Narodit se do rodiny, která vlastní vinici v Itálii nezní vůbec špatně. Spíše naopak až moc dobře. Obzvlášť, když vám je dáno, že jste šťastným dítětem a dostanete jméno Romeo. Ano, rodiče mu dali jméno Romeo. Prvních 12 let života bylo naprosto dokonalých. Byl jedináčkem a všechna pozornost rodičů a blízké rodiny šla hlavně k němu. Tedy jen do doby, než na svět přišla jeho mladší sestra. Díky bohu jí jejich rodiče nepojmenovali Julie, to by nebyla až zas tak krásná pohádka. K jejich štěstí dostala jméno Dafne, které jí vystihovalo. Krásná holčička s hnědými vlásky a hnědými očky, v obličeji podobná jako Romeo. První týden po jejím narození byl na všechny uražený, protože všechna pozornost najednou nešla jemu, ale dělil se s ní s Dafne. Po zjištění, že mít někoho později na blbnutí bylo vlastně fajn mít sourozence. Jediným problémem byl jejich věkový rozdíl, který činil 12 let. Romea myšlení na hraní si se sestrou přešlo ve chvíli, kdy začal chodit na střední školu, kde si vybral obor kuchaře. A sám si myslí, že tím chybu rozhodně neudělal. Teda… to skoro vyhoření učebny se jako chyba nepočítá, to je spíše takové poučení, že na lavici je lepší nic nevařit, protože hodně dobře hoří. Jeho dospívání bylo klasické klukovské. Sem tam večírek s popíjením, nějaké to rande, ale vždy s ochranou samozřejmě. A škola? Tou nějak jednoduše prošel, i když mu to dalo trochu víc zabrat. Jak se tak zdálo, všechno bylo dobré, až do doby, než jeho sestře diagnostikovali ALS, kde jí dali na život posledních pět let. V té době bylo Romeovi 23 let a pracoval jako kuchař v jednom z italských hotelů pro bohatší lidi. Ani, až takhle se dokázal svou pílí vypracovat. A teda taky potřebovali peníze na opravu domu a tak dále. Po ujištění se, že Dafne diagnóza je opravdová začal pracovat o dost víc. Bral si směny navíc, byl v práci dýl a umýval nádobí, vytíral a tak dále. Jenomže další problém byl ten, že v té době jí nejlepší doktor pomoct mohl až v Nizozemsku. Sám se v tom tak dobře nevyznal, ale co by neudělal pro svou milovanou sestru. Vzal všechny své našetřené peníze a odletěl s ní jednosměrným letem do Amsterdamu. K jejich smůle jim onen doktor řekl to samé co ten v Itálii. Dafne zbývá posledních 5 let života. Bylo to pro něj zdrcující, kdysi si slíbil, že svou malou sestřičku bude ochraňovat, ale teď? Nedokázal jí ochránit ani před pitomou nemocí, kvůli které o ní má přijít. Posledních 5 let strávil tím, že se o ní staral a zařizoval jí zážitky, na které nezapomene. Ironií je, že nad nimi nebude moct nikdy znovu přemýšlet. Během toho se učil i nizozemštinu, aby si později v Nizozemsku mohl najít práci. Jak to tak vypadalo v této zemi zůstane ještě nějakou dobu, jelikož si tam našel i přítelkyni, která mu po smrti jeho sestry dost pomáhala. Dokonce se i vzali, ale… Romeo její nevěru neviděl jako nějaký předsvatební úlet a po měsíci manželství se s ní rozvedl. A tak zůstal v Nizozemí úplně sám, nevědíc co s životem. Až do jednoho okamžiku zvažoval odjezd zpět domů, ale potom co ho zaujal letáček, že se hledají vojáci do paláce se rozhodl zůstat. Začátky pro něj byli hodně těžké, byl starší než většina rekrutů a dostával od nich pěkně do těla, ale myšlenka, že tohle dělá pro Dafne, která vždycky chtěla být u armády mu pomáhala tuhle bolest překonat. Zabralo to sice 10 let, ale vypracoval se až ke královské rodině, kde se stal i strážcem princezny Gemmi, kterou doprovázel na jejím studiu do Itálie. Jakožto jediný Ital v Nizozemsku u stráží to dávalo i celkem smysl. Vyznal se tam a rozuměl jim, ale Illea… To bude výzva jak pro Gemmu, tak pro Romea.