Bohužel není známo nic o okolnostech jejího narození, byla nalezena v babyboxu ve městě na dalekém severu – Anchorage v provincii Whites. A bohužel, Rain nebylo souzeno, aby se ucházela nebo dokonce stala účastnicí za tuto provincii. Ne že by o to stála, to ne, ale to předbíháme. Zdravotní sestra, která ji v babyboxu našla, ji pojmenovala Rain. Protože venku zrovna lilo jako z konve. Původ příjmení žádný takový poetický příběh za sebou nemá. Sestřičky koukly do seznamu pacientů a náhodně jedno příjmení vybraly. Že výběr padl na příjmení Evans je tedy jen dílo náhody. Nic víc, nic míň.
Jako každé dítě, kterému nebyla do vínku dána rodina, i ona skončila v sirotčinci. A jelikož nic jiného, nic lepšího, neznala, vlastně jí to nějak zvlášť nevadilo. Tedy až do okamžiku, než začala chodit do školy a viděla ten propastný společenský rozdíl. Chodila samozřejmě do té nejobyčejnější veřejné školy, a i přesto si proti ostatním připadala jako úplný žebrák. Zatímco jiná děcka dostávala pod stromeček herní konzole, kola nebo mobily, ona dostala červené podkolenky s motivem soba Rudolfa. Byly hezké a hřejivé, to ano, avšak… Hlodalo to v ní. Proč jiní mají víc a ona nemá nic? A když byla hodná, dostala k ponožkám i jednu řádku Milka čokolády. Akorát že ona nebyla hodná. Frustrace se měnila ve vztek a ten musel někudy pryč. Malá Rain si tak svůj vztek vybíjela na ostatních dětech v sirotčinci. Nejednou se stalo, že ji chytl takový amok, že ji museli vzít pod ledovou sprchu a prokřehlou ji pak šoupnout do izolace. Někdy v té době začala také krást. Jen drobnosti, ale dělalo jí to radost. Okrádala vychovatelky, často i za bílého dne a v jejich přítomnosti. Využívala svého drobného vzrůstu a umění se tiše pohybovat. Tu ukradla snickersku, tu ukradla platíčko antikoncepce. Co na tom, že jí bylo úplně k prdu a ani v tom věku netušila, co to je. Byla to kořist. A bavilo ji, jak pak vychovatelka panikařila. Dokonce zaslechla něco o tom, že měla pozitivní těhotenský test o nějakou dobu později. Její „idylka“ však netrvala dlouho.
Neohřála se (pun intended) ve Whites příliš dlouho. Kapacita tamního sirotčince byla beznadějně přečerpaná a jelikož byla mezi dětmi černá ovce, možnost se jí zbavit byla vcelku logická. Bylo zařízeno její přesunutí do velkého sirotčince přímo v Angeles. Co však netušila byl fakt, že ten přesun nebyl ve skutečnosti až tak náhodný. Co za tím bylo, o tom se jde jen dohadovat. Možná pomsta vychovatelek, možná něco jiného.
Zhruba ve třinácti letech se u ní poprvé objevily psychické problémy. Odjakživa působila hyperaktivně a teď se přidaly vcelku pravidelné epizody deprese. Nikdo tomu nepřikládal žádnou váhu, že to je prý součástí dospívání, že má akorát rozházené hormony. Ona se s tím nějak žít naučila, horší to však bylo pro její okolí.
Po dokončení základní školy už dál studovat nešla. Měla toho zkrátka dost a nechtěla vidět ještě větší rozdíly mezi ní a zbytkem světa. Místo toho se rozhodla vykonávat různorodou nekvalifikovanou práci, většinou jako servírka nebo obsluha ve fastfoodu. Někdy během tohoto období přičichla i k bojovým uměním a sebeobraně. Jelikož žila v chudší čtvrti a v práci se setkávala s mixem ne zrovna přívětivých jedinců, byl to logický krok, že se těmto věcem začala věnovat. Palné zbraně ji nikdy moc nebraly. Jasně, občas si zašla někam na střelnici se odreagovat, ale mnohem radši měla nože. Kontaktní boj a sebeobrana pro ni byly nějakým zvráceným způsobem uspokojivé. Bavilo ji starat se o nože, brousit je a rozšiřovat si jejich sbírku.
Vzhledem k jejím divokým výkyvům nálad je pro ni obtížné navazovat smysluplná přátelství – málokdo to zvládá zpracovat, natož pochopit. A to platí dvojnásob u pokusů o romantický vztah. Ne že by o ně nestála; po spřízněné duši prahne možná víc než kdokoliv jiný. Jenže jakmile se něco začne rýsovat, jakmile cítí, že by se mohla skutečně otevřít, chytí ji depresivní epizoda a přetne všechny kontakty jako obranný mechanismus. Vždycky to dopadá stejně.
Romantika se tak pro ni stala komplikací, ačkoliv po hlubokém propojení touží. Proto se už aktivně ani nepokouší o navazování vztahů. Doufá ale, že jednou potká někoho skutečně chápavého, kdo nevezme do zaječích při prvních potížích.
Než však takový zázrak nastane, bude si holt většina lidí myslet, že je aromantická. A popravdě… není to daleko od pravdy. Pokud bychom ji měli zařadit na spektru, odpovídala by kombinaci aromantičky a demisexuálky – člověka, který milostné city prožívá zřídka a jen na základě velmi silného pouta.
V sedmnácti na ulici zmerčila plakát na nábor do palácové stráže. Samozřejmě se tomu nedalo odolat. Mohla po zbytek života obracet burgery na grilu a eventuálně skončit zapíchnutá ve škarpě, anebo mohla pracovat hezky v paláci a eventuálně skončit zapíchnutá ve škarpě. Volba byla jasná a přihlásila se náboráři. Světe div se – byla přijata a stala se kadetkou palácové stráže, kde momentálně odsluhuje poslední ročník, než se stane plnohodnotnou strážkyní. Možná není nejvíc nasvalená, ani nejvyšší, ba dokonce ani nejvíc disciplinovaná, přesto však je platnou členkou sboru strážců, protože jedno se jí upřít nedá – neváhá, když jde do tuhého.
Zde můžeš stručně napsat proč jsi v paláci, a jaké máš cíle. Není třeba mít strach, admini dodržují tajemství křišťálové stěny.