Jak byl Khaem informován, na jeho příchodu na svět nebylo zhola nic speciálního. Zrovna jako on nebyl zvlášť speciálním dítětem. Prý si hodně strkal kostky Lega do úst, neustále přepínal sestře televizi na své pohádky a odmítal jíst hrášek, aniž by s ním předtím sehrál celou dramatizovanou estrádu. Nebyl moc průbojný a nebyl ani showman. Zároveň nedělal rodičům starosti a štval především svou starší sestru Khenmet, pro něj Mettie, svými neustálými dotazy a poznámkami. Ona si z něj na druhou stranu dělala při každé příležitosti legraci, tak se dá říct, že si byli docela kvit. Nikdy si zvlášť neuvědomoval významné postavení svého otce – zkrátka se měli dobře. Žili v pěkném domě, jídlo si mohl vybírat, měli chůvu i paní na úklid. Matka pracovala jen zřídkavě a otec trávil mnohé večery mimo domov se svými obchodními kolegy a přáteli. On i sestra navštěvovali dobré školy a kdykoliv měli s něčím problém, ať už to byla fyzika, nepříjemný učitel nebo hrubián na školním hřišti, zkrátka řekli doma a bylo o to postaráno. Privilegium života v přízni koruny si začal Khaem uvědomovat až během puberty. Viděl sociální rozdíly v zemi, odlišnosti života chudých a bohatých, ale, a to bez jakékoliv nenávisti nebo opovržení v srdci, jej to zkrátka nezajímalo. Prostě ho netrápilo, že ve vesnici, kde nikdy nebyl, jsou lidé, které nikdy nepotkal, a trpí. V teorii si toho byl vědom a zřejmě by asi stál o to, aby nikdo nežil v bídě a strachu, jen neměl v plánu s tím mnoho co dělat. Politika pro něj byla neznámou písničkou, nestál o to hrabat se v mezinárodních dohodách, řešit smíry, finance, a bůhví co všechno.
Zaujalo ho něco docela jiného. Ve svém školním životě ani volném čase nebyl zrovna sociální. Nebyl to motýlek, který by přeletoval mezi skupinkami vrstevníků a tu a tam prohodil slovo – spíše stál stranou a pozoroval je. Jak se směji, jak se spolu baví. Něco podobného dělal i doma. Sledoval matku s otcem, jejich dohady s prostořekou sestrou, a následný odchod sestry z domova za jejím přítelem, později manželem. Připadal si jako divák ve vlastním životě. Seděl u stolu v jídelně a poslouchal argumenty, hádky, vyhrožování, aniž by sám zasáhl. Studoval je, kdy a proč se tak chovají. Bavilo ho to. Bavilo ho přemýšlet o lidském jednání skoro jako o nějaké kolonii bakterií pod mikroskopem. Proč se chovají, jak se chovají? Stalo by se něco, kdyby přidal další bakterii, nějakou ubral, změnil jejich prostředí? Začal se více zabývat psychologií, četl si odbornou literaturu a nebyl daleko od toho, aby se stal šíleným vědcem, vedoucím populaci k zářné evoluci perfektního bytí podle jeho přikázání. Byl odosobněný od reality, jen vnější pozorovatel. Vlastně ani nechtěl nic doopravdy měnit – jen porozumět.
Osobním se to ale stalo, ať chtěl nebo ne. V průběhu dvou posledních let jeho středního vzdělávání si sestra procházela ošklivým rozvodem. Svěřila se Khaemovi se svými trápeními v manželství, včetně domácího násilí, a v něm najednou konečně hrklo to, co dosud neviděl. Že to není o číslech. O statistikách, o mozkových drahách, o nejlepším řešení. Je to o lidech. Viděl na sestře modřiny, jak moc se snaží lpět na kouscích sebejistoty, ale jak ji zároveň ničí selhání, pomluvy, očerňování jejím bývalým mužem a pochybnosti všech kolem. V ten moment nechtěl nic víc než jí pomoci se tak necítit. Nikdy dřív si nebyli příliš blízcí, i kvůli věkovému rozdílu, ale po celé dva roky při ní stál a něco na celém procesu dohadování, papírování a sestřiny terapie ho změnilo. Zvláště, když si začínal všímat, jak se sestra najednou podobá matce. Dřív to neviděl. Dva stíny v jedné domácnosti, otec věčně pryč a on se tomu snažil přijít na kloub. Chtěl to spravit. Chtěl to zkrátka všechno dát do pořádku. Ale nemohl spravit lidi.
Tedy, ne bez vysokoškolského titulu, samozřejmě. Zapsal se na prestižní univerzitu v Káhiře, obor psychologie – sociologie, se specializací na vztahy a sociální vazby, a začal se v lidském chování rýpat odborně. Možná až moc. Zamiloval si čas strávený v knihovně, všechny ty přednášky, semináře, literaturu, šanci plácat sebou po stole jako tuleň s rukou vystrčenou k nebesům, než mu došlo, že na univerzitě se hlásit nemusí, zkrátka celou akademickou obec. Obklopil se podobně dobře situovanými šprty a společně táhli jako hejno hus přes kampus. Běžnému člověku se z nich musela otevírat kudla v kapse, on byl ale nadšený. Podařilo se mu dokonce získat řidičské oprávnění (na třetí pokus), takže mohl sebe a své kumpány vypůjčeným sportovním vozem rozvážet i na přednášky mimo hlavní město. Dvakrát se společně dokonce účastnili mezinárodních konferencí v Ženevě a Stockholmu, kde skutečně vyšla na odiv jeho příšerná, tragická, lámaná angličtina. Která byla přesně jako on – dostatečně dobrá pro čtení, ohavná při mluvení. Nebyl zrovna dobrodruh, nejraději nakonec trávil čas doma v Egyptě. Během studia si také našel nové koníčky a konečně odstěhoval z domova do malého dvoupokojového bytu, pochopitelně financovaného z rodinných peněz, v dobré čtvrti v centru města. Nedá se ovšem říct, že to by mu pomohlo prolomit jistou sociální bariéru v jeho vlastním životě – ačkoliv vztahy studoval, sám k nim blízko neměl. A to tak, že vůbec. Nic, nada, nula, zero. Byl na pár rande, s pár dívkami si vyrazil dokonce na několik, ale nikdy to nezašlo dál. Jeho postelí se prohánělo westernové klestí. Sám pořádně ani netušil, kdo se mu líbí a na koho by se měl zaměřit, neměl absolutně žádné osobní zkušenosti. O to víc k vzteku pro něj bylo, když jeho rady přátelům pomáhaly. Dokázal dohazovat, tipovat příhodné partie, radit ve věcech lásky a sexu, a on? Pořád nic. Postupem času si začínal připadat jako prokletý bohy a uvažoval, kdy ve svém životě prošel stínem kobry. Ale nakonec, co mu zbylo. Smířil se s tím. Nikdo mu nic nedlužil, nemohl být ničím jiným než sám sebou a vypadalo to, že v tomhle životě mu zkrátka není souzeno žít v páru. Jeho posláním je cestu ukazovat a sám po ní nevykročit. Gandalf párového koučování. Lhal by, kdyby tvrdil, že neproplakal tu a tam pár nocí, ale po letech marného snažení zkrátka hodil ručník do ringu. Přestal se ptát, přestal zvát, přestal se dívat kolem. Jen by mu to ubližovalo.
Na druhou stranu, v akademické dráze byl excelentní i nadále, a tak ukončil studium s poctami. Okamžitě se vrhl na navazující terapeutický výcvik. Ukázalo se, že praxe na svém okolí se v jistém ohledu vyplatila a tak, i když se setkal s výzvami a neznámými, teorie vs. praktická činnost, dařilo se mu. Byl pozorný, hovořil tiše a kultivovaně, dobře se oblékal. Uměl naslouchat a navrhovat řešení, nechával prostor, zkrátka jako vystřižený z lokálních magazínů pro ženy. Hned po dokončení všech formalit si snadno našel práci pod jedním z věhlasných káhirských terapeutů a domníval se, že tak to má být. To je jeho místo, přijímat klienty, pomáhat jim, vydělávat, udělat si z práce své poslání. Z toho, co věděl, na něj byly matka se sestrou pyšné, ale otci neustále nedala spát otázka, kam tím vším hergot míří. Nějak mu unikalo, jak hodlal ovládnout svět pro rodinu Astherosů skrze psychobláboly, ale ničeho se neboj, synu, papínek se postará! Aniž by o to Khaem stál, zatahal otec za nitky kolem královského dvora a vypadlo doslova zlaté vejce na podnose – stát se manželským poradcem pro královské potomky rodu El-Sayed. Už tou dobou všichni tušili, že každou chvíli bude svolána Selekce a nastane družící martyrium šlechty na illejském dvoře. Když to otec Khaemovi oznamoval, že je to „de facto hotová věc“, krve by se v něm nedořezal. Nejen že nebyl ještě ani půl roku v nové práci, ale měl jít pracovat pro korunu? Co víc, pro korunní princeznu a jejího bratra? Pro jejich manželství a budoucí zásadní alianci Egypta? A svými radami pomoci rozhodnout o celém osudu země? Jen z té představy ho braly stresové křeče. Vždyť kolik toho ještě neuměl a neznal? Jenže otec, obchodník duchem, královský poradce pro vývoz domácí produkce a logistiku, měl prodej a taktická škatulata zkrátka v krvi. Vymámil by z jalové krávy Ferrari, tak proč nedostat syna do delegace. Na souhlas se ho už nikdo neptal, byl zkrátka střelen nejvyšší nabídce. Musel dát výpověď v práci, pustit svůj byt a přesunul se na trénink a zaškolení ke dvoru. Od kurzů první pomoci (které zvládal dobře), přes kurz obrany sebe, princezny i prince (během kterých si přerazil záda, zvrtl kotník a vyhodil rameno, dvakrát), až po standardní trénink zaměstnanců a osobní prověrku, která byla urychlena díky otcově pozici. Teorie nebyla problém. Za celou dobu se ani s jedním z královských dětí nesetkal – z kontextu pochopil, že o někoho, jako je on, příliš nestojí a bude to takové veselé a hravé překvapení jejich rodičů. Takže týden před odjezdem do Illéy strachy zvracel alespoň jednou denně a klepal se jako ratlík. Co se štědrou výplatou, silnou pozicí a praxí k nezaplacení, když má pocit, že celý ten cirkus nepřežije? A princezny se bojí ze všech nejvíc. Kdyby bylo po jeho, bude Selekce trvat tři dny, dovnitř a ven a šáteček. Odhaduje ovšem, že takové štěstí jej nečeká. Navzdory svému paralyzujícímu strachu a hyperventilaci jen při vzpomínce je však odhodlán odvést svou práci. V jádru je to nejryzejší příklad toho, s čím se zavázal pomáhat a on je rozhodnutý nezklamat krále, královnu, ani svou vlast. A nakonec, ani princeznu a jejího bratra. Vždyť všechno tohle je především pro jejich dobro.