Iqaluit, hlavní město provincie Baffin, leží daleko na severu. Jedná se o průlivem izolované území, které obývá poměrně malá komunita různorodých lidí. Část tvoří Inuité, část potomci indiánů a část klasičtí běloši, kteří už tu žili po generace. Takový byl případ Krayových, kteří v polárním městečku žili už od nepaměti. Nikdy se nejednalo o slabé jedince, ba naopak. Byli ošlehaní mrazivým vzduchem, zvyklí na extrémní životní podmínky a jako rodina drželi při sobě. Dřív si zakládali především na chovu psů do psího spřežení, poslední generace ale investovala do sněžných skútrů, které pohyb po zamrzlé krajině značně ulehčily. Otec pracoval v místní obrovské továrně na opravu ponorek, zajišťoval tak většinu peněžních příjmů. Matka dřív vypomáhala na kožešinové farmě, jakmile se ale narodila dvojčata, zůstala s nimi doma. Rodinný rozpočet tak trpěl nedostatkem. A ne jen proto, že přišli o jeden ze dvou příjmů. Rodiče byli součástí mohutné pavučiny rebelského hnutí, kterému dávali většinu svých peněz. Podíleli se na logistice potřebného materiálu, chladných zbraní a jiných věcí, které posílali na lodích do jiných provincií.
Jayden a Hayden spolu trávili veškerý čas. Bylo na nich vidět, že mezi nimi fungovalo jakési myšlenkové propojení a občas skutečně přemýšleli jako jeden člověk. Dokázali se dorozumět i beze slov, jak kdyby spolu mluvili telepaticky. Jejich rebelské geny se projevovaly hned od útlého dětství. Věčně se dohadovali, občas se porvali, ale v tomhle ohledu se nijak nelišili od svých vrstevníků. Jejich bitky vyhrával většinou Hayden díky své síle. Menší Jayden na konflikty šel hlavou a občas se mu podařilo svého bratra nějak přelstít. Vítězství v těchto žabomyších válkách nebylo nic, co by se mělo oslavovat, bratři si tak mezi sebou řešili jakousi hierarchii. Ne že by je rodiče vyloženě nevychovávali, jen svých starostí měli dost. Kluci se tak zabavovali po svém. Ve městě nebylo mnoho jejich vrstevníků, a tak naštěstí měli jeden druhého.
Jejich společné aktivity byly však přinejmenším zvláštní. Začalo to velmi pozvolna. V letních měsících, kdy nebyl průliv zamrzlý, lovili ryby. Porcovali je a jejich vnitřnosti v noci vyhazovali neoblíbeným lidem na práh. Bavili se tím, že se tam dostali toulaví psi, lišky a několikrát se jim podařilo přilákat ledního medvěda. To bylo ve městě pozdvižení. Měli to štěstí, že jejich zlomyslnou zábavu nikdo neodhalil. Nebylo jim zatěžko lhát, všechno popřít a vymyslet si perfektní alibi, proti kterému nikdo nic nemohl namítat. Z ryb se posunuli k lovu lumíků. Tady už museli být trochu vynalézaví, protože drobní savci byli velmi ostražití. Ještě aby ne, jejich přirozenými nepřáteli byly lišky, které je lovily pod tlustou vrstvou sněhu. Jayden začal vyrábět podomácku pastičky, do kterých hlodavce chytali. Ukázalo se, že to Jaydenovi v tomhle ohledu pálilo mnohem více než Haydenovi. Dokázal vyrobit pasti, které oběť zabily okamžitě, ale i ty, které ji jen uvěznily. Dvojice bratrů pak lumíky pitvala, zkoumala skladbu jejich vnitřností. Často nebohá zvířata ani neusmrcovali, takže pištěla a snažila se ze zajetí dostat. Smrt byla pomalá a bolestivá. Jaydena celá tahle aktivita podivným způsobem fascinovala. Skončilo to jen u lumíků a ryb? Těžko. Časem postoupili až na větší savce. Jaydena třeba hrozně zajímalo, jak vypadají plíce utonulého živočicha. Nebylo nic jednoduššího, než čapnout jedno z toulavých štěňat, utopit ho, rozpitvat a podívat se, jestli má vodu v plicích. Zbytky tělíčka pak nakrmil smečku toulavých psů.
Na pozadí více či méně průměrného dětství se odehrávalo cosi příšerného. Krayovi byli do rebelských aktivit zapleteni po generace. Rebelské hnutí je mělo v hrsti názorově i finančně. Zcela jim propadli, stali se jejich věrnými kumpány. Všechna zvěrstva ale dělali dobrovolně. Možná, že v jejich krvi koloval jakýsi zvrácený gen, který z nich dělal rozené kriminálníky? Netýkalo se to jen Jaydena, Haydena a jejich rodičů. S otcovou stranou rodiny se scházeli poměrně často. Jayden svého strýce nesnášel. A měl k tomu zatraceně dobrý důvod. Strýc se k němu choval velmi nepatřičně. Tak, jak by si to k dítěti nikdo nikdy neměl dovolit. Velmi často si ho bral stranou a mladý kluk mu přece nemohl odporovat. Vypadalo by to, že by chtěl narušovat nadstandardní rodinné vztahy, a to by se otci nelíbilo. Časem se ukázalo, že pokud by se někomu svěřil podstatně dřív, nemuselo to dojít až do takového měřítka. Jayden se během těch chvil, kdy byl se strýcem sám, uzavřel do své hlavy. Jako kdyby realitu ani nevnímal. Bylo to tak snadnější, psychicky to méně bolelo. To ale neznamenalo, že to na něm nezanechávalo jizvy. Na těle, a hlavně na duši.
Po několikaletém zneužívání se u Jaydena rozvinulo pár mentálních poruch. Jeho dětský mozek nedokázal zpracovat všechno to trauma, které mu bylo způsobováno. A tak se jeho osobnost začala štěpit. Až do dnešních dnů mu v hlavě existuje ještě jedna identita, alter-ego. A kontrolu nad jeho tělem přebírá ve zvlášť stresových situacích, kdy má Jayden pocit, že je do něčeho tlačen, nucen. Vlivem posttraumatické stresové poruchy nedokáže snést cizí dotek. Změny v jeho chování přicházely postupně a plíživě. Tak, že si toho nikdo nevšímal. Jayden ale v hlavě slyšel hlas svého alter-ega, které bylo výrazně krvelačnější. Jayden byl kriminálník, který vždycky myslel spíš hlavou. Tu vraždící silou byl Hayden. Nicméně jakmile nad Jaydenovým tělem získala kontrolu druhá identita, stala se z něj násilnická nestvůra. Možná, že kdyby ke zneužívání nedocházelo několik dlouhých let, ale zastavilo by se včas, jeho osobnost by se nemusela rozštěpit. Kdo ví, jestli někde v jeho hlavě neexistuje ještě nějaká další identita, která zatím jen nevyšla na světlo světa. Možná, že by zůstal u topení štěňátek, pitvání lumíků a vyrábění domácích pastí. Ne že by tyhle záliby byly normální. Ale třeba by to všechno nedospělo až k vraždění svého vlastního druhu.
Věděl, že o zneužívání nemůže nikomu říct. Ani Haydenovi. Byli dvojčata, měli k sobě velmi blízko, ale o tomhle se přece nemluvilo. Jayden svého bratra viděl jako svůj vzor. Byl mnohem ráznější než on, sebevědomější. V mnoha ohledech byl lepší, a to Jaydena občas užíralo. Byl sice vždycky mozkem veškerých jejich průserů, ale měl pocit, že to nestačí. Hayden byl vyšší, silnější, zkrátka lepší. Jayden by si pod sebou podřezal větev, pokud by mu jen naznačil, že ani v pubertálním věku není schopen se jejich strýci vzepřít. Ke konci střední školy si začal psát deník. Ne jen o tom, co všechno se mu dělo, ale byly tam hlavně plány, jak se strýce zbavit. Už podle rukopisu bylo znatelné, že to nebyly vyloženě Jaydenovy myšlenky, ale že to v afektu psala jeho druhá identita. Byly to hrůzné, nelidské představy, jak tomu druhému zařídit co nejvíc bolesti a utrpení. Pomalá, zatraceně bolestivá smrt, kterou by Jayden celou dobu pozoroval a pociťoval zadostiučinění.
Střední školou prolezl. S učením neměl problém, byl chytrý. Nicméně hledal vždycky tu nejsnadnější cestu, kdy se mohl co nejméně nadřít. Takže školou prolezl v podprůměrnými známkami a ušetřil tím svůj drahocennou energii. Svou pozornost raději věnoval svým ‘vynálezům’. Zlepšoval své domácí zbraně a pastičky. Po konci střední školy se poflakoval po městě, bral krátkodobé brigády, ale u ničeho dlouho nevydržel. Nejdéle zůstal u psího spřežení - rozvážel na něm balíky do míst, kde se skútry nedokázaly dostat. Netřeba poznamenávat, že psi z něj neměli dobrý pocit a často na něj vrčeli. Jednou na něj jeden z mohutných huskyů zaútočil a poranil mu pravé předloktí. Ne že by jeho tělo bylo málo zjizvené.
Zhýralý život vedl ještě několik let po střední škole. Byl všude a zároveň nikde. Stále se věnoval svým zvrhlým koníčkům, žil od výplaty k výplatě a když zrovna nepracoval, přiživoval se na rodičích. Romantické vztahy nenavazoval. Ani jednorázově. Nebyl schopen jakýchkoli romantických citů a byl prost jakýchkoli sexuálních tužeb. Trauma s ním zamávalo natolik, že jeho v tělo v tomhle ohledu zkrátka nefungovalo. Jednoho dne za ním přišel Hayden, že pro něj má nějaké překvapení. Culil se u toho jako malý kluk, škodolibě. Jayden ten jeho pohled znal moc dobře, takže počítal s tím, že půjdou zmordovat další štěňátka. Feně jeho zasraného šéfa se jich narodilo dvanáct, jedno určitě oželí! Udělali si výlet do odlehlého údolí, které bylo obehnáno vysokými skalisky a bylo známé tím, že se tu často vyskytují medvědi. Ty bílé potvory, které váš pach ucítí na míle daleko, Jaydenovi vždycky naháněly hrůzu. Proto se poměrně nervózně zeptal, co tu vlastně dělají. Odpověď se mu dostala záhy, když ve sněhu zahlédl pobitého strýce. Ještě žil, ale jeho vlastní matka by jej nepoznala. V Jaydenovi se pralo hned několik emocí a cítil, že nad sebou začíná ztrácet kontrolu. Ten člověk mu provedl tolik příšerných věcí, za které nikdy nepykal. A měl by! Mezi bratry došlo ke slovní potyčce. Hayden vysvětloval, jak se dostal k bratrovu deníku. Ten byl z té informace vážně vykolejený, protože tohle se nikdy nikdo neměl dozvědět. A už vůbec ne Hayden, před kterým se najednou cítil jako neskutečný slaboch. Jaydenův hlas se změnil, zhrubl a jeho oči potemněly. Hayden navrhl, že by strýci mohli provést všechno, co si Jayden vypsal. A tak se taky stalo. Strýcova smrt byla pomalá, trýznivá, bolestivá a bratři dělali všechno pro to, aby mu ta muka co nejvíc prodloužili. Nakonec muž vydechl naposledy. Okolním sněhem prosakovaly litry krve, která lákala medvědy. Bratři záměrně vyčkali, než si pro zohavené tělo přijdou a definitivně se ho zbaví. To už ale nepozorovali, nemohli riskovat, že by se medvěd obrátil i proti nim. Celý tenhle čin si Jayden nepamatuje. Jeho tělo ovládalo alter-ego a jeho vlastní vědomí se prostě vypnulo. Důležité pro něj bylo, že je ten lidský odpad zprovozen ze světa.
Od tohoto okamžiku se jeho alter-ego hlásilo o slovo čím dál tím víc. Vražda a zadostiučinění jakoby ještě prohloubila Jaydenovu zvrhlou mysl. Změny v náladách byly čím dál tím patrnější a i Hayden si všímal, že někdy mluví se svým bratrem a někdy s někým úplně jiným, cizím. Ten někdo měl jiný tón hlasu, lehce jiný přízvuk a definitivně temnější plány. Těžko říct, jestli si Hayden víc rozuměl s Jaydenem, nebo s jeho alter-egem. Vražda jejich strýce je každým pádem navěky spojila. Prošla jim téměř bez mrknutí oka. Nenašlo se tělo. Ještě aby ano, když ho sežrali vyhladovělí medvědi i s kostmi. Iqaluit už nebyl tím bezpečným místem, kde byla komunita pevně semknutá. Párkrát do roka se někdo ztratil, ale těla a další důkazní materiál nebyl k nalezení. Bratři dbali na to, aby veškeré důkazy pohodili medvědům. Tyhle zvrhlé plány jim procházely několik let. Nebylo tedy divu, že se propracovali až k rebelskému hnutí. To o nich samozřejmě vědělo skrz jejich rodiče a jen vyčkávalo na správný moment, kdy je vyhledat. Vraždu jejich strýce nikdy nevytáhli na světlo světa - jednalo o závažné porušení rebelského kodexu, které by je mohlo stát život.
Baffin je nejméně osídlenou provincií a tak nebylo divu, že lidé si začali dávat dva a dva dohromady. Kolem vraždících dvojčat se začala stahovat smyčka a tak ze své domoviny museli zmizet, než si jejich řádění někdo blíž všimne. Byli samozřejmě v područí rebelů, kteří je poslali přímo do Angeles. Bylo jim necelých třicet let, když se dostali do výrazně lidnatějšího města, které je donutilo změnit jejich životní styl. Byli zvyklí na nehostinný sever, který neodpouštěl a nebezpečí bylo všudypřítomné. Tady byl život výrazně snadnější. Jayden se ucházel o místo v královském paláci. Věděl, že tam by pro Rebely mohl být k užitku. Dostal místo komorníka, sluhy pro pánské zahraniční hosty. Za ty roky v paláci se setkal s všelijakými vlivnými osobnostmi. Nebylo mu příjemné, že mu muži cosi přikazovali a že měli společensky navrch. Občas ho to pocitově vracelo do jeho dětství a on měl co dělat, aby mu doslova nepřeskočilo. Jaydenovo alter-ego se nemělo kde vybít. A tak se vrátil k tomu, co moc dobře znal, a co bylo tak trochu omluvitelné. Sestavoval humánní pastičky na myši a likvidoval tak tyhle otravné hlodavce, kteří si to štrádovali po chodbách paláce. Dělal vlastně veřejně prospěšnou službu! To, že pak myšky, krysy a potkany nehumánně trýznil, aby si zajistil přísun zvrhlého dopaminu, o tom už nikdo nevěděl.
Jayden byl vzorným Rebelem. Byl převážně mozkem některých operací a nápadů, nicméně nedělalo mu problém zašpinit si ruce krví. Tyhle své vražedné výlety si ale nepamatoval. Provedl je někdo úplně jiný - jeho alter-ego. Blížila se selekce prince Mikaela. To znamenalo spoustu plánování a možností, jak se královskému rodu pomstít. Pozice vůdce byla poměrně krátkodobá. Jakmile jste se stali nekompetentními, zbylí Rebelové vás zkrátka přehlasovali a byl jste nahrazen. K tomuto úkolu se Jayden dostal jako slepý k houslím. Zkrátka se v tu chvíli jevil jako nejvíc kompetentní člen rebelské větve působící přímo v Angeles. A Jayden se tohoto úkolu samozřejmě zhostil se vší grácií.
Zůstával dál nenápadným komorným a vyčkával, k jakému zahraničnímu hostu jej přidělí. Stávalo se velmi často, že si šlechtici pustili pusu na špacír a Jayden se tak dozvěděl spoustu informací, které pak mohl zakomponovat do svých plánů.