jejichž řiti zažijí středověk.
Po uklidnění se krabkou xanaxu začalo trochu klidnější období. A také rapidní kariérní růst, poněvadž jeho blahorodí král Mikeš má čuch na kvalitní personál a umí odlišit řádně a neřádně vyčištěnou toaletu. Proslýchá se, že mu v podstatě nezbylo nic jiného, než Helenku jmenovat ředitelkou úseku sanitárních zařízení, protože mezi tou původní a Helčou došlo k roztržce. Helence se podařilo vypátrat, kdo to pořád splachoval tampóny do záchodu. Chuděra to musela řešit, vláčela se po paláci s instalatérskou pružinou, ba dokonce jednou musela jít do stavebnin i pro sbíječku a rozmlátit toalety v prvním poschodí, poněvadž bylo potrubí zacpané takovým způsobem, že by nepomohl ani karton Gutalaxu.
Do dnešních dnů koluje příběh o lítém souboji, který však byl poněkud jednostranný. Helenka tehdejší šéfovou seřezala takovým způsobem, že prý utíkala zahradami modrá jako šmoulinka. Prý ji ke dveřím paláce dotáhla za vlasy. Megeru jednu! Kdo tampon spláchne, se zlou se potáže.
A řekněme, že léta Helenku neobměkčila. Spíše naopak. Jak by řekla jedna nejmenovaná osoba, dobroty je v ní jako cukroví v anusu. Existuje však jedna jediná osoba, kterou má opravdu ráda. A tou je královna Pandora. Nebo její malá Pandička, jak jí ráda říká. Té vždy zásadně chystá ten nejlepší čtyřvrstvý papír s heřmánkem (zatímco Mikešovi dá klidně jednovrstvý Harmasan), chystá jí ty nejměkčí nadýchané ručníky a osušky, a také pro ni vyrábí háčkované doplňky do koupelny i na toaletu. Ty tedy vyrábí do celého paláce – od krytů na toaleťák, přes přehoz sedátka až po kýčovité koberečky. A běda tomu, kdo se netrefí do záchodu a skončí to na nich!