Minulost Sebastiana Michaelise je zahalena klidem a řádem navenek, avšak ve skutečnosti byla formována náročnými zkouškami, samotou a tichými ztrátami, které z něj postupně učinily komorníka výjimečných kvalit. Narodil se v Austrálii, avšak okolnosti jeho narození zůstávají nejasné dokonce i jemu samotnému. Sebastian nikdy nepoznal svou skutečnou rodinu. Neví, kým byli jeho rodiče, jaké měli povahy ani proč byl opuštěn. Jediné, co mu zůstalo, jsou mlhavé, nejasné vzpomínky na tlumené hlasy a pocit bezpečí, který velmi brzy vystřídala chladná prázdnota. Ještě jako malé dítě se stal sirotkem a byl odkázán na státní zařízení, kde se city nepěstovaly a slabost se trestala.
Život v sirotčinci ho naučil tvrdé sebekázni. Vládla zde přísná pravidla, přesný režim a minimum pochopení. Sebastian se brzy naučil, že kdo chce přežít, musí být klidný, pozorný a nevyčnívat. Pláč byl známkou slabosti, vzdor znamenal trest. Místo toho si osvojil schopnost pozorovat okolí, analyzovat chování ostatních a předvídat důsledky. Už v útlém věku pochopil, že emoce je třeba držet pod kontrolou a že skutečná síla spočívá v tichu a rozvaze. Právě zde se začaly formovat jeho základní vlastnosti - dochvilnost, přesnost, odpovědnost a hluboký respekt k řádu.
Sebastian byl bystré dítě s mimořádným smyslem pro detail. Zatímco ostatní děti hledaly únik ve hrách, on si všímal tónu hlasu vychovatelů, změn jejich nálad i drobných gest, která prozrazovala více než slova. Postupně si vybudoval schopnost číst lidi, odhadovat jejich úmysly a slabiny. Díky této vlastnosti byl později doporučen do speciálního programu, jenž připravoval talentované sirotky na službu v bohatých a vlivných domácnostech. Pro Sebastiana to byla první skutečná šance dát svému životu směr a význam.
Studium bylo náročné a nekompromisní. Učil se etiketě, společenskému chování, cizím jazykům a perfektní prezentaci. Zároveň však absolvoval výcvik v psychologii chování, strategickém myšlení, krizovém řízení a osobní obraně. Sebastian nevnímal službu jako podřízenost, ale jako formu kontroly situace ze stínu. Zajímal se o to, proč lidé lžou, jak skrývají strach a jak lze pravdu odhalit bez fyzického nátlaku. Právě v tomto období se v něm zrodila schopnost vyvádět protivníky z míry klidnými, přesně mířenými otázkami a neúprosnou logikou.
Jeho cesta ke službě byla vědomým rozhodnutím. Sebastian se stal svědkem selhání autorit, které měly moc, ale postrádaly čest a odpovědnost. Uvědomil si, že skutečná síla nestojí v čele, ale po boku - v tichém stínu, odkud lze chránit, řídit a zasáhnout ve správný okamžik. Absolvoval náročný ochranný výcvik, během něhož nebyly chyby tolerovány. Každé selhání mělo následky, což v něm vypěstovalo neochvějnou sebekontrolu a chladnou rozhodnost.
V průběhu let sloužil několika osobám, avšak nikdy se dlouhodobě nezdržel tam, kde chyběla čest nebo jasný morální kompas. Jeho věrnost nebyla k titulům ani k bohatství, ale k principům. Při jedné z ochranných povinností utrpěl vážný úraz nohy, když bez zaváhání kryl jiného vlastním tělem. Zranění mu zanechalo trvalé následky a donutilo jej používat procházkovou hůl. Sebastian to však nikdy nevnímal jako slabost, nýbrž jako připomínku ceny věrnosti a správného rozhodnutí.
Když si nakonec zvolil svého současného pána či paní, učinil tak s plným vědomím důsledků. Od té chvíle se jeho minulost uzavřela do tichého závazku. Sebastian Michaelis nemá rodinu v tradičním slova smyslu, ale vytvořil si vlastní pojetí loajality, cti a služby. Vše, čím prošel - samota, tvrdý výcvik, psychologické střety i chvíle, kdy musel jednat bez slitování - ho připravilo na roli ochránce a neochvějného pilíře. Jeho minulost není plná okázalých dramat, ale pečlivě poskládaných rozhodnutí, která z něj učinila muže, jenž nikdy nezradí, nikdy nezaváhá a vždy stojí tam, kde má.