Noriko se narodila do japonské královské rodiny jako druhorozené dítě. Tomu byl podřízen celý její život. Do parády si ji vzala přímo její matka, která si z dcerky chtěla vychovat dokonalý nástroj k prosazování svých politických zájmů.
Odmalička byla vyučována doma, nikoliv ve škole mezi vrstevníky, což začalo postupem času přiživovat všelijaké pověry okolo její osoby. Zpočátku ji to trápilo, ale postupem času přišla na to, že ti, kteří zůstali jejími kamarády i přes tyto pověry a pomluvy, jsou těmi skutečnými kamarády. Dlužno dodat, že to byli povětšinou děti služebných a jiných zaměstnanců paláce, případně děti jiných vysoce postavených osob v Japonsku. Většina jejích kamarádů však pocházela z řad obyčejných lidí, díky čemuž snad neztratila kontakt s okolním světem a zůstala nohama na zemi, a neosvojila si nějaké zbohatlické manýry.
Stejně jako její bratr, i ona měla vnucené volnočasové zájmy. V jejím případě především šerm a lukostřelbu. Pokud ale rodiče doufali, že v ní probudí nějaký druh odporu, doufali marně. Noriko se naučila mít tyto nucené hobby ráda. Někdo by jistě namítl, že se jedná o zájmy spíše pro chlapce, nicméně nejednou už byla ráda, že se dokáže sama ubránit. Především během období, kdy se politická opozice v Japonsku chtěla zbavit císařské rodiny jednou provždy. Tehdy do palácového komplexu proniklo množství vrahů - ninjů, chcete-li - s úkolem pozabíjet všechny členy rodiny. Noriko třímající rodinnou katanu se podařilo většinu z útočníků zadržet - a některé i zranit či zabít - natolik dlouho, že stihla dorazit ochranka a zbytek dorazit či zajmout.
Následovala vlna poprav a čistek, u nichž Noriko stála po boku své matky a společně vydávaly rozkazy k popravám. Zpočátku se jí to příčilo, záhy si to však ospravedlňovala tak, že to bylo buď oni nebo ona. Výchova, tlak a nucené dělání věcí, které se jí přičily, si na ní však začaly vybírat svou daň v podobě úzkostí a panických záchvatů, které má čas od času až do dnešních dní. Občas se tedy stává, že znenadání zmizí a najdete ji v nepříliš dobrém stavu někde v tichu v zahradách.
V každém případě se po tomto dramatickém období plném krve a násilí uchýlila do shinto chrámu, kde několik let sloužila jako miko - chrámová kněžka. Jak už tomu tak v jejím životě bývá, místo klidu ji to přineslo jen další pomluvy a začala se kolem ní šířit jakási temná aura. Lidé jí přiřkli umění sesílat prokletí, což pobyt v chrámu jen posiloval. Nepřidávaly tomu ani různě "nehody", které se lidem v její blízkosti stávaly. Co však Noriko poznala sama o sobě bylo to, že ji přitahuje stejné pohlaví. Během svého pobytu v chrámu se sblížila s jednou z ostatních chrámových kněžek. A byť už spolu nejsou v žádném romantickém vztahu, mají k sobě blízko dodnes. Tuto skutečnost ovšem neprozradila vůbec nikomu ze své rodiny. Matku by trefil šlak. Tu a tam si do svých palácových komnat vodila ženskou společnost, ale nikomu to nijak zvláštní nepřišlo. Přeci jen princezna potřebuje mít k ruce řadu pomocnic a dvorních dam. Pikantní je, že právě z řad dvorních dam pocházelo hned několik jejích známostí.
Například jednou přijela na návštěvu vlivná rodina, která zastávala spíše opoziční názory. Dorazil i nejstarší syn, budoucí hlava této rodiny. S Noriko celé dny cvičně šermovali, dokud mladík neprojevil zájem o šerm s ostrými zbraněmi. Noriko si byla jistá svými dovednostmi, a tak souhlasila. Během klání svým ostřím řízla mladíka. Byl to drobný řez, na životě by to nikoho nikdy neohrozilo. Nicméně o několik týdnů později mladík zemřel. Rána po zásahu mečem se mu údajně nikdy nezhojila, a tak se vyrojily spekulace, že na něj Noriko mečem přenesla prokletí, na jehož následky zemřel.
Co je na tom pravdy ví asi jen Noriko. Faktem však zůstává, že byla vychována jako živoucí zbraň a nástroj své rodiny.