Jedna chyba vedla k druhé a právě jedna tato chyba bylo pořídit si další dítě a čekat, že bude v pořádku. Královská rodina možná přivedla na svět krásnou holčičku, ale jistě ne takovou jak si představují. Dívenka byla velmi malá a hned po porodu nevydala ni hlásku, vlastně neotevřela ani očka, nezvedla hrudník… malá Sienna byla zářný příklad, proč se nevyplatí mít Incest. Díky jejím prarodičům byla princezna již od začátku svého života napojená na všelijaké hadičky Doktoři jí díky Bohu zachránili, tedy pokud se za toto malé obludné cosi dá děkovat. Většinu svého dětství strávila s krátkými vlásky, v bílé místnosti obklopená cizími lidmi. Nenáviděla se za to, nenáviděla se za to, že nemůže ven běhat s ostatními anebo že nemůže dělat sport, jezdit na koni jako její bratr, šermovat jako druhý. Naštěstí tu pro ní byl Adrian. Ten malý rošťák přišel každý den a dělal pro ní první poslední. „Si,“ říkal jí. „Já tě odsud jednou dostanu! Jsem přeci princ, najdu bílého koně a odvezu si tě za hory, kde nebudou žádní doktoři.“ Samozřejmě u ní nebyl jen její starší bráška, ale i rodiče. Byla ráda, že je u sebe má aspoň v těchto pro ní těžkých chvílí. Nevěděla totiž, že právě jeden z jejich rodičů může hlavně za to jaká je. Její bráška byl totiž v pořádku, tak proč ne ona? Z jejího dětství si toho tedy zas tolik nepamatuje, protože to je jak jeden veliký kolovrátek prohlídek a dalších kravin okolo jejího zdravý. Ovšem pamatuje si, když byla poprvé propuštěná s pořádnou diagnózou. Nevyvinuté plíce a porucha vzrůstu. Možná to pro některé lidi zní jako maličkost, ale pro Siennu to bylo hodně. Cítila se snad ještě více slabá, než jindy. Cítila se jako… zastavená. Věděla, že toto se nedá vyléčit, aniž by se snažila sebevíc. Na papír se svojí diagnózou koukala dlouho, možná nerozuměla co to pro ní bude do budoucna, přesto věděla, že to bude něco špatného. Už nechtěla dále chodit po nemocnicích a lékařích jako výstavní kousek a tak se rozhodla tam schválně nechodit. Což jí tedy více méně skoro zabilo. Sienna chtěla pocítit jaké to je býti normálním dítětem a vydrželo jí to asi dva dny. Než se jednoho dne zhroutila bratrovy do náruče, nemohla se nadechnout, skoro v agónii bolesti ani pohnout. Myslela si, že ten den zemře. Tehdy si snad i myslela, že to pro ní bude lepší než ta muka. Aspoň jí to ale dalo do života jedno a to, že nikdy nebude normální.
Se svým osudem se však princezna srovnala až ve svých třinácti letech, kdy se vyvalila snad ta největší lež a nejhorší pravda. Její matka byla z incestu. Ty drby, které občas zazněli od doktorů anebo dokonce i špatné poznámky jiných strážných jsou pravda. Její nemoc, ona samotná… není to její vina. Není to její vina… ona není ten problém proč tu nyní je. Ona nemůže za nic. A ačkoliv by se to u některých mohla zdát, jako další důvod ke zhroucení jí se naopak ulevilo. Věděla totiž důvod toho proč taková je. Proč nemůže přibrat i když jí, proč dýchá stěží, proč si nikdy neuběhne moc velkou dálku, proč bude chodit na hlídání a proč je její rodina nyní tak napjatá. A přesto milovala každý kousek toho zjištění. Samozřejmě jí to znechucovalo. Její babička a děda? Pěkně nechutné… ale najednou to do sebe všechno prostě zapadlo jako puzzlík. Dokonce i Sienny pohled na věci se maličko změnil, začala se snažit žít život i jinak než jen rychlou zábavou. Někteří by snad mohli i říct, že se z ní maličko stal šnek. Ale ona byla spokojená, jakmile si na sebe začala dávat pozor, tak jí dokonce pustili i z nemocnice. Jediné co jí velice mrzelo, byl její bratr, vzal tu novinu mnohem a to MNOHEM hůře než všichni ostatní a to mu bylo pouze patnáct. Bylo jí to tak líto a tak většinu času trávila právě s ním. Snažila se s ním dělat různé aktivity a pomoct mu najít sám sebe jako se našla i ona. Samozřejmě to tak moc nešlo a každým dnem, kdy se více a více uzavíral do sebe se jí chtělo brečet ještě víc. Přesto se tu pro něj snažila být, jak nejvíc to snad šlo. Jak nejvíc to dokázal pobírat. Adrian byl vždycky její oblíbený člen rodiny a ona dokázala na jistotu říct, že i ona pro něj.
Když se časy maličko uklidnily, tak se Sienna rozhodla rozvíjet i další svojí aktivitu a to inteligenci. Samozřejmě pro ní bylo velmi důležité aby byla chytrá, když už ne zdatná. A nyní, když by se na ní někdo podíval, může v klidu říct, že se jí to povedlo. Princeznička je jednou z nejchytřejších lidí v paláci a vůbec jí to nevadí, naopak je na to pyšná. A taky díky tomu věděla, že si jí jen tak někdo nevezme i se všemi problémy. A tak se dostáváme do současnosti, kdy právě tato princeznička vyhlásila při Selekci vlastní námluvy, jen aby mohla najít manžela, co se o ní trošku postará… co jí třeba bude mít i rád. Ovšem zatím ještě neřekla všem, že jí bloumá strach. Co když se nikdo nepřihlásí, co když jí nikdo chtít nebude. Ona se tak přijmula, ale dokáže jí tak přijmout i někdo jiný než jen její bratr?