Narodil se v Daegu, korejském městě, řadícím se mezi pětici těch největších a nejlidnatějších.
Jeho otec pracoval pro firmu zaměřenou na telekomunikaci, zatímco jeho matka je zdravotní sestra v Soulské nemocnici.
Jeho dětství se nelišilo od dětství vlastně většiny „devadesátkové“ mládeže. Tvrdý studentský život a řád z něj vysával život už od horní poloviny ročníků na základní škole, kdy začínal brzy ráno a domů se vracel s ubíhajícími lety stále později, v maturitním ročníku střední školy jen chvíli před půlnocí.
Kvanta učení, vysoké míry stresu a všudypřítomná šikana z usměvavého kluka udělali zarytého pesimistu, přestože se šikaně nejednou pokusil zabránit – anebo byl rovnou její obětí – a domů pak odcházel s roztrženým rtem nebo obočím. Ani učitelé nebývají ku pomoci, jelikož ti krutému chování vlastních žáků a později studentů přihlížejí a razí filosofii, že dospělý život mimo zdi školy nebude o nic lehčí – ba naopak, náročnější.
Daeun sám sice měl vynikající výsledky, jenomže i to samotné bylo důvodem k šikaně. Každý učitel má i v dnešních dnech jen určitý počet od každé známky, kterou může udělit. Dostane-li tedy jeden žák nejlepší známku, ten druhý, ač si ji zaslouží taky, ji už dostat nemusí, jelikož na něj zkrátka nevyzbyde. Je to smutné, ale takový život v Koreji po dlouhé dekády a staletí je a zůstává, bez vyhlídek na výraznější změnu.
Během přechodu ze základní školy na střední si rodiče prošli bouřlivým rozvodem, kdy nezletilý Daeun připadl matce, která mu tím snad i zachránila život, poněvadž Sungjae viděl svého syna jen jako dalšího „do počtu“ ve firmě, kde by se z něj stala prázdná schránka. Namísto toho se mohl věnovat studiu historie, z níž vyšel sice psychicky naprosto vyčerpaný, na pokraji zhroucení a s myšlenkami na ukončení svého trápení, zato ale s diplomem a možností opustit domov a jít svou fascinaci ukojit i za hranice rodné země. Studium navíc i na dva roky přerušil, aby si odbyl základní vojenskou službu.
Posléze už mu nic nebránilo svoji lásku pro historii a obdiv k bojovým uměním opětovat naplno. Nejdříve propadl tradičnímu tanci s meči, geommu, jemuž se krátkodobě věnoval i jako vystupující v divadle a ve volných chvílích jej využívá jako zahřívací kolo před skutečným tréninkem.
Jeho cesta jej zavedla i do Českého království, kde si na čtyři roky vyzkoušel historický šerm, kterýžto předváděl před dychtivým publikem, vyučoval dorost, trénoval s profesionály a rozšířil si znalosti o starověkých a středověkých technikách výroby meče a jiných tehdy používaných zbraních. Zvládl také mistrně ovládat luk, kuši, mnoho typů mečů nebo střelnou středověkou zbraň „píšťalu“. Jeho instruktoři mnohdy říkali, že s každou svěřenou zbraní zachází, jako kdyby ji bral do ruky od narození. Tak přirozené pro něj chladné i střelné zbraně jsou.
Pochytil rovněž základy českého jazyka a notnou chvíli uvažoval, že se v království usadí; to když se seznámil se slečnou, s níž se doufal sestěhovat a žít společně, snad i vzít a založit rodinu. To ovšem nevyšlo, leč rozchod se nesl v přátelském duchu. Nic dalšího ho už ale v Evropě nedrželo.
Rozhodl se tedy objevit Ameriku. A jak se zdálo, život v Illéi jej uchvátil víc, než si zprvu připouštěl. Nedlouho po svém příjezdu do země mnohých protikladů, které se navzájem doplňovaly, se přihlásil ke zkouškám královské stráže, avšak vzhledem ke krátkému pobytu v zemi, jinému občanství a dalších byrokratických záležitostí získal poněkud jinou, avšak o nic horší pozici instruktora, příležitostně zacvičujícího nové strážce, kterým umí dát pořádně do těla.