Nedá se prohlásit, že by se Lisbét narodila zrovna pod šťastnou hvězdou. Vytoužená první dcera islandského královského páru se v úvodních letech svého života potýkala s onemocněními dýchacího ústrojí, neustále měla u sebe lékaře, strávila měsíce v nemocnici, byly okamžiky, kdy se zdálo, že to princezna nakonec nezvládne. Ale okolo čtvrtého roku života přeci jen prokoukla do světa. Postupně se zdraví stabilizovalo, nálada v rodině se uklidnila a ona si konečně mohla začít užívat dětského života. Prioritní byl pozvolný trénink fyzických aktivit, procházky, čerstvý vzduch, kterého je naštěstí na Islandu více než dost. Pod dozorem malá Lisbét objevovala svět a sotva mohla, popadla příležitost za pačesy. Ukázalo se, že Lisbét, kterou netrápí dýchavičnost, je jako tornádo. Nepředvídatelná, akční, plná energie a jisté zlomyslnosti. Zkoušela, co vydrží snad veškerý personál královského sídla, od chův (kterým utíkala) přes učitele (které provokovala) až po nebohé kuchaře (těm ujídala) a zahradníky (především když zdemolovala živý plot). Neposeděla, neustále si žádala vyžití. Sport byl tím pravým ořechovým pro ni. Dlouhé výlety, plavání, lyžování, následně i bojové sporty a šerm. Tím se dařilo ji unavit a následně orientovat i na akademické hodnoty. Vždy byla chytrá, jen nesoustředěná. Navíc, islandská královská rodina zrovna nebyla z těch striktních. Vzhledem ke komunitní povaze malého ostrovního národa byl král vždy svým poddaným blízký. Účastnil se akcí v hlavním městě, i více obskurnějších záležitostí na venkově. Lidé ho znali jménem, stejně jako královnu a princeznu, zdravili je. Glűcksburgové se netyčili nad masou, byli svým způsobem její součástí. Tedy i výchova princezny probíhala v poměrně mírném, rodinném zázemí, kdy rodiče byli neustále nablízku jako opora. Se svým tátou jezdila Lisbét rybařit, vydávali se k moři, naučila se s ním řídit loď. Máma jí zase ukázala kouzla a taje přírody, ekologie, zvěčnění krás Islandu na plátně. Rodina byla semknutá. Alespoň ze začátku.
Když bylo Lisbét devět let, narodil se jí malá sestra. Ze které se, o notný čas později, stal její malý bratr Hásteinn. Navzdory obavám rodičů projevila Lis o sourozence zájem. Malé dítě pro ni bylo fascinující, bavilo ji vozit kočárek, později chodit na procházky, hrát si, učit se spolu, číst si. Pomáhalo, že Hásteinn byl klidné, zaujaté a zvědavé dítě. Lisbét si vůči němu vytvořila pevné pouto a když se v pubertě odhodlal k veřejnému coming outu, podpořila ho. Podpořila ho tak, jak to uměla jen ona – se signálem, že pokud by se někdo cítil na protesty, může si to jít vyřešit s ní, za soumraku a ručně. Liberální veřejnost však transgender prince přijala s všeobecnou podporou. Objevil se na několika obálkách a zpráva o něm oblétla svět. Vše se brzy uklidnilo, jak už to s horkými novinkami bývá. Hásteinn se, spíše než o královské záležitosti státu a mezinárodních vztahů, zajímal o forenzní vědy, chemii, biologii. Těm se rozhodl věnovat i nadále, vedle své ryze reprezentativní funkce islandského prince. Dal se na akademickou dráhu a připravuje se na vydání několika odborných i populárně naučných publikací.
Lisbét byla ráda, že Hásteinn může dělat, co je jeho srdci blízké. Ráda viděla, že otec si vytváří humoristickou komunitu přátel – rybářů a matka tráví čas pomocí hospodářům, zemědělcům, učí olejomalbu a malbu akvarely, zkrátka každý v rodině má svou vášeň. Problém byl, že se v tom všem nenacházela ona. Jistě, měla své koníčky, ale s přibývajícím věkem bylo stále očividnější, jak ji rodina vnímá – jako „malou královnu“, někoho, kdo může přebírat poněkud otravné politické záležitosti na svá bedra. S pomocí rádců a odborníku se mohla naučit jednat se zástupci parlamentu, přijímat mezinárodní návštěvy, hovořit s diplomaty, dávat královská stanoviska. Vždyť je to výborné, učit se praxí, nebo ne? A Lisbét byla vždy akční, cílevědomá. Ze začátku to brala jako výzvu. Jako svou roli, které musí dostát. Znala svou budoucnost, tak proč by si měla stěžovat? Milovala svou rodinu. Na vysoké škole, pro dobro země, studovala právo a geofyziku, aby skutečně porozuměla spektru islandské problematiky. Nutno říct, tou dobou toho na ní začalo být poněkud moc. Kofein přestával stačit, špatně spala, nemohla se uvolnit a pohlcoval ji stres. Řešení našla u spolužáka na univerzitě s poněkud neortodoxní pomůckou – kokain. Nebyla na to pyšná a tajila se tím přede všemi. Spíš než z obav z ostudy zkrátka nechtěla nikomu vysvětlovat, proč ho potřebuje. Nikdy nebyla skvělá ve sdílení emocí.
Postupem času si ale začala uvědomovat něco, co jí předtím unikalo. Něco, čemu se nejspíš sama bránila. Její role velmi sňala tíhu odpovědnosti z ramen rodičů a, nakonec, i bratra. Otec – král byl častěji pryč než v sídle, na výjezdech a výletech za rybími úlovky. Matka pro změnu zastávala roli ekologické poradkyně a učitelky malby spíš než královny nebo mámy. A bratr si nemusel dělat starosti se svou budoucností, protože Lisbét to zvládne. Lisbét to zařídí, Lisbét se postará. O to, aby rodina měla klidný život, aby byl spokojený parlament, lid, spojenci, a nakonec celý Island. Najednou to před sebou viděla jako namalované. Jako jeden z obrazů v rodinné galerii. Jak všechno, celý osud národa, leží na jejích bedrech, v jejích nezkušených mladých rukou. Bylo to duši drtící zjištění. A zároveň takové, které otevírá oči. Najednou její milující táta nebyl zábavný, ale sobecký a nezodpovědný. Matka se očividně starala více o ovce na východě než o svou dceru. Co na tom, jak je lid miluje, když ani jeden z nich netuší, co právě projednává parlament, co řeší klíčoví hráči v Evropě?
Inu, co dělat? Mohla kolem sebe začít kopat, vyčinit své rodině, ale k čemu by to vedlo. Rozhodla se jednat. Využít svou akční, cílevědomou povahu a skutečně se stát tím, co z ní, podle všeho, chtěli mít. První byly na řadě personální změny. Do svého okruhu si najala podobně smýšlející, mladé tváře, které byly dedikované silnější ekonomice a pozici země na globálním poli. Štvalo jí, že Island není brán vážně. Začala směřovat zdroje do podpory rozvoje biotechnologií a softwaru, patentovaných zemědělských postupů. Kdekoliv byl potřeba královský podpis, otec jí ho zkrátka dal, nejhůře po krátkém přesvědčování. Snad by byla raději, kdyby se víc bránil. Z vystresované princezny zahlcené věcmi, kterým tak docela nerozumí, se postupně stávala obratná, nekompromisní debatérka, organizátorka a politička. Nebyla příliš milá, ani příjemná. Vlastně v tom bylo něco osvobozujícího. Pokud byl její hlas tím prvním a posledním, na kterém záleží, proč by se měla culit na všechny strany jako pitomá? Sem tam se to někomu přestalo líbit. Občas někdo její kabinet opustil, občas se člen parlamentu ohrazoval, nebo si nějaký blog či novinový plátek dovolil otisknout komentář o „ledové princezně“. Ale její jméno se začalo skloňovat v zahraničí více než kdy bylo pronášeno jméno jejího otce. To brala jako vítězství. Znak, že něco musí dělat dobře.
Tou dobou na něj také zatlačila s přirozeným vývojem situace – svou vlastní korunovací. Už tak se starala o Island především ona sama, a nemělo smysl neustále nechat otce deklarovat věci, na kterých se nepodílel. To byl ale krok, proti kterému se rodina začala vzpouzet. Najednou jako by Lisbétiným rodičům došlo, co se tu celou dobu odehrávalo a že Island není jen země divů a zázraků. Argumentačně ale neměli proti své dceři šanci. V rodině to způsobilo určitý rozkol. Rodiče nechápali, kde se v Lisbét bere taková zuřivost, touha po urgentní, absolutní změně. Jí samotné nebylo jasné, jak mohli být celou tu dobu tak spokojeně slepí vůči dění v zemi, kterou pustili z dohledu. Hásteinn se v této problematice postavil na stranu sestry, ale ona věděla, že bratr se politicky příliš angažovat nebude a nechce. Nakonec, král Ármann Glűcksburg skutečně abdikoval ve prospěch své dcery, které byla korunována v létě před svými třicátými druhými narozeninami. Z ledové princezny se tak stala ledová královna. Už se nikoho nemusela prosit o svolení.
Prvním krokem Lisbét v roli královny bylo posílení investic do armády. Byly doby, kdy Island nedisponoval zhola žádnou armádou, pouze dohodami o obraně ostrova – to však bylo něco, k čemu se zásadně odmítala vracet. Podpora loďstva, letectva, nábor do pozemních jednotek, proti tomuto kroku se zvedlo hlasů podstatně víc než proti čemukoliv jinému předtím. Část parlamentu byla proti zbrojení, zrovna jako část lidu. Lisbét na to konto vystoupila v ostře sledovaném proslovu před veřejností, kde se vyjádřila k podpoře nezávislosti, ale také samostatnosti a soběstačnosti Islandu, tak moc, jak je to v současnosti možné, což zahrnuje obranu země a zajištění její bezpečnosti bez nutnosti se spoléhat jen a pouze na dobrou vůli sousedních a spojeneckých států. Dále byla známá, i když neoficiálně, svou skepsí vůči vztahům s Dánskem a Norskem – obě země měly v určitém bodě minulosti nadvládu nad Islandem, což nesla nelibě. Jednu dobu se šuškalo i o rozvázání některých dohod se severským blokem, ale k ničemu takovému prozatím nedošlo. Místo toho podpořila Lisbét domácí producenty ve vývozu a větší prevalenci islandských výrobků v Evropě a finanční injekcí také zapojení se do globálního závodu v modernizaci a technologiích, především co do využití obnovitelných zdrojů, chytrého udržitelného hospodářství a výrobě chemických látek nebo farmacii. Bylo zcela očividné, že nová královna hodlá umístit Island na mapu všemi dostupnými prostředky. Kontroverzním se stal její výrok v jednom z rozhovorů, kdy se nechala slyšet, že Grónsko by bylo zajímavým místem pro expanzi území a získání nerostného bohatství pro Island. Prohlášení bylo údajně žertem. Údajně. Stejně jako zmínky o využití velryb a tuleňů coby špionážních a sabotážních jednotek, nebo dovozu ledních medvědů na vojenské základny pod názvem „operace Zlatý kompas“. To spolu zkrátka nesouvisí.
A jak tráví svůj čas nyní? Kromě politiky a vlády jako takové se stále ráda ztrácí v přírodě. Občas doslova, nikdo neví, kde je, a zkrátka se předpokládá, že královna zase vypráví tuleňům, pronásleduje svou velrybu, rybaří nebo leze do jeskyní, ze kterých se, nejspíš, vrátí. Případně v tělocvičně dává svým sparring partnerům co proto. Nejsou žádné zvěsti, že by byla s někým romanticky zapletená a jejím nejvěrnějším společníkem je mladá fenka belgického ovčáka Gríma. Ve chvílích introspekce pak přidává další kusy do rodinné galerie, ale s rodinou jako takovou se příliš úzce nestýká. Hásteinn stále žije v královském sídle, ale bývalý král s královnou se častěji zdržují v luxusním přímořském domku na jihovýchod od hlavního města.
Do Illéy, ku příležitosti Selekce, se královna Lisbét vydává pozdě. Primárně z důvodu nedávné korunovace a převzetí vlády. Původně neměla dorazit vůbec, nikdo z islandské delegace, ale na poslední chvíli potvrdila svoji účast. Chce se ukázat na největší mezinárodní sešlosti za dlouhou dobu, jakožto nová královna a nová krev ostrovní země. Je to dobrá příležitost pro diplomacii, případně její nenapravitelné narušení, a hledání nových přátel a spojenců.