Na obzoru se začaly zrovna objevovat první paprsky slunce oznamující příchod posledního březnového dne, když se z jednoho nemocničního pokoje ozval hlasitý pláč novorozence. Na svět konečně přišel potomek bohatých illejských podnikatelů, který měl jednou zdědit impérium, které společným úsilím vybudovali. Nikdo se tedy nemohl divit, že byl chlapeček odjakživa rozmazlován. Neexistovalo nic, co by Raphael nedostal. Každou hračku, na kterou ukázal? Žádný problém. Co třeba poníka za první vypadlý zub? Tady máš rovnou dva. Ačkoliv to znělo jako sen každého dítěte, hory dárků měly v chlapci jen zaplnit prázdnotu, kterou nepřítomnost rodičů postupem let vytvářela. Ani ty nejoslnivější cetky ho po určité době nedokázaly nadchnout, nedovedly mu vynahradit takové obyčejné láskyplné objetí. Nebylo divu, že se nejšťastněji cítil ve chvílích, kdy mohl trávit čas se svými nejbližšími, a to především s matkou. I přes to, že Franz Braun toužil po synovi více než jeho žena, nezasypával ho vřelostí a láskou tak jako ona. Raphaelovy nejmilejší vzpomínky na útlé dětství se kvůli tomu pojily vlastně jen s ní.
Žádná idylka však netrvá věčně a ani jeho nebyla výjimkou. Když bylo Raphaelovi necelých 13 let, ocitl se na Bahamách jako svěřenec tamější královské rodiny. Netušil, proč musel opustit svou zemi a především proč tak musel učinit bez rodičů. Jednoho večera mu otec jen sdělil, že od příštího týdne nastupuje na tuto a tuto školu a to byl konec veškeré diskuze. Už jako malý pochopil, že nemělo příliš cenu se snažit ze svého otce dolovat informace, o které se sám rovnou nepodělil, a proto se tehdy nijak do hloubky nevyptával. Možná kdyby věděl, že své rodiče již nikdy neuvidí, projevil by alespoň nějaký vzdor proti tomuto rozhodnutí, anebo se aspoň při odletu rozloučil víc než jedním slovem. Až po letech se mu dostalo odpovědi na tenkrát nevyřčené otázky. Jeho rodiče se dostali se svým kdysi úspěšným byznysem do velkých finančních potíží, které jen sotva mohly zvrátit půjčky od pochybných lidí. Plané naděje akorát vyústily v závažnější problémy a ze strachu o život jejich jediného syna využily své poslední možnosti, úzkých styků s Bahamským královstvím, které mu mohlo do dospělosti zajistit ochranu.
Když roky plynuly a Raphael od svých rodičů nedostal i přes počáteční úsilí jedinou zprávu, smířil se s tím, že se ho zřejmě jen chtěli zbavit. Vlastně ho to ani nezdrtilo tolik, jak očekával, po onom uvědomění oplakával maximálně ztrátu matky, než se v něm probudil vztek. Za pár let na Bahamách si našel přátele, kteří mu byli rodinou více než kdy oni. Nezasloužili si jeho lítost. Po vystudování střední školy nastoupil do armády své domoviny. I když si na Bahamách vybudoval nový život, necítil se všemi vítán. Královská rodina mu po narození jejich dětí často naznačovala, že je pro ně nevítanou přítěží. Neměl jim to upřímně za zlé, přece jenom ho trpěli a živili zhruba šest let kvůli známosti jeho rodičů se sestrou krále. A proto jim to definitivní rozhodnutí, kdy se ho tak asi mohou zbavit, usnadnil a odešel sám, nejen z paláce, ale i z ostrova.
Z armády si odnesl více jizev, než při nástupu do ní očekával, a to jak fyzických tak psychických. Nepovažoval to zpětně za dobré rozhodnutí, ale nelitoval ho. Nebýt důkladného výcviku a skvělých výsledků pravděpodobně by se na něj z bahamského paláce neobrátili a on by nezískal práci jako strážce prince Henryho. Stál po jeho boku v nejveselejších, ale i nejtragičtějších okamžicích jeho života. Ačkoliv je od sebe dělila dekáda, sblížili se poměrně rychle a snadno. Raphael míval občas pocit, že jej princ vnímal jako staršího bratra, kterého nikdy neměl a i když by to Henrymu nikdy nepřiznal, častokrát se přistihl, že o něm také smýšlí spíše v sourozeneckém duchu než v tradičním pojetí vztahu “prince a jeho strážce”. To ale neznamenalo, že by s ním sdílel osobní záležitosti, alespoň v tomto zůstával profesionální. Henrique tak neměl ponětí, že se Raphael během svého pobytu v armádě dozvěděl, že jeho rodiče zemřeli, že ho neposlali pryč, protože by ho nemilovali a že si i právě proto změnil příjmení na matčino za svobodna. Především ale nic netušil o mnoha terapiích, které Raphael po odchodu z armády podstoupil, které nakonec stejně přišly vniveč.