Miralinda se narodila na rozcestí mnoha kultur, příběhů a minulostí, které se po staletí odmítaly nechat zapomenout. Nejen obrazně. Její dětství se odehrávalo nad mapami starověkého světa, depozitáři muzeí a vyprávěními, která klidně sahala i několik milionů let zpět do minulosti. Matka byla egyptoložka, archeoložka, žena zvyklá na pravidelnou účast u vykopávek a působení jako odborná kurátorka muzejní sbírky starověkého Egypta. Otec byl zase učitel historie a přírodních věd na univerzitě, se zájmem o paleontologii.
Už od mala byla prací rodičů fascinovaná způsobem větším než pouze dětskou zvědavostí. U matky nacházela klid a řád. Ráda vedle ní sedávala, když si nasazovala rukavice a opatrně rozbalovala křehké artefakty určené pro muzejní sbírku. Nejraději měla Mira společné čtení starých knih a s tím spojené kreslení hieroglyfů. Právě od maminky získala ochranný amulet s přívěskem bohyně Basted, který nosí dodnes a je pro ni osobní vzpomínkou na ni.
Ačkoli rodiče sdíleli stejný zájem o historii, nikdy nebyl úplně stejný. Jejich zaměření se míjelo počtem tisíciletí, stejně jako čas strávený s dcerou. S otcem Mira zažívala hlučnější a živější zážitky, stále však krásné jako chvíle s matkou. V roli pedagoga a majitele muzea historie měl nekonečný přístup do sálů sbírek a způsoby vysvětlení otázek jedné zvědavé holčičky. Brával ji do muzea ještě před otevřením – mezi kostry dinosaurů a vitríny plné fosílií. Doteď si pamatuje, jak se jeho nadšení smála. Její táta totiž dokázal mluvit hodiny o jediném otisku v kameni. Dalo se říct, že se s oběma rodiči, kteří se tentokrát setkali v muzeu s nosi přilepenými k ochrannému sklu výstavy, měla dobře. Oba dceru milovali a v rodině panoval klid.
Dospívání Miry bylo složené z návratů matky z vykopávek, vůně prachu, cizích, ale velmi zajímavých krajin a dlouhých rozhovorů, které se často táhly do noci. Naučila se chápat, že minulost není něco vzdáleného, ale něco, co se člověka dotýká při každém rozhodnutí. A někde mezi nadšením matky a otce v ní začalo růst uvědomění, že i ona se chce jednou stát předavatelkou a objevitelkou dějin.
Vše se ale nakonec změnilo. Auto, ve kterém odjížděla Miřina matka na letiště, utrpělo srážku a ona na místě podlehla zranění. V ten den se Miře celý svět obrátil naruby. Po ztrátě matky se jí v srdci objevilo mučivé prázdno, které nešlo nijak zaplnit. Otec se se smrtí ženy nenaučil žít. Z muže, otce, který dokázal o zájmech mluvit s nadšením a jiskrou v očích, se rázem proměnil. Zahořkl, uzavřel se a vzdálil. O Miru se staral, zajistil všechno, co bylo potřeba, ale smutek nastavil hranice, přes kterou ji odmítal pustit. Truchlení pro Miru zůstalo osamoceným prostorem, kde byla sama. Matku oplakala a distancovala se ode všeho, co jí způsobovalo bolest. Historii se začala vyhýbat, přestala Miru naplňovat. Proto se vzdala slibné, již zajištěné budoucnosti na univerzitě, kde její táta vyučoval. Zcela se do sebe uzavřela, nikomu se nechlubila, že dokáže zpaměti odříkat jména dinosaurů. Odprostila se tak od většiny trápení. Nechala si jedině řetízek s Bastet, který nikdy nesundává.
Na uvolnění nervů docházela do posilovny, kde jednou visel na nástěnce přilepený letáček, že armáda hledá nové kadety. Bez otálení se přihlásila na nábor. Neměla, o čem přemýšlet. Starý život Miru dusil a fyzická efektivita se u ní osvědčila jako dobrá taktika, jak se cítit lépe. Věděla, že otec s jejím nápadem nesouhlasí, ale odmítla se mu podvolit, zvlášť když svůj odpor nedokázal vyslovit, natož dát souhlas.
Během výcviku si uvědomila, jak bláhová byla, když si myslela, že armáda bude něco pro dívku z muzea jen proto, že ráda cvičí. Dávali jí tam dost do těla, chvíli to vypadalo, že se vzdá, ale nakonec se postupně zatvrdila. Nechtěla tátovi dokázat, že měl pravdu, a udělat radost postarším důstojníkům, co se nad nováčky, kteří se jim nelíbili, ušklibovali. Výcvik nakonec Mira dokončila. Nebyla mezi nejlepšími, ale splňovala normy pro nadprůměr. Odnesla si odtamtud víc vyrýsovanou postavu, ale i uvědomění, že už dál nebude tou naivní dívkou, kterou kdysi bývala. Před mírumilovností zavřela dveře.
Později si mohla vybrat, jestli nastoupí na běžnou službu, nebo jakožto běžný strážce pro královský palác. Nyní uměla zacházet se střelnou zbraní a měla zbystřené reflexy. Říkala si, že by jí na běžnou službu bylo škoda. Vybrala si místo v paláci. Sice s vyššími nároky, ale s lepším místem pro získání nových zkušeností a vyšším mzdovým ohodnocením. Dva roky sloužila jakožto řadový strážce. Často měla dozor na chodbách a kontrolovala pořádek.
Když přišla zpráva, že princ Frederick na svou cestu do Amazonie hledá doprovod, přihlásila se. Najednou ji napadlo, že na nějaký čas změnit prostředí nebude špatným nápadem. Měla velké štěstí, že se na tu cestu přihlásili dobrovolně pouze tři zájemci a ji si starší muži vzali pod ochranná křídla. Výprava do hlubin pralesa tedy mohla započít.
První přímé setkání s princem nebylo ničím výjimečným. Viděla jen mladý ucho, které má svůj vlastní styl a svou osobností odporuje královským normám. Džungle měla vlastní pravidla – horkost, vlhkost. Mira Fredericka sledovala, jak se přizpůsobuje jiným podmínkám. Některé chvíle byly až humorné, když se trapné situace snažil maskovat. Jeho skoro zasnoubení s jednou holkou domorodého kmene přehlédla, hloupé zranění ne.
Jejich výprava byla malá: čtyři strážci, princ a průvodce najatý přes agenturu ještě před odjezdem. Lidé z kmene, u kterého se ubytovali, byli zpočátku k cizincům nedůvěřiví. Princ je směl navštěvovat, ale vždy pouze za doprovodu jednoho strážce. Tak zněla podmínka. Volné chvíle Mira ráda trávila ve společnosti Gabriella, dalšího ze strážců. Bylo mu třicet a stejně jako ona přišel o rodinu kvůli autonehodě. Ani jeden z nich o svých ztrátách nemluvili, tomuhle druhu osudu si rozuměli beze slov. Postupně mezi nimi rostlo tiché porozumění a vzájemná podpora, díky níž se dokázali spolehnout jeden na druhého. Byl to právě Gabrielle, který Miře dával lekce z vlastních zkušeností, aby se zdokonalovala. A také se stal pilířem mezi lidmi z kmene a strážci díky záchraně tamní holčičky. Když si pak našel bližší cestu i k její ovdovělé mamince, Mira jim vztah přála. A s odstupem času by nepřiznala, jak blízko mělo k dětem z kmene.
Během let v Amazonii se Mira naučila jazyk kmene natolik, že dokázala komunikovat a udržet s místními soužití. Jak ona, tak celá výprava se postupně adaptovala a život v pralese se stal snesitelnějším. Mira si osvojila práci s mačetou a symbolicky si jednou usekla vlasy na krátko. A krátký střih si nechala už napořád.
Postupem času si v princi našla nejen objekt své ochrany, ale i spolehlivého přítele, s nímž si dovolila slovně pohrávat a provokovat ho. Nešlo o drsné urážky, spíš o hru, při níž Mira dávala najevo náklonnost. Ve své praktické a rázné povaze zůstala pevná, ale těm, kterým důvěřovala, dokázala dát najevo péči a pozornost. Škoda jen, že pět let v džungli uteklo jako voda a všichni se, až na Gabriella, který na místě zůstal s novou rodinou, museli vrátit zpět do Illey.
Pro Miru bylo obtížné po tolika letech opouštět Gabriella a tamní komunitu. Přesto věděla, že je v budoucnu určitě přijede zase někdy navštívit. Během její nepřítomnosti doma se táta konečně dokázal vzpamatovat a znovu začal vyučovat. Mira se rozhodla, že během volného roku před zahájením Selekce naplno využije čas na přípravu ke složení zkoušky, aby mohla být u Fredericka jako jeho osobní strážkyní – a uspěla. Takže teď jí bude mít stále za prdelkou, na kterou bude dohlížet. A taky se bavit nad jeho přeřeky či ukvapenými slovy.