Narození Percivala bylo záležitostí náhody a štěstí. Nebo smůly, záleží na úhlu pohledu. Jeho matka, středoškolská učitelka dějepisu a anglického jazyka, si tu a tam dala dostaveníčko se synem majitele nedaleké hospůdky, tak jednou nebo pětkrát, a ouha. Za jeho ujištění, že bude na svou ratolest přispívat, se rozhodla Percivala v křiku a bolestech přivést na svět jednoho prosincového rána. Byl zdravý a až moc hlasitý – na tom se, v průběhu let, nic nezměnilo. Když pak došlo na lámání chleba, nejspíš nikoho zvlášť nepřekvapí, že milý Percyho tatík jen krčil rameny a ukazoval prázdné kapsy. A tak zůstal sám s matkou, dva proti celém světu. Nebo, lépe řečeno, dva proti illejské ekonomice.
Nebyl to snadný život. Matka si musela přivydělávat všemi možnými způsoby – v rychlém občerstvení, jako prodavačka, prodejce po telefonu, až si nakonec našla večerní brigádu jako uklízečka v kancelářích v centru města. Percyho tak velmi často hlídala jeho lehce neurotická, víno milující a vážnou hudbu poslouchající babička. A přestože byl aktivním, hravým a zvídavým dítětem, velmi brzy se naučil, že si zkrátka nemůže dovolit dělat problémy. Nikdo na něj neměl čas a především, nikdo neměl nervy a energii na to žehlit nějaké jeho potíže. Na základní škole byl tedy někdy nesoustředěným, ale v konečném důsledku snaživým žákem. Kamarády si nevodil domů, naproti tomu se spřátelil s jejich rodinami, až téměř do bodu nedobrovolné adopce. Věděl, že se máma snaží. Věděl, že nemůže mít všechno, co by chtěl a snažil se být rozumný.
A pak, v období počínající puberty, se rozhodl vstoupit mu do života otec. Teď už majitel hospody Na růžku, lokální nalévárny. Při jeho prvním návratu ho matka vypoklonkovala ze dveří s křikem a zdařilým hodem botou. Podruhé to byla stará rychlovarná konvice a potřetí dokonce váza. Otec skončil na pohotovosti se čtyřmi stehy, ale stejně se vrátil. S omluvami a prosíkem. Percy nevěděl, co si o něm má myslet. Když ale začal matce pravidelně posílat finanční příspěvky a jednou za dva týdny ho vzal na oběd, rozhodl se mu dát alespoň malou šanci. Byla to dost trapná posezení, s dlouhými tichými pauzami a podivnými otázkami na školu, kamarády a holky. Neměl ho zvlášť v lásce, ale vypomáhal jim a on nechtěl, aby peníze přestaly chodit. Díky nim se doma oba mohli konečně nadechnout.
Jak šel čas, rodiče si spolu vypěstovali alespoň nějaký vztah. Ne přátelský, rozhodně ne partnerský, ale dokázali se snášet, konverzovat spolu, domluvit se. Elton nabídl synovi brigádu v jeho hospodě. Tak se začala Percyho kariéra v pohostinství. Myslel si, že to bude na léto. Protáhlo se to na dlouhých deset let a ještě dál. Ups. Čepoval pivo, roznášel guláše, kasíroval dýška, měl peníze na útratu. Do toho studoval střední školu, zaměřenou na cestovní ruch, a maloval si, že až odmaturuje, konečně se někam podívá. Nebo dokonce poputuje na vysokou. Někdy tou dobou se jal s kamarády objevovat taje milostného života, alkoholu, cigaret a lehkých drog. Klasické pubertální záležitosti. On dodal chlast, jiní kuřivo, a šli na to balit holky. Občas jim to s holkama nevyšlo, tak se balili navzájem. V sexualitě se nikdy nelimitoval, bral, co se nabízelo, vyzkoušel si různé věci. Občas se ohledně toho pohádal s matkou, občas s otcem, oběma svorně navykládal, že je to jeho věc, čas od času se někdo rozbrečel a život šel dál. Typicky drzý pubertální floutek, klátící přerostlýma nohama a rukama. Ve volném čase (a svým kamarádům by to tehdy rozhodně nepřiznal) se bavil četbou. Matka, jako učitelka dějepisu, měla v oblibě historické romány, což po ní podědil, a se stárnoucí babičkou mastil jednu partii Člověče, nezlob se za druhou. Naučila ho poker, mariáš a Kanastu, a celá rodina se pravidelně na Vánoce málem poslala do pekel u Monopoly. Zároveň byl začleňován do asi všech drbacích debat a nikdy se neopomenul zúčastnit informační výměny, ať už se jednalo o rodinu, sousedky, nebo školní pomlouvací kroužek u popelnic. Snad i kvůli tomu si vypěstoval silnou závislost na nikotinu – u cigaretky se zkrátka probírá všechno snáz. A místní hospodský ví vždycky všechno o všech. Navíc se mu s brigádou dařilo i přispívat do domácího rozpočtu.
Ale žádná idylka netrvá věčně. Maturita se mu podařila s vyznamenáním, ale nebylo to nic platné. Ani se vším šetřením a spořením nebyla šance, že by mohl finančně utáhnout závazek univerzity. Žádost o stipendium mu vyšla jen na čtvrtinové krytí školného, a i s tím by byla finanční situace jeho i matky šibeniční. K tomu se přidaly zdravotní potíže babičky a otec opět začínal mizet z dosahu. Percy nemohl nikam odjet, na kolej, a už vůbec ne do jiného, byť levnějšího státu. Podívat se tedy mohl leda tak do práce. Převzal víc odpovědnosti v hospodě, zaskakoval za otce i jako provozní manažer a pomáhal matce s babičkou. Aby jí udělal radost, z náhlého popudu se naučil hrát na housle její oblíbené skladby. Chtěl s ní trávit čas a věděl, že je moc hrdá na to, než aby přiznala svou samotu. Se záminkou ukázky toho, co zrovna cvičil, s ní trávil většinu svých volných odpolední, a snad jí i tohle pomohlo odejít na druhý břeh s pocitem štěstí a rodinné sounáležitosti. Zemřela něco ke dvěma rokům od Percyho maturity.
Nějakou dobu poté se rozhodl odstěhovat, matka sama ho strkala ven z bytu, aby se osamostatnil a nemusel se o ni neustále strachovat. A tak se přemístil do bytečku tak malého, že by téměř mohl být větším kumbálem, v prvním patře městského obytného domu. Topení nefungovalo, okna profukovala, stabilita elektrické sítě byla na pováženou a dveře ledničky musel po čase přikurtovat několika vrstvami izolepy, ale bylo to bydlení. Alespoň nějaké, s relativně rozumným nájemným. Chodil po vetešnictvích a hledal pěkné kusy nábytku, zařízení do bytu a listoval si časopisy, nad kterými mohl vzhledem k cenám jen snít a toužebně vzdychat. Maloval si, jak by vypadalo jeho bydlení, kdyby měl více možností. Časem už znal klíčové obchody i návrháře, přední designéry. Pro ozvláštnění začal s menší sbírkou kaktusů, kterou postupně množil. V jeho sousedství se také pravidelně vyskytovalo hejno toulavých koček. Občas sedával na zadních schodech domu a dělal jim společnost. Nebo ony jemu. Mohl na ně mluvit a nikdy ho nesoudily, zvláště když je pak nakrmil tuňákovou kapsičkou. Dvě z nich, později pojmenované Jean Valjean a Javert (nehledě na fakt, že Javert se ukázal být „ona“) (a že jim beztak říkal „Bobku“ a „Bobino“), se nakonec ubytovaly přímo u něj doma. A odmítly odejít. Jean Valjean, oranžový a mourovatý, a Javert, černá jako noc. Mimo pracovní dobu se rozhodl absolvovat i několik kurzů. Vaření, barmanský a sommeliérský kurz, což byla zrovna na jeho podnik téměř škoda, ale chtěl mít pocit, že není jen zaseklý v neperspektivní práci pro místní ožraly a otce, který se většinu času potloukal bůhví kde. Brzy se to měl dovědět – a to, když se zjevil u matky v bytě, popletený a vykřikující cosi o švédských truhlách zlata. Ukázalo se, že není opilý. Zato získal velmi nepříjemnou diagnózu. Nebylo těžké se dovtípit, že neměl moc příbuzných a známých, a tak padlo na Percyho a matku, aby se o otce nějak postarali. Přestěhoval se k matce domů a Percy jim chodil vypomáhat. Tou dobou už v podstatě vedl otcovu hospodu, která mu pomalu ale jistě padala na hlavu. Nakonec se rozhodl ji prodat. Neměl čas být vším, čím by musel být, aby podnik udržel. Utržil za ní dostatek peněz, aby pokryly výdaje za otcovu udržovací léčbu a zkrácení matčiny práce na poloviční úvazek. Bylo jasné, že s otcem to jde z kopce, ale ani on, ani matka, neměli to srdce poslat ho k šípku, navzdory faktu, jak moc na ně byl během života schopný kašlat on. Oblíbenou replikou otce se staly výkřiky na téma, že je „vojvoda švédský, druhý svého jména a dědic pytlů plných zlata“. Snažil se je oba přesvědčit, že na ně čeká bohatství, jen když se hned teď seberou a odjedou si to vyříkat do Stockholmu. To jistě. Matka se dokonce obtěžovala zjistit, jestli na tom není něco pravdy, ale kromě jeho pradědečka, co se přistěhoval z Uppsaly na východní pobřeží Illéy, a rodinného jména, neměli se severským státem společného zhola nic.
Po prodeji hospody nevěděl Percy co se sebou. U otce byl celkem zbytečný. Co bylo zapotřebí byly peníze. Ty z prodeje nemohly vydržet věčně a mzda za matčin poloviční úvazek byla směšná. Pohostinství možná Percymu úplně nevonělo, ale měl v něm praxi i kvalifikaci, tak se začal poohlížet po něčem příhodném. Pár měsíců před vyhlášením Selekce se začal palác shánět po posilách v řadách personálu. Proč to nezkusit? Alespoň se nemusel zaprodat nějakému řetězci. U pohovorů se zkušenosti s vedením „vlastního“ podniku rozhodně hodily, zrovna jako absolvované kurzy. Snad nikdy nikam nepřišel tak nažehlený, úslužný a galantní, jako právě tam. A práci v paláci i získal. Bylo mu jedno, jestli bude nosit pití nebo uklízet toalety – byla to dobrá práce za dobré peníze, a to přesně potřeboval. Nakonec se prosadil především jako číšník, obsluha na akcích a všeobecná pomoc s cateringem. Rozhodl se část výplaty posílat domů a ze zbytku zkrátka nějak vyžít. Mimo jiné proto, že i přes ubytování v paláci se mermomocí snažil udržet si byt ve městě. Nechtěl o něj přijít. O kočky, o všechno, co do něj investoval. A zároveň v něm vyvolával salvy úzkosti pokaždé, když na něj pomyslel. Ale zvládl už různé věci, zvládne i trochu bídy a obsluhování pomazaných hlav snad všech světových velmocí. S úsměvem, bez ztráty květinky a se spotřebou cigaret jako francouzská fabrika. V rámci své bohulibé činnosti v paláci se seznámil i s Dantem, palácovým řidičem v barvách duhy. Byl rád, že potkal nějakou spřízněnou duši vhodnou k provokaci, loudění a konspirování. A drbům. Těžko říct, zda jeho osobitý vliv byl něco platný Dantemu – snad se dá říct, že Percyho proříznutá pusa a zkušenosti s hospodskými povaleči působí jako zdatná osobní stráž.