Se sourozenci, Itseem, Wasapeem a Arukou se na ranči od poměrně mladého věku starali o dobytek, dům anebo se učili co nejdříve jezdit na koni tak, aby v pozdějším věku po škole mohli fungovat také "v terénu", stáčet dobytek a pracovat s honáckými psy. 
Od malička si tak vypěstovala silný vztah ke zvířatům a chová k nim v rovné míře úctu, respekt i lásku. Ke svým devátým narozeninám dostala jako dárek dva honácké psy, sourozence, o něž měla za úkol se nejen starat, nýbrž je i na vlastní pěst vytrénovat. Vzniklo z toho pevné přátelství až do její dospělosti, kdy se nyní stará o smečku šesti psů, kteří jsou na farmě jako její pravá ruka při shánění dobytka a jeho hlídání.
Rovněž si dodnes pamatuje jednu ze svých prvních vzpomínek, kdy seděla na koňském hřbetě spolu se svou matkou a považuje to za jednu z klíčových vzpomínek, která ji přivedla k lásce ke koním, závodům i farmářství. Je zkrátka spojená s přírodou všemi směry, formami a představitelnými způsoby, za což je v konečném důsledku nekonečně vděčná.
Poněkud horké chvíle v domě nastaly, jakmile se nejstarší bratr "utrhl" a prchl na univerzitu ve Washingtonu DC. Na zbývající děti byl vyvíjen o to větší tlak, což nakonec po střední škole donutilo utéci za prací do města i Aruku. Wasape zůstal jen proto, že Nova studovala veterinární školu v přilehlém městě a cítil, že potřebuje alespoň nějakou podporu před stresujícími závěrečnými zkouškami a testy. Jakmile ovšem školu úspěšně dokončila, našla si i ona a Wasape bydlení mimo rodinný ranč. Bylo načase se konečně osamostatnit, začít pracovat, vydělávat si a poprvé si konečně vyzkoušet také život i z jiné, než pracovní stránky.
Během studií se sice seznámila se sympatickým mladíkem, ale jejich vztah se rozpadl ve své podstatě dříve, než stihl pořádně začít. Pár ostýchavých polibků, objetí a pár společně strávených večerech přeci jen vyšlo najevo, že práce se zvířaty bude mít v Noviině životě vícero místa, než cokoli jiného. Po pár rozpačitých rande tak tedy vztah ukončila v přátelském duchu a znovu se plně ponořila do práce a koníčků, které se staly náplní jejích dní.
Díky svému otci, dobře známému trenérovi koní, si krom vlastní veterinární kliniky založila i živnost v podobě profesionálního tréninku koní, zaměřený především na výcvik pro bezpečnostní složky a má tedy pod sebou tým lidí, kteří v Dakotě tvoří primární centrum tohoto výcviku a péče o koně.
Veterinární praxi provádí ale i za hranicemi státu a jezdí za svými pacienty i dlouhé vzdálenosti, což perfektně vyhovuje její povaze a radosti z cestování.
Samozřejmě, život by nebyl ničím, kdyby člověk neměl několik „zádních vrátek“ a možností úniku do pracovního shonu a Nova se tak řadí k dvojnásobné mistryni v závodech kolem barelů a trojité vítězkyni národní soutěže v lasování telat. Jistě, pro mnoho lidí to může znít až kuriózně, ji však závody tohoto typu baví a získala tím mnoho cenných zkušeností i přátelství. A pakliže se zrovna sama neúčastní, působí ona nebo její veterinární tým na podobných akcích jako veterinární dozor. Především jí jde totiž o zdraví zvířat, které má přednost před jejich výkony na samotném klání.
V dětství, jelikož i to zapadalo do jejího života a rovněž i původu, dostala také do ruky kytaru, na kterou se díky otci naučila hrát, zatímco matka ji naučila zpívat staré písně v dnes již téměř vymřelém jazyce kmene Navajo, které v posluchači vyvolávají celou plejádu emocí. Na takovou vzácnost je totiž dnes téměř nemožné narazit s tím, jak rychle svět kráčí kupředu a historii nechává za sebou, zasetou písky času. 
Leč jejímu podnikání se daří ze všech stran a se svou rodinou udržuje téměř perfektní vztahy – snad krom nejstaršího bratra – cítila se ve svém bytě poněkud osamoceně, izolovaně od vnějšího světa, poněvadž práce, několik málo koníčků s ní se prolínající – a samozřejmě rodina - bylo její jediné sociální vyžití.
Rovněž i dorážení ze strany její kolegyně, která se do Selekce hlásila, pro ni bylo hnacím motorem k tomu, aby se i ona, spolu s tisícovkou dalších slečen z Dakoty, zúčastnila výběru do Selekce. V žádném případě si nedělala naděje a ani nedoufala v nalezení lásky, výhled na trůn, ale možnost si najít nějaké kontakty, potažmo získat práci právě v paláci a rozšířit tak pole působnosti v místě, které by vynášelo podstatně víc, než doposud. Na paměti má rovněž to, že v případě získání práce – ať už to zní jakkoli špatně – by mohla zajistit rodiče, kteří si dle jejího názoru zaslouží klidný odchod do důchodu a téměř nulové starosti.