Lavinia Cipriano se narodila z lásky. Co na tom, že jejím rodičům bylo šestnáct a sedmnáct a chodili na střední školu? Láska to byla, přestože trvala jen tak dlouho, dokud se Laviniině mamince v pětadvaceti nedovyvinul čelní lalok. V té době bylo Lavinii devět let, když se Beatrice rozhodla opustit svou středoškolskou lásku Vincenza. Po šesti letech soužití měla tak akorát dost jeho flákačské povahy a utrácení peněz za videohry. Bez mrknutí oka ho opustila, Lavinii přenechala v péči svých rodičů, sbalila kufry a odletěla bůhví kam. Jediný vzkaz, který pro rodiče a dceru nechala, obsahoval pár řádek o tom, jak je jí líto, že se musí takto rozhodnout, ale že už by to dál nezvládala. Přála jim hodně sil a slíbila, že se brzy vrátí. Lavinia nepobrala přílišné množství rozumu, a tak si celkem snadno nechala nabulíkovat, že je vlastně všechno v pořádku. S otcem Vincenzem nikdy zvlášť silný vztah neměla, a tak ji vůbec nemrzelo, že už ho neuvidí. Vlastně byla mnohem raději, že teď žije u prarodičů v krásném domku na venkově, kde si může hrát se zvířaty a objevovat krásy přírody. S rodiči bydlela v malém bytečku kousek od centra Bologne a moc zábavy tam nebylo, jenom samý ruch.
Díky své veselé povaze se Lavinia brzy spřátelila s místními dětmi a každý den pro ni skýtal mnohá dobrodružství. Nijak se netajila tím, že tento nový život měla mnohem raději než ten starý. Zářila štěstím jako sluníčko a s každým dalším uplynulým rokem, kdy byla Beatrice pryč, se z malého poupátka stávala větší a větší slečna. Kolem patnácti let začínal být venkovský život Lavinii málo. Zdálo se jí, že dny ubíhají jeden jako druhý a ona tu jen kysne, zatímco opravdové dobrodružství je někde tam venku. Často chodila zasněná a představovala si, že je doopravdy nějakou ztracenou princeznou, kterou Beatrice unesla a proto teď pyká za své hříchy. Stala se z ní velká obdivovatelka italsko-norské královské rodiny a hltala všechny magazíny a pořady, kde se o nich mohla dozvědět něco nového. Viděla samu sebe po boku princezny Isabelly, jak si vyměňují palácové drby a pojídají spolu carbonaru. Těmito naivními představami si krátila nudné hodiny ve škole, a nebylo proto s podivem, že domů nenosila samé jedničky, přestože bylo částečně na vině její průměrně dvojciferné IQ.
Bylo září a Lavinia právě začala navštěvovat učiliště, na jehož konci se z ní má stát vyučená kadeřnice. Vracela se ze školy v dobrém rozmaru, protože zjistila, komu z vedlejšího oboru se líbí, ale doma na ni čekalo nepříjemné překvapení. Uvítala ji její matka, Beatrice, která se vrátila po šesti letech z Neapole, a ne sama. Byla zasnoubená s tím největším slizounem, kterého Lavinia kdy viděla. Stačil jí matčin afektovaný tón a mužův úlisný pohled, aby byla napevno rozhodnutá, že nikam s nimi neodjede. A tak se také stalo – přes veškeré matčiny sliby a prosby, aby se s nimi vrátila do Bologne, kde si teď Trevisani pořídili slušný pozemek v lepší čtvrti, Lavinia zůstala s prarodiči na venkově, alespoň dokud nedodělá střední školu. Od toho dne až dodnes se s matkou viděla jen na její svatbě se slizounem Paolem a každý rok na Vánoce.
Lorenzo Marconi byl chlapec, který se stal Laviniiným prvním kamarádem na venkově. Líbil se mu její podivný smích a lichotilo mu, že se směje jeho hloupým vtipům. Přátelství z jeho strany v pubertě přerostlo v lásku, ale věděl, že Lavinia touží po něčem víc, než je usedlý pomalý život, a tak se nikdy ke svým citům nepřiznal. Přesto ji všude doprovázel a snažil se s ní trávit co nejvíce času, dokud se Lavinia nerozhodne opustit region a nevydá se vstříc svým snům. Když ho poprosila, aby ji v závěrečném ročníku doprovodil na školní ples, samozřejmě souhlasil. Ten večer se odhodlal a pln nervozity vyznal Lavinii svou lásku. Lavinia ho měla ráda více než kamaráda už nějakou dobu, ale nebyla si jistá, jestli jsou city oboustranné. Celý večer dosud patří k jejím nejmilejším vzpomínkám. Přátelství se přirozeně rozvinulo ve vážný vztah a Lavinia byla připravená vzdát se svých snů o životě ve velkoměstě, protože věřila, že její pravá pohádka je právě tady s Lorenzem po boku. Prarodiče se sice chvíli strachovali, aby nedopadla podobně jako Beatrice, ale báli se zbytečně. V jednadvaceti se z Lavinie stala paní Marconi a ve stejný rok měla konečně dost zkušeností a kontaktů, aby si v blízkém městečku otevřela vlastní kadeřnický salon. Díky Lorenzovi se každý den cítila jako princezna a lásku mu oplácela stejnou mírou. To ale netušila, že její štěstí mělo omezenou dobu trvanlivosti. Tři roky po svatbě Lavinia zatoužila po miminku a Lorenzo s ní souhlasil. Když se po několika měsících snažení konečně objevila jiskra naděje, Lavinia se nemohla dočkat, až se s tím Lorenzovi svěří. Zatelefonovala mu do práce, ale řekli jí, že už odjel. Nedočkavě ho vyhlížela. Věděla, že z práce to má domů kolem půl hodiny, ale častokrát se stavoval na nákup. To se pak vracel těsně před večeří, jenže Lavinii byla dlouhá chvíle, tak mu psala jednu zprávu za druhou. Místo odpovědi jí po delší chvíli zavolal, ale hlas, který se v telefonu ozval, nebyl jeho. Z toho momentu si Lavinia nic nepamatuje. Zůstala jen tíživá emoce, která roztřásla jejím tělem a obalila ji jako bublinková fólie, která ji měla ochránit před tou tragickou zprávou. Její milovaný manžel měl autonehodu, kterou nepřežil. Jakýsi mladý floutek se vytahoval před kamarády, dostal smyk a neubrzdil náraz. On vyvázl s několika škrábanci a otřesem mozku, ale Lorenzo to štěstí neměl. Lavinii se docela ulevilo, když o pár dní později zjistila, že není těhotná.
Z tragické ztráty se Lavinia nikdy zcela nedostala. V jejích očích přestaly zářit jiskry a několik let se vůbec nezasmála. Čas jí srdce léčil velmi pomalu, ale snažila se každý den se zlomeným srdcem bojovat. Díky jedné z klientek svého kadeřnického salonu se k ní dostala exkluzivní zpráva, že královská rodina nabírá nové zaměstnance. Lavinia cítila, že tohle je její poslední šance znovu pocítit štěstí a tak se rozhodla pro práci v paláci udělat všechno. Díky své šikovnosti se stala jednou z palácových kadeřnic a poprvé od smrti manžela se upřímně zasmála. Lidé si ji rychle oblíbili pro její povahu a upřímnost, a protože se jí povedlo sblížit se s princeznou Isabellou, po čase si ji vybrala za svou osobní komornou. Lavinia byla z nové práce skoro stejně šťastná, jako když si brala Lorenza. Připadalo jí, že právě k tomuto momentu její život celou dobu směřoval, k tomuto dětskému snu, který si nakonec splnila. Doprovázela princeznu Isabellu kamkoliv, jako věrný psík, a pečlivě dbala na to, aby nad očekávání splnila každé princeznino přání.