Maeve se narodila do chudší rodiny, která vlastnila restauraci. Sice malou, ale útulnou, kde vařili především polévky. A že její otec uměl perfektní krémové polévky s vyváženou chutí. Vždy si vystačili s tím málem, co měli. Restaurace byla pro mnohé srdcem provincie. Snad každý si rád zašel na dobrý teplý pokrm.
Její dětství bylo vcelku obyčejné. Neměla moc času na své koníčky. Škola, po ní výpomoc v restauraci. Maeve to však nikdy nevadilo. Naplňoval ji pocit toho, že může pomáhat a přitom trávit čas se svou rodinou. Jejich podnik byl otevřený na všechny svátky. Tehdy rozdávali zdarma jídlo lidem v nouzi. A to dělala snad ještě radši. Když se rozzářily obličeje lidí, kteří se strachovali, co budou jíst následující dny.
V osmi letech dostala od svého otce kolo. Sice opotřebované, ale bylo růžové. A to Maeve udělalo takovou radost, že se s tatínkem naučila jezdit bez koleček už za dva týdny. I když měla často v hlavě, že trávili všichni tři společně čas, někdy během pár měsíců se to změnilo. Nevěděla proč. Nevěděla kdy. Ale její máma se objevovala v restauraci jen někdy. Zřídka. Už spolu nehráli deskové hry ve třech. Ale jen ve dvou. Jen ona a její táta.
Maminka totiž spoustu času trávila v posteli a malá holčička se ji snažila vytáhnout ven. Alespoň na chvíli, žadonila. Většinou však dostala odpověď, někdy příště. To Maeve lámalo srdce. Když byl ten lepší den, zase všechno bylo v pořádku. Běhali spolu po ulici, vařili v restauraci. Ale málo kdy se ji poštěstilo.
Dívenka začala být více zamlklá. Smutná. Její realita se rozbila na milion kousků. Nedokázala ani pohlédnout na svou mámu, která jen ležela v posteli a spala. Nosila ji polévku, občas ji četla dětskou knihu o Červené Karkulce.
Jenže už ani na to její máma neměla energii. Maeve věřila. Každý víkend trávila u její posteli. Krmila ji polévkou, četla pohádka O Červené Karkulce. Jednou otevřela okno. Snad aby ji udělal čerstvý vzduch lépe. A taky že ano.
Maminka kvetla životem, strávily celý večer povídáním. To v dívence zaselo semínko naděje. Naděje, která by kvetla, kdybychom byli v pohádce.
Když to s jejím stavem bylo jako na houpačce, Maeve došly nápady a zůstala jen u malého rituálu. Musela však vypomáhat více otci v restauraci, protože nestíhal sám udržovat provoz restaurace. Proto i na její matku nezbylo tolik času.
Až když ji bylo třináct let, přeslechla otce, který se bavil s doktorem. Zjistila, že její matka trpěla silnou depresí a úzkostmi. Ty ji nedovolovaly opustit místnost. Byly časy, kdy poslouchala otce, jak křičí na matku, jestli se úplně pomátla. Jestli chce takový život pro jejich dceru. Nebo jestli už konečně nechce ukončit to trápení všem a spolykat prášky.
Maeve plakala každou noc. Uzavřela se do sebe tak hluboko, že by ji nikdo nedokázal rozpovídat. Svoje růžové kolo zahodila. Barevné tóny v pokojíku vystřídaly ponuré odstíny černé. Chodila do školy. Domů. Už ji ani nedělalo radost pomáhat v restauraci. Dělala to jen z nutnosti. S otcem se odcizila. Nehrála s ním už žádné hry. Knihu O Červené Karkulce spálila. Matčin stav se jen horšil. Její propadlé tváře, nepřítomný výraz...
Jednou však dostala nápad. Co když ji vlastně její dětské rituály pomáhaly. A co když by zkusila nějaký opravdový rituál?
Začala lehce. Uvařila bylinný čaj, který donesla matce. Otevřela okno a klekla si vedle její postele a modlila se. Nevěřila v Boha, ale modlila se tak usilovně, jen aby uzdravil její maminku. Následovalo jemné zlepšení. Ale to pro Maeve nebylo dost. Zavírala se v pokojíku, vymýšlela směsi čajů, které by ji mohly pomoct. A každý večer ses modlila. Když už ji přišlo, že velké zlepšení nepřicházelo, tak se uchýlila k něčemu extrémnějšímu.
V noci se tajně vykradla do lesa. Byl tehdy úplněk, což bylo perfektní pro její plán. Natrhala větvičky ze stromu nedaleko jejich domu. Do malé zavařovací sklenice nahrnula hlínu, do druhé nabrala vodu z jezírka. Doma se usadila na zem, kde pomocí hlíny vytvořila kruh. V něm zapálila svíčku a větvičky omotala matčinými vlasy. Ty pak namočila ve vodě z jezírka. Její plán se dostal až za hranu, vytáhla nůž a jedním čistým tahem si poškodila dlaň ruky. Nechala krev kapat. Kapat na hlínu, kaat na větvičky s matčinými vlasy. Voda z jezírka se zbarvila do růžova. Maeve se modlila a modlila. Kdž svíčka dohořela, vše uklidila a šla spát.
Ráno ji probudila vůně čerstvě smažené slaniny. Táta nikdy snídani nepřipravoval. Vystřelila z postele a když viděla mámu, jak chystá jídlo, v očích měla slzy. Ono to fungovalo. Ona ji uzdravila. Pocit moci a opojení ji přivedl do extáze a Maeve jen plakala.
Netušila, že to byla jen souhra náhod a mamince konečně zabraly správné léky na depresi a úzkosti.
Od té doby se Maeve stala jako posedlá rituály a hlavně věštěním. Sice její predikce vycházeli. Nebyly nikdy přesné. Její čtení z karet se stalo nejen hobby, ale posedlostí. Jizva po jejím první rituálu ji každý den připomínala, že vše z toho je skutečné. Přešla k směsi do čaje, která dokázala vyvolat halucinace nebo stavy opojení, ve kterých se člověk opravdu cítil, jako by to bylo něco magického.
Maeve se stala věštkyní, která vykládala své provincii tarotové karty, dělala rituály a osvobozovala je od svých vnitřních démonů. Lidé věřili jejím schopnostem. A i když nic z toho nebylo skutečné, ona sama sobě věřila. Věřila magii.