Saverio se narodil Lauře a Andrému Moretti. Jeho maminka byla violoncellistka v Italské královské filharmonii, která se zamilovala do obyčejného automechanika. Saverio tak vyrostl v hlavním městě, v jedné z těch čtvrtí, co nebyly ani ghetto, ale ani komunita vyšších tříd. Když vyrůstal, znal všechny sousedy. Byli to strejdové a tety a bratranci a sestřenice, i když bez pokrevních vazeb, a on tak měl spoustu kamarádů. S některými z nich chodil do školy, s jinými páchal klukoviny, měl prostě normální dětství.
Jeho táta byl skvělý chlap, poctivý, málomluvný, ale vřelý. Učil se od něj vrtat se v motorech od momentu, kdy poznal, která strana kladiva je která. Motorový olej tak má zažraný do kloubů na rukách způsobem, který už neumyje nic. Učil se i od svojí maminky. Má absolutní sluch a brzo zjistil, že dokáže zahrát v podstatě na cokoli, co mu přijde pod ruku. Nejvíc mu k srdci přirostlo cello a klavír, klasická hudba pro něj byla úžasným únikem z hlučného světa, když to náhodou potřeboval.
Takže měl před sebou dvě cesty, a v obou mohl být úspěšný. Jenže když mu bylo čtrnáct, jeho matka onemocněla agresivní formou rakoviny a do půl roku zemřela. Bylo to šílené období, ale vždycky měla na tváři úsměv. A pořád mu zdůrazňovala, že smrt čeká každého a mnohem lepší než se jí bát, je čelit jí s úsměvem. To mu zůstalo. Celou dobu, kdy byla v nemocnici, ale nesáhl na žádný hudební nástroj. Jako kdyby bez ní už hudba nedávala smysl. Nehrál pak ještě dlouho po její smrti. Teprve v poslední době se k hudbě začal pomalu vracet.
Po škole vůbec nevěděl, co dál. Táta chtěl, aby převzal dílnu. A on by to dokázal, ale s s tátou by nevydržel. Měl ho dál rád, jenže jeden druhému až moc připomínali mamku. Oba uměli spravovat auta, ale spravit díru, co po ní zůstala, to nesvedl ani jeden. Navíc chtěl zkusit najít něco svého, ne jen jít ve stopách někoho jiného. Jeho nejlepší kamarád chtěl na vojenskou akademii, tak šel s ním s nadějí, že když dokáže něco sám za sebe, co mu nikdo nenalinkoval, pochopí, kdo vlastně je.
A do jisté míry se to povedlo. Zjistil že je rád důvod, proč se lidi smějí. Že si užívá, když má jasná pravidla, že má vlastně docela rád pořádek a že mu dává smysl bojovat za lidi, kteří sami za sebe bojovat nedokážou. Během politických nepokojů byl teprve na škole, ale už tehdy věděl, že chce dělat věci správně. Chránit lidi, kteří to potřebují. Prostě být dobrý v tom, co dělá. Postupně se vypracoval a nakonec ho přidělili do paláce jako stráž. Bylo zvláštní chodit se zbraní místy, kde jeho máma hrávala na cello. Ale práce ho bavila a jeho nadřízení v něm viděli potenciál. Všichni čekali, že za pár let dostane vyšší hodnost a celkově že jednou bude uznávaný.
Jenže srážku s blbcem si člověk nevybírá. Velitel stráže byl člověk, který rád ohýbal pravidla a nesnesl odpor. Saverio svým dobrosrdečným humorem a náklonností k řádu lezl tomuhle nadřízenému šíleně na nervy. Až pak jednou prostě řekl víc než měl a ani zářivý úsměv ho nezachránil. Z pomstychtivosti mu velitel přidělil práci, kterou nikdo jiný nechtěl Být osobním bodyguardem korunní princezny, která jakoukoli podobnou osobu vedle sebe kategoricky odmítá. Kamarádi si začali sázet na to, jak dlouho mu nové přidělení vydrží. Předpovědi jsou od minut po týden. To si tipnul jeho nejlepší kamarád jen aby mu udělal radost. On sám to bere tak jak to je. Ne jako trest, spíš jako příležitost se posunout. A doufá, že jeho otravný optimismus mu pomůže ten úkol zvládnout.